Spolek pro vojenská pietní místa

Hrob František Gabriel

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

František Gabriel se narodil v Hradci Králové. Po měšťance a pokračovací škole pracoval jako obchodní příručí. Zajat byl jako vojín c.k. 11. zeměbraneckého pěšího pluku dne 4.7.1916 u Styru. Do čs. vojska se přihlásil dne 26.10.1917 v Samaře. Dne 3.5.1918 nastoupil jako vojín k 5. střeleckému pluku (ruských legií). Demobilizován byl jako nápředník 2. muničního divizionu dne 29.11.1920.
(zdroj: databáze VÚA)

Hrob František Kořínek

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

Kameny zmizelých - Hana a Bedřich Ecksteinovi

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    
    Německý termín „Stolperstein“ je složenina ze slov, která znamenají „zakopnout, škobrtnout“ a „kámen“. Volně tedy Stolpersteine lze přeložit jako „Kameny, které Vás přimějí k zastavení“ nebo „Kameny zmizelých“.
    Účel projektu Kameny zmizelých spočívá zejména v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války.
    Zavražděným Židům, Romům, homosexuálům, fyzicky handicapovaným a Svědkům Jehovovým se prostřednictvím kostek s popisky individualizujícími každou z obětí a její osud dostává trvalé památky.
    Kostky jsou umísťovány na ulicích evropských měst na chodníku před domem, v němž nacisty zavražděný člověk naposledy bydlel. Kostky zde tvoří součást dlažby a stávají se ve veřejném prostoru stálou připomínkou zločinu, který byl nacisty a jejich pomahači spáchán.
    
    V České republice ja tato akce zaštítěna Českou unií židovské mládeže. Více o projektu a dalších kamenech ve světě na http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Josef Kareš, 04.10.2011

Pamětní deska s bustou Jaroslav Seifert

Autor: Vladimír Štrupl, 19.08.2018

Jaroslav Seifert (*23. září 1901 Žižkov, Rakousko-Uhersko, +10. ledna 1986 Praha, ČSSR) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.
Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 (tehdy Riegrově č. 19) na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska. Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.
Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově ulici (1912-1918, později jako privátní žák gymnázia v Hálkově ulici na Vinohradech (1918-1919). Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.
Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). 1923-1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.
V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Za války působil v Národní práci (1939-45) a po válce v odborářských novinách Práce
V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.
Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní, těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci znemožňovala.
Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).
Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“
Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.
Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.
V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.
Zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Je pohřben v Kralupech n. Vltavou
V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 až do své smrti žil, odhalena pamětní deska.
Zdroj: Wikipedia.org

Pomník husitům

Autor: Vladimír Štrupl, 08.05.2006

Pamětní deska Oběti 2. světové války

Autor: Josef Kareš, 14.04.2011

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Josef Kareš, 14.04.2011

Uvedeni v seznamu padlých a zemřelých ve dnech Pražského povstání 5.-9. května 1945 v knize J. Marka, I. Pejčocha, J. Plachého a T. Jakla - Padli na barikádách (VHÚ Praha, 2015) s těmito doplňujícími či odlišnými údaji:

Václav Fábera, nar. 13.9.1903, policejní praporčík, bydliště: Čimice, Ruzyňská 16, padl 7.5.1945 na Žižkově na Pražačce

Josef Pašek, nar. 20.9.1909, policejní štábní strážmistr, padl 5.5.1945 na Vackově

Jiří Krenk, nar. 7.5.1911, bydliště Praha XIX, U Studánky 20, policejní štábní strážmistr, padl 7.5.1945 na Žižkově na Pražačce

Stanislav Klápště, nar. 7.5.1910, bydliště: Praha VIII Kobylisy, Pakoměřická č. p. 577, policejní štábní strážmistr, padl 7.5.1945 na Žižkově na Pražačce

Pamětní deska František Železný

Autor: Vladimír Štrupl, 24.06.2017

Uveden v seznamu padlých a zemřelých ve dnech Pražského povstání 5.-9. května 1945 v knize J. Marka, I. Pejčocha, J. Plachého a T. Jakla - Padli na barikádách (VHÚ Praha, 2015) s těmito doplňujícími:

František Železný, nar. 27.11.1901 (jinde 27.4.), telegrafní montér, bydliště Praha XI, Svatoplukova 8, padl 6. ( jinde 7.) 5.1945 v Riegrových sadech (jinde padl na Ohradě)

Pamětní deska Jan Svoboda

Autor: Josef Kareš, 23.05.2011

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Vladimír Štrupl, 30.03.2006