Brno

Pamětní deska Obětem 1. a 2. světové války

Autor: Ivo Šťastný, 21.09.2005
Umístění: Brno, Kounicova 20/22, Brno - Veveří, vestibul Sokolovny
Nápis:
1914 - 1918
1939 - 1945
PŘÍSAHÁME VĚRNOST

DR. VIKTOR ALTENSTEIN, JOSEF BĚLE, ING. VOJTĚCH BENEŠ, FRANTIŠEK DOSTÁL, LADISLAV ELSNER, JAN GAJDOŠ, ING. FRANTIŠEK GEISLER, MILAN GENSEREK, DR.VLADIMÍR GROH, OTAKAR HÄUTLER, FRANTIŠEK HUTAŘ, JAN CHALUPA, DR. JAN JEBAVÝ, ČESTMÍR JELÍNEK, DR. FRANTIŠEK KOLÁČEK, RICHARD KÖRNER, DR. ZDENĚK KREJČÍ, DR. JOSEF KUDELA, ING. VOJTĚCH LUŽA, ING. LUDVÍK MACKRLE, ANOTNÍN MOJŽIŠ, RUDOLF MORAVEC, PRAVOSLAV NAVRÁTIL
DR. JOSEF NEJEDLÍK, ZDEŇKA PAŘÍZKOVÁ, RICHARD PEŘINA, EDUARD PETERKA, JOSEF PETŘÍK, ING. JAROSLAV POTOČEK, DR. VOJTĚCH ROSICKÝ, VIKTOR ROUBÍČEK, RŮŽENA ROUBÍČKOVÁ, DR. JOSEF SAHÁNEK, DR. FRANTIŠEK SKORKOVSKÝ, JAROSLAV SKRYJA, ROSTISLAV STRMISKA, JAN SVOBODA, ING. KAREL SVOBODA, ING. KAREL ŠEDA, RICHARD TENORA, SOŇA TOMANOVÁ, KAREL TOMEŠ, DR. HUGO TRAUB, DR. JAN UHER, ING. ZDENĚK VOLF, DR. JIŘÍ WEIMANN
Poznámka:

Seznam obětí dle portálu CEVH MO ČR:
Dr. Viktor Altenstein, *5.11.1899, Valašské Meziříčí, +28.10.1944, Osvětim
Josef Běle, *18.8.1895, Rožmitál pod Třemšínem, +27.10.1944, Gollnov
Ing. Vojtěch Beneš, *4.8.1892, Letovice, +11.11.1943, Hohenasperg
František Dostál, *12.6.1912, Heršpice u Slavkova, +3.10.1944
Vratislav Ladislav Elsner, *16.6.1917, Urbanov u Telče, +18.3.1943, Frankfurt nad Mohanem
Jan Gajdoš, *27.12.1903, Brno, +19.11.1945, Brno
Ing. František Geisler, kapitán in memoriam, *25.7.1918, Hall u Innsbrucku,+18.9.1944, Dukelský průsmyk (Pastwiska)
Milan Genserek, *24.11.1922, Brno, +16.4.1945, Brno
Dr. Vladimír Groh, *26.1.1895, Holešov, +30.9.1941, Brno
Otakar Häutler, *7.8.1913, Brno, +29.4.1945, Oranienburg
František Hutař, *18.3.1890, Bystřice nad Pernštejnem, +3.2.1942, Mauthausen
Jan Chalupa, plukovník in mem., *5.5.1919, Brno, +16.10.1940, Ely Railway
Dr. Jan Jebavý, *10.5.1908, Brno, +1.10.1942, Mauthausen
Čestmír Jelínek, plukovník in mem., *19.9.1902, Praha, +19.8.1942, Berlín
Dr. František Koláček, *9.12.1881, Brno, +7.5.1942, Mauthausen
Richard Körner, *30.5.1893, Hodolany u Olomouce, +9.2.1943, Osvětim
Dr. Zdeněk Krejčí, *4.11.1903, Praha, +14.4.1942, Osvětim
Dr. Josef Kudela, *27.5.1886, Horní Lhota, +23.3.1942, Osvětim
Ing. Vojtěch Boris Luža, divizní generál, *26.3.1891, Uherský Brod, +2.10.1944, Hříště u Přibyslavi
Ing. Ludvík Mackerle, *8.8.1893, Biskupice u Jevíčka, +28.6.1943, Brieg
Antonín Mojžíš, *1.1.1883, Deblín u Tišnova, 27.10.1943, Kassel
Rudolf Moravec, *27.6.1906, Brno, +14.7.1942, Mauthausen
Pravoslav Navrátil, podplukovník in mem., *7.11.1897, Horní Dubénky, +3.3.1943, Frankfurt nad Mohanem
Dr. Josef Nejedlík, *28.12.1909, Lázy u Moravských Budějovic, +15.1.1942, Osvětim
Zdeňka Pařízková, *28.2.1905, Skalička u Tišnova, +10.4.1945, Mauthausen
Richard Peřina, *2.4.1914, Brno, +26.9.1945, Oberkaufung u Kasselu
Eduard Peterka, *31.7.1902, Hlásnice, +9.4.1942, Mauthausen
Josef Petřík, brigádní generál in mem., *6.3.1891, Dobruška, +10.5.1943, Berlín-Plötzensee
Ing. Jaroslav Potoček, *25.7.1906, Praha, +28.3.1942, Osvětim
Dr. Vojtěch Rosický, *30.10.1880, Praha, +9.2.1942, Mauthausen
Viktor Roubíček, *20.11.1885, Vlašim, popraven 28.10.1944, Osvětim
Růžena Roubíčková, *2.8.1897, Vlašim, popraven 12.10.1944, Osvětim
Dr. Josef Sahánek, *18.2.1896, Praha, +23.3.1942, Mauthausen
Dr. František Skorkovský, *1.10.1909, Terst, +17.11.1939, Praha
Jaroslav Skryja, *11.3.1895, Bohdalec, +27.10.1942, Berlín
Rostislav Strmiska, *21.11.1930, Brno, +22.4.1945, Brno
Ing. Karel Svoboda, *6.7.1913, Brno, +3.3.1943, Frankfurt nad Mohanem
Jan Svoboda, *9.7.1889, Jevíčko, +21.6.1942, Brno
Ing. Karel Šeda, kapitán in memoriam, *11.11.1901, Brno, +15.7.1941, Ringway u Manchestru
Richard Tenora, *28.9.1889, Přerov, +?.2.1945, Gross Rosen
Soňa Tomanová, *1.5.1900, Brno, +24.2.1943, Osvětim
Karel, Tomeš, *11.7.1877, Helvíkovice u Žamberka, +28.1.1945, Dachau
Dr. Hugo Traub, *18.4.1879, Čáslav, popraven 27.4.1942, Izbica
Dr. Jan Uher, *28.1.1891, Prostějov, +27.10.1942, Berlín
Ing. ZdeněkVolf, *4.9.1900, Karviná, +13.6.1942, Brno
Dr. Jiří Weiman, *3.11.1915, Brno, +2.4.1945, Ganacker

Geisler František, poručík, osobní číslo Z; F-2060, příslušník 2. paradesantní brigáda, 2. paradesantní prapor, nar. 25.7.1918, Hall, Rakousko. Odveden 3.2.1940, Marseille, Francie. četař aspirant čs. Padl 16.9.1944 Karpaty, Besko, pohřben Pastwiska.

Chalupa Jan, rotný, osobní číslo Z; L-425; RAF/787659, příslušník RAF, 310. peruť, nar. 5.5.1919, Brno. Odveden 2.10.1939, Paříž, Francie, vojín aspirant. Zemřel 16.10.1940 Británie, nemocnice Ely na zranění, utrpěná při nouz. přistání, cvičný let, Hurricane P3143 (NN-D); 21.10.1940 pohřben na anglikánském hřbitově v Roystonu, hrob č. 1721.

Jelínek Čestmír: 15. 8. 1924 slavnostně vyřazen jako poručík dělostřelectva z vojenské akademie v Hranicích; od 1. 9. 1924 dělostřelecký pluk 152 v Olomouci (funkci velitele čety nevykonával, protože byl frekventantem aplikační školy dělostřelectva u tamního Dělostřeleckého učiliště); 13. 7. 1925–30. 9. 1933 dělostřelecký pluk 6 v Brně; 1. 10. 1933–30. 6. 1936 Válečná škola v Praze. Poté návrat do Brna, kde působil v různých funkcích (dnem 31. 7. 1937 přeložen v hodnosti štábního kapitána do skupiny důstojníků generálního štábu). Po okupaci prováděl likvidaci bývalého III. sboru v Brně. Od 1. 9. 1939 nastoupil jako úředník Katastrálního měřického úřadu v Brně. Zapojen do odbojové organizace Obrana národa od března 1939, podílel se na jejím budování, věnoval se zpravodajské činnosti, přípravě sabotáží, ukrývání zbraní atd. Zatčen na základě výpovědi Františka Šmída (již dříve se mezi nimi vyhrotily vztahy v názoru na vedení odboje) 20. 11. 1939. Vězněn v Brně na Špilberku (dle svědectví spoluvězňů doslova přinášen zkrvavený z výslechů na gestapu, umístěn na samotce, kde se pokusil o sebevraždu oběšením, ale dozorci, kteří vězně přísně hlídali, mu znemožnili jeho čin, kterým chtěl zajistit své mlčení). Poté přemístěn do Sušilových a Kounicových kolejí, od 7. 6. 1940 ve Vratislavi, od července 1940 do listopadu 1941 v Berlíně-Alt Moabitu. Ve dnech 26.–27. 11. 1941 odsouzen Volksgerichthofem v Berlíně za zločin velkezrady, zemězrady a nadržování nepříteli k trestu smrti (rozsudek vykonán po 9 měsících čekání ve věznici v Plötzensee, kam převezen den po jeho vynesení).

Armádní generál Vojtěch Boris Luža (23. března 1891, Uherský Brod – 2. října 1944 Hřiště u Přibyslavi) byl český generál, legionář první světové války, čelný představitel československého protifašistického odboje. Narodil se v Uherském Brodě jako prvorozený syn v rodině Václava Luži a Julie, rozené Holáskové. Jeho o dva roky mladší bratr Bohuslav, pozdější starosta Uherského Brodu a poslanec za Národní socialisty je od roku 1939 vězněn a krátce po osvobození Buchenwaldu umírá. Byl prudké a přímé povahy, později v legiích nadneseně nazýván Boris Hrozný, člen Sokola v Uherském Brodě a později v Sokole Brno I (župa Jana Máchala). Po absolvování reálky studoval od 1909 elektrotechniku na vysoké škole VUT v Brně, kterou nedokončil pro vyhlášení války a 3. srpna 1914 byl odveden jako jednoroční dobrovolník k 35. pěšímu pluku v Plzni a absolvoval školu pro důstojníky pěchoty. Jako velitel čety v hodnosti praporčíka odjel 14. listopadu 1914 na ruskou frontu, kde byl 35. pěší pluk přiřazen k Jižní armádě, kde byl 30. srpna 1915 zajat u obce Malá Planča, zřejmě v oblasti Dněstru a jeho přítoků v okolí města Halyč. V městě Veněv Tulské gubernii se 11. dubna 1916 přihlásil do legií a 20. července 1916 byl přiřazen k 1. srbské dobrovolnické divizi jako podporučík, účastnil se bojů v Dobrudži a od 11. ledna 1917 byl na vlastní žádost přidělen k 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad Ruské legie jako praporčík. Jako velitel kulometné roty bojuje v roce 1917 ve věku 26 let u Zborova proti 75. pěšímu pluku a na Transsibiřské magistrále proti bolševikům až do návratu 2. lodním transportem, jako zástupce jeho velitele ve věku 29 let, na lodi Madawaska . Přes přístav Terst se navrátil 1. května 1920 do ČSR. V Rusku roku 1917 konvertoval k pravoslaví a přijal jméno Boris, z církve však o dva roky později vystoupil a do úředních dokumentů dále zapisoval bez vyznání. Katolictví považoval za příliš rakouské, při pozdější činnosti za ČSR v Olomouci svůj názor zmírnil, neboť zde navázal s katolickými představiteli blízké vztahy při budování obrany republiky. Po repatriační dovolené byl přeřazen v hodnosti majora do Československé armády, která se v nové republice formovala a stal se jedním z významných příslušníků důstojnického sboru v hodnosti divizního generála. Oženil se 1921 s Miladou Večeřovou (1898-1985) se kterou měl syna Radomíra (1922). Velel postupně pěšímu pluku, absolvoval kurz generálního štábu a velitele pluků, brigádě, přeskočil velení divizi rovnou na velení armádnímu sboru. Absolvoval kurz generálního štábu v Praze a v letech 1922–1923 Vysokou školu válečnou v Praze, kurz pro důstojníky a generály v Paříži, byl přednostou operačního oddělení hlavního štábu čs. armády (1924–1929). Zde Luža vypracoval úpravu nástupového plánu III-A zaměřeném proti potenciální agresi osamoceného Maďarska, považovaného v té době za nepřítele č. 1, kde dočasně nahradilo Německo. Klíčovou změnou bylo, že armáda měla po odražení útoku přejít do protiútoku. V návrhu také uvádí nutnost spolupráce armády s vládou a ministerstvem zahraničí, do té doby nepraktikovanou. Požadoval, aby vojáci vycházeli z reálné situace v zahraniční politice a zároveň dostali jasné úkoly od legitimní vlády (např. obhajitelnost ústupu nebo nehájení některých území republiky, které nemají vojenský význam). Následně byl pedagogem na Vysoké škole válečné v Praze a 1932–1935 jejím velitelem. Od roku 1935 byl krátce velitel V. sboru v Trenčíně a až do 1937 IV. sboru v Olomouci. Na přímý zásah prezidenta Beneše byl převelen do funkce Zemského vojenského velitele v Brně, kde působil od podzimu 1937 do 1939. Při mobilizaci 23. září 1938 velel II. Čsl. armádě, která měla bránit hranici na severní Moravě. Byl potenciální nástupce Ludvíka Krejčího na nejvyšší armádní funkci náčelníka hlavního štábu, kterého kritizoval pro přípravu obrany formou příliš defenzivního boje v pevnostech. Byl přívržencem útočné taktiky francouzského maršála Foche, Ludendorffa a knihy Achtung! Panzer! německého generála Guderiana. Uznával pevnosti jako krytí kritických míst republiky, které však ve spojitých liniích poutají příliš velké množství vojáků. Nahrazení spojité linie považoval za nutné operativními tanky, se kterými lze manévrovat. Účastnil se audiencí 21. a 29. září 1938 nejvyšších vojenských velitelů (Krejčí, Luža, Prchala...) u Edvarda Beneše, kde na něho vyvíjeli nátlak ve prospěch vojenské obrany před nacistickým německem i bez podpory Francie a Anglie. Po přijetí Mnichovské dohody patřil ke skupině generálů pomýšlející i na vojenské svržení vlády generála Syrového. V červnu 1939 propuštěn do civilu v hodnosti divizního generála. Opět studoval VUT v Brně, nedokončil pro uzavření vysokých škol 17. listopad 1939. Zároveň nastoupil k Zemskému úřadu v Brně odkud 31. března 1941 odešel na vlastní žádost do výslužby. Od počátku se nesmířil s kapitulací. Koncem roku 1938 sepsal elaborát kritizující ústupu bez boje. Po okupaci odmítl emigraci a v roce 1939 se zapojil do odboje za pomoci blízkých sokolů a vojáků. Odmítl se připojit do organizace Obrana národa, neboť předpokládal její rychlou dekonspiraci vzhledem k předpokládané délce války, spolupracoval s odbojovou skupinou Parsifal, měl kontakty s přítelem a generálem Aloisem Eliášem. Ještě před příchodem Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora (27. září 1941) připravoval svůj přechod do podzemí. Od Eliáše pomocí prostředníka dostal varování, že bude zatčen. Když byl 28. září 1941 Eliáš zatčen, odešel po zahlazení stop v noci do připravené ilegality. Gestapo je přišlo zatknout ráno 29. září 1941 a protože ho již nezastihlo v jeho domě ve Wurmově ulici č. 4 49° 12′ 12″ s. š., 16° 34′ 48″ v. d. v Brně, zatkli jeho ženu Miladu a syna Radomíra (19 let), kteří byli po samovazbě 17. října (Radomír) a 12. listopadu 1941 (Milada) pro nedostatek důkazů zproštěni viny. Později v září 1942 po pokusu oba zatknout a internovat v rámci akce Gestapa „E“ (Emigration), kdy byli zatýkáni rodinní příslušníci ilegálních odbojových pracovníků, přešli do podzemí k kruhům blízkých otci. Ukrýval se v domě Karla Nováka v Javůrku u Domašova na Vysočině. Od června 1942 do března 1943 se skrýval v domě 49° 10′ 32″ s. š., 16° 31′ 34″ v. d. Jana a Františky Secových v Bosonohách. Po zatýkání v brněnském odboji odešel opět na Vysočinu do bývalé cihelny 49° 18′ 50″ s. š., 16° 16′ 39″ v. d. u Pánova a dále blízkého Deblína. Po několika měsících se vrátil zpět do Bosonoh, kde pobýval až do května 1944. Po prozrazení Viktora Ryšánka a Stanislava Jizery jako konfidentů brněnského Gestapa Karlem Paprskářem v květnu 1944, kteří byli součástí volavčí sítě, odešel, a s ním tentokrát i jeho ubytovatelé Secovi, opět na Vysočinu. V tomto období vybudoval s profesorem Josefem Grňou, na torzu odbojových organizací Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme svoji organizaci nazvanou Přípravný revoluční výbor, později Jaro, kde byl vojenským velitelem a Grňa politickým představitelem. Klíčovými a agilními spolupracovníky byli bývalí čs. důstojníci Josef Robotka a Karel Steiner-Veselý, kteří však často jednali proti rozkazům nadřízeného Luže. Přímé spojení s Londýnskou exilovou vládou, ministrem národní obrany gen. Ingrem zajišťovaly nejprve vysílačky Sparta, po jejich zničení v roce 1941 parašutistické výsadky z Británie, od roku 1943 kurýrní služba a v roce 1944 opět výsadky (Calcium, Barium). V létě 1944 se organizace Jaro sloučila s org. Avala Josefa Císaře a vytvořila sjednocenou Radu tří (R3), jejímiž představiteli byli Grňa, Luža, Císař. Přijala také skupinu Josefa Svatoně, získala napojení na komunistický i slovenský odboj. Po vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 začaly přípravy na poslední zimu a plány na ozbrojené povstání českého odboje, kde měl Luža podporu odbojových skupin i exilové vlády jako jeho velitele. Na výzvu Císaře a Jiříkovského (skupina Rady tří Avala) se přesunul k Říčanům u Prahy, kde připravoval konkrétní kroky partyzánského boje, které měly podle jeho představ podobně jako Slovenského národního povstání po přiblížení fronty přejít v ozbrojené povstání lidu proti okupantům. Jménem nejvyššího velitele Rady Tří žádal exilovou vládu v Londýně o dodávku zbraní, které byly přislíbeny, avšak nikdy nebyly dodány. Komplikované pokusy o kontakty a dodávky zbraní ze Sovětského svazu se před seskokem paradesantních výsadků nedařily a tak jediným zdrojem zbraní mělo být území protektorátu – sklady zbraní SS ve výcvikovém prostoru u Benešova a muniční továrna ve Vlašimi. Po rozšíření povstání doufal podporu od západních spojenců a Rudé armády. V létě 1944 vydal výzvu československým důstojníkům, kteří se do odboje dosud nezapojili: Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností. Po častých zatčeních a následných popravách odbojářů vydal rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutno klást náležitý odpor: Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud. Po zastřelení člena skupiny Sigma Josefa Ouředníka a zatčení Františka Jiříkovského z Avaly 13. září 1944 se ocitl v nebezpečí a rozhodl se k přesunu zpět na Moravu do bezpečnějších úkrytů. S pobočníkem poručíkem (v záloze) Josefem Korešem (1917-1944) 28. září 1944 šli pěšky ze Říčan do Kácova, kde přespali. Dále pokračovali údolím Sázavy směrem na Novoměstsko do štábu Rady tří. Promáčeni deštěm po 120 kilometrech pochodu (zbývalo jim 45 km) se zastavili 2. října 1944 po 14 hodině v Hřišti u Přibyslavi. Nejprve žádali o pomoc u Aloisie Matějové v domě č.p. 14 49° 35′ 13″ s. š., 15° 46′ 33″ v. d. okraji obce, která je pouze odkazala ke starostovi Jaroslavu Honzovi v domě č.p. 12 49° 35′ 13″ s. š., 15° 46′ 36″ v. d.. Starosta, zaneprázdněn prací pouze zkontroloval osobní doklady na jména Wenzel Musil, lesní správce a Josef Koreš, úředník a pro odpočinek je odkázal do hostince Marie Němcové č.p. 55 49° 35′ 7″ s. š., 15° 46′ 23″ v. d. Starosta ze strachu z provokace agentů Gestapa informoval o příchodu neznámých mužů s průkaznými doklady strážmistra četnictva Josefa Navrátila, který zde prováděl vyšetřování, a navštívil také starostu. Starosta však ještě jednou neznámé kontroloval v hostinci. Josef Navrátil, který v roce 1943 zadržel uprchlého ruského zajatce, zatelefonoval po 16. hodině do Přibyslavi a zavolal si o posilu dvou četníků. Od nadřízeného Bohuslava Mečíře dostal rozkaz neznámé osoby sledovat do doby než společně se Stanislavem Kunderkou přijedou. Po 17. hodině všichni tři četníci (Mečíř, Navrátil, Kunderka) s tasenými zbraněmi vstoupili do hostince hlavním vchodem a vyzvali muže: "Ruce vzhůru!". Ti po opakování výzvy (v souladu s vlastním rozkazem) zahájili palbu z ruční zbraně. Při přestřelce s protektorátními četníky byl Luža na místě zabit, jeho těžce zraněný pobočník nepronásledován uprchl z hostince a v nedalekém poli 49° 35′ 4″ s. š., 15° 46′ 20″ v. d. spáchal sebevraždu. Pravou totožnost obou osob odhalilo až několik dní později k vyšetřování přivolané Gestapo. Oba byli zpopelněni v brněnském krematoriu a jejich popel rozprášen. Z 24 generálů ČSR, kteří zahynuli za války, padl jako jediný se zbraní v ruce. Po válce byl incident vyšetřován orgány vojenského Obranného zpravodajství, podle kterých jako příčinu události označili přílišnou horlivost četníků nad rámec povinností. O události v Hřišti se odboj dovídal postupně a nakonec také byla o ní 20. října 1944 informována Londýnská vláda prostřednictvím vysílačky Zdena výsadku Calcium. Nástupce vojenského velitele Rady tří plukovník Josef Svatoň (1893-1944, krycí jméno Doubek) vydal rozkaz synu zastřeleného Radomíru Lužovi (krycí jméno Stáňa) k odvetě. Byla vybrána část 40 členné skupiny Černý (Čapajev) uprchlých ruských zajatců a dvojice Čechů. Ze skupiny Černý byli vybráni velitel a pilot Nikolaj Bachmutskij, Josef Serinek (krycí jméno Černý), Michail Tumajev, Dmitrij Komarov, Michail Barjačnyj, Alexander Pogorelov, Andrej Romanov, I. Martynov, Nikolaj Čursin a Adolf Šedý, dále připojili Radomír Luža, Jan Sec. Skupina 12 partyzánů se v noci 25. října 1944 přesunula z Daňkovic přes Kadov, Fryšavu, Světnov, Malou Losenici k Přibyslavi, kde provedla 26. října 1944 ve 20 hodin přepadení četnické stanice, která sídlila v domě č.p. 9 49° 34′ 36″ s. š., 15° 44′ 21″ v. d.. Na stanici byl pouze Jiří Hörner. Mečíř se psychicky zhroutil a nebyl ve službě a byl proto vylákán za pomoci Hörnera na stanici. Nakonec se ze služby na stanici vrátili Ondřej Otevřel, Stanislav Kunderka a kolemjdoucí Karel Sojka. Po výslechu a rozsudku smrti popravili ve sklepě domu všech pět četníků, z nichž jen Mečíř a Kunderka se přímo podíleli na Lužově zabití. Navrátil odvetě unikl, zahynul však 25. dubna 1945 při náletu v Tišnově. Těžce raněný Hörner však svou popravu přežil a podařilo se mu přivolat pomoc. Partyzánům se však přesto podařilo včas přesunout do bezpečí. V původním rozkazu byla zmíněna odveta i pro starostu Jaroslava Honzu, která nebyla provedena pro komplikovanost. Ve skutečnosti v Hřišti ani nebyl a ukryl se preventivně k příbuzným. Radiostanice Zdena výsadku Calcium 2. listopadu 1944 opět informovala Londýn upřesněnou informaci o události v Hřišti a o odvetě v Přibyslavi. Radomír Luža se o odvetě vyjádřil: Ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost. Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou. Akce byla později vnímána jako úvod aktivního partyzánského boje, neboť v říjnu byly postupně napadeny četnické stanice v Zubří, Zašové, Malé Lhotě a Podhradní Lhotě, za účelem získání zbraní a prevence, neboť se již mnozí četníci nemohli spoléhat na beztrestnost ve své aktivní spolupráci s nacisty. Post mortem: Jmenován inženýrem elektrotechniky na Vysokém učení technickém v Brně – v roce 1945; Povýšen do hodnosti armádního generála in memoriam – v roce 1946; Řád Milana Rastislava Štefánika II.tř. - in memoriam – v roce 1992

Navrátil Pravoslav: Na vojnu musel narukovat 15. 10. 1915. Po válce navštěvoval kurz při vojenské akademii v Hranicích, kde vyřazen 1. 10. 1921 jako poručík. Poté 13 let působil v Mukačevu, 1933 přeložen do Olomouce, od roku 1935 byl velitelem první roty pěšího pluku č. 43 v Brně.
Do odboje se zapojil v Obraně národa (skupina Brno-sever, zástupce 3. velitele skupiny). Zatčen 14. 12. 1939, vězněn v Brně v Sušilových kolejích, ve Vratislavi, Wohlau, Dietzu a Frankfurtu nad Mohanem, kde postaven 27. 10. 1942 před Lidový soud. Odsouzen pro přípravu velezrady k trestu smrti.

Brigádní generál Josef Petřík se narodil 6.3. 1881 v Dobrušce. Po studiích působil jako stavební asistent v Osjeku.V době vykonávání jeho jednoroční aktivní vojenské služby vypukla první světová válka. Za neskrývané projevy sokolského a národního cítění měl být již v září 1914 postaven před válečný soud, ale s celou četou přeběhl k Rusům. Přihlásil se do Čs. družiny, účastnil se bitvy u Zborova, Bachmače, Lipjag, prošel sibiřskou anabází a do osvobozené vlasti se vrátil jako major ruských legií v září 1920. V prvorepublikové armádě sloužil u ženijního vojska a konci první republiky dosáhl hodnosti plukovníka a byl v Brně zemským velitelem ženijního vojska pro Moravu. Své odborné znalosti publikoval ve vojenských časopisech. Po okupaci jej Němci lákali do svých služeb jako odborníka, ale odmítl. Zapojil se do odboje v Obraně národa, nakonec se rozhodl k odchodu do zahraničí. Útěk se nezdařil, Petřík byl zatčen ve Vídni 4. dubna 1941 a po dvouletém věznění odsouzen lidovým soudem 2. ledna 1943 k trestu smrti.

Šeda Karel, štábní kapitán, osobní číslo Z; F-1814, příslušník 1. smíšená brigáda, nar. 11.11.1901, Brno. Odveden 13.1.1940, Marseille, Francie, nadporučík dělostřelectva v zál. čs. Zemřel 15.7.1942 Británie, Military Hospital Manchester, 20.7.1942 zpopelněn v krematoriu v Manchesteru.

(zdroje: Wikipedie; http://www.zenijniprapor.cz/osobnosti_detail.html?idn=7; Encyklopedie dějin města Brna)


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-6203-38350
Souřadnice: N49°12'13.09'' E16°36'00.99''
Pomník přidal: Ivo Šťastný
Doplnění informací: Ing. František Jedlička

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Ivo Šťastný, 21.09.2005
Umístění: Brno, Kounicova 26, Brno-Veveří, 1. patro budovy Drážního úřadu
Nápis:
POKLOŇ SE PAMÁTCE MRTVÝCH
A STŘEZ JEJICH ODKAZ

1939 - 1945

V DOBĚ POROBY NÁRODA
ROKU 1939 - 1945 BYLI
POPRAVENI NEBO UMUČENI
V KONCENTRAČNÍM TÁBOŘE
ŽELEZNIČNÍ ZAMĚSTNANCI

BOHUMIL BAŠTÁŘ, JAN BEZDĚK, FRANTIŠEK ČECH, ALFONS HANZELKA, STANISLAV JELÍNEK, JAROSLAV KOUDELA, ADAM KŘÍŽ, JOSEF PAZDERA, MILOSLAV PETRŮ, FRANTIŠEK RYŠÁNEK, ANTONÍN SMUTNÝ, OLDŘICH WILKA

ČEST JEJICH PAMÁTCE!

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-6203-38351
Souřadnice: N49°12'16.09'' E16°35'57.23''
Pomník přidal: Ivo Šťastný

Pamětní deska Vojtěch Luža

Autor: Ivo Šťastný, 25.09.2005
Umístění: Brno, Kounicova 51, Brno, na budově rektorátu UO (bývalé nové Zemské vojenské velitelství)
Nápis:
ARMÁDNÍ GENERÁL
VOJTĚCH B. LUŽA

26. 3. 1891 – 2. 10. 1944

PŮSOBIL ZDE JAKO VOJENSKÝ VELITEL DO ROKU 1939

VOJENSKÝ PŘEDSTAVITEL DOMÁCÍHO ODBOJE
POLOŽIL ŽIVOT V BOJI ZA SVOBODU NAŠÍ VLASTI
ČEST JEHO PAMÁTCE
Poznámka:

více např. na http://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Lu%C5%BEa


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-6203-33313
Souřadnice: N49°12'26.95'' E16°35'42.46''
Pomník přidal: Ivo Šťastný
Doplnění informací: Ing. František Jedlička