Pamětní deska Václav Drbola

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Jiří Padevět, 12.08.2020
Umístění: Babice, zeď fary, čp.2
Nápis:
ZDE ŽIL KNĚZ VÁCLAV DRBOLA
NAROZEN 16. 10. 1912
ZATČEN 17. 6. 1951
POPRAVEN 3. 8. 1951
Poznámka:

Václav Drbola byl na kněze vysvěcen v roce 1938, působil postupně ve Slavkově u Brna, Čučicích a Bučovicích.
Od roku 1950 působil jako farář v Babicích. Zde ho v květnu 1951 kontaktoval Ladislav Malý, opilec a notorický lhář, vydávající se za účastníka třetího odboje a spolupracovníka CIC. Farář Drbola Malému uvěřil a propojil ho se skutečnou protikomunistickou odbojovou skupinou, vedenou Antonínem Plichtou starším. Václav Drbola byl zatčen Státní bezpečností 17. června 1951, tedy ještě před přepadem školy v Babicích. I přesto byl komunistickými vyšetřovateli označen jako spolupachatel vraždy, k čemuž se po brutálním mučení přiznal.
Popraven byl oběšením 3. srpna 1951 v Jihlavě.


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Jiří Padevět

Pamětní deska Miloslav Jebavý

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 19.01.2020
Umístění: Praha 1, Bolzanova 1615/1, rohový dům, tabulka umístěna z ulice Opletalova
Nápis:
ZDE ŽIL
MILOSLAV JEBAVÝ
ÚČASTNÍK II. A III. ODBOJE
NAROZEN 27.8.1911
ZATČEN 6.3.1949
POPRAVEN 18.7.1949
Poznámka:

Miloslav Jebavý se narodil se 27. srpna 1911 v Hájích nad Jizerou (okres Semily, Liberecký kraj), jeho otec byl kovářem zaměstnaným v továrně. Po absolvování obecné školy v Loukově a odmaturování na gymnáziu v Olomouci odcestoval v roce 1930 do Francie, kde si chtěl najít zaměstnání. Tam nejprve pobýval v Paříži, posléze v Marseille, ovšem nikde nenalezl odpovídající uplatnění, a tak ještě téhož roku, v listopadu 1930, vstoupil do řad cizinecké legie. Sloužil v Maroku, Alžírsku i na Sahaře, dosáhl hodnosti rotmistra a nakonec byl jmenován důstojnickým čekatelem.
Na počátku války byl v rámci 11. pěšího pluku odeslán do Francie, kde byla jeho jednotka umístěna na frontě mezi Maginotovou a Siegfriedovou linií. S ní podstoupil těžké ústupové boje s Němci, francouzská kapitulace ho zastihla nedaleko Dijonu, kudy tehdy probíhala demarkační linie. Po odeslání zpět do Afriky se rozhodl k útěku do Anglie a k tomuto účelu si v Casablance opatřil starou rybářskou bárku, se kterou se mu podařilo v červnu 1941 spolu s několika dalšími československými vojáky šťastně přistát v Gibraltaru. Zde vstoupil do řad britské armády, absolvoval paradesantní výcvik a další speciální kurzy a po svém návratu (přidělen do štábu velitele pevnosti) byl využíván pro zpravodajskou činnost. V roce 1941 působil na území Maroka a Alžírska, v roce 1942 byl nasazen v Libyi a v druhé polovině téhož roku seskočil padákem nad severní Francií. Na počátku roku 1943 byl ponorkou vysazen na jihovýchodním pobřeží Francie, ovšem v červenci 1943 byl francouzskou vichistickou policií zatčen v Montpellier a vězněn až do ledna 1944 v Eysses. Odtud se mu podařilo uprchnout a přes Pyreneje se dostal do Gibraltaru a následně pak do Anglie.
V britských službách (zařazen u RAF a M.I. – doklady na jméno kpt. F. Stargarti) získal postupně hodnost majora. Na vlastní výslovnou žádost byl v létě 1944 přeložen k francouzské armádě generála de Gaulla, stal se velitelem 1. roty parašutistického praporu v Camberley a později byl opět zařazen do cizinecké legie. S tou se účastnil osvobozovacích bojů, které pro něj 4. 3. 1945 skončily, když byl na Rýně těžce raněn. Po dlouhém léčení, jež se protáhlo až do 29. února 1946, byl zproštěn služby, za svou bojovou činnost získal několik francouzských vyznamenání.
V dubnu 1946 se vrátil do ČSR (jeho otec byl v roce 1941 Němci zabit) a začal pracovat ve firmě Prago-Export, jejímž majitelem byl jeho bratr. Dne 6. 3. 1949 byl orgány StB zatčen a obviněn z protistátní činnosti, které se měl dopouštět jako hlava rozvětveného spiknutí s vazbami na britské a americké výzvědné služby (Akce Norbert). Cílem této ilegální skupiny měl být podle komunistických vyšetřovatelů vojenský převrat s pomocí žatecké a milovické posádky. Státní soud v Praze ho v červnu 1949 spolu s Josefem Gonicem, Bohuslavem Hubálkem, Vilémem Sokem a Karlem Sabelou odsoudil za zločin velezrady a vyzvědačství k trestu smrti.
Popraven byl 18. července 1949 v Praze na Pankráci.
Plné rehabilitace se dočkal až v roce 1991.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Petr Mallota, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Jaroslav Borkovec

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Vladimír Štrupl, 09.06.2018
Umístění: Praha 7, Bubenská 7/412, napravo od vstupu do domu, nad zvonkovými tably
Nápis:
ZDE ŽIL
JAROSLAV BORKOVEC
PRÁVNÍK
NAROZEN 16. 6. 1906
ZATČEN 15. 5. 1949
POPRAVEN 5. 11. 1949
Poznámka:

Narodil se 16. června 1906 v Jaroměři. Roku 1925 dokončil studium gymnázia. Pracoval jako úředník v továrně na žárovky Elektra, poté v Úrazové pojišťovně. Při zaměstnání začal studovat práva na Karlově univerzitě. Na začátku okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Dne 29. května 1940 zatklo Jaroslava Borkovce gestapo. Vězněn byl v Praze, Terezíně, Plzni a dne 14. října 1941 jej Zemský soud v Drážďanech odsoudil za přípravu velezrady ke třem letům káznice, které si z největší části odpykal v káznici Waldheim. Propuštěn byl 5. července 1943. Věznění zanechalo trvalé následky na jeho zdraví, zůstal částečně invalidní. Po vypuknutí Pražského povstání se aktivně zapojil do bojů o Staroměstskou radnici, kde se stal členem revolučního národního výboru.
Za odbojovou činnost během války mu prezident republiky udělil Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.
V prosinci 1945 dokončil studia a stal se doktorem práv. Roku 1946 nastoupil jako koncipient v advokátní kanceláři. Oženil se s Marií Svobodovou, ze svazku se narodila dcera Mahulena.V roce 1948 byl zatčen za reakční výroky, které měl pronést v bytě svých známých. Po dvou měsících bylo trestní řízení zastaveno a JUDr.Borkovec propuštěn.
Ráno 16. května byl JUDr.Borkovec znovu zatčen Státní bezpečností, tentokrát v rámci rozsáhlé akce Anton a spolu s mnoha dalšími obviněn z protistátní činnosti směřující k provedení státního převratu.Ilegální organizace chystající převrat skutečně existovala, ale údaje o její činnosti máme převážně z vyšetřovacích spisů, o rozsahu organizace a její práci jsou tedy informace zkreslené, neboť vyšetřovaní byli podrobeni brutálním výslechům.JUDr.Borkovec měl v rámci skupiny působit jako politický poradce.
V souvislosti s plánovaným květnovým pučem obžalovala Státní prokuratura celkem 72 osob rozdělených do čtyř samostatných skupin.JUDr.Borkovec byl ve skupině Květoslava Prokeše, ve které padly tři hrdelní tresty.
V ranních hodinách dne 5. listopadu 1949 v ranních hodinách byl JUDr. Jaroslav Borkovec spolu s dalšími pěti odsouzenými popraven v pankrácké věznici.
Na konci 60. let podala vdova po popraveném odbojáři Marie Borkovcová návrh na znovuotevření případu.Vzhledem k okupaci Československa armádami pěti členských zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné změně politických poměrů však skončil tento pokus neúspěchem.O plné rehabilitaci JUDr. Jaroslava Borkovce rozhodl Městský soud v Praze dne 19. září 1990.
Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Pamětní deska Slavoj Šádek

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 04.07.2017
Umístění: Praha 6, Eliášova 331/7
Nápis:
ZDE ŽIL
SLAVOJ ŠÁDEK
TECHNICKÝ ÚŘEDNÍK
NARODIL SE 3.3.1926
ZATČEN 2.6.1948
POPRAVEN 19.2.1949
Poznámka:

Narodil se 3. března 1926 v Brně, později se s rodiči přestěhoval do Prahy. Jeho otec byl legionářem a důstojníkem československé armády. Slavoj Šádek vychodil pět tříd obecné školy, čtyři třídy reálky a Vyšší průmyslovou školu. Poté byl zaměstnán jako technický úředník. V roce 1945 vstoupil do Československé strany národně sociální, kde působil jako funkcionář v její mládežnické sekci.
Na jaře 1948 ho jeho známí z národněsocialistické strany Josef Dvorský a Jaroslav Fiala seznámili se svými protirežimními odbojovými aktivitami a on se k nim přidal. Jeho hlavním úkolem mělo být šíření myšlenek odboje a získávání důležitých zpravodajských informací.
Jaroslav Fiala navázal v dubnu 1948 styk se svým přítelem Miloslavem Chocem, který byl ve spojení s emigrací v Řezně. Šádek jej znal jen letmo, ale na žádost Fialy mu několikrát pomohl, například tím, že mu od svých známých, obeznámených s jeho protirežimními aktivitami, opatřil pistole a krabici éteru.
V květnu 1948 se Choc Fialovi a Šádkovi svěřil se záměrem získat od jistého muže (jednalo se o komunistického funkcionáře majora Augustina Schramma) důležité dokumenty. Oba mu přislíbili pomoc.
Ráno 27. května 1948 Slavoj Šádek doprovodil Choce do blízkosti Schrammova bydliště, kde na něj čekal a později spolu odjeli. Do Schrammova bytu odešel Choc vyzbrojený dvěma Šádkovými pistolemi a éterem. O několik minut později byl pak Augustin Schramm zastřelen. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes nejasné. Někteří historici se domnívají, že střelcem nebyl Choc, jiní naopak, že ano. Sám Miloslav Choc se k vraždě nejprve přiznal, později před soudem svou výpověď odvolal. Podle svědeckých výpovědí se na místě pohybovaly i další osoby.
Státní bezpečnost, která po vraždě rozjela rozsáhlé vyšetřování, zatkla Slavoje Šádka 2. června 1948 u něj v bytě. Ocitl se mezi desítkami zatčených, kteří se buď nějakým způsobem účastnili odboje, nebo jen přišli do styku s podezřelými.
Stejně jako ostatní byl Šádek ve vazbě podroben brutálnímu mučení. Dne 19. července 1948 podala StB trestní oznámení na celkem 132 osob. Státní prokuratura tuto skupinu rozdělila do pěti menších. Proces byl pojat jako exemplární vypořádání se s vlivem poúnorového exilu, odpovídala tomu i přísnost rozsudků. Slavoj Šádek (stejně jako Miloslav Choc a pět dalších) byl odsouzen k trestu smrti.
Opravné prostředky byly neúspěšné a ani milost nebyla udělena. Dne 19. února 1949 v ranních hodinách byl Slavoj Šádek na nádvoří pankrácké věznice popraven.
Rehabilitován byl po roce 1989 na základě zákona č. 119/90 Sb.

Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Josef Kučera

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 10.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Jablonského 898/16
Nápis:
ZDE ŽIL
JOSEF KUČERA
PLUKOVNÍK IN MEMORIAM
NAROZEN 15.1.1916
ZATČEN 2.12.1950
POPRAVEN 14.11.1952
Poznámka:

Josef Kučera se narodil 15. ledna 1916 v Cerhovicích u Hořovic, pocházel ze zemědělské rodiny. Měl staršího bratra Karla, jenž se později stal úředníkem. Od 14 let vychovávala Josefa Kučeru teta, která vlastnila velkoobchod, a proto mohla svého synovce podporovat na studiích. Po vychození pěti tříd obecné a tří tříd měšťanské školy nastoupil Josef Kučera v Plzni na čtyřletou Vyšší hospodářskou školu s maturitou. Po jejím úspěšném absolvování odešel v červenci 1934 vykonat vojenskou prezenční službu.
V prosinci 1934 byl povýšen na svobodníka aspiranta a v únoru 1935 na desátníka aspiranta. To již navštěvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze, kterou úspěšně absolvoval na počátku roku 1935, poté na ní začal sám působit jako instruktor. V září 1935 získal Josef Kučera hodnost četaře aspiranta, v prosinci byl jmenován podporučíkem pěchoty prezenční služby. Jeho vojenská služba se tím nicméně neuzavřela, neboť ho v červenci 1936 vojenské orgány ponechaly v další činné službě jako podporučíka pěchoty v záloze, přičemž vykonával funkci velitele čety a roty. Pro kariéru profesionálního důstojníka bylo nezbytné absolvovat Vojenskou akademii v Hranicích. Ppor. Kučera na ní úspěšně studoval od září 1937 do srpna 1938, kdy ho vyřadili jako poručíka pěchoty. V atmosféře zvyšujícího se mezinárodního napětí byl mladý důstojník přidělen k Pěšímu pluku 28 „Tyrše a Fügnera“. Zde působil až do zániku československé armády v roce 1939, poté byl převeden k civilnímu zaměstnání a stal se úředníkem města Plzně. Právě v této době se začal znovu stýkat se svým známým z vojenské služby a budoucím spoluobviněným Václavem Ženíškem. Od března 1941, kdy na vlastní žádost odešel do výslužby, se živil jako dělník ve výtopně ČSD v Plzni.
V květnu 1945 byl Josef Kučera povolán zpět do činné služby. Nejprve nastoupil u asistenčního pluku v Plzni (ten se posléze transformoval v Pěší pluk 33), poté byl přeložen ke strážnímu oddílu, který byl dislokován nejprve ve Stříbře a později ve Františkových Lázních. V srpnu téhož roku ho nadřízení přidělili do vojenské posádky v Aši, v září pak k útvaru v Kralovicích. V únoru 1946 byl zařazen k Pěšímu pluku 18. v Plzni. Vystřídal mnoho funkcí, od pomocníka šifranta až po zástupce náčelníka štábu pluku. V lednu 1949 byl přidělen na velitelství 11. pěší divize, kde byl jeho nadřízeným major Tomáš Sedláček. Hodnostní postup Josefa Kučery vypadal následovně: v říjnu 1945 povýšen na nadporučíka (s účinností od května 1942), v dubnu 1946 na kapitána (s účinností od května 1945) a konečně v říjnu 1949 na štábního kapitána.
Politická orientace Josefa Kučery nebyla rozhodně blízká komunistické straně, o čemž vypovídá i to, že v září 1947 vstoupil do Československé strany národně socialistické a zde jako řadový člen setrval až do února 1948. Po změně poměrů – aby si zachoval naději působit dál v čs. armádě – podal přihlášku do KSČ, ale nebyl z důvodu svého sociálního původu a kádrového profilu (jeho tetě její velkoobchod znárodnili) přijat. Josef Kučera se v roce 1946 oženil s o čtyři roky mladší úřednicí Miloslavou Thámovou. Manželům se o rok později narodil syn, k němuž v roce 1951 přibyla i dcera. To se již ovšem škpt. Josef Kučera nacházel čtyři měsíce za mřížemi komunistických věznic.
V pozdních nočních hodinách dne 2. prosince 1950 byl škpt. Josef Kučera ve svém bytě na adrese Plzeň, Jablonského, čp. 16 zadržen příslušníky Krajského velitelství StB Plzeň a ještě týž den formálně zatčen. Policejní orgány ho následně obvinily z protistátní činnosti, které se měl dopouštět jako významný člen jedné z vojenských ilegálních skupin na Plzeňsku, jež byla údajně na přelomu let 1948/1949 napojena i na odbojovou organizaci Praha – Žatec, plánující na březen 1949 ozbrojený protikomunistický převrat. Do této skupiny byli kromě něj vyšetřovateli zařazeni další čtyři armádní důstojníci: Tomáš Sedláček, Josef Černohorský, Bohuslav Tyr a Jaromír Nový. Zatčení těchto mužů bylo součástí tzv. akce „Irena“, tedy zásahu proti důstojníkům 11. pěší divize v Plzni, které nakonec skončilo vykonáním tří trestů smrti.
Trestní oznámení, které na pětičlennou skupinu škpt. Kučera a spol. podalo Velitelství vojenské zpravodajské služby až 25. září 1951 (tedy po téměř deseti měsících od zatčení škpt. Kučery, což byla na tehdejší poměry nezvykle dlouhá doba), je uvozeno ideologickým žargonem nejhrubšího kalibru: „Zatím co lid zbaven všech reakčních živlů ve vládě usilovně buduje svou socialistickou vlast, zatím co pokroková mládež celého světa svými hrdinskými činy maří válečné úmysly imperialistických štváčů, spolčili se tito zrádní důstojníci, škpt. Kučera, mjr. Sedláček, mjr. Černohorský, mjr. Tyr a škpt. Nový, s nepřátelskými špiony a zrádnou emigrací, aby svou podvratnou špionážní činností připravili půdu k rozpoutání nové světové války. Sdružovali se v jednotlivé ozbrojené pučistické skupiny, aby ozbrojeným povstáním a za pomoci sudeto-fašistických Němců, násilím svrhli lidově demokratickou vládu a nastolili panství krvavého teroru a bezpráví. Ve své nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení byli ochotni použít i těch nejkrutějších teroristických prostředků jen aby zlomili vůli lidu a uvrhli jej do nového otroctví světového imperialismu. Obviněný škpt. Kučera jako jeden z hlavních iniciátorů kontra-revolučního hnutí na plzeňsku se cynicky doznal, že důstojníci oddaní lidově demokratickému zřízení budou zavražděni, neboť jest to jediný prostředek, kterým můžou být zneškodněni. Taková jest tvář těchto pěti přisluhovačů buržoasie. Aby dosáhli svých kariéristických cílů, byli ochotni použít i těch nejkrutějších prostředků a neštítili se ani vražd.“
Ve věci Kučerovy „protistátní“ činnosti pak dokument přichází s tím, že propagoval buržoazní ideologii, zároveň rozšiřoval štvavé zprávy a hanobil komunistické ústavní činitele. Jeho nenávist vůči KSČ prý vyvrcholila na konci roku 1948, kdy se spojil se svým známým z armády Václavem Ženíškem. Tehdy již „vyakčněnému“ důstojníkovi údajně přislíbil, že s ním bude ilegálně pracovat na přípravě protikomunistického povstání. Kučerův úkol prý spočíval ve vytvoření pučistických skupin a špionážní sítě. Kvůli tomu údajně Kučera začátkem roku 1949 oslovil mjr. Sedláčka, pplk. Černohorského a mjr. Tyra, které vyzval k organizování vlastních buněk o 8 až 10 lidech a k získávání zpravodajsky upotřebitelných informací. Zprávy, které od nich obdržel, údajně postupoval právě Ženíškovi, přes kterého se pak dostávaly do zahraničí. Ve věci samotného převratu prý Kučera na Ženíškovu žádost obstaral s pomocí mjr. Sedláčka tiskopisy divize, na nichž měly být pučisty vydávány rozkazy, přičemž je společně opatřili originálními razítky. Kromě toho údajně zařídil pplk. Černohorský na Kučerovu žádost přesun zbraní v rámci skladišť tak, aby se dostaly k útvarům, kde měli pučisté nejsilnější pozice.
Výše vypsaný skutkový děj je z hlediska zmapování Kučerových skutečných aktivit v podstatě bezcenný, víme, že vyšetřovatelé své vězně mučili a cynicky nutili podepisovat zcela vyfabulovaná přiznání. Svědectví o tom máme od přímého aktéra, generála Tomáše Sedláčka. Ten ve svých vzpomínkách popsal tehdejší inscenování případu, jehož součástí bylo i psychické a fyzické týrání vězňů. Jeho samotného např. vyšetřovatelé kvůli přiznání neexistující „protistátní“ činnosti nepřetržitě vyslýchali devět dní a nocí (sic!). Vlivem dlouhodobého vyšetřování bez možnosti odpočinku a spánku (pokud výslechy neprobíhaly podle přání vyšetřovatelů, byl Sedláček v cele každou čtvrthodinu buzen), se u něj dostavily silné halucinace. Zdálo se mu například, že z linolea v jedné z výslechových místností vyrůstají orchideje.
Dnes již nežijící hrdina protinacistického odboje a politický vězeň komunismu (armádní generál Ing. Tomáš Sedláček zemřel 27. srpna 2012 v Praze) popsal i průběh konfrontace se škpt. Kučerou, k níž došlo ve smutně proslulé vojenské věznici na Hradčanech, tzv. Domečku: „Asi pátý den jsem byl konfrontován s Josefem Kučerou. Ten byl v daleko horším stavu než já. Pod levým okem měl velkou modřinu, jak ho klíči praštil jeho vyšetřovatel Karel Malý. Jak jsem se později dozvěděl, konfrontace byla velmi pečlivě připravena, musel se naučit, co má říkat a jak se má chovat. Měl dokonce sehrát plačtivou scénu, že já jsem ho do toho dostal – otce dvou dětí! A tak mi tam vyprávěl, jak jsme byli členy protistátní skupiny a já jsem předával nějaké špionážní zprávy. Koukal jsem na něho jako vejr, protože nic z toho samozřejmě nebyla pravda, ale jak jsem se už pomalu dostával do stavu, kdy jsem začal obtížně rozlišovat skutečnost a fantazie, tak jsem se proti tomu ani nějak důrazně neohradil.“ Dodejme, že Josef Kučera, po několika měsících své výpovědi odvolal jako smyšlené, nakonec je ovšem na nátlak vyšetřovatelů opět prohlásil za pravdivé.
20. prosince 1951, po mnoha měsících vyšetřování, které vedli nejprve příslušníci Krajského velitelství StB Plzeň, posléze příslušníci vojenského obranného zpravodajství a následně orgány ministerstva národní bezpečnosti, respektive příslušníci Velitelství StB (došlo ke známé čistce mezi příslušníky vojenského obranného zpravodajství, někteří z původních Kučerových vyšetřovatelů skončili sami ve vězení a tato okolnost způsobila při přípravě politického procesu zdržení), podala Státní prokuratura na pětici důstojníků žalobu. Senát Státního soudu Praha, jemuž předsedal JUDr. Vlad. Podčepický nad případem zasedl po půl roce, 23. června 1952. Rozsudek vynesl ještě týž den. Josef Kučera byl za trestný čin velezrady a vyzvědačství (§§ 78, 86 tr. z.) odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, stejně dopadl i Tomáš Sedláček. U zbývajících tří mužů padly mírnější trest: Josef Černohorský 23 let, Bohuslav Tyr 15 let, Jaromír Nový 17 let. Vedle toho si obžalovaní vyslechli i vedlejší tresty, totiž ztrátu občanských práv (u Josefa Kučery a Tomáše Sedláčka navždy), vyloučení z vojska a konfiskaci veškerého jmění. V případě Josefa Kučery se jednalo i o čtvrtinu rodinné usedlosti v Cerhovicích o výměře 10 hektarů.

Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Po vynesení rozsudku byl Josef Kučera odeslán nejprve do Valdic u Jičína, posléze na Mírov. Někdy v té době dostal k vyplnění vězeňský dotazník, kde se měl mimo jiné vyjádřit k sociálním poměrům své rodiny. K tomu vlastnoručně napsal: „Kdo se nyní stará o rodinu nevím a jaký má příjem také nevím. Rád bych již pracoval bych se mohl o rodinu starati.“ K tomu však bývalý důstojník nedostal od komunistické justice příležitost.
Trest doživotního vězení se totiž patrně zdál prokurátorovi JUDr. Jaroslavu Dlouhému příliš mírný, a tak se proti němu odvolal k Nejvyššímu soudu (vyloučit ovšem nelze, že z vedení KSČ či ministerstva spravedlnosti přišly ohledně výše trestu nové instrukce). Odvolací řízení proběhlo 5. září 1952 v Praze. Soudní tribunál pod vedením JUDr. Křepely dospěl po necelých třech hodinách k závěru, že je skutečně nutno udělit vězni trest smrti provazem.
Josef Kučera putoval z trestního ústavu pro muže na Mírově zpět do věznice Praha-Pankrác. K jeho popravě došlo 14. listopadu 1952 brzy ráno. Ohledací list uvádí jako příčinu smrti udušení a čas smrti 5.50 hodin. K ohledání mrtvoly přistoupil vězeňský lékař až v 9.15 hod. Mohl si dát načas, neboť se ten den jednalo o jedinou popravu.
Již předchozího dne byli popraveni Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek, údajní členové další skupiny „odhalené“ v rámci akce „Irena“.
Po Josefu Kučerovi zůstala vdova, pětiletý syn a rok a půl stará dcera, která se narodila až po jeho zatčení. Rodina byla i nadále perzekvována, manželce a dětem byl odepřen vdovský i sirotčí důchod, navíc veškerý majetek patřící popravenému úřady zkonfiskovaly – výsledkem byl pád pozůstalých na samé existenční dno. Vdova musela zaplatit kremaci svého manžela, její prosby o vydání jeho urny nicméně vyslyšeny nebyly a rodina ještě v roce 2008 netušila, kde by se mohla nacházet. Archivní prameny prozrazují, že tělo Josefa Kučery skončilo v Ústavu pro soudní lékařství, kde bylo pitváno, poté bylo odvezeno ke zpopelnění do Strašnic. Z tamějšího tzv. archivu byla urna dne 6. října 1953 převezena Útvarem nápravných zařízení na Pankrác, kde patrně později došlo k jejímu záměrnému zničení.
V roce 1990 byl Josef Kučera plně rehabilitován usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami (sp. zn. Rtv 274/90). Na základě rozkazu ministra obrany ČSFR č. 045/1991-76 byla popravenému vrácena hodnost a zároveň došlo k jeho povýšení na plukovníka in memoriam.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Petr Mallota, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Václav Ženíšek

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 10.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Jablonského 898/16
Nápis:
ZDE ŽIL
VÁCLAV ŽENÍŠEK
PLUKOVNÍK IN MEMORIAM
NAROZEN 10.9.1917
ZATČEN 1.12.1950
POPRAVEN 13.11.1952
Poznámka:

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let režim zasáhl proti několika skupinám občanů, údajně připravujících státní převrat. Členy tajných organizací měli být také vojáci v činné službě a nejeden z nich skončil za vykonstruovaná obvinění na popravišti. K těmto případům patřila i takzvaná Akce Irena, patrně smyšlená příprava povstání v čele s plukovníkem Ladislavem Svobodou. Kromě něj se obětí politického procesu stal také další důstojník, kapitán Václav Ženíšek.
Pocházel z Plzně, kde se narodil 10. září 1917. Po základní a měšťanské škole studoval obchodní akademii, kterou ukončil 20. září 1936 maturitou. Dne 1. října téhož roku jej povolali k vykonání vojenské prezenční služby, po nástupu ho poslali do školy pro důstojníky v záloze u 2. divize v Berouně. Dne 23. prosince byl povýšen na svobodníka a 16. srpna 1937 na desátníka. Poté 30. září 1937 zahájil studium Vojenské akademie v Hranicích, z níž ho 14. srpna 1938 vyřadili v hodnosti poručíka pěchoty. Jmenovali jej velitelem kanónové čety RDZ v Chustu, po okupaci mu 24. března 1939 nařídili dovolenou až do odvolání. Následně 15. září nastoupil na místo úředníka městského úřadu v Plzni, poklidné místo v kanceláři si však do konce války podržet nemohl. Vzhledem k horšící se situaci Třetí říše patřil mezi ty, které poslali do výroby. Od 16. září 1944 byl nasazen jako pomocný dělník u stavební firmy, na původní úřednické místo se vrátil až na samém konci války, 1. května 1945. Již po čtyřech dnech vypuklo protiněmecké povstání a Ženíšek se od 5. května účastnil bojů v Plzni, až téměř do konce roku byl přidělen k dopravnímu oddílu 2 UNRRA jako velitel roty a tlumočník.
Svatební foto – Václav Ženíšek a Věra roz. Malecká (foto z rodinného archivu Libora a Václava ml. Ženíškových)
Se zpětnou účinností byl od 1. května 1942 povýšen na nadporučíka a 1. května 1945 na kapitána pěchoty. Dne 16. prosince 1945 nastoupil k 2. oddělení velitelství III. sboru, 30. června 1947 jej přeložili k Vojenské oblasti 2. Jako u mnoha dalších se jeho kariéra uzavřela krátce po komunistickém převratu. Už 9. března 1948 jej poslali na dovolenou, 1. května na dovolenou s čekaným a 1. listopadu byl přeložen do výslužby. Záznam ve vyšetřovacím spise zmiňuje, že Václav Ženíšek udržoval po osvobození na území západních Čech přátelské vztahy s důstojníky pozemních sil americké armády a vzniklo podezření, že vedle společenských kontaktů by mohl provozovat také špionážní činnost ve prospěch Američanů.
Státní bezpečnost 26. listopadu 1950 zatkla Ladislava Svobodu i Václava Ženíška, oficiálně pro podezření z organizování špionážní činnosti ve prospěch zahraniční zpravodajské služby a přípravy ozbrojeného povstání. V následujících dnech a týdnech skončila za mřížemi celá řada dalších občanů, kteří se podle vyšetřovatelů podíleli na činnosti Svobodovy organizace. Součástí její protistátní činnosti byla údajná spolupráce se zahraničními zpravodajskými službami a snaha navázat se západem rádiové spojení.
Radiostanici se snažil získat právě Václav Ženíšek, který se osobně znal s radiotechniky Josefem Pumpou a Jaroslavem Vrzalem. Ti mu přislíbili, že vysílací stanici z dostupných prvků sami postaví. Skutečně se jim prý podařilo vysílačku smontovat a uvést do provozu. První pokus o zahájení spojení se zahraničím však skončil fiaskem. Navázání kontaktu s Paříží se nepodařilo vůbec dosáhnout. Na opakovaně vysílané heslo „Henri cal Parisi“ nikdo nereagoval, kontakt nenavázali, ani když Vrzal přešel z fónického spojení na režim telegrafického klíčování. Nové heslo jim měli z Francie vysílat během večerních rozhlasových zpráv, k tomu ovšem nedošlo. Jiný člen skupiny, slavný automobilový závodník František Suttnar měl po tomto neúspěchu na zdokonalení vysílačky přispět pěti tisíci korunami. Vylepšenou vysílačkou, i když už plně funkční, se však spojení s Paříží stejně nikdy nepodařilo navázat. Text zpráv, které se pokoušeli vysílat, sestavoval osobně Svoboda a zašifrovával je s pomocí své přítelkyně Blaženy Petrové, pokud ovšem, lze uvěřit tvrzením Státní bezpečnosti.

Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Kapitán Ženíšek údajně zakládal protistátní skupiny v jiných posádkách, jednu z nich měli vést major Tomáš Sedláček a štábní kapitán Josef Kučera, souzení v samostatném, rovněž zcela zinscenovaném, procesu. Puč byl prý připraven na jaro 1951, na čemž se členové vedení skupiny na jedné z tajných konferencí domluvili. Ženíšek podle StB úzce spolupracoval se zmíněným závodníkem Suttnarem, jehož naučil zvládat šifrování a využíval ho jako spojku. Naučil jej šifrovací klíč nazpaměť a vyslal ho do Paříže, kde měl navázat kontakt se zpravodajskou službou, dohodnout způsob spojení a systém šifrování. Ženíšek prý poslal vzkaz francouzské tajné službě, aby mu zprávy předávali v českém vysílání francouzského státního rozhlasu a uvedli heslem „Děkujeme za dopis značky Černá Plzeň“. Na podzim 1949 měl také získat a předat na západ organizační schéma jedné divize a informace o výrobě komponentů pro letecké proudové motory.
K dalším Ženíškovým aktivitám údajně patřilo obstarání úředních formulářů, na něž chtěl vůdce skupiny Ladislav Svoboda psát rozkazy pro vojenské posádky poté, co by se rozhořel puč. Tiskopisy mu prý donesl štábní kapitán Josef Kučera, který rovněž spolupracoval při budování organice, chystající převrat. Ve skupině pod Svobodovým velením údajně zastával funkci jeho zástupce. Ženíšek během dlouhých výslechů podepsal celou řadu přiznání k závažné protistátní činnosti. Vzhledem k běžně použitým vyšetřovacím metodám je ovšem relevance protokolů značně sporná. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze usuzovat, že důstojník byl k podpisu připravených přiznání donucen mučením.
Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Plzni potom podalo na Václava Ženíška, Ladislava Svobodu a ostatní zatčené trestní oznámení.
Státní soud v Praze s vykonstruovanou protistátní skupinou proběhl ve dnech 15. až 17. května pod předsednictvím JUDr. Karla Kruka. Svobodu a další obviněné prohlásil vinnými trestnými činy velezrady a vyzvědačství, neboť v letech 1945–1950 budovali tajnou skupinu s úmyslem rozvrátit státní zřízení. Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek byli odsouzeni k trestu smrti, Jan Bruna na doživotí, Josef Hedvik na 18 let, Miroslav Dostál 16 let, František Suttnar, Ferdinand Bešťák a Josef Entner na 15 let, Milada Himmelová na 12 let, Jaroslav Vrzal na 11 let, Josef Pumpa na 10 let, Karel Chmelíř 8 let, Blažena Petrová 6 let a Milada Vinšová na 3 roky.
O osudu Svobodovy skupiny jednal na svém zasedání také Politický sekretariát ÚV KSČ, který doporučil nejvyšší trest. Odsouzení se potom odvolali k Nejvyššímu soudu, který ale na zasedání 25. června 1952 odvolání zamítl. Jeho předsedou byl při této kauze JUDr. Wagner, členy senátu František Cvrček, Dr. Jindřich Dohnal, Dr. Burda, Dr. Honzíček, pplk. Dr. Sedláček a pplk. Dr. Mančal. Oba odsouzení k smrti, Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek pak skonali na popravišti ve věznici Praha-Pankrác 13. listopadu 1952.
Dne 4. září 1991 Václava Ženíška vojenský soud plně rehabilitoval. Prezident Václav Havel jej in memoriam povýšil na plukovníka.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Ivo Pejčoch, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Čeněk Petelík

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 09.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Klatovská třída 2868/218
Nápis:
ZDE ŽIL
ČENĚK PETELÍK
VĚZEŇSKÝ DOZORCE
NAROZEN 24.7.1917
ZATČEN 17.4.1950
POPRAVEN 23.5.1950
Poznámka:

Narodil se 24. července 1917 ve městě Mittweida ležícím 20 kilometrů severně od Saské Kamenice (Chemnitz) jako nemanželský syn dělnice Anny Petelíkové. Měl staršího bratra Jana (nar. 1909) a setru Marii (nar. 1915). O povolání matky v době jeho narození nejsou k dispozici žádné informace. Později však pracovala jako elektronavíječka v plzeňských Škodových závodech.
Není zcela jasné, kdy se rodina přestěhovala do Plzně. Nicméně je možné uvažovat o období spojené se vznikem samostatného Československa. Roku 1923 začal Petelík navštěvovat obecnou školu v Plzni. Od roku 1931 docházel do uměleckého zámečnictví Václava Beneše, kde se po čtyřech letech vyučil pasířem. Současně studoval odbornou pokračovací školu. Ve firmě zůstal ještě další dva měsíce, ale pak byl pro nedostatek zakázek propuštěn. Posléze pracoval ve firmě Jakob Hoffe, zabývající se výrobou kočárků. Další změna zaměstnání ho přivedla do podniku, kde měl nastoupit už jako učeň. Přijal práci horizontálního frézaře v oddělení „Apretura I“ Škodových závodů. Na této pozici zůstal až do roku 1945.
V otázce politické činnosti Č. Petelíka před vypuknutím války nepanuje jasno. Bez pochybností je členství v Dělnické tělovýchovné jednotě (DTJ) a Odborovém svazu kovodělníků. Otazník zůstává u jeho příslušnosti k Československé straně sociálně demokratické, kterou potvrzuje jen personální spis. V jiných dokumentech o tom nehovoří, přestože se v nich k této problematice vyjadřuje.
V dubnu roku 1940 uzavřel sňatek s tehdy osmnáctiletou Miladou Hruškovou z Bezděkova (ves poblíž Klatov) a tři měsíce po svatbě se jim narodil syn, pojmenovaný po otci Čeněk. Novomanželé následně bydleli v Plzenecké ulici 37, kde obývali pouze jednu malou místnost. Těsně po skončení války vstoupil 25. května 1945 do KSČ.
K úvahám o práci na Borech ho v prvních poválečných měsících přivedli dva bývalí kolegové ze Škodovky, Miloslav Šilhánek a Josef Šobr, kteří již sloužili u SVS, přičemž velkou roli v rozhodování hrála vyhlídka na přidělení bytu. Po zvážení všech možností podal výše zmíněnou přihlášku na ministerstvo spravedlnosti. Než se ale dočkal odpovědi, nastoupil na vojnu k 261. protitankovému dělostřeleckému oddílu v Domažlicích. V armádě prodělal dvouměsíční základní výcvik, ale po jeho ukončení byl shledán neschopným další služby „pro plochost nohou“. Ještě před návratem do civilního života obdržel výzvu, aby se dostavil na ministerstvo spravedlnosti k projednání přijetí do SVS.
Službu zahájil jako výpomocná dozorčí síla na tehdejším oddělení C, určeném k výkonu vazeb mimořádných lidových soudů. Během roku 1946 prošel několika posty, od vnější ostrahy trestního ústavu až po samostatná pracoviště v Plzni. V prosinci téhož roku zažil poprvé dlouhodobější přeřazení na takzvané „komando“ ve Zdicích. Po návratu působil střídavě na Borech a dalších venkovních oddílech – v Terešově u Rokycan a Klenovicích poblíž Sušice.
K roku 1946 se dochovalo jen malé množství informací ze soukromého života Č. Petelíka. Za nejdůležitější lze považovat narození druhého dítěte, dcery Květoslavy.
V této době náležel mezi dobře hodnocené dozorce. Byl proto bez větších komplikací ustanoven čekatelem SVS s hodností pomocného podstrážmistra, k čemuž došlo 21. června 1947. Poté mu začala běžet dvanáctiměsíční lhůta stanovená k získání definitivy. Po jejím uplynutí byl 8. července 1948 jmenován podstrážmistrem SVS.
Přes členství ve straně i dobrá služební hodnocení se po únoru 1948 příliš neztotožňoval s novým kurzem. Poúnorové čistky, probíhající v režii akčních výborů Národní fronty, jej nepostihly a stejně tak bez problémů prošel reorganizací SVS, vycházející ze zákona č. 321/1948 Sb. o Sboru uniformované vězeňské stráže. V době počínající perzekuce se navíc dočkal služebního postupu a 10. ledna 1949 byl jmenován velitelem samostatného pracovního oddílu v Černicích (dnes součást Plzně).
Nedlouho po převzetí funkce ale začal mít první problémy s porušováním služebních předpisů. Během svého působení v pracovním oddílu údajně vypomáhal své rodině potravinami z vězeňské kuchyně, ze služebních peněz nakupoval alkohol a přilepšoval si výměnou brambor za cigarety v místní trafice.
Zároveň se řádně nevěnoval střežení odsouzených – mimo jiné s nimi měl hrát karty na strážnici, přičemž nelze vyloučit, že jim umožňoval i poslech zahraničního rozhlasu.
Zpět do plzeňské věznice se Petelík vrátil o Velikonocích roku 1949. Nastoupil službu na oddělení D1, zvaném „Kreml“, které bylo určeno zejména politickým vězňům odsouzeným Státním soudem (dnes křídlo I/9). Koncem července ale došlo k přeložení Petelíka na oddělení C – samovazby, tedy do dnešního křídla I/7, kde však zůstal jen čtyři dny. Následně krátce plnil úkoly spojené s venkovní ostrahou, načež mu svěřili tzv. školu, jak tehdy označovali nástupní oddělení. Během služby se ale choval příliš vstřícně k příchozím politickým vězňům, takže ho opět přeřadili na střežení obvodové zdi a vyřizování rozličných pochůzek.
Téhož roku ho potkala i další změna v soukromém životě, získal služební byt v Klatovské ulici 56 (Klatovská třída a pokračující Klatovská ulice byly během následujících let přečíslovány a na základě údajů v Archivu města Plzně odpovídá adresa dnešní Klatovské třídě 218).
Před koncem roku 1949 byl naposledy přeložen mimo ústav. Od 15. listopadu působil v TPT Horní Bříza. Severně od Plzně ale nepobýval dlouho, po čtyřech měsících obdržel rozkaz k návratu na Bory. Aniž by to tehdy tušil, po návratu do plzeňské věznice mu zbývaly necelé čtyři týdny do zatčení a dva měsíce života.
Přestože do jara roku 1950 patřil Č. Petelík mezi kladně hodnocené dozorce, s nimiž se do budoucna počítalo, byl náhle zatčen a vyšetřován. Následovalo podání žaloby, jejíž součástí se samozřejmě staly i prohřešky v pracovních útvarech Černice a Horní Bříza, ale jednalo se jen o doplnění skutkové podstaty, které mělo poukázat na jeho charakterové nedostatky. Vlastní trestná činnost spočívala především v pomáhání politickým vězňům z oddělení D1, jimž zprvu zprostředkovával písemný styk s rodinou, donášel balíčky potravin, kuřivo a informoval odsouzené o mezinárodní situaci na základě poslechu zahraničního rozhlasu. Po smrti generála Heliodora Píky, jehož hlídal poslední noc před popravou, navíc předal poslanci Stanislavu Brojovi nedopalek jeho poslední cigarety.
Pomáhal však i spoluvězňům S. Broje ze společné cely označené číslem 60A. Rovněž tak konal ve prospěch letců štkpt. Jana Prokopa a mjr. Josefa Brykse z cely č. 58. Tuto dobu dokresluje i emotivní vzpomínka dcery Č. Petelíka: „...přišel domů a byl tak zničenej, když viděl, jak je s těma vězněma zacházeno, jak je tam mlátí [...] Tatínek vždycky říkal, já když jsem viděl, jak je zmlácenej, tak jsem se mu snažil pomoct [...] kolikrát říkal, že to nevydrží.“
Další část vznesených obvinění, z hlediska strůjců procesu těch nejzásadnějších, lze pokládat za konstrukt. Jednalo se o přípravu ozbrojené vzpoury spojené se zavražděním velitele věznice Františka Šafarčíka.
Dosud byla řeč jen všeobecně o strůjcích celého borského případu, nyní tedy k tomu, kdo stál u jeho zrodu. V březnu roku 1950 byl z olomoucké věznice do Prahy povolán Evžen Stroin, kterému velitel SVS JUDr. pplk. Milan Kloss uložil úkol shromažďovat veškeré poznatky o výkonu služby borských dozorců a všechny informace ihned odesílat do Prahy.
E. Stroin do plzeňské věznice nastoupil 27. března 1950 ve funkci zástupce velitele pro politickou práci, aby plnil zpravodajské úkoly. Na novém působišti se mu podařilo vybudovat agenturní síť mezi odsouzenými, načež začal shromažďovat požadované informace. Č. Petelík nemohl uniknout jeho pozornosti. Brzy zjistil mnoho skutečností týkajících se nejen nedovoleného poslechu zahraničního rozhlasu v pracovních útvarech, ale i činnosti na oddělení D1.
Na jaře 1950 se nad Č. Petelíkem začala stahovat mračna a k jeho zatčení došlo 17. dubna. Následujících čtyřicet osm hodin, během nichž prodělal takzvaný informativní výslech, představuje přehlídku bezuzdné brutality velitele věznice. Jeho hlavními aktéry byli F. Šafarčík, E. Stroin a osvětový důstojník Václav Ladman. Během pozdějšího vyšetřování se sice snažili navzájem svalovat vinu jeden na druhého, ale je zřejmé, že od prvotních facek záhy přešli k bití obuškem: „Šafarčík při vyšetřování ztratil trpělivost, chytil Petelíka pod krkem a dal mu pár facek a dále, že byl velmi rozčílený a nařídil některému z přítomných donést obušek, kterým byl Petelík bit.“
Dne 19. dubna 1950 byl Petelík převezen do věznice KV StB Plzeň na dnešním Anglickém nábřeží, kde služební lékař potvrdil jeho fyzické týrání. Údajně kvůli obavám, aby nepadla vina za nelidské zacházení na StB, musel sepsat čestné prohlášení, že s ním zacházeli slušně. Ačkoliv tedy v případě Č. Petelíka nepopiratelně došlo k násilím vynucenému přiznání, zatkli dalších deset dozorců, které při výslechu ve věznici jmenoval. Začalo tak vyšetřování podléhající přísnému dohledu zástupců ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a velitelství SVS. Podle pracovníků StB vše neoficiálně řídili a neustále je nabádali k velkému spěchu s tím, že je nutné co nejdříve předložit závěrečnou zprávu. Stalo se tak 28. dubna. K uskutečnění opakovaných výslechů dvaceti lidí, objasnění komplikovaného případu a odhalení všech souvislostí údajné ozbrojené vzpoury stačilo pouhých deset dní.
Z původních jedenácti dozorců stanulo před soudem šest a skupina politických vězňů nakonec čítala osm osob. Příštích pět dní zůstal Č. Petelík se zatčenými kolegy v celách na Anglickém nábřeží v Plzni. K dalším výslechům je eskortovali 3. května 1950 do vazby v pražské Ruzyni. Během nich se rozběhla jednání na nejvyšších místech ohledně podrobností procesu. Bezpečnostní komise ÚV KSČ doporučila jeho konání přímo v borské věznici za účasti příslušníků SVS, přičemž je zřejmé, že v té době se již počítalo s trestem smrti pro Č. Petelíka, S. Broje a R. Černého. Totéž odsouhlasila 5. května plzeňská Krajská bezpečnostní pětka, když se usnesla, aby byl rozsudek navržený ministrem spravedlnosti nejen vysloven, ale i vykonán. O jejich osudu tak bylo rozhodnuto ještě před zasedáním soudu.
Proces probíhal ve dnech 11. a 12. května 1950 v porotní síni Krajského soudu v Plzni. Státní soud tehdy bezpochyby vykonal politickou vůli. Ortel byl podle očekávání nemilosrdný, třem lidem přinesl trest smrti a zbytek obžalovaných strávil dlouhá léta ve vězení. Č. Petelík byl odsouzen k trestu smrti pro velezradu podle § 1 zákona a sabotáž podle § 37 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky.
Po ukončení procesu převezli všechny odsouzené do pankrácké věznice. Dne 20. května 1950 proběhlo odvolací řízení u Nejvyššího soudu, během nějž došlo k potvrzení vynesených rozsudků. Mezi tím učinila poslední pokus zachránit život Č. Petelíka jeho sestra Marie Sládková, která 16. května podala ústní žádost o milost v Kanceláři prezidenta republiky, leč bezvýsledně. Klement Gottwald rozhodl 22. května negativně, čímž definitivně rozhodl o vykonání trestu smrti.
Ve stejný den, kdy K. Gottwald podepsal návrh ministerstva spravedlnosti, informoval předseda senátu Státního soudu JUDr. Otakar Matoušek všechny tři odsouzené o zamítnutí odvolání a neudělení milosti. Zároveň jim sdělil, že poprava proběhne ráno 23. května 1950. V 5:34 byl předán katu, který mu navlékl oprátku na krk. Následovala poprava poslance S. Broje a mjr. René Černého, který zemřel s výkřikem „Vrahové“.
V roce 1956 inspekce Ministerstva vnitra provedla přezkum soudního řízení na základě stížnosti podané JUDR. Karlem Pražákem, odsouzeným v tzv. Borském případu k 25 letům odnětí svobody. Zpráva, odtajněná až v roce 1999, konstatuje: „Výše uložených trestů byla do jisté míry ovlivněna tím, že se jednalo o veřejný proces pro příslušníky SVS, pro které mělo být toto soudní přelíčení výstrahou a poučením. Je-li však případ zkoumán z hlediska socialistické zákonnosti je rozsudek, co do výroku o trestech tak i v odůvodnění dále neudržitelný.“ Ačkoli byl tedy soudní proces zpochybněn již koncem padesátých let 20. století, k plné rehabilitaci Č. Petelíka Vyšším vojenským soudem v Příbrami došlo až 12. prosince 1990, na základě zákona č. 119/1990 Sb.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor původního textu: Ondřej Hladík, redakčně upraveno, zkráceno a doplněno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Jozef Macej

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 07.07.2017
Umístění: Praha 9, Krátkého 143/1
Nápis:
ZDE ŽIL
JOZEF MACEJ
POLICISTA
NARODIL SE 22.5.1905
ZATČEN 29.9.1951
POPRAVEN 8.8.1952
Poznámka:

Narodil se 22. května 1905 v Košické Belé jako jeden z osmi bratrů. Jeho otec pracoval ve Spojených státech jako dělník a občas se vracel domů. V roce 1915 dokončil Jozef Macej pět obecných tříd a pak až do roku 1925, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu, pomáhal doma otci místo matky, která zemřela. V roce 1932 požádal o přeložení do Prahy. Absolvoval policejní kurz, sloužil na Oddělení stráže bezpečnosti, roku 1939 byl přeložen k protektorátní policii na stanici ve Vysočanech. Po válce i nadále sloužil na Okresním velitelství Národní bezpečnosti IX. v pražských Vysočanech, kde i s rodinou bydlel. Roku 1933 se oženil s Annou Antošovou, s níž měl dvě děti. Od roku 1948 byl členem Komunistické strany Československa.
Se svými kolegy, vrchními strážmistry Josefem Kmínkem, Karlem Strmiskou a dalšími vedli poměrně otevřené debaty o politice, později se začali stýkat i v soukromí, což vyústilo v rozhodnutí Jozefa Maceje zapojit se do odbojové činnosti. Ta spočívala například v šíření časopisu Hlas svobodné republiky, rovněž plánovali sbírku hotovosti a potravinových lístků pro rodiny příslušníků SNB vězněných z politických důvodů, dále pak shromažďovali informace, které přes spojky předávali na zastupitelské úřady západních států. Odtud získávali exilové tiskoviny a korespondenci.
Jozef Macej opsal ze tří tajných protokolů vstupní a krycí hesla SNB do referátů KNV, státních budov a na letiště. Protože Macej byl na OV NB IX. ve Vysočanech také zbrojním referentem, údajně hodlal podle obžaloby v případě invaze ze Západu odejmout pod záminkou čištění příslušníkům služební samopaly a vydat je pouze prověřeným lidem v řadách SNB. Jednou z priorit odbojové skupiny bylo rovněž zprovoznění vysílací stanice. Odbornou obsluhu, která by ji dokázala udržovat ve funkčním stavu, se však nepodařilo najít.
Jozef Macej byl zatčen dne 29. září 1951. V obžalobě mu nejvíce přitížila obzvlášť závažná skutečnost, že by se v případě příchodu cizích vojsk stal údajným zbrojmistrem skupiny.
Státní soud v Praze odsoudil dne 22. prosince 1951 Jozefa Maceje za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti. Macej se odvolal. Rozsudek trestu smrti potvrdil Nejvyšší soud. Vykonán byl 8. srpna 1952. Spolu s Jozefem Macejem byli k trestu smrti odsouzeni a popraveni rovněž Karel Strmiska a Josef Kmínek.
Dne 31. října 1990 rozhodl Vyšší vojenský soud v Příbrami o zrušení původního rozsudku a Jozefa Maceje a ostatní odsouzené plně rehabilitoval.

Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Vladimír Palko, redakčně zkráceno.

(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Karel Hájek

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 23.01.2020
Umístění: Praha 1, Na Poříčí 1052/42
Nápis:
ZDE ŽIL
KAREL HÁJEK
ŘEZNÍK-UZENÁŘ
NAROZEN 29.6.1924
ZATČEN 12.2.1951
POPRAVEN 9.9.1952
Poznámka:

Narodil se 29. června 1924 v Praze. Jeho otec Karel Hájek starší byl majitelem prosperující řeznické živnosti a také majitelem domu č. 42 v ulici Na Poříčí. Matka Františka, rozená Bartošová pečovala o domácnost. Karel Hájek měl jediného sourozence, mladší sestru Milenu.
Karel Hájek mladší vychodil obecnou školu v Biskupské ulici, čtyři ročníky reálného gymnázia v ulici Truhlářská a dva ročníky školy pokračovací, kdy se vyučil u svého otce. Vzdělání v rodinném podnikání si následně doplnil na jednoroční řeznicko-uzenářské škole mistrovské. U svého otce pracoval až do roku 1944. Tehdy neunikl totálnímu nasazení. Na samém sklonku války v březnu 1945 se vrátil ke svému otci, u něhož působil do července 1945. V tu dobu byla na Hájkův vyhlášený podnik dosazena národní správa. Karel Hájek mladší byl poté krátkou dobu zaměstnán jako úředník u repatriačního úřadu. Od října 1945 pak pracoval jako dělník u svého strýce v Libni při výrobě mlékařských konví. Před nástupem na vojnu v únoru 1946 pak ještě nějaký čas jezdil jako řidič pro druhého strýce, majitele pekařství na Praze 2. Po návratu do civilu se ke strýci vrátil, ale jeho působení zde poznamenalo znárodnění pekařství. Karla Hájka převzal národní podnik Odkolek. Pro nového zaměstnavatele pracoval na stejné pozici, tedy jako rozvážeč pečiva.
Mladík z bohaté pražské rodiny, který rád navštěvoval v kruhu svých známých vyhlášené kavárny, se po komunistickém puči zapojil do protikomunistického odboje. Na popud svého známého z vojny Josefa Pavelky se totiž stal součástí ilegální skupiny organizované kurýrem západních zpravodajských služeb Vladimírem Komárkem. Ilegální buňka, která byla ze Západu dokonce vybavena vysílačkami a udržovala takto spojení, vykonávala nebezpečnou činnost od počátku roku 1949 do února 1951, tedy téměř dva roky. Sám Karel Hájek byl do jejích aktivit plně zasvěcen v polovině ledna 1951, nicméně již od jara 1949 kurýrovi Komárkovi při jeho tajných pobytech v hlavním městě příležitostně vypomáhal.
V době, kdy se stal Hájek plnohodnotnou součástí Komárkovy sítě (z jeho bytu se dokonce několikrát vysílalo), jí byla již StB na stopě a připravovala protiakce. 11. února 1951 došlo u Pavelky v bytě k přestřelce s příslušníky tajné policie, kteří ho sem přišli zatknout. Odbojář jednoho ze zasahujících příslušníků smrtelně postřelil a podařilo se mu uniknout. Ovšem ne nadlouho, neboť StB spustila rozsáhlé zatýkání, kterému členové ilegální organizace postupně padali za oběť. Karel Hájek byl zadržen 12. února 1951, načež putoval do vazby StB v pankrácké věznici, odkud již nikdy nevyšel. V příštích měsících komunistická tajná policie brutálními výslechy připravovala zatčené na chystaný politický monstrproces. Padlo přitom rozhodnutí propojit zpravodajskou skupinu kurýra Komárka (ten zatčení unikl) s „vyzvědačskou“ kauzou americké tiskové agentury v Praze Associated Press a jejím vedoucím Williamem Nathanem Oatisem.
Státní soud se Hájkovým případem (proces Josef Pavelka a spol.) zabýval ve dnech 13. až 15. března 1952. Zatímco Josefa Pavelku soud odsoudil k trestu smrti, Karel Hájek dostal za trestný čin velezrady, vyzvědačství a trestný čin pomoci k vraždě trest odnětí svobody na doživotí. S takto „mírným“ trestem pro 28letého mladíka se státní prokurátor nehodlal smířit a okamžitě se proti němu odvolal k Nejvyššímu soudu. Ten jeho přání vyhověl a trest zpřísnil. K popravě Karla Hájka i Josefa Pavelky došlo dne 9. září 1952 na dvoře pankrácké věznice. Jejich těla byla převezena do Ústavu soudního lékařství a po pitvách tajně uložena do jednoho ze společných hrobů na hřbitově Praha-Ďáblice.
Petr Mallota
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Oldřich Pecl

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 23.01.2020
Umístění: Praha 1, Pařížská 1073/1
Nápis:
ZDE ŽIL
OLDŘICH PECL
PRÁVNÍK
NAROZEN 14.9.1903
ZATČEN 8.11.1949
POPRAVEN 27.6.1950
Poznámka:

Oldřich Pecl pocházel z Bohuslavic u Kyjova, kde se narodil dne 14. 9. 1903 v rodině venkovského učitele Františka Pecla. Jeho matka Alžběta, rozená Weisshammerová, vedla domácnost a starala se o výchovu Oldřicha a jeho bratra Jaroslava. Sociální poměry rodiny byly skromné v důsledku poměrně brzké smrti otce, přesto se oběma synům podařilo vystudovat. Oldřich, který byl od mládí velmi zvídavý a vnímavý k veřejnému a politickému dění, studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, musel však studium několikrát přerušit. Kromě finančních problémů rodiny po otcově smrti Oldřicha odváděla od studia i převratná doba po skončení první světové války, plná nadějí a vlasteneckého nadšení. Teprve patnáctiletý, avšak národně uvědomělý gymnazista se v listopadu 1918 dobrovolně přihlásil do vznikající československé armády a zúčastnil se obsazování Opavy. Do závěrečného období Peclova studia spadá počátek jeho dlouholetého přátelství se Závišem Kalandrou, obdivujícím proletářskou revoluci a kulturu. Ten zprostředkoval Peclovi komunistické myšlenky, společně pak vydávali levicově zaměřený studentský časopis. Oba přátelé odmaturovali v r. 1921. K dalšímu studiu si vybrali Karlovu univerzitu (Pecl právnickou fakultu), kde působili ve vedení Komunistické studentské frakce známé pod zkratkou Kostufra. Po ukončení studia se jejich ideové cesty rozešly. Kalandra se orientoval na kulturní frontu (členství v Levé frontě a v surrealistickém hnutí), publicistiku, historii a nadále se angažoval mezi intelektuály vyznávajícími marxismus (nutno však podotknout, že byl velmi kritický k uskutečňování komunistické utopie v Sovětském Rusku a pranýřoval v tisku stalinistický teror). Oldřich Pecl se věnoval advokacii a podnikání v oboru obchod se starožitnostmi. Tento způsob života ho orientoval k politickému realismu a záhy opustil mladické poblouznění komunismem. Brzy se vyšvihl mezi zámožné lidi. Ve své právnické i obchodnické praxi neváhal postupovat velmi razantně, což mu v třicátých letech přineslo i jisté problémy se zákonem. Současně prožíval krach prvního manželství. Lidsky úspěšnější etapu života pro něj znamenala doba předválečná. V roce 1939 se oženil se sestrou jugoslávského diplomata Ankicou Miličovou. Jednalo se o vzdělanou ženu s literárními ambicemi pocházející ze srbské jazykové oblasti (narozena v Sarajevu v původně statkářské rodině, posléze působící i v bankovnictví a důlním podnikání). O. Pecl se začal též zajímat o podnikání v oboru těžebním a díky finančním prostředkům, které do manželství vložila Ankica, získal rozhodující vlastnický podíl v dole Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic. Zdejší antracit patřil podle dobových odborných posudků k nejkvalitnějším na světě, avšak geologické poměry nebyly efektivní těžbě příznivé. Se svým společníkem Ing. Janečkem z Prahy založil O. Pecl Kontinentální společnost SMO Etna se sídlem v Bratislavě. Tento krok si vyžádaly poměry po obsazení českých a moravských částí republiky a vytvoření protektorátu. Na společnost se pohlíželo jako na zahraniční, což po většinu války umožňovalo jejím majitelům relativní samostatnost v podnikání. Starosti s podnikáním však Peclovi nebránily zapojit se do rezistence proti okupačnímu režimu. Spolupracoval se skupinou spisovatele a pozdějšího diplomata Zdeňka Němečka (společně s Jílovským, Ing. Holmanem a dalšími) a využíval svých kontaktů na protektorátním úřadu pro pracovní nasazení k získávání cenných zpráv o mobilizaci pracovních sil. Ty poté předával pomocí prostředníků londýnské emigraci k dalšímu využití.
Po válce se O. Pecl jako mnoho dalších podnikatelů střetl s důsledky socializačního Košického programu: v roce 1945 byl jeho důl znárodněn. Těžba zde byla záhy zastavena a technické vybavení pořízené za Peclova spoluvlastnictví z dolu odvezeno. Pecl v té době pracoval v právním oddělení firmy obchodující s lékařskými přístroji v Praze. Po většinu života byl nestraník, avšak situace před a po únoru 1948 ho přivedla mezi podporovatele a spolupracovníky národně socialistické strany. Názorově byl blízký zejména poslankyni Antonii Kleinerové (dokonce jí dočasně poskytl ubytování v Řevnicích, kde pravidelně trávil s manželkou letní měsíce). Díky kontaktům své manželky a jejího bratra diplomata se často stýkal s jugoslávskou komunitou a s diplomatickou obcí v Praze, měl přehled o mezinárodní situaci. Činitelé národně socialistické strany získali v O. Peclovi odborníka na právní a hospodářské otázky a samostatně myslícího ideologa (byl autorem koncepce nové ideologie strany). V některých bodech se rozcházel s Dr. Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem (zejména v názoru na možnost brzkého sjednocení všech opozičních sil na jednotné politické platformě). V podmínkách sílící informační izolace pokládal za nezbytné udržovat kontakt s představiteli poúnorové emigrace a nezkresleně zpravovat svět o situaci v zemi včetně hospodářských problémů, sílícího sovětského tlaku na kolektivizaci v zemědělství, drancování surovin (uranová ruda), tažení proti církvím a věřícím vůbec či o prvních politických procesech. Šlo v podstatě o nezávislé žurnalistické zprávy, které zpracovával na základě informací jeho známých, A. Kleinerové nebo Z. Kalandry, kteří dosud nebyli „vyakčněni“ z různých úřadů a ministerstev (např. ze Svazu průmyslu), nebo je čerpal z domácího tisku. Peclovi je ve spoluautorství přisuzováno také Memorandum čsl. demokratické opozice, zaslané na podzim r. 1949 mezinárodní konferenci velvyslanců USA s cílem upozornit na poměry v Československu, na existenci a záměry čs. politické opozice. Zejména tento dokument, demaskující gottwaldovský režim na celosvětovém fóru, se „trefil do černého“. Později při vyšetřování StB právě uvedená činnost poslouží jako „důkazní materiál“ pro obvinění ze špionáže. O. Pecla obviní z odeslání přibližně stovky takovýchto „agenturních“ zpráv např. prostřednictvím agentury United Press, rovněž mu přitíží kontakty se Závišem Kalandrou, „trockistickým odpadlíkem“.
Oldřich Pecl byl zatčen 8. 11. 1949, jeho manželka Ankica přesně o měsíc později. V průběhu těžkého vyšetřování byl vmanipulován do schématu největšího propagandistického procesu, pečlivě naplánovaného s pomocí sovětských poradců jako divadlo. Cílem procesu bylo zdiskreditovat domácí opozici, československou emigraci a diplomaty ze západních demokratických zemí. Strůjcům procesu přišly vhod i jeho rodinné jugoslávské kontakty: byla mu určena role podporovatele „zrádného titoismu“. V jednom ze svých posledních dopisů Radě svobodného Československa z 15. 10. 1949 prorocky uvedl: „Proslýchá se…, že se i zde chystají monstre-procesy... Z každého procesu zůstane nějaký osten v duši národa. Bude třeba se již předem připravovat na tyto procesy a ukázat, co komunisté sledují.“
K dalšímu odhalování komunistické propagandy a teroru už O. Peclovi nezbyl čas. Byl obviněn ze zločinu velezrady podle § 1 odst. 2 pís. a, b, c zákona 231/48 Sb. na ochranu republiky a ze zločinu vyzvědačství podle § 5, odst. 1 a 2 pís. c téhož zákona. V soudním procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. 5.–8. 6. 1950 jej spolu s Dr. Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou odsoudil Státní soud k trestu smrti. Dne 24. června byla odvolání všech odsouzených proti trestu smrti zamítnuta. K výkonu trestu na O. Peclovi došlo 27. června 1950 kolem páté hodiny ranní. Jeho poslední přání, aby mu umožnili rozmluvu s manželkou, nebylo splněno.
Nervově nemocná Ankica, zadržovaná doslova pár desítek metrů od popraviště, se o smrti svého manžela dozvěděla velmi nešetrně až o více než čtvrt roku později. Její vyšetřování nevedlo k prokázání žádné „zrádcovské podpory titovštiny“. Dne 14. 2. 1951 byla A. Peclová-Milič vyhoštěna z republiky v prostoru Českých Velenic v okr. Třeboň. Jejího manžela rehabilitovali spolu s ostatními oběťmi procesu se „záškodnickým centrem“ až po listopadu 1998. Úsilí dosáhnout pro všechny odsouzené spravedlnosti, započaté v období Pražského jara, narazilo na obstrukce policejního i justičního aparátu. Z r. 1973 se dochoval rozbor Ministerstva vnitra se závěrem: „Materiály … nalezené při zatčení dr. Pecla v objektu jeho vily v Řevnicích … tvořily svým obsahem státní tajemství zvláště důležité. Zejména „MEMORANDUM“ tzv. čs. opozice … je třeba posuzovat … ve velmi vyhraněné mezinárodní situaci, projevující se mj. v ostré činnosti kapitalistických rozvědek proti ČSSR.“
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorka PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf