Praha 3

Ambrožova, Baranova, Biskupcova, Boleslavská, Bořivojova, Buchovcova, Čajkovského, Čáslavská, Domažlická, Fibichova, Habrová, Hájkova, Hartigova (Koněvova), Havlíčkovo náměstí, Hradecká, Husinecká, Husitská, Chelčického, Chlumova, Chvalova, Izraelská, Jana Želivského, Jeronýmova, Jeseniova, Kališnická, Kaplířova, Koldínova, Kolínská, Koněvova, Korunní, Kostnické náměstí, Kouřimská, Krásova, Kubelíkova, Kunešova, Laubova, Libická, Lipanská, Loudova, Lucemburská, Luční, Lupáčova, Na Balkáně, Na Vlastním, Nad Ohradou, náměstí Jiřího z Lobkovic, náměstí Winstona Churchilla, Olšanská, Ondříčkova, Orebitská, Písecká, Prokopova, Prokopovo náměstí, Přemyslovská, Přibyslavská, Radhošťská, Roháčova, Rokycanova, Řehořova, Řipská, Sauerova, Seifertova, Siwiecova, Sladkovského náměstí, Slezská, Sudoměřská, Škroupovo náměstí, Šrobárova, Štítného, Tachovské náměstí, Trocnovská, U Božích bojovníků, U Kněžské louky, U Nákladového nádraží, U Památníku, U Smíchovského hřbitova, V Horní Stromce, Velehradská, Viklefova, Vinohradská, Vlkova, vrch Vítkov, Za Žižkovskou Vozovnou, Zelenky - Hajského, Zelenky-Hajského, Žerotínova, Žižkovo náměstí, nezařazeno

Hrob Jaroslav Horák

  • + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, I.)
    • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část I. obecní hřbitov
      I. obecní hřbitov (Praha 3 – Žižkov) se nachází mezi ulicemi Jičínská, Olšanská, Jana Želivského (ta ho odděluje od II. obecního hřbitova) a Vinohradská. Vznikl r. 1896. Poté, co byl r. 1894 oficiálně zrušen karlínský vojenský a r. 1906 karlínský evangelický hřbitov, byla na tato místa Olšan přenesena řada náhrobků vč. ostatků (IX. hřbitov, odd. 10b a I. ob.).

      Zdroj: Kovařík, Petr – Klíč k pražským hřbitovům, Praha, NLN, 2001
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Věra Šebestová, 25.04.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, část 009, odd. 3.b, hrob č. 590
Nápis:
RODINA
HORÁKOVA
Poznámka:

Uveden v seznamu padlých a zemřelých ve dnech Pražského povstání 5.–9. května 1945 v knize J. Marka, I. Pejčocha, J. Plachého a T. Jakla – Padli na barikádách (VHÚ Praha, 2015) s těmito údaji: Jaroslav Horák, *15.8.1925, učeň-elektrotechnik, bydliště Praha XI, Brněnská 1519, ubit 7.5.1945 na Pražačce.
Informaci o tomto hrobu laskavě poskytla p. Věra Šebestová.


Souřadnice: N50°5'6.5'' E14°28'12.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Věra Šebestová
Příprava dat: Vladimír Štrupl

Hrob Alexandr Bašek

Autor: Vladimír Štrupl, 05.07.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, 2. Obecní hřbitov, odd. 15, 54 uhst.
Nápis:
ALEXANDR BAŠEK
PADL ???
Poznámka:

Uveden v seznamu padlých a zemřelých ve dnech Pražského povstání 5.–9. května 1945 v knize J. Marka, I. Pejčocha, J. Plachého a T. Jakla – Padli na barikádách (VHÚ Praha, 2015) s těmito údaji: * 10. 4. 1923, automechanik, bydliště: Praha XI, Perštýnovo nám. 22, padl 5. 5. 1945, škola na Pražačce.
Pohřben 15.5.1945


Souřadnice: N50°5'6.5'' E14°28'12.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob Pavel Vranský

Autor: Vladimír Štrupl, 05.07.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, 2. Obecní hřbitov, odd. 7, část 9, hrob 123
Nápis:
*29.4.1921
+24.6.2018

BRIGÁDNÍ GENERÁL V. V.
Pavel Vranský

Účastník čs. odboje na východní a západní frontě,
účastník bojů na Blízkém východě v Sýrii a Tobrúku.
Příslušník 311. československé bombardovací peruti
Royal Air Force.
Nezapomeneme!

Spolek pro zachování odkazu českého odboje
Poznámka:

Pavel Vranský se narodil 29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou do židovské rodiny jako Pavel Wechsberg. Jeho matka byla matematička a otec byl chemik. Rodina žila ve Frýdlantu nad Ostravicí.
Absolvoval obecnou školu v Bohumíně, reformní reálné gymnázium v Moravské Ostravě. 5. tříd, vyučený v mlékárenství, 1937-38 odborná mlékařská a sýrařská vyšší škola v Kroměříží, maturita na London University 1945. V letech 1956-59 absolvoval 9., 10. a 11. ročník střední školy pro pracující a v červnu 1959 složil maturitní zkoušku. V témže roce se přihlásil k dálkovému studiu na fakultě ekonomického inženýrství při ČVUT v Praze. Z rodinných důvodů studium nedokončil. V letech 1962 až 1966 studoval při zaměstnání na podnikovém institutu ministerstva dopravy obor provoz a ekonomika letecké dopravy. Absolvované studium v podnikovém institutu bylo podle výnosu ministerstva školství uznáno jako vysokoškolské v oboru dopravy s titulem „diplomovaný technik“. V letech 1966 až 1967 absolvoval kurs mezinárodních vztahů pořádaný ministerstvem zahraničí.
Po skončení války létal s Liberatory mezi Londýnem a Prahou, kdy upravená vojenská letadla sloužila jako dopravní stroje. Demobilizoval v roce 1946 v hodnosti rotmistr, poté pracoval v ČSA jako překladatel z angličtiny, od 1. ledna 1948 létal na domácích linkách. Působil též v organizační funkci. V 55 letech jako zahraniční voják odešel do důchodu, s manželkou pořádal rekreační tábory a školy v přírodě v Jizerských horách (oficiálně jako uklízeč, neboť nesměl působit ve vedoucích funkcích). Je dvojnásobným nositelem Čs. válečného kříže, trojnásobným držitelem medaile Za chrabrost, nositelem medaile Za zásluhy 1. st. a dalších českých i britských vyznamenání.
Dne 8. května 2017 jej prezident Miloš Zeman jmenoval brigádním generálem.
(zdroj: https://cs.wikipedia.org )


Souřadnice: N50°5'6.5'' E14°28'12.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob Vnislav Stačina

Autor: Martin Václavík, 28.08.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, hřbitov, odd. VII., hrob VII-17-?
Nápis:
VNISLAV STAČINA,
KTERÝ DNE 5. KVĚTNA PADL JAKO HRDINA
SE ZBRANÍ V RUCE V BOJÍCH O PRAHU NA PRAŽAČCE
V MLADISTVÉM VĚKU DEVATENÁCTI LET
Poznámka:

narozen 22.4.1926, student
další informace:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vra%C5%BEdy_na_Pra%C5%BEa%C4%8Dce


Souřadnice: N50°4'55.57'' E14°27'51.49''
Pomník přidal: Martin Václavík

Hrob Vilém Vladimír Barth

Autor: Petr Kudláček, 20.05.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, hřbitov 9, oddělení 9, hrob č. 29.
Nápis:
VILÉM BARTH
R.L. POLNÍ PILOT ŠT. KAPITÁN 2 LET.PL
*26.3.1895 ZAHYNUL PŘI LET. KATASTROFĚ
VE KBELÍCH 31.7.1925
Poznámka:

Zástupce velitele LP2 a velitel 1. perutě LP2 pilot škpt. Vilém Vladimír Barth a pozorovatel npor. Vítězslav Kaštil od LP1 zahynuli dne 31.7.1925 při letecké nehodě na letišti Praha – Kbely. Letadlo v zatáčce po startu sklouzlo po křídle, dopadlo na západní stranu plochy letiště a shořelo i s posádkou.
Ve Věstníku MNO – část osobní, 1925, str. 277 je jeho jméno psáno jako Vilém Vladimír Barth, na náhrobku a v novinách je psáno Vilém Barth, ve smutečním oznámení je psáno Vladimír Barth.

V novinách Pozor ze dne 2.8.1925 je psáno: K pátečnímu leteckému neštěstí ve Kbelích oznamuje ministerstvo NO: Příčina pádu letadla byla konstatována komisionelně a bylo zjištěno, že pilot štkpt. Vilém Barth startoval v prostoru mezi hangárem firmy Aero a min. veř. prací a ve výši pouze asi 40 – 50 m. Aniž minul hranice letiště, zatočil letadlo na levou stranu. Při tom dostal náraz větru, letadlo se naklonilo a v důsledku ztráty rychlosti sklouzlo po křídle. Nepatrná výška nedovolila ani zkušenému pilotovi letadlo včas vyrovnati. Průběh neštěstí byl pozorován ostatními piloty a jejich výpověďmi jest prokázáno, že příčinu neštěstí jest hledati v tom, že posádka nedodržela platných předpisů o startu. Požár vznikl po nárazu letadla o zem a podle polohy těl nešťastných letců a z jejich zranění zjištěno lékařem, že smrt nastala ještě před vzplanutím letadla.
V novinách Pozor ze dne 6.8.1925 je psáno: Slavný pohřeb olomouckých letců v Praze. Praha 5. srpna. Pohřeb tragicky zahynulých letců štbkpt. Viléma Bartha a nadporučíka Vítězslava Kaštila, kteří v pátek minulého týdne uhořeli při leteckém neštěstí ve Kbelích, konal se dnes o 2. hod. odpoledne z divisní nemocnice č.1 na Karlově náměstí v Praze. Rakev obou zesnulých spočívala na společném katafalku, obklopeném četnými věnci a svícemi, jež kromě rodiny darovaly civilní i letecké korporace. Rodinám zesnulých letců tlumočili svou účast četně přítomní hosté, mezi nimiž byli náměstek šéfa generálního štábu, generál Syrový, šéf letectva generál Čeček, posádkový velitel generál Škvára, za ministerstvo veřejných prací inž. Berounský, velitel 1. leteckého pluku podplukovník Smetana a 2. leteckého pluku pplk. Sazima s důstojnickými sbory a deputacemi leteckých pluků a pražské posádky, členové francouzské vojenské mise, kpt. Oubart a Martin, zástupce rumunských letců kpt. Niculescu, za Aeroklub major More a velmi četní přátelé obou zesnulých. Po církevních obřadech vzdal oběma padlým jménem ministra národní obrany a za letecký odbor čest a slávu generál Čeček, který ve svém proslovu zdůraznil obětavost u obou zesnulých důstojníků a ujistil, že čs. letectvo želí upřímně jejich odchodu. Je bolestno, že branná moc i v době míru musí obětovat životy, aby mohla chránit spoluobčany. Vlast jich nezapomene. Padli na poli slávy. Potom rozloučil se s drahými kolegy velitel 2. leteckého pluku pplk. Sazima, štbkpt. Plas, nadporučík Manhalter a za mužstvo Barthovy letky pilot Sokol. Rakve pak byly vyneseny čestnou stráží důstojníků z kaple před budovu divizní nemocnice, kde byly upevněny na ověnčené trupy letadel. Rakve pokryty byly státními vlajkami a připevněny na ně přilbice a šavle padlých důstojníků. Za rakví tvořili čestnou stráž důstojníci s tasenými šavlemi a mužstvo se skloněnou zbraní. Smuteční průvod zahájen byl čestnou letkou čs. leteckého pluku č.1 a hudbou pěš. plukunč.28. Na to uloženy rakve na aeroplány, s jichž boků splývaly četné věnce a kytice. Za smutečními hostmi uzavíraly průvod opět čestné oddíly leteckého pluku č.1. Průvod ubíral se pak Karlovým náměstím, Žitnou ulicí ke kostelu sv. Ludmily, odtud po církevním výkropu pokračováno bylo se zrychlením na Olšanské hřbitovy. Štbkpt. Barth byl pohřben do rodinného hrobu, nadporučík Kaštil zpopelněn. Smuteční průvod sledovalo v ulicích velké množství obecenstva s upřímnou účastí.

Foto a další informace na stránkách Letecké badatelny http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/652/, a na stránkách Wikipedie; v článku Letecké nehody vojenských strojů České a Československé republiky. https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%A9_nehody_vojensk%C3%BDch_stroj%C5%AF_%C4%8Cesk%C3%A9_a_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky


Souřadnice: N50°5'6.5'' E14°28'12.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Petr Kudláček

Hrob Vilém Bufka a Jan Roman Irving

Autor: Petr Kudláček, 20.05.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, hřbitov 6, odd. 3, hrob č. 116
Nápis:
PLUKOVNÍK LETECTVA
VILÉM BUFKA
ZASLOUŽILÝ BOJOVNÍK ZA
OSVOBOZENÍ ČSR
PILOT KAPITÁN
311. ČS. BOMBARDOVACÍ PERUTĚ
ROYAL AIR FORCE
*11.8.1915 +21.11.1967

GENERÁLMAJOR LETECTVA
JAN ROMAN
IRVING
ZASLOUŽILÝ LETEC A BOJOVNÍK
ZA OSVOBOZENÍ VLASTI,
PILOT-KAPITÁN 311. BOMBARDOVACÍ
PERUTĚ R.A.F. VE VELKÉ BRITÁNII,
KAPITÁN ČS. AEROLINIÍ,
RYTÍŘ NÁRODNÍHO ŘÁDU FRANCIE
*7.3.1915 +24.4.1997
Poznámka:

Vdova po Vilému Bufkovi, Blanka, se později provdala za Jana Romana Irvinga (původním jménem Ircing), a proto leží oba piloti v jednom hrobě. Paní Blanka Lédlová-Bufková-Irvingová oba přežila, a zemřela v roce 2004.


Souřadnice: N50°4'49.69'' E14°27'58.91''
Pomník přidal: Petr Kudláček

Hrob Antonín Mikuláš Číla

Autor: Marek Lanzendorf, 28.09.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, 2ob, oddělení 20, hrob 3
Nápis:
GENERÁL
ANTONÍN MIKULÁŠ ČÍLA
STARODRUŽINÍK
*6.1.1883 +31.V.1983
Poznámka:

Významný představitel prvního vojenského odboje, který po celý život byl věren legionářské myšlence a v dobách nesvobody vždy hájil principy legionářské cti.

Narodil se 6. ledna 1883 v Nové Pace do početné rodiny hrnčíře. Měl tři sourozence, ve věku jeho pouhých čtyř let mu ale zemřela matka a otec se znovu oženil. Z druhého manželství se narodilo dalších šest dětí. V Nové Pace mělo silnou tradici hrnčířství, takže se celkem logicky vyučil hrnčířem a malířem porcelánu. Po úspěšném složení učňovských zkoušek využil možnosti pokračovat v odborném vzdělání a nastoupil do Odborné keramické školy v Bechyni. Studoval zde v letech 1900 až 1903 a v té době došel k rozhodnutí se uměním zabývat natrvalo.

Po složení závěrečných zkoušek se přihlásil k dalšímu studiu Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde jej ve svém ateliéru vedl profesor Emanuel Dítě. UMPRUM Číla navštěvoval v letech 1903 až 1909. V roce 1909 se seznámil s nabídkou vlády carského Ruska, směřovanou zejména k českým sokolským aktivistům. Rusko nabízelo možnost pedagogického působení v oblasti tělovýchovy v různých částech rozlehlého území, na ruských školách měl být zaveden český model sportovního vzdělávání.

Číla nastoupil jako pedagog na gymnáziu v Oděse. Zde se stal profesorem kreslení a tělovýchovy. Prakticky okamžitě po vypuknutí první světové války došel Antonín Číla k rozhodnutí dobrovolně se přihlásit do carské armády, 25. srpna však v Kyjevě vstoupil do České družiny. Po jejím vyslání na frontu byl Antonín Číla opakovaně vysílán na průzkum k nepřátelským liniím, neboť jako zkušený malíř dokázal podobu německých polních opevnění věrně zachytit.

Na sklonku roku 1914 se účastnil bojových operací i následného ústupu ruských vojsk z Haliče v květnu 1915. Během něj utrpěl desátník Číla zranění tak vážné, že si vyžádalo transport do Kyjeva a hospitalizaci, následovanou doléčením v Oděse. Dne 18. května 1915 byl povýšen do důstojnické hodnosti praporčíka. Po zformování 1. čs. střeleckého pluku „Mistra Jana z Husi“ v něm velel četě a později rotě. Po zformování 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“ byl jmenován do funkce velitele jeho 7. roty. V roce 1916 podobně jako mnoho dalších legionářů v Rusku přestoupil na pravoslaví a dostal druhé jméno Mikuláš. Přelomové bitvy u Zborova se v roce 1917 účastnil ve své funkci velitele 7. roty, záhy byl ustanoven velitelem 1. praporu a později se stal zástupcem velitele 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“.

Později 3. čs. střelecký pluk „Jana Žižky z Trocnova“ bojoval v Čeljabinsku, přičemž po Čílovým velením město znovu obsadil bez jediné vlastní ztráty. Následovaly těžké boje s bolševickými oddíly o ovládnutí klíčových tratí a železničních stanic. Legionářům se 26. července podařilo vstoupit do Jekatěrinburku, jehož se Antonín Mikuláš Číla stal na čas posádkovým velitelem. Právě v Jekatěrinburku se poznal s Ninou Krukovskou, která se měla stát osudovou ženou jeho života. Dívka ho doprovázela při dalším tažení legií a v květnu 1920 byl pár sezdán ve Vladivostoku. Později se jim postupně narodily tři děti, dcera a dva synové. Vzhledem k vynikající službě a skvělým úspěchům na frontě byl Antonín Mikuláš Číla 22. srpna 1918 povýšen na kapitána a již 18. prosince na majora. V tomtéž roce dostal jako jeden z deseti legionářských důstojníků britský řád D.S.O. (Distinguished Service Order).

Dne 6. ledna byl Antonín Mikuláš Číla povýšen na podplukovníka a stanoven velitelem pluku. V červnu 1919 byl jmenován velitelem 10. čs. střeleckého pluku, s nímž se účastnil bojů na Transsibiřské magistrále u Kamrčagy a dobytí Krasnojarska. Po jeho obsazení se stal velitelem místní posádky, funkci zastával do ledna 1920. V únoru velel v Irkutsku a do jeho pravomoci patřilo i strážení zlatého pokladu. Po odchodu z Irkutska se svými muži dorazil 18. května do Vladivostoku, kde čekali na odjezd do vlasti. Dne 1. června nalodil jako velitel 33. lodního transportu legií s mužstvem na americkou loď Edellyn. Do Československa dorazili v srpnu 1920.

Další profesní kariéra Antonína Mikuláše Číly zůstala svázána s československou armádou, kde získal vynikající reputaci a do vlasti se vrátil ve vysoké hodnosti i funkci. Zprvu stále vele svému pluku, reorganizovanému na pěší pluk 10 „Jana Sladkého Koziny“ v Brně. V lednu 1922 postoupil do funkce velitele 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě, kde působil až do roku 1928. Roku 1922 absolvoval kurz na École supérieure de guerre v Paříži, 28. června 1923 se dočkal povýšení do hodnosti brigádního generála.

Z Vysokého Mýta jej roku 1928 přemístili do Brna, kde do roku 1934 zastával funkci zástupce velitele Zemského vojenského velitelství. Od roku 1934 působil jako předseda Odvolacího kárného výboru MNO v Praze. Roku 1938 odešel vzhledem k věku do výslužby, ale v průběhu květnové i zářijové mobilizace byl aktivován jako velitel oblasti 5. armádního sboru v Trenčíně.

Po okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 a vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje. Během Pražského povstání se společně se svými syny Jiřím a Mikulášem účastnil povstaleckých operací v oblasti čtvrti Dejvice.

Od roku 1945 až do smrti byl předsedou Kruhu starodružiníků, přestože s tím měl za komunistického režimu různé nepříjemnosti. Jeho občanská odvaha však nebyla zadarmo. Antonín Mikuláš Číla byl degradován na vojína s adekvátním snížením penze, musel se i vystěhovat z bytu.

V období určitého společenského uvolnění v druhé polovině šedesátých let byl Antonín Mikuláš Číla částečně rehabilitován, když mu roku 1968 vrátili hodnost brigádního generála. Jeho velkým a odvážným veřejným vystoupením se stala účast na pohřbu bývalé první dámy Hany Benešové a proslov nad její rakví. Poslední rozloučení s paní Hanou Benešovou se konalo 7. prosince 1974 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.

Brigádní generál Antonín Mikuláš Číla zemřel 31. května 1983 v Praze ve věku neuvěřitelných sta let, je pochován po boku své ženy do hrobu v pravoslavné části Olšanských hřbitovů v Praze.
(zdroj: www.vhu.cz )


Souřadnice: N50°5'6.5'' E14°28'12.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Hrob Alois Vocásek

Autor: Vladimír Štrupl, 19.09.2015
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, hřbitov VIII. oddělení 5, hrob 164
Nápis:
POSLEDNÍ ČESKOSLOVENSKÝ
LEGIONÁŘ
ALOIS VOCÁSEK
*13.4.1896 +9.8.2003
Poznámka:

Alois Vocásek, nar. 13. dubna 1896 v Pečkách, zemřel 9. srpna 2003 v Praze ve věku 107 let!, byl poslední přeživší čs. legionář z 1. sv. války a snad i vůbec posledním bojovníkem z legendární bitvy u Zborova.
Po vyučení slévačem pracoval až do vypuknutí 1. sv. války. Tehdy musel narukovat do rakousko-uherské armády, kde působil na východní frontě jako rozvědčík. Zběhl k ruské armádě a stal se příslušníkem Čs. legií. V jejich řadách se zúčastnil v červenci 1917 památné bitvy u Zborova, kde utrpěl vážné poranění nohy při výbuchu granátu. Strávil celkem dva roky na frontě a jako legionář prošel celou sibiřskou anabázi. Bojoval společně se spisovatelem Jaroslavem Haškem, v Rusku se také setkal s pozdějším prezidentem T. G. Masarykem. Po návratu do Československa byl s ostatními legionáři oslavován jako hrdina. Posléze se ale stal kontroverzní osobou a samotní legionáři jej ze svých řad vyloučili.
V roce 1938, ještě před zahájením druhé světové války byl po dobu 4 měsíců členem fašizujícího hnutí Vlajky (a k ní přidružených Svatoplukových gard), z kterého se v době německé okupace stala kolaborantská organizace, přestože bylo záhy okupanty rozpuštěno. Po ukončení války byl roku 1946 souzen za kolaboraci mimořádným lidovým soudem, který soudil prakticky podle stanného práva, na základě Benešových dekretů; údajně měl udat dva muže gestapu. Prokurátor tehdy požadoval pro Aloise Vocáska trest smrti, soud mu vyměřil doživotní těžký žalář, ztrátu občanské cti a konfiskaci majetku; až do konce svého života se považoval za nevinného.
Po osmi letech vězení byl roku 1954 propuštěn. Na základě „zjištění menší společenské nebezpečnosti v jeho jednání“ mu byla udělena amnestie prezidentem republiky Antonínem Zápotockým. Okresní soud v roce 1964 (tehdy byl stár již 68 let) jeho trest zahladil, tudíž bylo dále na něj pohlíženo jako na netrestaného. V roce 2001 obnovená Československá obec legionářská (ČsOL) jej však do svých řad zpět nepřijala.
Roku 2001, ve věku 105 let, se rozhodl očistit své jméno a začal bojovat o zrušení původního rozsudku, který je stále pravomocný. U krajského soudu, vrchního soudu ani Ústavního soudu obnovy soudního procesu nedosáhl. Ústavní soud ale konstatoval, že rozhodování poválečných soudů nebylo zcela v pořádku. Než stačila být doručena již napsaná žádost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, zemřel.
Dlouhá léta před svou smrtí žil životem starobního důchodce ve starém činžovním domě v pražském Podolí, nikdy již nepřišel do střetu se zákonem. Byl celkem 4krát ženatý, třikrát ovdověl. S první manželkou žil 48 roků, v 97 letech se oženil počtvrté. Přežil svého jediného syna z prvého manželství, jedinou vnučku i pravnučku. Od roku 1974 byl aktivním členem církve adventistů sedmého dne.
Byl do posledních chvil fyzicky i duševně svěží, hodně četl, hrál šachy a pravidelně se účastnil bohoslužeb. Sám si nakupoval, vařil a pečoval o svou domácnost. Svou dlouhověkost přičítal svému životnímu stylu, v 80 letech přestal kouřit, pil velmi střídmě (jako lék). Ve 105 letech se, dle vlastního vyjádření, cítil jako osmdesátník a pravidelně navštěvoval podvečery s legionářskou tematikou v divadle Kollowrat, které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí.
Při příležitosti jeho 105. narozenin vyšla v edici "Brněnský legionář" brožurka o jeho životě "Hoch od Zborova", která je po listopadu 1989 jedinou prací, která byla věnována žijícímu československému legionářovi, účastníku 1.světové války a slavné Sibiřské anabáze. Vstupu do občanského sdružení Odkaz legionářů a odboje v naší vlasti, který byl naplánován na rok 2004 se již nedočkal.
Alois Vocásek byl nejstarším žijícím mužem v České republice. Jeho pohřbu se zúčastnili zástupci Armády České republiky.
V roce 2008 žilo po celém světě jen 12 veteránů 1. světové války, ve které zahynulo na 10 milionu vojáků a 8,5 milionů civilistů.
(zdroj: Wikipedia)


Souřadnice: N50°5'14.82'' E14°28'9.52'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob Jan Škrábal

Autor: archiv Jiřiny Fojtů, 01.11.1111
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, hrob č. 238
Nápis:
JAN ŠKRÁBAL
*25.6.1885 +26.2.1925
Poznámka:

Ruský legionář, Volyňský Čech, narozen v Českém Borotíně. V letech 1906-1914 studoval teologii a filozofii v Dorpatu. Téhož roku se po vypuknutí 1. sv. války přihlásil jsko jeden z prvních v Boratíně do České družiny. V květnu 1915 byl vyznamenán za chrabrost Křížem sv. Jiří IV. st. Zúčastnil se bitvy u Zborova, byl několikrát povýšen až do hodnosti kapitána a stal se nejprve pobočníkem velitele I. pluku a od r. 1914 pak IV. pluku. Roku 1919 se poté co absolvoval tzv. sibiřskou anabázi nalodil spolu s dalšími čs. legionáři na loď Grav of Monte a vydal se na cestu do nově vzniklého Československa. Je autorem řady dobových fotografií z prostředí čs. legií v Rusku, pro své znalosti z oboru fotografie byl v r. 1920 přidělen na MNO do Památníku odboje jako referent fotoústředí čs. legií v Praze.


Souřadnice: N50°5'6.5'' E14°28'12.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Jiřina Fojtů
Příprava dat: Vladimír Štrupl

Hrob Jan Hindl

Autor: Jitka Hindlová, 27.12.2019
Umístění: Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, odd. 4, hrob č. IV-8-237
Nápis:
Rodina
Hindlova
Poznámka:

jedním z pohřbených:
Ladislav Hindl,
*11.5.1926 +7.5.1945
účastník Pražského povstání


Souřadnice: N50°5'6.5'' E14°28'12.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Jitka Hindlová