Spolek pro vojenská pietní místa

Hrob Josef Mucha

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

Josef Mucha se narodil v Leskovci u Vsetína. Po obecné škole pracoval jako rolník. Zajat byl v Itálii dne 14.9.1916 jako vojín c.k. 102. pěšího pluku. Do čs. vojska se přihlásil dne 20.5.1917 v Janově. Dne 15.6.1918 byl zařazen jako vojín k 22. pěšímu pluku (francouzských legií). Demobilizován byl dne 8.6.1921 v hodnosti desátníka.
(zdroj: databáze VÚA)

Hrob Eduard Hromada

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

Eduard Hromada se narodil v Mladé Vožici u Tábora. Po reálce a odborné škole absolvoval ještě dva semestry na vysoké škole a pracoval jako úředník. Zajat byl u Koňuch jako vojín c.k. 75. pěšího pluku dne 1.7.1917. Do čs. vojska se přihlásil v únoru 1918 v obci Černyj Jar u Astrachaně. Zařazen byl dne 30.4.1918 k sborné jednotce v Samaře. V ČSR byl demobilizován jako šikovatel 24. sborné roty (ruských legií) dne 28.11.1920.
(zdroj: databáze VÚA)

Hrob František Novák

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

František Novák se narodil v Protivíně. Po odborné elektrotechnické škole pracoval jako elektrotechnik. Zajat byl jako vojín c.k. 6. pěšího pluku dne 3.1.1915 u Tarnova. Do čs. vojska se přihlásil dne 15.3.1917 v Kyjevě. Službu nastoupil jako svobodník 4. střeleckého pluku (ruských legií). Demobilizován byl dne 11.6.1920 v téže hodnosti.
(zdroj: databáze VÚA)

Hrob Josef Pelc

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

Bude se pravděpodobně jednat o Josefa Pelce, který se dle vojenského zápisu narodil dne 9.1.1889 v Žebráku. Po měšťance a průmyslové škole pracoval jako topič. Zajat byl jako štábní šikovatel c.k. 8. střeleckého pluku dne 19.8.1917 u Vrhu. Do čs. vojska se přihlásil v Padule dne 4.12.1917 a byl zařazen k 33. pěšímu pluku (italských legií). V ČSR zřejmě pokračoval ve vojenské službě. Dne 31.12.1919 byl důstojnický zástupce.
(zdroj: databáze VÚA)

Hrob Matěj Strnad

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

Matěj Strnad se narodil v Nalžovech u Klatov, po obecné škole pracoval jako dělník a bydlel v Habarticích. Zajat byl jako vojín c.k. 11. pěšího pluku dne 3.11.1916 u Monte Santo. Do čs. vojska se přihlásil dne 18.4.1918 ve Foligno. Byl zařazen k 33. pěšímu pluku (italských legií). Demobilizován byl dne 6.6.1921 v hodnosti vojína.
(zdroj: databáze VÚA)

Hrob František Gabriel

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

František Gabriel se narodil v Hradci Králové. Po měšťance a pokračovací škole pracoval jako obchodní příručí. Zajat byl jako vojín c.k. 11. zeměbraneckého pěšího pluku dne 4.7.1916 u Styru. Do čs. vojska se přihlásil dne 26.10.1917 v Samaře. Dne 3.5.1918 nastoupil jako vojín k 5. střeleckému pluku (ruských legií). Demobilizován byl jako nápředník 2. muničního divizionu dne 29.11.1920.
(zdroj: databáze VÚA)

Hrob František Kořínek

• + o skupině VPM (P-03, Olšanské hřbitovy, IV. obecní hřbitov)
  • Praha 3, Jana Želivského, Olšanské hřbitovy, část IV. obecní hřbitov
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Skýpala, 09.01.2018

Kameny zmizelých - Hana a Bedřich Ecksteinovi

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    
    Německý termín „Stolperstein“ je složenina ze slov, která znamenají „zakopnout, škobrtnout“ a „kámen“. Volně tedy Stolpersteine lze přeložit jako „Kameny, které Vás přimějí k zastavení“ nebo „Kameny zmizelých“.
    Účel projektu Kameny zmizelých spočívá zejména v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války.
    Zavražděným Židům, Romům, homosexuálům, fyzicky handicapovaným a Svědkům Jehovovým se prostřednictvím kostek s popisky individualizujícími každou z obětí a její osud dostává trvalé památky.
    Kostky jsou umísťovány na ulicích evropských měst na chodníku před domem, v němž nacisty zavražděný člověk naposledy bydlel. Kostky zde tvoří součást dlažby a stávají se ve veřejném prostoru stálou připomínkou zločinu, který byl nacisty a jejich pomahači spáchán.
    
    V České republice ja tato akce zaštítěna Českou unií židovské mládeže. Více o projektu a dalších kamenech ve světě na http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Josef Kareš, 04.10.2011

Pamětní deska s bustou Jaroslav Seifert

Autor: Vladimír Štrupl, 19.08.2018

Jaroslav Seifert (*23. září 1901 Žižkov, Rakousko-Uhersko, +10. ledna 1986 Praha, ČSSR) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.
Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 (tehdy Riegrově č. 19) na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska. Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.
Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově ulici (1912-1918, později jako privátní žák gymnázia v Hálkově ulici na Vinohradech (1918-1919). Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.
Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 1929. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). 1923-1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.
V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Za války působil v Národní práci (1939-45) a po válce v odborářských novinách Práce
V roce 1949 Seifert žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře.
Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní, těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci znemožňovala.
Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).
Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“
Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.
Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.
V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.
Zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Je pohřben v Kralupech n. Vltavou
V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 až do své smrti žil, odhalena pamětní deska.
Zdroj: Wikipedia.org

Pomník husitům

Autor: Vladimír Štrupl, 08.05.2006