Praha 1

17. listopadu, Alšovo nábřeží, Anenské náměstí, Anežská, Bartolomějská, Betlémská, Bílkova, Biskupská, Bolzanova, Břehová, Celetná, Diskařská, Dlouhá, Dušní, Elišky Krásnohorské, Haštalská, Havlíčkova, Hellichova, Hradčanské náměstí, Hroznová, Husova, Hybernská, Chotkova, Jáchymova, Jánský Vršek, Jilská, Jindřišská, Jiřská, Josefská, Jungmannova, Kaprova, Kapucínská, Karlova, Karmelitská, Karoliny Světlé, Keplerova, Klárov, Klimentská, Konviktská, Kozí, Kožná, Králodvorská, Křemencova, Křížovnická, Křížovnické náměstí, Letenská, Loretánské náměstí, Maiselova, Malé náměstí, Malostranské náměsti, Maltézské náměstí, Mariánské Hradby, Mariánské náměstí, Masarykovo nábřeží, Masarykovo nádraží, Melantrichova, Mezibranská, Michalská, Mikulandská, Míšeňská, Na baště svatého Tomáše, Na Františku, Na Můstku, Na Perštýně, Na Poříčí, Na Příkopě, Na Rejišti, náměstí Curieových, náměstí Franze Kafky, náměstí Jana Palacha, náměstí Miloše Formana, náměstí Republiky, Národní, Navrátilova, Nerudova, Opletalova, Ovocný trh, Panská, Pařížská, Petrská, Petřínské sady, Platnéřská, Politických vězňů, Pražský hrad, Pštrossova, Revoluční, Růžová, Rybná, Řásnovka, Říční, Senovážná, Senovážné náměstí, Skořepka, Smetanovo nábřeží, Sněmovní, Spálená, Staré zámecké schody, Stárkova, Staroměstské náměstí, Strahovská, Šeříková, Široká, Školská, Štěpánská, Těšnov, Thunovská, Týnská, U Bruských kasáren, U Lanové dráhy, U Lužického semináře, U Nemocenské pojišťovny, U Obecního dvora, U Prašného mostu, U Půjčovny, U Radnice, U starého hřbitova, U Železné lávky, Újezd, Úvoz, V Kolkovně, Václavské náměstí, Valdštejnská, Valdštejnské náměstí, Valentinská, Velkopřevorské náměstí, Vinohradská, Vítězná, Vodičkova, Vojtěšská, Vrchlického sady, Všehrdova, Washingtonova, Zlatnická, Železná, Žitná, nezařazeno

Pamětní deska Obětem totalitních režimů

Autor: Jiří Suchomel, 07.04.2016
Umístění: Praha 1, Pražský hrad, III. nádvoří, katedrála Sv. Víta, vpravo od hlavního vchodu
Nápis:
TOTALITNÍMI REŽIMY XX. STOLETÍ BYLI UMUČENI NEBO PRONÁSLEDOVÁNI
ThDr. Antonín Bořek - Dohalský
kanovník Metropolitní kapituly
prelát řádu sv. Lazara
(1889 - 1942)
a další člnové
Řádu sv. Lazara

Členové Metropolitní kapituly
ThDr. PhDr. Josef Čihák
ThDr. Jaroslav Kulač
ThDr. Anton Gebert
ThDr. Leo Otto Stanovský
ThDr. Otakar Švec
a jiní kněží - mučedníci
Pražské arcidiecéze.

ČEST JEJICH PAMÁTCE!
Poznámka:

Antonín Bořek-Dohalský z Dohalic: *23.10.1889 na rodovém zámku v Přívozci nedaleko Domažlic. Český šlechtic a katolický kněz, arcibiskupský kancléř a kanovník svatovítské kapituly. Byl přesvědčeným stoupencem demokratických hodnot a svobodného uspořádání společnosti. Politicky se jednoznačně přikláněl k prezidentu Masarykovi a tzv. hradnímu křídlu. Při prezidentské volbě v roce 1935 podporoval Edvarda Beneše a tudíž kontinuitu Masarykova prezidentství, což později neuniklo pozornosti nacistů. Od roku 1937 byl prelátem Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského. V dubnu 1941 se započalo hledání vhodného nástupce na uvolněný úřad pražského arcibiskupa. Mezi možnými kandidáty se skloňovalo také jméno Antonína Bořka-Dohalského. Úvahy o tom, že Dohalský by se měl stát novým arcibiskupem pražským, dovedly Josefa Grünera, jednoho ze čtyř německých metropolitních kanovníků, jenž velmi úzce spolupracoval s nacisty, až k výstupu na konzistoři, kde protestoval se slovy, že Dohalský arcibiskupem nikdy nebude, protože jím bude on sám. Dohalský mu odpověděl prostě: Nu ovšem, můžete se jím stát, ale napřed to musí Německo vyhrát! Tato odpověď pochopitelně nemohla zůstat bez odezvy. Byl zatčen ráno 5. června 1942, sotva dosloužil mši v ústavu slepých dívek řádu Františkánek na Kampě. V tento okamžik chybělo 13 dnů do odhalení úkrytu a likvidace dvou atentátníků na Heydricha a pěti dalších parašutistů v pražském pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, o kterém věděl též Antonín Bořek-Dohalský. Po Pankráci a Terezínĕ jeho cesta směřovala do Osvětimi. Zde nevydržel nelidské zacházení a krátce po svém příchodu, 3.9.1942, umírá. Dle jediného svědectví, jež se nám zachovalo, byl ubit při pochodu na práci.

Josef Čihák: *11.9.1880 Obdĕnice. Český římskokatolický kněz, kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, apoštolský protonotář a vězeň komunistického režimu. 18.7.1950 zatčen a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za velezradu a vyzvědačství k desetiletému trest odnětí svobody. Zbytek života strávil ve věznicích: Pankrác, ve Valdice a v Leopoldově, kde také ve vězeňské nemocnici 18.2.1960 umírá.

Anton Gebert: 10.4.1885, Svatý Kříž u Plané. Dómský kanovník u katedrály sv. Víta v Praze. rektor "Pražské německé duchovní péče" při kostele Nejsvětějšího Salvátora a redaktor německojazyčných církevních novin Kirchenblatt. Patřil mezi nacionálně orientované německé kněze. Po obsazení Čech nacistickým Německem dne 15.3.1939 se stal zastupujícím místním farářem Wehrmachtu v Praze. Přesto v roce 1940 přijal pověření kardinála Kašpara duchovně pečovat o uvězněné české kněze. Vzápětí byl zatčen. Vedoucí církevního referátu gestapa Kurt Oberhauser s využitím informací od Franze Wernera Bobeho dodal soudu "důkazy", které obžalovaného usvědčovaly z "rozkladných štvavých řečí" a poslechu zahraničního rozhlasu. S použitím těchto zástupných důvodů byl odsouzen k jednomu roku vězení. Po odpykání trestu byl poslán do koncentračního tábora v Dachau, kde zahynul na následky rozedmy plic. +8.5.1942.

Josef Kulač: *29.5.1887 Ratenice. Katolický kněz, publicista a redaktor katolických časopisů, překladatel z italštiny V létě roku 1950 byl zatčen komunistickou státní mocí a 2.12.1950 odsouzen do vězení na 17 let. Po propuštění v roce 1960 žil u příbuzných a měl zákaz kněžského působení. Rehabilitován byl 18.6.1969 zvláštím senátem Městského soudu v Praze. +25.8.1970.

Leo Otto Stanovský: *8.11.1882 Slatina. Knĕz, ředitel vysokoškolské koleje Arnošta z Pardubic, rektor arcibiskupského knĕžského semináře v Dejvicích, člen metropolitní kapituly. Pro pomoc lidem, kterým nesmĕlo být z veřejných prostředků z nařízení nĕmecké okupační moci pomáháno, byl 3.7.1942 zatčen a odsouzen 21.1.1943 k trestu smrti. Na tento čekal půl roku v Plötzensee. Rozsudek se zmĕnĕnil na osmiletý žalář a poté byl převezen do vĕzení ve Straubingu, kde zůstal až do konce války. +5.12.1945.

Otakar Švec: 27.8.1888 Plzeň. Knĕz, kaplan u sv. Cyrila a Metoděje v Praze, metropolitní kanovník u sv. Víta, examinátor na pražské teologické fakultě. 31.51942 zatčen pražským gestapem a vyšetřován referentem gestapa pro věci církevní K. Oberhauserem v Petschkově paláci, do poloviny července 1942 vězněn na Pankráci, pak převezen do věznice gestapa v Terezíně. Od 7.9.1942 byl vězněn v Mauthausenu a následně od 1.12.1944 v Dachau, kde se dočkal osvobození. Jako důvod zatčení uvádělo gestapo jeho styky s nunciaturou, duchovní správu českých dělníků v Říši, již zařizoval ve spolku sv. Rafaela, a rovněž jeho přátelství s Židy (snažil se pomáhat pokřtěným Židům utéct do ciziny). Znovu pak působil jako metropolitní kanovník sv. Víta. 18. července 1947 pak obdržel za své statečné chování za okupace a věznění v koncentračních táborech dvě vyznamenání od prezidenta republiky: Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně a Československý válečný kříž 1939. Zatčen 13.10.1949 a přes rok držen ve vazbě. Byl přiřazen k ostatním pomocníkům biskupů a souzen v zinscenovaném monstrprocesu s biskupem Zelou a odsouzen pro trestné činy velezrady, vyzvědačství a podvodu na 20 let. Usnesením Generální prokuratury v Praze mu byl 3.11.1954 prominut zbytek trestu. Z vězení byl propuštěn těžce nemocený, bezmocný a trvale upoutaný na lůžko. +29.51958.
(zdroj: http://www.ustrcr.cz, Kulač, Jaroslav, 1887-1970, Knihovna pražské metropolitní kapituly - ThDr. Otto Stanovský, ThDr. Otakar Švec, ThDr. Anton Gebert)


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Jiří Suchomel
Doplnění informací: Arno Glaser
Příprava dat: Milan Lašťovka

Hrobka českých králů a královen

Autor: Matěj Šťastný, 01.04.2007
Umístění: Praha 1, Pražský hrad, III. nádvoří, katedrála Sv. Víta, podzemí
Nápis:
Nápisy na rakvích a hrobových poklopech :

1. Karel IV.
2. Jiří z Poděbrad
3. Blanka, Anna, Anna, Alžběta (manželky Karla IV.)
4. Ladislav Pohrobek
5. Václav IV. (a Johanna Bavorská)
6. D. O. M. RUDOLPHO II. CAES. AUG. HUNG. ET BOHEMIAE REGI D. MATHIAS IMP. ET FRATRES FRATRI P. C. – VIX. ANN. LIX MENS. VI. OB. DIE XX. MENS. JAN. ANN. DOM. MDCXII. ROM XXXVII. REGN. SUO HUNG. XXXVII. CUI AETERNUM BENE SIT.
7. Eleonora a Rudolfové (dcera Maxmiliána II., český král Rudolf I. Habsburský a rakouský vévoda Rudolf – bratr královny Guty)
8. Václav, synáček Karla IV.
9. Jan Zhořelecký (a další, dnes neznámé osoby)
10. (Marie Amálie + 1804, dcera Marie Terezie)
Poznámka:

Hrobka byla vybudována při stavbě katedrály a postupem času do ní byly sneseny ostatky římského císaře a českého krále Karla IV. a jeho manželek, společně s ostatky jeho následovníků na českém trůně a jejich manželek až do doby Maxmiliána II. Habsburského.
Ve 30. letech 20. století, po přestavbě a modernizaci do ní byly soustředěny i ostatky dalších identifikovaných panovníků a členů královských rodin.


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Matěj Šťastný

Pamětní kniha Padlých čs. letců

Autor: Vladimír Štrupl, 02.09.2006
Umístění: Praha 1, Pražský hrad, III. nádvoří, katedrála Sv. Víta
Nápis:
PAMĚTNÍ KNIHA PADLÝCH ČESKOSLOVENSKÝCH LETCŮ
MEMORIAL BOOK OF CZECHOSLOVAK AIRMEN 1939-1945

Jan Neradil 15.9.1942 Biskajský záliv
Václav Netík 19.7.1941 severní moře
Vilém Nosek 11.6.1944 South Downs, Anglie
František Novák. 27.4.1940 Neuillys seine, Francie
František Novák 15.7.1942 Atlantický oceán
Jaroslav Novák 15.12.1939 Villeport, Francie
Jaroslav Novák. 14.5.1943 La Manche
Josef Novák.. 2.6.1940 Toulouse, Francie
Josef Novák. 18.11.1943 La Manche
Mojmír Novák 27.10.1942 Irské moře

Rudolf Pancíř 15.7.1942 Atlantický oceán
Václav Pánek 10.12.1942 Středozemní moře
Karel Papoušek 5.5.1943 Severní moře
Jan Parolek 16.11.1941 Irské moře
Jaroslav Partyk 19.7.1941 Severní moře
Tomáš Patlejch 1.11.1940 Tydd Sr. Mary, Anglie
Eduard Pavelka 21.8.1943 Biskajský záliv
Josef Pavlát 3.9.1942 Plymouth Anglie
Karel Pavlík 5.5.1942 Belgie
Matěj Pavlovič 20.4.1941 Le Touquet, Francie
Poznámka:

zatím 2 stránky z knihy


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Souřadnice: N50°5'26.56'' E14°23'59.45'' (vstup do chrámu)
Pomník přidal: Vladimír Štrupl
Příprava dat: Aleš Zahradníček

Pamětní deska Obětem komunismu

Autor: Prof. Ing. Bohuslav Veverka, DrSc., 18.02.2012
Umístění: Praha 1, Pštrossova 192/24
Nápis:
V TOMTO DOMĚ SE NACHÁZELA ZLATÁ HOSPŮDKA, V NÍŽ
BYLA KOMUNISTICKOU ZVŮLÍ 13.3.1950
NÁSILNĚ PŘERUŠENA KARIÉRA HOKEJOVÝCH
MISTRŮ SVĚTA Z LET 1947-1949 A STŘÍBRNÝCH
MEDAILISTŮ ZOH Z ROKU 1948
BYLI NESPRAVEDLIVĚ POZATÝKÁNI,
OBVINĚNI A ODSOUZENI DO URANOVÝCH LÁGRŮ

AUGUSTIN BUBNÍK (14 LET), ZLATKO ČERVENÝ (3 ROKY),
PŘEMYSL HAJNÝ (1 ROK), JOSEF JIRKA (6 LET),
VLADIMÍR KOBRANOV (10 LET), JIŘÍ MACELIS (2 ROKY),
ING. BOHUMIL MODRÝ (15 LET),
VÁCLAV ROZIŇÁK (10 LET), JOSEF STOCK (18 MĚS),
ANTONÍN PANKER (1 ROK)
HOSTINSKÝ MOJMÍR UJČÍK (3 ROKY)

TATO DESKA BYLA VĚNOVÁNA MĚSTSKOU ČÁSTÍ PRAHA 1
Poznámka:

Hospoda U Herclíků, stojící nedaleko zadního traktu Národního divadla, se nazývala také Zlatá hospůdka, dnes již v domě hostinec není.


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Souřadnice: N50°04'45.9'' E14°24'56.6''
Pomník přidal: Prof. Ing. Bohuslav Veverka, DrSc.

Pamětní deska Dr.Augustin Pechlát

Autor: Vladimír Štrupl, 12.04.2005
Umístění: Praha 1, Revoluční 1247/26
Nápis:
V TOMTO DOMĚ ŽIL
POKRAČOVATEL V DÍLE TYRŠOVĚ
DR. AUGUSTIN PECHLÁT
NÁČELNÍK ČS. OBCE SOKOLSKÉ
POPRAVEN 30.IX.1941
SVÉMU NÁČELNÍKU TĚLOCVIČNÁ JEDNOTA SOKOL PRAHA I.

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0001-20454
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Josef Voříšek

Autor: Vladimír Štrupl, 24.03.2006
Umístění: Praha 1, Revoluční 767/25
Nápis:
ZDE PADL ZA BOJŮ
O SVOBODU DNE 5/V 1945
JOSEF VOŘÍŠEK
NAR. 15/XI 1893
ÚŘEDNÍK FIN. ŘEDITELSTVÍ

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0001-20544
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Záviš Kalandra

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 07.10.2020
Umístění: Praha 1, Revoluční 1006/5
Nápis:
ZDE ŽIL
ZÁVIŠ KALANDRA
HISTORIK, NOVINÁŘ A SPISOVATEL
NAROZEN 10.11.1902
ZATČEN 7.11.1949
POPRAVEN 27.6.1950
Poznámka:

Záviš Kalandra se narodil 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm v rodině MUDr. Břetislava Kalandry a jeho ženy Eleonory, rozené Fišerové. Kalandrovi měli čtyři děti: další dva syny Břetislava a Dušana a dceru Drahomíru.
Už v průběhu studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí se Záviš Kalandra začal zajímat o veřejné záležitosti a dobová atmosféra jej přivedla k levicovým myšlenkám. Jeho pozdější publicistickou kariéru již tehdy předznamenal pokus o vydávání studentského, levicově zaměřeného časopisu. Spolupracoval na něm se spolužákem O. Peclem, s nímž se měl později osudově setkat před komunistickým tribunálem.
Po složení maturity v r. 1921 pokračoval Kalandra ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru klasická filologie a filozofie. Aktivně pracoval ve vedení studentské komunistické frakce (Kostufra), do komunistické strany vstoupil v r. 1923. Po skončení studia byl jako perspektivní kádr zaměstnán ve stranickém tisku, nejprve jako redaktor Československé komunistické korespondence (ČKK). Jeho kariéra publicisty se slibně rozvíjela: v r. 1928 byl jmenován šéfredaktorem Rudého večerníku, rok poté se přesunul ve stejné funkci do Rudého práva. Kalandrův zvídavý intelekt se však nedokázal dlouho opájet komunistickou utopií a již v první polovině 30. let se dostavily první konflikty s gottwaldovskou představou o názorově monolitní straně. V r. 1934 Z. Kalandru poprvé zbavili funkcí po drtivé kritice jeho reakce na události v Dollfussově Rakousku. Dočasně jej zachránila pouze popularita jeho publikace k 500. výročí porážky husitského hnutí v bitvě u Lipan („Znamení Lipan“, vydáno v r. 1935).
Kalandrovou knižní prvotinou byla v r. 1932 vydaná „Zapovězená Ženeva“). Soudruzi mu milostivě umožnili redigovat Haló noviny a Tvorbu. K definitivní roztržce s KSČ došlo v r. 1936 v souvislosti s prvními moskevskými procesy. V Moskvě se účtovalo s celou „starou gardou“ Leninových spolupracovníků. Kalandra stojící dosud na pozicích upřímného leninovce nemohl mlčet k tragické frašce, v níž byli „staří bolševici“ Zinověv, Kameněv a Bucharin obsazeni do rolí přeběhlíků do tábora kontrarevoluce. Rozeslal proto podle adresáře odběratelů Rudého práva nepodepsaný leták s kritikou procesů. V srpnu 1936 vydal společně s bývalým kolegou z Rudého práva J. Guttmannem brožurku „Odhalené tajemství moskevského procesu“. Vyloučení ze strany a první obvinění z trockismu dokonce předcházelo otištění uvedeného spisku. Kalandra skutečným trockistou nebyl, přestože se stýkal s W. Salusem, osobním přítelem a stoupencem L. Trockého. V druhé polovině 30. let se pouze snažil soustředit kolem sebe několik přátel, s nimiž by mohl vytvořit alternativu ke stalinistické politice KSČ, jakousi „žižkovskou“ frakci strany (vydávání časopisu Proletář v r. 1937 a Proletářských novin v r. 1938). Rozchod se stranou a přesvědčení o nezbytnosti širší nadstranické spolupráce proti fašismu přivedly Kalandru v r. 1937 do obrázkového časopisu Světozor. Dále přispíval do Peroutkovy Přítomnosti a působil v nakladatelství Mazač (vydávání Naučného slovníku aktualit). Kromě politiky se v 30. letech zabýval i psychoanalýzou a Schopenhauerovou filozofií, byl členem Surrealistické skupiny, přátelil se s K. Teigem a propagoval francouzské surrealisty (článek „Čin André Bretona“ z r. 1935). Odtud pramenil jeho zájem o českou mytologii; v předválečných letech začal pracovat na svém největším historickém díle „České pohanství“ (první část rukopisu zabavilo gestapo, dokončeno a publikováno bylo až r. 1947). S Kalandrovým surrealistickým obdobím souvisí i jeho poslední dílo, nedokončená studie o analýze snů „Skutečnost snu“. Cítil nacistickou hrozbu, nedokázal však po okupaci opustit svou ženu, výtvarnici Ludmilu Rambouskou, a okruh intelektuálních přátel, do něhož patřila i láska Franze Kafky, publicistka Milena Jesenská. Podle pozdějších Kalandrových přiznání společně s M. Jesenskou působili v odbojové skupině „V boj“, která měla za úkol organizovat přechody hranic do Polska. Po obsazení republiky sice gestapo o této činnosti nevědělo, přesto Z. Kalandru zatklo již v září 1939 na základě jeho komunistické minulosti. Válku strávil v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen.
Po osvobození se již nechtěl politicky angažovat, nýbrž věnovat se výhradně vědecké a spisovatelské tvorbě. Jeho známí později vzpomínali, že se s komunismem zcela rozešel a opakovaně varoval před „Sověty a jejich pomstychtivostí“. Politicky se blížil národním socialistům, o čemž svědčí fakt, že přispíval do jejich periodik. Obnovil styky s přáteli ze studií: s literátem L. Novomeským (z jeho popudu napsal r. 1948 „Zvon Slobody“ – příspěvek k výročí slovenského národního vystoupení r. 1848, vydáno na Slovensku pod pseudonymem Juraj Pokorný) i s O. Peclem. Tím se dostal do okruhu osob, v němž StB začala po únoru 1948 „slídit“ při přípravě politického monstrprocesu, který měl zastrašit všechny kritiky nově nastolených pořádků.
Záviš Kalandra byl zatčen za zvláštních okolností, jakoby náhodou. Dne 7. 11. 1949 si StB přišla pro MUDr. A. Ungára, Kalandrova přítele a příbuzného (první manželka A. Ungára a manželka Kalandrova byly sestry). Oba bydleli ve stejném domě a právě v okamžiku zatčení si Kalandra přišel zatelefonovat do švagrova bytu. Ústřední motivy Kalandrových výslechů jsou trojího druhu: „trockistická“ minulost, styky s L. Novomeským (výpovědi „na L. Novomeského“ se zřejmě měly použít později ke kompromitaci „slovenských buržoazních nacionalistů“) a s O. Peclem. Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů“, která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž“. Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též O. Pecla. Pecl chtěl získat pravidelné odběratele tiskových zpráv tak, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. Jenže v Československu už v té době bylo všechno tajné: od běžných zpráv o potížích v dopravě přetížené přepravou surovin Sovětům až po zprávy o situaci ve výrobě textilu. Vyvrcholením přiznání dosažených vyčerpávajícími výslechy, kdy Kalandra musel odpovídat vestoje desítky hodin, zatímco vyšetřovatelé se střídali, bylo obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal M. Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží. Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných, kteří stanuli v červnu r. 1950 před Státním soudem jako „členové ilegálního vedení spikleneckého centra“, již na počátku vyšetřování jasně uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem. Vzpomínky jeho obhájce JUDr. Vízka potvrzují, že věděl i to, že soudruzi politickou zradu nepromíjejí; očekával trest smrti. Proces trval několik dní. Záviš Kalandra vypovídal 3. 6. 1950. Z dochovaného zvukového záznamu procesu je patrné, že zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem. Společně s M. Horákovou, přítelem O. Peclem a J. Buchalem byl odsouzen k trestu smrti. Odvolání ani dojemná žádost o milost adresovaná prezidentovi jeho ženou nemohly na Kalandrově osudu nic změnit.
Před popravou vykonanou brzy ráno dne 27. 6. 1950 mu bylo dovoleno naposledy hovořit s manželkou a předat jí rukopis „Skutečnosti snu“, na kterém pracoval i ve vazbě.
Rozsudek smrti nad Z. Kalandrou měl mezinárodní ohlas, protestovali proti němu francouzští spisovatelé A. Breton a A. Camus. Básníku P. Eluardovi nestál jeho český příznivce a literární kolega za pár řádek. V 60. letech usilovala rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů o plnou společenskou rehabilitaci Z. Kalandry, včetně vydávání jeho spisů. S nástupem normalizace však tyto snahy padly. Rehabilitace se všem obětem procesu s M. Horákovou a spol. dostalo až po r. 1989. Z. Kalandra byl roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorkou textu je PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Antonín Komorous

Autor: Vladimír Štrupl, 17.08.2006
Umístění: Praha 1, Růžová 972/1
Nápis:
ANTONÍN
KOMOROUS
PADL NA TOMTO MÍSTĚ
ZA VLAST
5.V.1945 VE VĚKU 32 R.

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0001-20536
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Kameny zmizelých - Helena Winterová

  • + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
    • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)

      Německý termín „Stolperstein“ je složenina ze slov, která znamenají „zakopnout, škobrtnout“ a „kámen“. Volně tedy Stolpersteine lze přeložit jako „Kameny, které Vás přimějí k zastavení“ nebo „Kameny zmizelých“.
      Účel projektu Kameny zmizelých spočívá zejména v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války.
      Zavražděným Židům, Romům, homosexuálům, fyzicky handicapovaným a Svědkům Jehovovým se prostřednictvím kostek s popisky individualizujícími každou z obětí a její osud dostává trvalé památky.
      Kostky jsou umísťovány na ulicích evropských měst na chodníku před domem, v němž nacisty zavražděný člověk naposledy bydlel. Kostky zde tvoří součást dlažby a stávají se ve veřejném prostoru stálou připomínkou zločinu, který byl nacisty a jejich pomahači spáchán.

      V České republice ja tato akce zaštítěna Českou unií židovské mládeže. Více o projektu a dalších kamenech ve světě na http://www.stolpersteine.com/
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Vladimír Štrupl, 20.02.2010
Umístění: Praha 1, Rybná 668/2, v chodníku před vchodem do domu
Nápis:
ZDE ŽILA
HELENA WINTEROVÁ
ROZ. POPPEROVÁ
NAR. 1904
DEPORTOVÁNA 1942
DO TEREZÍNA
ZAVRAŽDĚNA
V OSVĚTIMI
Poznámka:

Jeden z prvních deseti kamenů, odhalených 8.10.2008 v ulicích Prahy 1.
Další informace: https://www.holocaust.cz/en/database-of-victims/victim/134695-helena-winterova/


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Kameny zmizelých - Ida Aschenbrennerová

  • + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
    • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)

      Německý termín „Stolperstein“ je složenina ze slov, která znamenají „zakopnout, škobrtnout“ a „kámen“. Volně tedy Stolpersteine lze přeložit jako „Kameny, které Vás přimějí k zastavení“ nebo „Kameny zmizelých“.
      Účel projektu Kameny zmizelých spočívá zejména v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války.
      Zavražděným Židům, Romům, homosexuálům, fyzicky handicapovaným a Svědkům Jehovovým se prostřednictvím kostek s popisky individualizujícími každou z obětí a její osud dostává trvalé památky.
      Kostky jsou umísťovány na ulicích evropských měst na chodníku před domem, v němž nacisty zavražděný člověk naposledy bydlel. Kostky zde tvoří součást dlažby a stávají se ve veřejném prostoru stálou připomínkou zločinu, který byl nacisty a jejich pomahači spáchán.

      V České republice ja tato akce zaštítěna Českou unií židovské mládeže. Více o projektu a dalších kamenech ve světě na http://www.stolpersteine.com/
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Vladimír Štrupl, 20.02.2010
Umístění: Praha 1, Rybná 681/11, v chodníku před vchodem do domu
Nápis:
ZDE BYDLELA
IDA ASCHENBRENNEROVÁ
NAR. 1892
DEPORTOVÁNA 1942
DO TEREZÍNA
ZAVRAŽDĚNA

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl