Praha 1

Pamětní deska Miloslav Jebavý

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 19.01.2020
Umístění: Praha 1, Bolzanova 1615/1, rohový dům, tabulka umístěna z ulice Opletalova
Nápis:
ZDE ŽIL
MILOSLAV JEBAVÝ
ÚČASTNÍK II. A III. ODBOJE
NAROZEN 27.8.1911
ZATČEN 6.3.1949
POPRAVEN 18.7.1949
Poznámka:

Miloslav Jebavý se narodil se 27. srpna 1911 v Hájích nad Jizerou (okres Semily, Liberecký kraj), jeho otec byl kovářem zaměstnaným v továrně. Po absolvování obecné školy v Loukově a odmaturování na gymnáziu v Olomouci odcestoval v roce 1930 do Francie, kde si chtěl najít zaměstnání. Tam nejprve pobýval v Paříži, posléze v Marseille, ovšem nikde nenalezl odpovídající uplatnění, a tak ještě téhož roku, v listopadu 1930, vstoupil do řad cizinecké legie. Sloužil v Maroku, Alžírsku i na Sahaře, dosáhl hodnosti rotmistra a nakonec byl jmenován důstojnickým čekatelem.
Na počátku války byl v rámci 11. pěšího pluku odeslán do Francie, kde byla jeho jednotka umístěna na frontě mezi Maginotovou a Siegfriedovou linií. S ní podstoupil těžké ústupové boje s Němci, francouzská kapitulace ho zastihla nedaleko Dijonu, kudy tehdy probíhala demarkační linie. Po odeslání zpět do Afriky se rozhodl k útěku do Anglie a k tomuto účelu si v Casablance opatřil starou rybářskou bárku, se kterou se mu podařilo v červnu 1941 spolu s několika dalšími československými vojáky šťastně přistát v Gibraltaru. Zde vstoupil do řad britské armády, absolvoval paradesantní výcvik a další speciální kurzy a po svém návratu (přidělen do štábu velitele pevnosti) byl využíván pro zpravodajskou činnost. V roce 1941 působil na území Maroka a Alžírska, v roce 1942 byl nasazen v Libyi a v druhé polovině téhož roku seskočil padákem nad severní Francií. Na počátku roku 1943 byl ponorkou vysazen na jihovýchodním pobřeží Francie, ovšem v červenci 1943 byl francouzskou vichistickou policií zatčen v Montpellier a vězněn až do ledna 1944 v Eysses. Odtud se mu podařilo uprchnout a přes Pyreneje se dostal do Gibraltaru a následně pak do Anglie.
V britských službách (zařazen u RAF a M.I. – doklady na jméno kpt. F. Stargarti) získal postupně hodnost majora. Na vlastní výslovnou žádost byl v létě 1944 přeložen k francouzské armádě generála de Gaulla, stal se velitelem 1. roty parašutistického praporu v Camberley a později byl opět zařazen do cizinecké legie. S tou se účastnil osvobozovacích bojů, které pro něj 4. 3. 1945 skončily, když byl na Rýně těžce raněn. Po dlouhém léčení, jež se protáhlo až do 29. února 1946, byl zproštěn služby, za svou bojovou činnost získal několik francouzských vyznamenání.
V dubnu 1946 se vrátil do ČSR (jeho otec byl v roce 1941 Němci zabit) a začal pracovat ve firmě Prago-Export, jejímž majitelem byl jeho bratr. Dne 6. 3. 1949 byl orgány StB zatčen a obviněn z protistátní činnosti, které se měl dopouštět jako hlava rozvětveného spiknutí s vazbami na britské a americké výzvědné služby (Akce Norbert). Cílem této ilegální skupiny měl být podle komunistických vyšetřovatelů vojenský převrat s pomocí žatecké a milovické posádky. Státní soud v Praze ho v červnu 1949 spolu s Josefem Gonicem, Bohuslavem Hubálkem, Vilémem Sokem a Karlem Sabelou odsoudil za zločin velezrady a vyzvědačství k trestu smrti.
Popraven byl 18. července 1949 v Praze na Pankráci.
Plné rehabilitace se dočkal až v roce 1991.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Petr Mallota, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf