Pamětní deska Jaroslav Borkovec

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Vladimír Štrupl, 09.06.2018
Umístění: Praha 7, Bubenská 7/412, napravo od vstupu do domu, nad zvonkovými tably
Nápis:
ZDE ŽIL
JAROSLAV BORKOVEC
PRÁVNÍK
NAROZEN 16. 6. 1906
ZATČEN 15. 5. 1949
POPRAVEN 5. 11. 1949
Poznámka:

Narodil se 16. června 1906 v Jaroměři. Roku 1925 dokončil studium gymnázia. Pracoval jako úředník v továrně na žárovky Elektra, poté v Úrazové pojišťovně. Při zaměstnání začal studovat práva na Karlově univerzitě. Na začátku okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Dne 29. května 1940 zatklo Jaroslava Borkovce gestapo. Vězněn byl v Praze, Terezíně, Plzni a dne 14. října 1941 jej Zemský soud v Drážďanech odsoudil za přípravu velezrady ke třem letům káznice, které si z největší části odpykal v káznici Waldheim. Propuštěn byl 5. července 1943. Věznění zanechalo trvalé následky na jeho zdraví, zůstal částečně invalidní. Po vypuknutí Pražského povstání se aktivně zapojil do bojů o Staroměstskou radnici, kde se stal členem revolučního národního výboru.
Za odbojovou činnost během války mu prezident republiky udělil Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.
V prosinci 1945 dokončil studia a stal se doktorem práv. Roku 1946 nastoupil jako koncipient v advokátní kanceláři. Oženil se s Marií Svobodovou, ze svazku se narodila dcera Mahulena.V roce 1948 byl zatčen za reakční výroky, které měl pronést v bytě svých známých. Po dvou měsících bylo trestní řízení zastaveno a JUDr.Borkovec propuštěn.
Ráno 16. května byl JUDr.Borkovec znovu zatčen Státní bezpečností, tentokrát v rámci rozsáhlé akce Anton a spolu s mnoha dalšími obviněn z protistátní činnosti směřující k provedení státního převratu.Ilegální organizace chystající převrat skutečně existovala, ale údaje o její činnosti máme převážně z vyšetřovacích spisů, o rozsahu organizace a její práci jsou tedy informace zkreslené, neboť vyšetřovaní byli podrobeni brutálním výslechům.JUDr.Borkovec měl v rámci skupiny působit jako politický poradce.
V souvislosti s plánovaným květnovým pučem obžalovala Státní prokuratura celkem 72 osob rozdělených do čtyř samostatných skupin.JUDr.Borkovec byl ve skupině Květoslava Prokeše, ve které padly tři hrdelní tresty.
V ranních hodinách dne 5. listopadu 1949 v ranních hodinách byl JUDr. Jaroslav Borkovec spolu s dalšími pěti odsouzenými popraven v pankrácké věznici.
Na konci 60. let podala vdova po popraveném odbojáři Marie Borkovcová návrh na znovuotevření případu.Vzhledem k okupaci Československa armádami pěti členských zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné změně politických poměrů však skončil tento pokus neúspěchem.O plné rehabilitaci JUDr. Jaroslava Borkovce rozhodl Městský soud v Praze dne 19. září 1990.
Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Pamětní deska Slavoj Šádek

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 04.07.2017
Umístění: Praha 6, Eliášova 331/7
Nápis:
ZDE ŽIL
SLAVOJ ŠÁDEK
TECHNICKÝ ÚŘEDNÍK
NARODIL SE 3.3.1926
ZATČEN 2.6.1948
POPRAVEN 19.2.1949
Poznámka:

Narodil se 3. března 1926 v Brně, později se s rodiči přestěhoval do Prahy. Jeho otec byl legionářem a důstojníkem československé armády. Slavoj Šádek vychodil pět tříd obecné školy, čtyři třídy reálky a Vyšší průmyslovou školu. Poté byl zaměstnán jako technický úředník. V roce 1945 vstoupil do Československé strany národně sociální, kde působil jako funkcionář v její mládežnické sekci.
Na jaře 1948 ho jeho známí z národněsocialistické strany Josef Dvorský a Jaroslav Fiala seznámili se svými protirežimními odbojovými aktivitami a on se k nim přidal. Jeho hlavním úkolem mělo být šíření myšlenek odboje a získávání důležitých zpravodajských informací.
Jaroslav Fiala navázal v dubnu 1948 styk se svým přítelem Miloslavem Chocem, který byl ve spojení s emigrací v Řezně. Šádek jej znal jen letmo, ale na žádost Fialy mu několikrát pomohl, například tím, že mu od svých známých, obeznámených s jeho protirežimními aktivitami, opatřil pistole a krabici éteru.
V květnu 1948 se Choc Fialovi a Šádkovi svěřil se záměrem získat od jistého muže (jednalo se o komunistického funkcionáře majora Augustina Schramma) důležité dokumenty. Oba mu přislíbili pomoc.
Ráno 27. května 1948 Slavoj Šádek doprovodil Choce do blízkosti Schrammova bydliště, kde na něj čekal a později spolu odjeli. Do Schrammova bytu odešel Choc vyzbrojený dvěma Šádkovými pistolemi a éterem. O několik minut později byl pak Augustin Schramm zastřelen. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes nejasné. Někteří historici se domnívají, že střelcem nebyl Choc, jiní naopak, že ano. Sám Miloslav Choc se k vraždě nejprve přiznal, později před soudem svou výpověď odvolal. Podle svědeckých výpovědí se na místě pohybovaly i další osoby.
Státní bezpečnost, která po vraždě rozjela rozsáhlé vyšetřování, zatkla Slavoje Šádka 2. června 1948 u něj v bytě. Ocitl se mezi desítkami zatčených, kteří se buď nějakým způsobem účastnili odboje, nebo jen přišli do styku s podezřelými.
Stejně jako ostatní byl Šádek ve vazbě podroben brutálnímu mučení. Dne 19. července 1948 podala StB trestní oznámení na celkem 132 osob. Státní prokuratura tuto skupinu rozdělila do pěti menších. Proces byl pojat jako exemplární vypořádání se s vlivem poúnorového exilu, odpovídala tomu i přísnost rozsudků. Slavoj Šádek (stejně jako Miloslav Choc a pět dalších) byl odsouzen k trestu smrti.
Opravné prostředky byly neúspěšné a ani milost nebyla udělena. Dne 19. února 1949 v ranních hodinách byl Slavoj Šádek na nádvoří pankrácké věznice popraven.
Rehabilitován byl po roce 1989 na základě zákona č. 119/90 Sb.

Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Josef Kučera

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 10.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Jablonského 898/16
Nápis:
ZDE ŽIL
JOSEF KUČERA
PLUKOVNÍK IN MEMORIAM
NAROZEN 15.1.1916
ZATČEN 2.12.1950
POPRAVEN 14.11.1952
Poznámka:

Josef Kučera se narodil 15. ledna 1916 v Cerhovicích u Hořovic, pocházel ze zemědělské rodiny. Měl staršího bratra Karla, jenž se později stal úředníkem. Od 14 let vychovávala Josefa Kučeru teta, která vlastnila velkoobchod, a proto mohla svého synovce podporovat na studiích. Po vychození pěti tříd obecné a tří tříd měšťanské školy nastoupil Josef Kučera v Plzni na čtyřletou Vyšší hospodářskou školu s maturitou. Po jejím úspěšném absolvování odešel v červenci 1934 vykonat vojenskou prezenční službu.
V prosinci 1934 byl povýšen na svobodníka aspiranta a v únoru 1935 na desátníka aspiranta. To již navštěvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze, kterou úspěšně absolvoval na počátku roku 1935, poté na ní začal sám působit jako instruktor. V září 1935 získal Josef Kučera hodnost četaře aspiranta, v prosinci byl jmenován podporučíkem pěchoty prezenční služby. Jeho vojenská služba se tím nicméně neuzavřela, neboť ho v červenci 1936 vojenské orgány ponechaly v další činné službě jako podporučíka pěchoty v záloze, přičemž vykonával funkci velitele čety a roty. Pro kariéru profesionálního důstojníka bylo nezbytné absolvovat Vojenskou akademii v Hranicích. Ppor. Kučera na ní úspěšně studoval od září 1937 do srpna 1938, kdy ho vyřadili jako poručíka pěchoty. V atmosféře zvyšujícího se mezinárodního napětí byl mladý důstojník přidělen k Pěšímu pluku 28 „Tyrše a Fügnera“. Zde působil až do zániku československé armády v roce 1939, poté byl převeden k civilnímu zaměstnání a stal se úředníkem města Plzně. Právě v této době se začal znovu stýkat se svým známým z vojenské služby a budoucím spoluobviněným Václavem Ženíškem. Od března 1941, kdy na vlastní žádost odešel do výslužby, se živil jako dělník ve výtopně ČSD v Plzni.
V květnu 1945 byl Josef Kučera povolán zpět do činné služby. Nejprve nastoupil u asistenčního pluku v Plzni (ten se posléze transformoval v Pěší pluk 33), poté byl přeložen ke strážnímu oddílu, který byl dislokován nejprve ve Stříbře a později ve Františkových Lázních. V srpnu téhož roku ho nadřízení přidělili do vojenské posádky v Aši, v září pak k útvaru v Kralovicích. V únoru 1946 byl zařazen k Pěšímu pluku 18. v Plzni. Vystřídal mnoho funkcí, od pomocníka šifranta až po zástupce náčelníka štábu pluku. V lednu 1949 byl přidělen na velitelství 11. pěší divize, kde byl jeho nadřízeným major Tomáš Sedláček. Hodnostní postup Josefa Kučery vypadal následovně: v říjnu 1945 povýšen na nadporučíka (s účinností od května 1942), v dubnu 1946 na kapitána (s účinností od května 1945) a konečně v říjnu 1949 na štábního kapitána.
Politická orientace Josefa Kučery nebyla rozhodně blízká komunistické straně, o čemž vypovídá i to, že v září 1947 vstoupil do Československé strany národně socialistické a zde jako řadový člen setrval až do února 1948. Po změně poměrů – aby si zachoval naději působit dál v čs. armádě – podal přihlášku do KSČ, ale nebyl z důvodu svého sociálního původu a kádrového profilu (jeho tetě její velkoobchod znárodnili) přijat. Josef Kučera se v roce 1946 oženil s o čtyři roky mladší úřednicí Miloslavou Thámovou. Manželům se o rok později narodil syn, k němuž v roce 1951 přibyla i dcera. To se již ovšem škpt. Josef Kučera nacházel čtyři měsíce za mřížemi komunistických věznic.
V pozdních nočních hodinách dne 2. prosince 1950 byl škpt. Josef Kučera ve svém bytě na adrese Plzeň, Jablonského, čp. 16 zadržen příslušníky Krajského velitelství StB Plzeň a ještě týž den formálně zatčen. Policejní orgány ho následně obvinily z protistátní činnosti, které se měl dopouštět jako významný člen jedné z vojenských ilegálních skupin na Plzeňsku, jež byla údajně na přelomu let 1948/1949 napojena i na odbojovou organizaci Praha – Žatec, plánující na březen 1949 ozbrojený protikomunistický převrat. Do této skupiny byli kromě něj vyšetřovateli zařazeni další čtyři armádní důstojníci: Tomáš Sedláček, Josef Černohorský, Bohuslav Tyr a Jaromír Nový. Zatčení těchto mužů bylo součástí tzv. akce „Irena“, tedy zásahu proti důstojníkům 11. pěší divize v Plzni, které nakonec skončilo vykonáním tří trestů smrti.
Trestní oznámení, které na pětičlennou skupinu škpt. Kučera a spol. podalo Velitelství vojenské zpravodajské služby až 25. září 1951 (tedy po téměř deseti měsících od zatčení škpt. Kučery, což byla na tehdejší poměry nezvykle dlouhá doba), je uvozeno ideologickým žargonem nejhrubšího kalibru: „Zatím co lid zbaven všech reakčních živlů ve vládě usilovně buduje svou socialistickou vlast, zatím co pokroková mládež celého světa svými hrdinskými činy maří válečné úmysly imperialistických štváčů, spolčili se tito zrádní důstojníci, škpt. Kučera, mjr. Sedláček, mjr. Černohorský, mjr. Tyr a škpt. Nový, s nepřátelskými špiony a zrádnou emigrací, aby svou podvratnou špionážní činností připravili půdu k rozpoutání nové světové války. Sdružovali se v jednotlivé ozbrojené pučistické skupiny, aby ozbrojeným povstáním a za pomoci sudeto-fašistických Němců, násilím svrhli lidově demokratickou vládu a nastolili panství krvavého teroru a bezpráví. Ve své nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení byli ochotni použít i těch nejkrutějších teroristických prostředků jen aby zlomili vůli lidu a uvrhli jej do nového otroctví světového imperialismu. Obviněný škpt. Kučera jako jeden z hlavních iniciátorů kontra-revolučního hnutí na plzeňsku se cynicky doznal, že důstojníci oddaní lidově demokratickému zřízení budou zavražděni, neboť jest to jediný prostředek, kterým můžou být zneškodněni. Taková jest tvář těchto pěti přisluhovačů buržoasie. Aby dosáhli svých kariéristických cílů, byli ochotni použít i těch nejkrutějších prostředků a neštítili se ani vražd.“
Ve věci Kučerovy „protistátní“ činnosti pak dokument přichází s tím, že propagoval buržoazní ideologii, zároveň rozšiřoval štvavé zprávy a hanobil komunistické ústavní činitele. Jeho nenávist vůči KSČ prý vyvrcholila na konci roku 1948, kdy se spojil se svým známým z armády Václavem Ženíškem. Tehdy již „vyakčněnému“ důstojníkovi údajně přislíbil, že s ním bude ilegálně pracovat na přípravě protikomunistického povstání. Kučerův úkol prý spočíval ve vytvoření pučistických skupin a špionážní sítě. Kvůli tomu údajně Kučera začátkem roku 1949 oslovil mjr. Sedláčka, pplk. Černohorského a mjr. Tyra, které vyzval k organizování vlastních buněk o 8 až 10 lidech a k získávání zpravodajsky upotřebitelných informací. Zprávy, které od nich obdržel, údajně postupoval právě Ženíškovi, přes kterého se pak dostávaly do zahraničí. Ve věci samotného převratu prý Kučera na Ženíškovu žádost obstaral s pomocí mjr. Sedláčka tiskopisy divize, na nichž měly být pučisty vydávány rozkazy, přičemž je společně opatřili originálními razítky. Kromě toho údajně zařídil pplk. Černohorský na Kučerovu žádost přesun zbraní v rámci skladišť tak, aby se dostaly k útvarům, kde měli pučisté nejsilnější pozice.
Výše vypsaný skutkový děj je z hlediska zmapování Kučerových skutečných aktivit v podstatě bezcenný, víme, že vyšetřovatelé své vězně mučili a cynicky nutili podepisovat zcela vyfabulovaná přiznání. Svědectví o tom máme od přímého aktéra, generála Tomáše Sedláčka. Ten ve svých vzpomínkách popsal tehdejší inscenování případu, jehož součástí bylo i psychické a fyzické týrání vězňů. Jeho samotného např. vyšetřovatelé kvůli přiznání neexistující „protistátní“ činnosti nepřetržitě vyslýchali devět dní a nocí (sic!). Vlivem dlouhodobého vyšetřování bez možnosti odpočinku a spánku (pokud výslechy neprobíhaly podle přání vyšetřovatelů, byl Sedláček v cele každou čtvrthodinu buzen), se u něj dostavily silné halucinace. Zdálo se mu například, že z linolea v jedné z výslechových místností vyrůstají orchideje.
Dnes již nežijící hrdina protinacistického odboje a politický vězeň komunismu (armádní generál Ing. Tomáš Sedláček zemřel 27. srpna 2012 v Praze) popsal i průběh konfrontace se škpt. Kučerou, k níž došlo ve smutně proslulé vojenské věznici na Hradčanech, tzv. Domečku: „Asi pátý den jsem byl konfrontován s Josefem Kučerou. Ten byl v daleko horším stavu než já. Pod levým okem měl velkou modřinu, jak ho klíči praštil jeho vyšetřovatel Karel Malý. Jak jsem se později dozvěděl, konfrontace byla velmi pečlivě připravena, musel se naučit, co má říkat a jak se má chovat. Měl dokonce sehrát plačtivou scénu, že já jsem ho do toho dostal – otce dvou dětí! A tak mi tam vyprávěl, jak jsme byli členy protistátní skupiny a já jsem předával nějaké špionážní zprávy. Koukal jsem na něho jako vejr, protože nic z toho samozřejmě nebyla pravda, ale jak jsem se už pomalu dostával do stavu, kdy jsem začal obtížně rozlišovat skutečnost a fantazie, tak jsem se proti tomu ani nějak důrazně neohradil.“ Dodejme, že Josef Kučera, po několika měsících své výpovědi odvolal jako smyšlené, nakonec je ovšem na nátlak vyšetřovatelů opět prohlásil za pravdivé.
20. prosince 1951, po mnoha měsících vyšetřování, které vedli nejprve příslušníci Krajského velitelství StB Plzeň, posléze příslušníci vojenského obranného zpravodajství a následně orgány ministerstva národní bezpečnosti, respektive příslušníci Velitelství StB (došlo ke známé čistce mezi příslušníky vojenského obranného zpravodajství, někteří z původních Kučerových vyšetřovatelů skončili sami ve vězení a tato okolnost způsobila při přípravě politického procesu zdržení), podala Státní prokuratura na pětici důstojníků žalobu. Senát Státního soudu Praha, jemuž předsedal JUDr. Vlad. Podčepický nad případem zasedl po půl roce, 23. června 1952. Rozsudek vynesl ještě týž den. Josef Kučera byl za trestný čin velezrady a vyzvědačství (§§ 78, 86 tr. z.) odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, stejně dopadl i Tomáš Sedláček. U zbývajících tří mužů padly mírnější trest: Josef Černohorský 23 let, Bohuslav Tyr 15 let, Jaromír Nový 17 let. Vedle toho si obžalovaní vyslechli i vedlejší tresty, totiž ztrátu občanských práv (u Josefa Kučery a Tomáše Sedláčka navždy), vyloučení z vojska a konfiskaci veškerého jmění. V případě Josefa Kučery se jednalo i o čtvrtinu rodinné usedlosti v Cerhovicích o výměře 10 hektarů.

Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Po vynesení rozsudku byl Josef Kučera odeslán nejprve do Valdic u Jičína, posléze na Mírov. Někdy v té době dostal k vyplnění vězeňský dotazník, kde se měl mimo jiné vyjádřit k sociálním poměrům své rodiny. K tomu vlastnoručně napsal: „Kdo se nyní stará o rodinu nevím a jaký má příjem také nevím. Rád bych již pracoval bych se mohl o rodinu starati.“ K tomu však bývalý důstojník nedostal od komunistické justice příležitost.
Trest doživotního vězení se totiž patrně zdál prokurátorovi JUDr. Jaroslavu Dlouhému příliš mírný, a tak se proti němu odvolal k Nejvyššímu soudu (vyloučit ovšem nelze, že z vedení KSČ či ministerstva spravedlnosti přišly ohledně výše trestu nové instrukce). Odvolací řízení proběhlo 5. září 1952 v Praze. Soudní tribunál pod vedením JUDr. Křepely dospěl po necelých třech hodinách k závěru, že je skutečně nutno udělit vězni trest smrti provazem.
Josef Kučera putoval z trestního ústavu pro muže na Mírově zpět do věznice Praha-Pankrác. K jeho popravě došlo 14. listopadu 1952 brzy ráno. Ohledací list uvádí jako příčinu smrti udušení a čas smrti 5.50 hodin. K ohledání mrtvoly přistoupil vězeňský lékař až v 9.15 hod. Mohl si dát načas, neboť se ten den jednalo o jedinou popravu.
Již předchozího dne byli popraveni Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek, údajní členové další skupiny „odhalené“ v rámci akce „Irena“.
Po Josefu Kučerovi zůstala vdova, pětiletý syn a rok a půl stará dcera, která se narodila až po jeho zatčení. Rodina byla i nadále perzekvována, manželce a dětem byl odepřen vdovský i sirotčí důchod, navíc veškerý majetek patřící popravenému úřady zkonfiskovaly – výsledkem byl pád pozůstalých na samé existenční dno. Vdova musela zaplatit kremaci svého manžela, její prosby o vydání jeho urny nicméně vyslyšeny nebyly a rodina ještě v roce 2008 netušila, kde by se mohla nacházet. Archivní prameny prozrazují, že tělo Josefa Kučery skončilo v Ústavu pro soudní lékařství, kde bylo pitváno, poté bylo odvezeno ke zpopelnění do Strašnic. Z tamějšího tzv. archivu byla urna dne 6. října 1953 převezena Útvarem nápravných zařízení na Pankrác, kde patrně později došlo k jejímu záměrnému zničení.
V roce 1990 byl Josef Kučera plně rehabilitován usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami (sp. zn. Rtv 274/90). Na základě rozkazu ministra obrany ČSFR č. 045/1991-76 byla popravenému vrácena hodnost a zároveň došlo k jeho povýšení na plukovníka in memoriam.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Petr Mallota, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Václav Ženíšek

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 10.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Jablonského 898/16
Nápis:
ZDE ŽIL
VÁCLAV ŽENÍŠEK
PLUKOVNÍK IN MEMORIAM
NAROZEN 10.9.1917
ZATČEN 1.12.1950
POPRAVEN 13.11.1952
Poznámka:

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let režim zasáhl proti několika skupinám občanů, údajně připravujících státní převrat. Členy tajných organizací měli být také vojáci v činné službě a nejeden z nich skončil za vykonstruovaná obvinění na popravišti. K těmto případům patřila i takzvaná Akce Irena, patrně smyšlená příprava povstání v čele s plukovníkem Ladislavem Svobodou. Kromě něj se obětí politického procesu stal také další důstojník, kapitán Václav Ženíšek.
Pocházel z Plzně, kde se narodil 10. září 1917. Po základní a měšťanské škole studoval obchodní akademii, kterou ukončil 20. září 1936 maturitou. Dne 1. října téhož roku jej povolali k vykonání vojenské prezenční služby, po nástupu ho poslali do školy pro důstojníky v záloze u 2. divize v Berouně. Dne 23. prosince byl povýšen na svobodníka a 16. srpna 1937 na desátníka. Poté 30. září 1937 zahájil studium Vojenské akademie v Hranicích, z níž ho 14. srpna 1938 vyřadili v hodnosti poručíka pěchoty. Jmenovali jej velitelem kanónové čety RDZ v Chustu, po okupaci mu 24. března 1939 nařídili dovolenou až do odvolání. Následně 15. září nastoupil na místo úředníka městského úřadu v Plzni, poklidné místo v kanceláři si však do konce války podržet nemohl. Vzhledem k horšící se situaci Třetí říše patřil mezi ty, které poslali do výroby. Od 16. září 1944 byl nasazen jako pomocný dělník u stavební firmy, na původní úřednické místo se vrátil až na samém konci války, 1. května 1945. Již po čtyřech dnech vypuklo protiněmecké povstání a Ženíšek se od 5. května účastnil bojů v Plzni, až téměř do konce roku byl přidělen k dopravnímu oddílu 2 UNRRA jako velitel roty a tlumočník.
Svatební foto – Václav Ženíšek a Věra roz. Malecká (foto z rodinného archivu Libora a Václava ml. Ženíškových)
Se zpětnou účinností byl od 1. května 1942 povýšen na nadporučíka a 1. května 1945 na kapitána pěchoty. Dne 16. prosince 1945 nastoupil k 2. oddělení velitelství III. sboru, 30. června 1947 jej přeložili k Vojenské oblasti 2. Jako u mnoha dalších se jeho kariéra uzavřela krátce po komunistickém převratu. Už 9. března 1948 jej poslali na dovolenou, 1. května na dovolenou s čekaným a 1. listopadu byl přeložen do výslužby. Záznam ve vyšetřovacím spise zmiňuje, že Václav Ženíšek udržoval po osvobození na území západních Čech přátelské vztahy s důstojníky pozemních sil americké armády a vzniklo podezření, že vedle společenských kontaktů by mohl provozovat také špionážní činnost ve prospěch Američanů.
Státní bezpečnost 26. listopadu 1950 zatkla Ladislava Svobodu i Václava Ženíška, oficiálně pro podezření z organizování špionážní činnosti ve prospěch zahraniční zpravodajské služby a přípravy ozbrojeného povstání. V následujících dnech a týdnech skončila za mřížemi celá řada dalších občanů, kteří se podle vyšetřovatelů podíleli na činnosti Svobodovy organizace. Součástí její protistátní činnosti byla údajná spolupráce se zahraničními zpravodajskými službami a snaha navázat se západem rádiové spojení.
Radiostanici se snažil získat právě Václav Ženíšek, který se osobně znal s radiotechniky Josefem Pumpou a Jaroslavem Vrzalem. Ti mu přislíbili, že vysílací stanici z dostupných prvků sami postaví. Skutečně se jim prý podařilo vysílačku smontovat a uvést do provozu. První pokus o zahájení spojení se zahraničím však skončil fiaskem. Navázání kontaktu s Paříží se nepodařilo vůbec dosáhnout. Na opakovaně vysílané heslo „Henri cal Parisi“ nikdo nereagoval, kontakt nenavázali, ani když Vrzal přešel z fónického spojení na režim telegrafického klíčování. Nové heslo jim měli z Francie vysílat během večerních rozhlasových zpráv, k tomu ovšem nedošlo. Jiný člen skupiny, slavný automobilový závodník František Suttnar měl po tomto neúspěchu na zdokonalení vysílačky přispět pěti tisíci korunami. Vylepšenou vysílačkou, i když už plně funkční, se však spojení s Paříží stejně nikdy nepodařilo navázat. Text zpráv, které se pokoušeli vysílat, sestavoval osobně Svoboda a zašifrovával je s pomocí své přítelkyně Blaženy Petrové, pokud ovšem, lze uvěřit tvrzením Státní bezpečnosti.

Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Kapitán Ženíšek údajně zakládal protistátní skupiny v jiných posádkách, jednu z nich měli vést major Tomáš Sedláček a štábní kapitán Josef Kučera, souzení v samostatném, rovněž zcela zinscenovaném, procesu. Puč byl prý připraven na jaro 1951, na čemž se členové vedení skupiny na jedné z tajných konferencí domluvili. Ženíšek podle StB úzce spolupracoval se zmíněným závodníkem Suttnarem, jehož naučil zvládat šifrování a využíval ho jako spojku. Naučil jej šifrovací klíč nazpaměť a vyslal ho do Paříže, kde měl navázat kontakt se zpravodajskou službou, dohodnout způsob spojení a systém šifrování. Ženíšek prý poslal vzkaz francouzské tajné službě, aby mu zprávy předávali v českém vysílání francouzského státního rozhlasu a uvedli heslem „Děkujeme za dopis značky Černá Plzeň“. Na podzim 1949 měl také získat a předat na západ organizační schéma jedné divize a informace o výrobě komponentů pro letecké proudové motory.
K dalším Ženíškovým aktivitám údajně patřilo obstarání úředních formulářů, na něž chtěl vůdce skupiny Ladislav Svoboda psát rozkazy pro vojenské posádky poté, co by se rozhořel puč. Tiskopisy mu prý donesl štábní kapitán Josef Kučera, který rovněž spolupracoval při budování organice, chystající převrat. Ve skupině pod Svobodovým velením údajně zastával funkci jeho zástupce. Ženíšek během dlouhých výslechů podepsal celou řadu přiznání k závažné protistátní činnosti. Vzhledem k běžně použitým vyšetřovacím metodám je ovšem relevance protokolů značně sporná. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze usuzovat, že důstojník byl k podpisu připravených přiznání donucen mučením.
Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Plzni potom podalo na Václava Ženíška, Ladislava Svobodu a ostatní zatčené trestní oznámení.
Státní soud v Praze s vykonstruovanou protistátní skupinou proběhl ve dnech 15. až 17. května pod předsednictvím JUDr. Karla Kruka. Svobodu a další obviněné prohlásil vinnými trestnými činy velezrady a vyzvědačství, neboť v letech 1945–1950 budovali tajnou skupinu s úmyslem rozvrátit státní zřízení. Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek byli odsouzeni k trestu smrti, Jan Bruna na doživotí, Josef Hedvik na 18 let, Miroslav Dostál 16 let, František Suttnar, Ferdinand Bešťák a Josef Entner na 15 let, Milada Himmelová na 12 let, Jaroslav Vrzal na 11 let, Josef Pumpa na 10 let, Karel Chmelíř 8 let, Blažena Petrová 6 let a Milada Vinšová na 3 roky.
O osudu Svobodovy skupiny jednal na svém zasedání také Politický sekretariát ÚV KSČ, který doporučil nejvyšší trest. Odsouzení se potom odvolali k Nejvyššímu soudu, který ale na zasedání 25. června 1952 odvolání zamítl. Jeho předsedou byl při této kauze JUDr. Wagner, členy senátu František Cvrček, Dr. Jindřich Dohnal, Dr. Burda, Dr. Honzíček, pplk. Dr. Sedláček a pplk. Dr. Mančal. Oba odsouzení k smrti, Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek pak skonali na popravišti ve věznici Praha-Pankrác 13. listopadu 1952.
Dne 4. září 1991 Václava Ženíška vojenský soud plně rehabilitoval. Prezident Václav Havel jej in memoriam povýšil na plukovníka.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Ivo Pejčoch, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Čeněk Petelík

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 09.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Klatovská třída 2868/218
Nápis:
ZDE ŽIL
ČENĚK PETELÍK
VĚZEŇSKÝ DOZORCE
NAROZEN 24.7.1917
ZATČEN 17.4.1950
POPRAVEN 23.5.1950
Poznámka:

Narodil se 24. července 1917 ve městě Mittweida ležícím 20 kilometrů severně od Saské Kamenice (Chemnitz) jako nemanželský syn dělnice Anny Petelíkové. Měl staršího bratra Jana (nar. 1909) a setru Marii (nar. 1915). O povolání matky v době jeho narození nejsou k dispozici žádné informace. Později však pracovala jako elektronavíječka v plzeňských Škodových závodech.
Není zcela jasné, kdy se rodina přestěhovala do Plzně. Nicméně je možné uvažovat o období spojené se vznikem samostatného Československa. Roku 1923 začal Petelík navštěvovat obecnou školu v Plzni. Od roku 1931 docházel do uměleckého zámečnictví Václava Beneše, kde se po čtyřech letech vyučil pasířem. Současně studoval odbornou pokračovací školu. Ve firmě zůstal ještě další dva měsíce, ale pak byl pro nedostatek zakázek propuštěn. Posléze pracoval ve firmě Jakob Hoffe, zabývající se výrobou kočárků. Další změna zaměstnání ho přivedla do podniku, kde měl nastoupit už jako učeň. Přijal práci horizontálního frézaře v oddělení „Apretura I“ Škodových závodů. Na této pozici zůstal až do roku 1945.
V otázce politické činnosti Č. Petelíka před vypuknutím války nepanuje jasno. Bez pochybností je členství v Dělnické tělovýchovné jednotě (DTJ) a Odborovém svazu kovodělníků. Otazník zůstává u jeho příslušnosti k Československé straně sociálně demokratické, kterou potvrzuje jen personální spis. V jiných dokumentech o tom nehovoří, přestože se v nich k této problematice vyjadřuje.
V dubnu roku 1940 uzavřel sňatek s tehdy osmnáctiletou Miladou Hruškovou z Bezděkova (ves poblíž Klatov) a tři měsíce po svatbě se jim narodil syn, pojmenovaný po otci Čeněk. Novomanželé následně bydleli v Plzenecké ulici 37, kde obývali pouze jednu malou místnost. Těsně po skončení války vstoupil 25. května 1945 do KSČ.
K úvahám o práci na Borech ho v prvních poválečných měsících přivedli dva bývalí kolegové ze Škodovky, Miloslav Šilhánek a Josef Šobr, kteří již sloužili u SVS, přičemž velkou roli v rozhodování hrála vyhlídka na přidělení bytu. Po zvážení všech možností podal výše zmíněnou přihlášku na ministerstvo spravedlnosti. Než se ale dočkal odpovědi, nastoupil na vojnu k 261. protitankovému dělostřeleckému oddílu v Domažlicích. V armádě prodělal dvouměsíční základní výcvik, ale po jeho ukončení byl shledán neschopným další služby „pro plochost nohou“. Ještě před návratem do civilního života obdržel výzvu, aby se dostavil na ministerstvo spravedlnosti k projednání přijetí do SVS.
Službu zahájil jako výpomocná dozorčí síla na tehdejším oddělení C, určeném k výkonu vazeb mimořádných lidových soudů. Během roku 1946 prošel několika posty, od vnější ostrahy trestního ústavu až po samostatná pracoviště v Plzni. V prosinci téhož roku zažil poprvé dlouhodobější přeřazení na takzvané „komando“ ve Zdicích. Po návratu působil střídavě na Borech a dalších venkovních oddílech – v Terešově u Rokycan a Klenovicích poblíž Sušice.
K roku 1946 se dochovalo jen malé množství informací ze soukromého života Č. Petelíka. Za nejdůležitější lze považovat narození druhého dítěte, dcery Květoslavy.
V této době náležel mezi dobře hodnocené dozorce. Byl proto bez větších komplikací ustanoven čekatelem SVS s hodností pomocného podstrážmistra, k čemuž došlo 21. června 1947. Poté mu začala běžet dvanáctiměsíční lhůta stanovená k získání definitivy. Po jejím uplynutí byl 8. července 1948 jmenován podstrážmistrem SVS.
Přes členství ve straně i dobrá služební hodnocení se po únoru 1948 příliš neztotožňoval s novým kurzem. Poúnorové čistky, probíhající v režii akčních výborů Národní fronty, jej nepostihly a stejně tak bez problémů prošel reorganizací SVS, vycházející ze zákona č. 321/1948 Sb. o Sboru uniformované vězeňské stráže. V době počínající perzekuce se navíc dočkal služebního postupu a 10. ledna 1949 byl jmenován velitelem samostatného pracovního oddílu v Černicích (dnes součást Plzně).
Nedlouho po převzetí funkce ale začal mít první problémy s porušováním služebních předpisů. Během svého působení v pracovním oddílu údajně vypomáhal své rodině potravinami z vězeňské kuchyně, ze služebních peněz nakupoval alkohol a přilepšoval si výměnou brambor za cigarety v místní trafice.
Zároveň se řádně nevěnoval střežení odsouzených – mimo jiné s nimi měl hrát karty na strážnici, přičemž nelze vyloučit, že jim umožňoval i poslech zahraničního rozhlasu.
Zpět do plzeňské věznice se Petelík vrátil o Velikonocích roku 1949. Nastoupil službu na oddělení D1, zvaném „Kreml“, které bylo určeno zejména politickým vězňům odsouzeným Státním soudem (dnes křídlo I/9). Koncem července ale došlo k přeložení Petelíka na oddělení C – samovazby, tedy do dnešního křídla I/7, kde však zůstal jen čtyři dny. Následně krátce plnil úkoly spojené s venkovní ostrahou, načež mu svěřili tzv. školu, jak tehdy označovali nástupní oddělení. Během služby se ale choval příliš vstřícně k příchozím politickým vězňům, takže ho opět přeřadili na střežení obvodové zdi a vyřizování rozličných pochůzek.
Téhož roku ho potkala i další změna v soukromém životě, získal služební byt v Klatovské ulici 56 (Klatovská třída a pokračující Klatovská ulice byly během následujících let přečíslovány a na základě údajů v Archivu města Plzně odpovídá adresa dnešní Klatovské třídě 218).
Před koncem roku 1949 byl naposledy přeložen mimo ústav. Od 15. listopadu působil v TPT Horní Bříza. Severně od Plzně ale nepobýval dlouho, po čtyřech měsících obdržel rozkaz k návratu na Bory. Aniž by to tehdy tušil, po návratu do plzeňské věznice mu zbývaly necelé čtyři týdny do zatčení a dva měsíce života.
Přestože do jara roku 1950 patřil Č. Petelík mezi kladně hodnocené dozorce, s nimiž se do budoucna počítalo, byl náhle zatčen a vyšetřován. Následovalo podání žaloby, jejíž součástí se samozřejmě staly i prohřešky v pracovních útvarech Černice a Horní Bříza, ale jednalo se jen o doplnění skutkové podstaty, které mělo poukázat na jeho charakterové nedostatky. Vlastní trestná činnost spočívala především v pomáhání politickým vězňům z oddělení D1, jimž zprvu zprostředkovával písemný styk s rodinou, donášel balíčky potravin, kuřivo a informoval odsouzené o mezinárodní situaci na základě poslechu zahraničního rozhlasu. Po smrti generála Heliodora Píky, jehož hlídal poslední noc před popravou, navíc předal poslanci Stanislavu Brojovi nedopalek jeho poslední cigarety.
Pomáhal však i spoluvězňům S. Broje ze společné cely označené číslem 60A. Rovněž tak konal ve prospěch letců štkpt. Jana Prokopa a mjr. Josefa Brykse z cely č. 58. Tuto dobu dokresluje i emotivní vzpomínka dcery Č. Petelíka: „...přišel domů a byl tak zničenej, když viděl, jak je s těma vězněma zacházeno, jak je tam mlátí [...] Tatínek vždycky říkal, já když jsem viděl, jak je zmlácenej, tak jsem se mu snažil pomoct [...] kolikrát říkal, že to nevydrží.“
Další část vznesených obvinění, z hlediska strůjců procesu těch nejzásadnějších, lze pokládat za konstrukt. Jednalo se o přípravu ozbrojené vzpoury spojené se zavražděním velitele věznice Františka Šafarčíka.
Dosud byla řeč jen všeobecně o strůjcích celého borského případu, nyní tedy k tomu, kdo stál u jeho zrodu. V březnu roku 1950 byl z olomoucké věznice do Prahy povolán Evžen Stroin, kterému velitel SVS JUDr. pplk. Milan Kloss uložil úkol shromažďovat veškeré poznatky o výkonu služby borských dozorců a všechny informace ihned odesílat do Prahy.
E. Stroin do plzeňské věznice nastoupil 27. března 1950 ve funkci zástupce velitele pro politickou práci, aby plnil zpravodajské úkoly. Na novém působišti se mu podařilo vybudovat agenturní síť mezi odsouzenými, načež začal shromažďovat požadované informace. Č. Petelík nemohl uniknout jeho pozornosti. Brzy zjistil mnoho skutečností týkajících se nejen nedovoleného poslechu zahraničního rozhlasu v pracovních útvarech, ale i činnosti na oddělení D1.
Na jaře 1950 se nad Č. Petelíkem začala stahovat mračna a k jeho zatčení došlo 17. dubna. Následujících čtyřicet osm hodin, během nichž prodělal takzvaný informativní výslech, představuje přehlídku bezuzdné brutality velitele věznice. Jeho hlavními aktéry byli F. Šafarčík, E. Stroin a osvětový důstojník Václav Ladman. Během pozdějšího vyšetřování se sice snažili navzájem svalovat vinu jeden na druhého, ale je zřejmé, že od prvotních facek záhy přešli k bití obuškem: „Šafarčík při vyšetřování ztratil trpělivost, chytil Petelíka pod krkem a dal mu pár facek a dále, že byl velmi rozčílený a nařídil některému z přítomných donést obušek, kterým byl Petelík bit.“
Dne 19. dubna 1950 byl Petelík převezen do věznice KV StB Plzeň na dnešním Anglickém nábřeží, kde služební lékař potvrdil jeho fyzické týrání. Údajně kvůli obavám, aby nepadla vina za nelidské zacházení na StB, musel sepsat čestné prohlášení, že s ním zacházeli slušně. Ačkoliv tedy v případě Č. Petelíka nepopiratelně došlo k násilím vynucenému přiznání, zatkli dalších deset dozorců, které při výslechu ve věznici jmenoval. Začalo tak vyšetřování podléhající přísnému dohledu zástupců ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a velitelství SVS. Podle pracovníků StB vše neoficiálně řídili a neustále je nabádali k velkému spěchu s tím, že je nutné co nejdříve předložit závěrečnou zprávu. Stalo se tak 28. dubna. K uskutečnění opakovaných výslechů dvaceti lidí, objasnění komplikovaného případu a odhalení všech souvislostí údajné ozbrojené vzpoury stačilo pouhých deset dní.
Z původních jedenácti dozorců stanulo před soudem šest a skupina politických vězňů nakonec čítala osm osob. Příštích pět dní zůstal Č. Petelík se zatčenými kolegy v celách na Anglickém nábřeží v Plzni. K dalším výslechům je eskortovali 3. května 1950 do vazby v pražské Ruzyni. Během nich se rozběhla jednání na nejvyšších místech ohledně podrobností procesu. Bezpečnostní komise ÚV KSČ doporučila jeho konání přímo v borské věznici za účasti příslušníků SVS, přičemž je zřejmé, že v té době se již počítalo s trestem smrti pro Č. Petelíka, S. Broje a R. Černého. Totéž odsouhlasila 5. května plzeňská Krajská bezpečnostní pětka, když se usnesla, aby byl rozsudek navržený ministrem spravedlnosti nejen vysloven, ale i vykonán. O jejich osudu tak bylo rozhodnuto ještě před zasedáním soudu.
Proces probíhal ve dnech 11. a 12. května 1950 v porotní síni Krajského soudu v Plzni. Státní soud tehdy bezpochyby vykonal politickou vůli. Ortel byl podle očekávání nemilosrdný, třem lidem přinesl trest smrti a zbytek obžalovaných strávil dlouhá léta ve vězení. Č. Petelík byl odsouzen k trestu smrti pro velezradu podle § 1 zákona a sabotáž podle § 37 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky.
Po ukončení procesu převezli všechny odsouzené do pankrácké věznice. Dne 20. května 1950 proběhlo odvolací řízení u Nejvyššího soudu, během nějž došlo k potvrzení vynesených rozsudků. Mezi tím učinila poslední pokus zachránit život Č. Petelíka jeho sestra Marie Sládková, která 16. května podala ústní žádost o milost v Kanceláři prezidenta republiky, leč bezvýsledně. Klement Gottwald rozhodl 22. května negativně, čímž definitivně rozhodl o vykonání trestu smrti.
Ve stejný den, kdy K. Gottwald podepsal návrh ministerstva spravedlnosti, informoval předseda senátu Státního soudu JUDr. Otakar Matoušek všechny tři odsouzené o zamítnutí odvolání a neudělení milosti. Zároveň jim sdělil, že poprava proběhne ráno 23. května 1950. V 5:34 byl předán katu, který mu navlékl oprátku na krk. Následovala poprava poslance S. Broje a mjr. René Černého, který zemřel s výkřikem „Vrahové“.
V roce 1956 inspekce Ministerstva vnitra provedla přezkum soudního řízení na základě stížnosti podané JUDR. Karlem Pražákem, odsouzeným v tzv. Borském případu k 25 letům odnětí svobody. Zpráva, odtajněná až v roce 1999, konstatuje: „Výše uložených trestů byla do jisté míry ovlivněna tím, že se jednalo o veřejný proces pro příslušníky SVS, pro které mělo být toto soudní přelíčení výstrahou a poučením. Je-li však případ zkoumán z hlediska socialistické zákonnosti je rozsudek, co do výroku o trestech tak i v odůvodnění dále neudržitelný.“ Ačkoli byl tedy soudní proces zpochybněn již koncem padesátých let 20. století, k plné rehabilitaci Č. Petelíka Vyšším vojenským soudem v Příbrami došlo až 12. prosince 1990, na základě zákona č. 119/1990 Sb.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor původního textu: Ondřej Hladík, redakčně upraveno, zkráceno a doplněno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Josef Macej

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 07.07.2017
Umístění: Praha 9, Krátkého 143/1
Nápis:
ZDE ŽIL
JOZEF MACEJ
POLICISTA
NARODIL SE 22.5.1905
ZATČEN 29.9.1951
POPRAVEN 8.8.1952
Poznámka:

Narodil se 22. května 1905 v Košické Belé jako jeden z osmi bratrů. Jeho otec pracoval ve Spojených státech jako dělník a občas se vracel domů. V roce 1915 dokončil Jozef Macej pět obecných tříd a pak až do roku 1925, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu, pomáhal doma otci místo matky, která zemřela. V roce 1932 požádal o přeložení do Prahy. Absolvoval policejní kurz, sloužil na Oddělení stráže bezpečnosti, roku 1939 byl přeložen k protektorátní policii na stanici ve Vysočanech. Po válce i nadále sloužil na Okresním velitelství Národní bezpečnosti IX. v pražských Vysočanech, kde i s rodinou bydlel. Roku 1933 se oženil s Annou Antošovou, s níž měl dvě děti. Od roku 1948 byl členem Komunistické strany Československa.
Se svými kolegy, vrchními strážmistry Josefem Kmínkem, Karlem Strmiskou a dalšími vedli poměrně otevřené debaty o politice, později se začali stýkat i v soukromí, což vyústilo v rozhodnutí Jozefa Maceje zapojit se do odbojové činnosti. Ta spočívala například v šíření časopisu Hlas svobodné republiky, rovněž plánovali sbírku hotovosti a potravinových lístků pro rodiny příslušníků SNB vězněných z politických důvodů, dále pak shromažďovali informace, které přes spojky předávali na zastupitelské úřady západních států. Odtud získávali exilové tiskoviny a korespondenci.
Jozef Macej opsal ze tří tajných protokolů vstupní a krycí hesla SNB do referátů KNV, státních budov a na letiště. Protože Macej byl na OV NB IX. ve Vysočanech také zbrojním referentem, údajně hodlal podle obžaloby v případě invaze ze Západu odejmout pod záminkou čištění příslušníkům služební samopaly a vydat je pouze prověřeným lidem v řadách SNB. Jednou z priorit odbojové skupiny bylo rovněž zprovoznění vysílací stanice. Odbornou obsluhu, která by ji dokázala udržovat ve funkčním stavu, se však nepodařilo najít.
Jozef Macej byl zatčen dne 29. září 1951. V obžalobě mu nejvíce přitížila obzvlášť závažná skutečnost, že by se v případě příchodu cizích vojsk stal údajným zbrojmistrem skupiny.
Státní soud v Praze odsoudil dne 22. prosince 1951 Jozefa Maceje za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti. Macej se odvolal. Rozsudek trestu smrti potvrdil Nejvyšší soud. Vykonán byl 8. srpna 1952. Spolu s Jozefem Macejem byli k trestu smrti odsouzeni a popraveni rovněž Karel Strmiska a Josef Kmínek.
Dne 31. října 1990 rozhodl Vyšší vojenský soud v Příbrami o zrušení původního rozsudku a Jozefa Maceje a ostatní odsouzené plně rehabilitoval.

Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Vladimír Palko, redakčně zkráceno.

(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Karel Bacílek

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 12.07.2017
Umístění: Praha 2, Trojická 387/2
Nápis:
ZDE ŽIL
KAREL BACÍLEK
STUDENT
NARODIL SE 25.3.1920
ZATČEN 17.12.1948
POPRAVEN 24.5.1949
Poznámka:

Narodil se 25. 3. 1920 ve Zdicích u Prahy (Středočeský kraj, okres Beroun). V roce 1936 se jeho rodina přestěhovala do Prahy, kde získali do nájmu restauraci U zlaté Prahy na Žižkově. Otec Karla Bacílka ji provozoval až do roku 1946, kdy musel kvůli nemoci živnost opustit a podnik předat. Rodiče se politicky nijak zvlášť neangažovali, matka pečovala o domácnost, otec byl řadovým členem sociální demokracie a nezastával žádné významnější funkce.
Karel Bacílek mladší vychodil obecnou školu, pak pokračoval ve studiích na reálném gymnáziu v Berouně, ale maturitu získal až v roce 1941 na gymnáziu v Praze. Poté se vyučil číšníkem a až do roku 1945 pracoval v restauraci svého otce jako číšník. V červnu 1942 po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha získal nezáviděníhodnou zkušenost s pražským gestapem. Tehdy byl spolu se svou sestrou zatčen a odvezen do Petschkova paláce (řídící úřadovna gestapa, byly zde vyslýchány a mučeny tisíce lidí) a později na Pankrác (věznice v Praze). Odtud ho naštěstí po několika dnech propustili, ale děsivá vzpomínka už mu zůstala.
Po osvobození se na podzim roku 1945 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V té době se již živě zajímal o politiku, a i proto se rozhodl vstoupit do Československé strany národně socialistické, která mu byla svým programem nejbližší. V ní, respektive v její následovnici Československé straně socialistické setrval i po únoru 1948. Již tehdy se vnitřně neztotožňoval s politikou vládnoucích komunistů a správně identifikoval události jako postupné vzdalování se masarykovské tradici demokratického Československa. V tom se shodoval se svým otcem.
Osudné se mu stalo setkání s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou, s nímž Karla Bacílka mladšího seznámil na jaře 1948 jeho otec. Tento agent Vojenského obranného zpravodajství, jehož řídícím orgánem byl plk. R. Mysík z Reicinova 5. oddělení hlavního štábu, se oběma mužům prezentoval jako člověk odhodlaný ilegálně pracovat proti komunistům. Na jeho popud začali oba Bacílkové získávat kontakty ve svém okolí na podobně smýšlející lidi a shromažďovat „zpravodajské“ informace. Karel Bacílek ml. se rovněž seznámil s Borisem Kovaříčkem, který rovněž studoval práva a sám již vedl ilegální skupinu, kterou nazval Šeřík.
Postupem času vznikala rozvětvená odbojová organizace Pravda zvítězí (PZ), kterou fakticky řídil vahou své osobnosti pplk. Josef Hruška. Ten také – po dohodě se svými nadřízenými – stanovil její konečný cíl, totiž ozbrojený puč plánovaný na únor 1949, tedy na dobu prvního výročí komunistického převratu. Nereálnost celého podniku zastínila „vojenská odbornost“ tohoto muže a živil ji samozřejmě také mladický zápal velké části protagonistů. Cynická provokační hra trvala několik měsíců, během nichž do ní byly vtahovány další a další osoby a napojovány další skupiny (jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa alias major Král). Během této doby se spolupracovník obranného zpravodajství Hruška také opakovaně pokoušel navázat styky se špičkami zahraniční emigrace, což byl jeden z jeho úkolů. Karel Bacílek tak s jeho vědomím podnikl 7. prosince 1948 cestu za hranice do Američany okupované části Německa; není však úplně jasné, s kým vlastně jednal a nešlo-li také o provokaci.
Na konci prosince 1948 spadla klec. Přišla mohutná vlna zatýkání, které padlo za oběť téměř dvě stě lidí, mezi nimi i generál Karel Kutlvašr, někdejší vojenský velitel Pražského povstání. I on patřil mezi ty, kteří podlehli „vábení“ Hruškovy organizace, když se zúčastnil jedné ze schůzek s ním. Karla Bacílka mladšího zadržely orgány StB dne 17. prosince 1948 ve 22.15 a podrobily ho brutálním výslechům, při nichž z něj vyšetřovatelé StB doslova vymlátili doznání o protistátní činnosti. Protože počet zatčených byl takový, že nebylo v silách vyšetřovatelů ani soudců zabývat se jimi najednou, rozdělili je do několika skupin, žalovaných a souzených samostatně (hlavou jedné z nich se stal otec Karla Bacílka, Karel Bacílek starší).
Karel Bacílek mladší byl zařazen do třináctičlenné skupiny, kterou obžaloba charakterizovala jako štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. Kromě něj sem patřili i Boris Kovaříček a pplk. Josef Hruška, kterého se mezitím jeho představení rozhodli zbavit. Do čela vykonstruované skupiny byl dosazen právě generál Kutlvašr. Z třinácti souzených bylo pět studentů (K. Bacílek, L. Strejc, J. Morava, B. Kovaříček, M. Gregar), čtyři vojáci ve výslužbě (K. Kutlvašr, J. Hruška, E. Novotný, J. Nedbálek), učitel základní odborné školy (J. Slanina), pekařský mistr (Z. Loch), žena v domácnosti organizující přechody do zahraničí (J. Straširybková) a slovenský úředník J. Demeter.
Hlavní líčení s touto různorodou skupinou tak proběhlo před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci za předsednictví plk. justiční služby Dr. Jana Metličky až ve dnech 12.–16. května 1949. Všichni byli prokurátorem, jímž byl gen. justiční služby Jan Vaněk, žalováni z velezrady, čtyři z nich navíc i z vyzvědačství. Příbuzní a přátelé byli do soudní síně vpuštěni pouze na vyhlášení rozsudku, jinak bylo celé líčení tajné. Karel Bacílek byl odsouzen za zločin velezrady (§ 1 zák. č. 231/1948 Sb.) a vyzvědačství (§ 5 zák. č. 231/1948 Sb.) k trestu smrti, dále ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění. Stejný rozsudek si vyslechl i Boris Kovaříček a Josef Hruška. Generál Kutlvašr dostal doživotí.
Odvolání odsouzených Nejvyšší soud v Brně zamítl již 23. května 1949 (nikdo z nich nebyl přítomen). Ani žádostem o milost nebylo vyhověno.
Popraven byl Karel Bacílek spolu s ostatními na dvoře pankrácké věznice 24. května 1949 v pět hodin ráno.

Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno
Zdroj fotografie: NA, f. Policejní ředitelství Praha II.
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Karel Strmiska

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 24.09.2018
Umístění: Praha 9, U Vysočanského pivovaru 419/10, Vysočany
Nápis:
ZDE ŽIL
KAREL STRMISKA
VRCHNÍ STRÁŽMISTR
NAROZEN 1.11.1910
ZATČEN 19.9.1951
POPRAVEN 8.8.1952
Poznámka:

Na počátku padesátých let proběhl jeden z větších procesů, zaměřený na údajnou protistátní skupinu příslušníků SNB, za jejíž hlavu byl označen vrchní strážmistr Karel Strmiska. Případ souzených policistů kombinuje skutečně prováděnou protikomunistickou činnost a zcela smyšlená obvinění z přípravy protistátního puče, tvořící součást velké provokační akce Státní bezpečnosti.
Karel Strmiska se narodil 1. listopadu 1910 v Praze do rodiny Dominika Strmisky a jeho manželky Elfriedy, rozené Přibylové. Po obecné a měšťanské škole vychodil dva roky obchodní školy, z vojenské prezenční služby se vrátil do civilu v hodnosti svobodníka. Jako životní dráhu si zvolil kariéru policisty, v níž pokračoval i po válce, když nově vznikl Sbor národní bezpečnosti. Působil na služebně v Praze a dosáhl hodnosti vrchního strážmistra. Karel Strmiska byl ženatý s Idou, rozenou Fromovou, měli spolu tři děti.
Jeho skutečná odbojová činnost spočívala v pomoci při organizování tajné finanční sbírky na pomoc rodinám politických vězňů, do níž opakovaně přispíval. Karla Strmisku zatkli 19. září 1951 a v následujících týdnech podroben surovým výslechům, během nichž jej vyšetřovatelé nutili k podpisu vykonstruovaných a předem připravených přiznání. Strmisku donutili podepsat, že se dopouštěl nejtěžších zločinů včetně velezrady. Podstatou jeho činnosti měla být příprava státního převratu, vedeného s pomocí amerických vojsk, která by přišla na pomoc ze západního Německa. Do ilegální činnosti prý zapojil řadu dalších osob, současně se připravoval vyzradit tajné skutečnosti nepřátelům na západě. Strmisku prý motivoval především stesk po letech první republiky, kdy jako četník požíval výsadního postavení a užíval si vrchnostenské autority, jíž po vítězství lidu pozbyl.
Proces před senátem Státního soudu v Praze začal 19. prosince 1951 a pokračoval do 22. prosince, kdy byl vynesen rozsudek. Dne 22. prosince 1951 byl Karel Strmiska uznán vinným z velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu smrti oběšením. Spolu se Strmiskou bylo odsouzeno dalších pět osob, včetně strážmistrů Jozefa Maceje a Josefa Kmínka, kteří byli také odsouzeni k trestu nejvyššímu.
Rozsudek smrti přinesli dva příslušníci StB rodině Strmiskových až domů a vybrali si chvíli, kdy matka s třemi dětmi seděla u štědrovečerní večeře.
Odsouzení se odvolali k Nejvyššímu soudu, který případ Karla Strmisky, Jozefa Maceje a Josefa Kmínka projednal 28. května 1952. Jako ve většině podobných případů odvolání zamítl.
Padlo rozhodnutí Strmisku popravit v den, kdy jeho dcera slavila narozeniny. Poslední den v životě trojice policistů nastal 8. srpna 1952. Postupně je vyvedli na nádvoří věznice Praha-Pankrác, kde jim předseda senátu přečetl rozsudek a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o milost. Karel Strmiska pronesl poslední slova. „Mám hodinky a chtěl bych, aby tyto byly předány jako poslední památka mému synovi“. Potom je převzal mistr popravčí. Karel Strmiska byl předveden v 5.30, kat zahájil popravu v 5.32 a v 5.36 oznámil, že exekuce byla provedena. Soudní lékař prohlásil v 5.40, že odsouzený je mrtev.
Vdovu s dětmi vystěhovali z bytu, zabavili jim nábytek a donutili se nastěhovat do jedné sklepní místnosti bez oken.
Vyšší vojenský soud v Příbrami rozhodl 31. října 1990 o zrušení rozsudku Státního soudu a zastavení trestního stíhání.
Po šedesáti letech se v dochovaném archivním materiálu těžko hledá skutečnou příčinu, proč museli právě Karel Strmiska, Josef Macej a Josef Kmínek zemřít na popravišti. Jediný logický důvod jejich výběru lze spatřovat v organizování materiální pomoci rodinám zatčených a vězněných obětí politických procesů. Tito muži se režimu hodili jako exemplární případ nebezpečnosti příslušníků SNB „nakažených“ duchem první republiky. Jejich poprava v zinscenované justiční vraždě měla především zastrašit všechny kolegy s podobnou profesní minulostí.
Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorem životopisného medailonu je Ivo Pejčoch, redakčně zkráceno
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Veleslav Wahl

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 09.07.2017
Umístění: Praha 1, Úvoz 156/13
Nápis:
ZDE ŽIL
VELESLAV WAHL
STUDENT A ORNITOLOG
NARODIL SE 15.5.1922
ZATČEN 7.9.1949
POPRAVEN 16.6.1950
Poznámka:

Narodil se 15. května 1922 v Praze do dobře finančně situované rodiny známého advokáta Veleslava Wahla. Absolvoval reálné gymnázium a za války pracoval jako vědecký asistent v pražské zoologické zahradě, kde se zaměřil na ornitologický výzkum. Již tehdy napsal řadu odborných článků a roku 1944 vydal později velmi uznávanou odbornou publikaci Pražské ptactvo.
Jeho otec Veleslav a strýc Karel se aktivně zapojili do protinacistického odboje, za což zaplatili životem. Během heydrichiády byli oba popraveni. Veleslav Wahl také aktivně vystupoval proti německé okupaci, velel skupině Zpravodajská brigáda, která od léta 1944 spolupracovala se zastřešující organizací Rada tří.
Podílel se na přípravách pražského povstání, přičemž aktivně spolupracoval s Českou národní radou (ČNR) a stal se také jejím nejmladším členem. Za odbojovou činnost po osvobození byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Československou medailí za zásluhy I. stupně.
Po skončení války začal studovat Právnickou a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, oženil se s Taťánou Růžičkovou (ta byla později za aktivní pomoc v činnosti svého manžela odsouzena v samostatném procesu k 11 letům odnětí svobody) a v roce 1945 vstoupil do Československé sociální demokracie.
Již v roce 1947 se seznámil s americkým diplomatem Walterem Birgem. Ten jej v březnu 1949 oslovil ke spolupráci se Spojenými státy. Veleslav Wahl jej následně propojil se svým přítelem z odboje Jaromírem Nechanským.
V roce 1948 začal společně s Jaromírem Nechanským budovat ilegální síť ve prospěch amerických zpravodajských služeb, která se během let 1948 a 1949 rozrostla do rozsáhlé organizace rozdělené do několika podřízených částí. Sekce, která přímo podléhala Wahlovi, se nazývala Jih a působila především na Písecku.
Veleslav Wahl byl zatčen 7. září 1949 v rámci akce Hansa. V přelíčení ve dnech 19. až 22. dubna 1950 byl Státním soudem v Praze odsouzen k trestu smrti. Trest neodvrátilo odvolání ani žádost o milost prezidentu Klementu Gottwaldovi.
Veleslav Wahl byl popraven na pankráckém popravišti 16. června 1950.
Rehabilitován byl po roce 1989 na základě zákona č. 119/90 Sb.

Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Ondřej Hladík, redakčně zkráceno
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf