Spolek pro vojenská pietní místa

Pamětní deska s bustou Jaroslav Seifert

Umístění: Praha 3, Vlkova 800/31
Poznámka:

Jaroslav Seifert (*23. září 1901 Žižkov, Rakousko-Uhersko, +10. ledna 1986 Praha, ČSSR) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.
Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 (tehdy Riegrově č. 19) na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska. Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.
Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově ulici (1912-1918, později jako privátní žák gymnázia v Hálkově ulici na Vinohradech (1918-1919). Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.
Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). 1923-1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.
V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Za války působil v Národní práci (1939-45) a po válce v odborářských novinách Práce
V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.
Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní, těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci znemožňovala.
Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).
Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“
Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.
Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.
V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.
Zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Je pohřben v Kralupech n. Vltavou
V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 až do své smrti žil, odhalena pamětní deska.
Zdroj: Wikipedia.org

Souřadnice: N50°5'0.49'' E14°26'48.84'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Pamětní deska Jakub Vlk

Umístění: Praha 3, Vlkova, Žižkov, fasáda školy na rohu Vlkova x Přibyslavská

Souřadnice: N50°5'0.49'' E14°26'48.84'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: František Nový