Praha 2

Albertov, Anglická, Anny Letenské, Apolinářská, Balbínova, Bělehradská, Belgická, Benátská, Blanická, Budečská, Čiklova, Francouzská, Fügnerovo náměstí, Gorazdova, Hlavova, Horská, Chodská, Italská, Jana Masaryka, Ječná, Jenštejnská, Karlovo náměstí, Kateřinská, Ke Karlovu, Korunní, Krkonošská, Lazarská, Legerova, Londýnská, Lumírova, Lužická, Lužická 1701/38, Mánesova, Mikovcova, Moravská, Myslíkova, Na Bojišti, Na Folimance, Na Slovanech, Na Slupi, Na Smetance, Na Švihance, Na Zderaze, náměstí Jiřího z Poděbrad, náměstí Míru, náměstí Pod Emauzy, Oldřichova, Palackého náměstí, Pod Zvonařkou, Podskalská, Polská, Rašínovo nábřeží, Rejskova, Resslova, Rumunská, Římská, Slavíkova, Slezská, Slovenská, Sokolská, Šafaříkova, Škrétova, Štulcova, Šumavská, Trojanova, Trojická, U Kanálky, U nemocnice, Uruguayská, Václavská, Viničná, Vinohradská, Wenzigova, Wilsonova, Záhřebská, Žitná

Hrob Václav Suchý

Autor: Vladimír Štrupl, 28.09.2015
Umístění: Praha 2, Štulcova, hřbitov Vyšehrad
Nápis:
GENERÁL ŠEF INT.
DR. VÁCLAV
SUCHÝ
*1.1.1881
+27.5.1966
Poznámka:

Více informací: https://forum.valka.cz/topic/view/105685#377760


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob Karel Šrámek

Autor: Vladimír Štrupl, 28.09.2015
Umístění: Praha 2, Štulcova, hřbitov Vyšehrad
Nápis:
ARCH. KAREL ŠRÁMEK
*22.II.1904 +7.V.1945
PADL V BOJI ZA OSVOBOZENÍ VLASTI.
Poznámka:

Uveden v seznamu padlých a zemřelých ve dnech Pražského povstání 5.-9. května 1945 v knize J. Marka, I. Pejčocha, J. Plachého a T. Jakla - Padli na barikádách (VHÚ Praha, 2015) s těmito údaji: *22.2.1904, architekt, bydliště: Praha XIV Nusle, Lumírova 1/525, padl 7. (jinde 6.) 5. 1945 na Pankráci


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob Jan Tischer

Autor: Vladimír Štrupl, 28.09.2015
Umístění: Praha 2, Štulcova, hřbitov Vyšehrad
Nápis:
GENERÁL JUST. SL. V. V.
JAN TISCHER
EM. VICEPRESIDENT NEJV. VOJ. SOUDU V PRAZE
*14.6.1870 + 25.8.1939.
Poznámka:

Více informací na: https://forum.valka.cz/topic/view/108474#384927


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob Eduard Ureš

Autor: Vladimír Štrupl, 28.09.2015
Umístění: Praha 2, Štulcova, hřbitov Vyšehrad
Nápis:
GENERÁLMAJOR
ING. EDUARD UREŠ
ZEMSKÝ NÁČELNÍK JUNÁKA NA MORAVĚ
*9.10.1904 +2.1.1992
Poznámka:

Eduard Ureš – Ulbricht (skautskou přezdívkou Ataman nebo Matalufa, později označován i jako Studánkový dědeček; 9. října 1904 Brno – 2. ledna 1992) byl český důstojník a skaut, který se též proslavil hledáním a obnovováním studánek a pramenů.
Již od útlého věku se věnoval cvičení v Sokole. Vystudoval reálné gymnázium, kde také odmaturoval, a následně v letech 1923-1925 (či 1926) studoval na Vojenské akademii v Hranicích. Dále pokračoval v letech 1935–1938 na Vysoké škole válečné v Praze. Vojensky činný byl až do roku 1960, 1. dubna 1954 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Během života vedl různé sokolské i skautské oddíly a tábory, vedení se věnoval až do roku 1970. Během poválečné obnovy Junáka byl až do opětovného zákazu skautingu v roce 1949 moravským zemským náčelníkem. Za komunistického režimu pokračoval v práci s mládeží i jako vedoucí pionýrských táborů.
1. března 1968 poslal generálmajor Ureš poslal Alexandru Dubčekovi oficiální žádost o obnovení skautské organizace, k čemuž následně opravdu došlo. V letech 1968–1970 zastával funkci III. místonáčelníka Junáka a byl vyznamenán Řádem stříbrného vlka. V této době také působil také jako instruktor Jesenické lesní školy[ a byl předsedou skupiny branné výchovy Junáka. V roce 1970 patřil k ustavujícím členům Svojsíkova oddílu.
Po třetím zákazu skautingu intenzivně navázal na svůj dosavadní koníček – hledání pramenů a studánek. Hledal je zejména v okolí Brna, následně i ve Slezsku, na severní Moravě a ve středních Čechách a Praze. Celkem se mu podařilo vypátrat přes tisíc studánek. Sepsal množství rukopisů – ať se skautskou, tělovýchovnou či vojenskou tematikou, zkušenosti z hledání a obnovy studánek shromáždil v rukopise Studánky, kniha však nesměla kvůli jeho skautským aktivitám vyjít tiskem. Na jeho počest je pojmenována Urešova studánka v Kunratickém lese a ulice Urešova v pražských Kunraticích.
(zdroj: Wikipedia.org )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob František a Rudolf Voráček

Autor: Vladimír Štrupl, 28.09.2015
Umístění: Praha 2, Štulcova, hřbitov Vyšehrad
Nápis:
Synové
FRANTIŠEK
*18 17./11.1 91 +19 14./3. 18.
RUDOLF
*18 12./12. 92 +19 8./9. 15.
Padli na italském bojišti a zde pohřbeni 25./5.1925.

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrob František Křečan

Autor: Petr Kudláček, archiv
Umístění: Praha 2, Štulcova, Vyšehradský hřbitov, oddělení 9, hrob č. 10
Nápis:
bez nápisu
Poznámka:

Pilot npor. František Křečan a pozorovatel por. Jaroslav Vondrášek zahynuli dne 18.7.1924 při letecké nehodě u Hrdějovic. Havarovali při nouzovém přistání pro poruchu nebo požár motoru a vše shořelo. Pomník na místě je na https://www.vets.cz/vpm/22535-pomnik-frantisek-krecan-a-jaroslav-vondrasek/#22535-pomnik-frantisek-krecan-a-jaroslav-vondrasek
František Křečan byl 22.7.1924 pohřben v Praze na Vyšehradském hřbitově do hrobu č. 10 v oddělení 9. Jeho náhrobek však byl již zrušen, a do téhož hrobu byl v roce 1946 pohřben spisovatel Eduard Bass.

Více o nehodě na stránkách Letecké badatelny: http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/588/
další na stránkách Wikipedie; v článku Letecké nehody vojenských strojů České a Československé republiky. https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%A9_nehody_vojensk%C3%BDch_stroj%C5%AF_%C4%8Cesk%C3%A9_a_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Petr Kudláček

Hrob Miloslav Lintner

Autor: Jiří Porteš, 22.02.2020
Umístění: Praha 2, Štulcova, hřbitov Vyšehrad
Nápis:
MILOSLAV LINTNER
PODPORUČÍK ČSL. ARMÁDY
1917 - 1945
PADL V BOJI ZA VLAST
Poznámka:

Miloslav Lintner
*29.1.1917
+10.5.1945
technický úředník
Praha XVI., Jarolímova č.p. 391
smrtelně zraněn 5.5. 1945 v Praze
(zdroj: MAREK, Jindřich, Ivo PEJČOCH, Jiří PLACHÝ a Tomáš JAKL. Padli na barikádách: padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.-9. května 1945. Praha: Vojenský historický ústav Praha, 2015. ISBN 978-80-7278-652-7.)


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Jiří Porteš

Hrob Jitka Lengsfeldová

Autor: Vladimír Jouda, 15.02.2019
Umístění: Praha 2, Štulcova, hrob 13-22
Nápis:
JITKA LENGSFELDOVÁ
8/9 1922 – 7/5 1945
Poznámka:

uveden v knize Padli na barikádách /Padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.–9. května 1945/. Autoři: Jindřich Marek (vedoucí autorského kolektivu), Tomáš Jakl, Vladimír Jouda, Petr Matějček, Ivo Pejčoch, Jiří Plachý, Vladimír Štrupl. Vydalo MO ČR – VHÚ Praha, 2020, 2. doplněné a rozšířené vydání, ISBN 978-80-7278-797-5) s těmito doplňujícími údaji:

soukromá úřednice, bydliště Praha XIII Vršovice 782, Ruská 110, raněna 5. 5. v Praze, zemřela na následky zranění ve Vinohradské nemocnici.


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Jouda
Příprava dat: Vladimír Štrupl

Hrobka Slavín - Zdeněk Štěpánek

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018
Umístění: Praha 2, Štulcova
Nápis:
ZDENĚK ŠTĚPÁNEK
18 22/9 96 - 19 20/6 68
Poznámka:

Hrobka Slavín je součást Vyšehradského hřbitova, nachází se na jeho východní straně. Koncem 80. let 19. století vznikla myšlenka založení pantheonu – společného místa posledního odpočinku vynikajících českých osobností. Iniciátory byli vyšehradský probošt Mikuláš Karlach a smíchovský starosta Petr Matěj Fischer.
Petr Fischer také stavbu financoval a věnoval ji do užívání vlasteneckému spolku Svatobor. Projekt monumentální hrobky vypracoval architekt Antonín Wiehl, který návrh vypracoval ve dvou variantách (varianta hrobky jako kaple nebyla vybrána). Wiehl později ještě zpracoval projekt „25 čestných hrobek u Slavína na Vyšehradě“. Slavín byl zbudován v letech 1889–1893 na východní straně vyšehradského hřbitova v návaznosti na neorenesanční arkády postavené rovněž podle Wiehlova návrhu. Sochařskou výzdobu provedl Josef Mauder (okřídlený génius na rakvi hlavního pylonu). Na první pohřeb ale hrobka čekala ještě osm let po dokončení. Po dokončení pronikala do hrobky vlhkost, Antonín Wiehl vypracoval tedy projekt úprav. Finanční prostředky na opravy byly zajištěny na konci 20. let 20. století a podle Wiehlových návrhů úpravy realizoval Josef Fanta.
Slavín tvoří krypta v úrovni terénu hřbitova krytá plošinou. Na plošinu vede v její celé šíři žulové schodiště s balustrádovým zábradlím. Uprostřed plošiny stojí pomník se sarkofágem. Nad sarkofágem se sklání alegorická postava „Génia vlasti“ s křídly. Po stranách pomníku je socha „Vlasti truchlící“ a po pravé straně socha „Vlasti vítězné“. Na pomníku jsou ve třech sloupcích desky se jmény 15 osobností pochovaných ve Slavíně jako prvních. První pohřbený – básník Julius Zeyer (1901) – je autorem veršů na soklech soch Vlasti: „Svých synů prach vlast, truchlíc, zemi vrací“ a „Jich skutky, jásajíc, po věky lidstvu hlásá“. Pod sarkofágem je vytesáno motto Slavína podle Fischerovy věnovací listiny: „Ač zemřeli, ještě mluví“. Na zdi kolem plošiny jsou desky s dalšími 36 jmény. Plošinu zdobí pilíře s kamennými vázami. Na schodišti před pomníkem je umístěn kamenný katafalk s bronzovým křížem s Ukřižovaným podle návrhu sochaře Václava Levého. Katafalk je určen pro vystavení rakve nebo urny při pohřebním obřadu před uložením do krypty (případně do hrobu na Vyšehradském hřbitově). Krypta je zčásti postavena za východní ohradní zdí hřbitova, kde na zadní stěně pomníku jsou desky se jmény čtyř umělců pohřbených v sedmdesátých letech – Jaroslava Marvana, Eduarda Kohouta, Ladislava Boháče a Václava Bednáře.
V roce 1901 zde byl jako první pochován básník Julius Zeyer. Jako zatím poslední sem byl uložen dirigent Rafael Kubelík v roce 2006 (a téhož roku, jen o 4 měsíce dříve, tu byl znovupohřben skladatel Oskar Nedbal). V hrobce je 44 pohřebních kobek, většinou s rakvemi, v některých jsou uloženy urny. Celkem bylo do roku 2006 do Slavína pohřbeno 55 osobností – v hrobce tak k roku 2011 zbývala poslední volná pohřební kobka, kam se mohlo vejít až 8 uren. Spolek Svatobor, správce Slavína, ale neměl v úmyslu do hrobky dále pohřbívat. V listopadu a prosinci téhož roku byla v rámci Vyšehradského adventu po necelých 65 letech pro veřejnost otevřena krypta hrobky, do níž mají jinak přístup jen pozůstalí. Krypta byla před dokončením rekonstrukce v roce 2007 v poměrně dezolátním stavu (ze 44 původních náhrobních desek se jich našlo jen 27). Na všech náhrobcích jsou jen životopisné údaje zemřelých; výjimkou je pouze Jaroslav Vrchlický, jemuž byla splněna jeho poslední vůle, podle níž chtěl mít na hrobě několik svých veršů.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Zdeněk Štěpánek (* 22. 9. 1896 v Tvoršovicích u Benešova, + 20. 6. 1968 v Praze), český herec, dramatik, režisér a scenárista, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, otec herečky Jany Štěpánkové a herců Martina Štěpánka a Petra Štěpánka a divadelní režisérky Kristiny Taberyové.
Bývá považován za jednu z nejvýraznějších a nejznámějších českých hereckých osobností 20. století; proslul mnoha svými rolemi na divadle i ve filmu a dodnes patří mezi nejlepší české herce všech dob. Byl to herec robustní postavy a bouřlivácké povahy, jenž oplýval zvláštním charakteristicky něžným i drsně chraplavým hlasem, který našel své uplatnění nejen při herecké práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel. Z celé řady divadelních rolí jeho nejmilejší byla role Cyrana z Bergeracu, z filmových rolí vynikl v husitské trilogii režiséra Otakara Vávry, kde ztvárnil postavu Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, nebo v roli vodníka v televizní inscenaci Jiráskovy Lucerny, kterou hrál i v Národním divadle.
Své matce se narodil předčasně po sedmi měsících těhotenství, jako zajímavost některé prameny uvádějí, že prý jej matka „dopékala“ v troubě (namísto inkubátoru), aby vůbec přežil. Jeho tatínek byl po svém otci hudbymilovný a široce kulturně založený člověk. Mladý Zdeněk absolvoval hospodářskou školu, těsně před vypuknutím první světové války utekl k divadlu, kde zpočátku hrál v různých kočovných společnostech, nicméně již v roce 1915 dobrovolně narukoval do války.
Na východní frontě upadl do ruského zajetí, kde v zajateckém táboře řídil táborové divadlo, nakonec přešel k československým legiím v Rusku, kde působil jako herec, režisér a scenárista Divadla Československé armády na Rusi. S legiemi se pak dlouhou cestou přes Vladivostok (tzv. legionářská nebo sibiřská anabáze) dostal v roce 1920 zpět domů do nedávno vzniklého Československa.
Po válce krátce působil v divadle na Kladně, odkud pak přešel v roce 1921 do pražského Divadla na Vinohradech, od roku 1934 působil coby člen činohry Národního divadla v Praze. Po válce působil také jako divadelní autor, režisér a scenárista, kdy psal a inscenoval zejména hry s legionářskou tematikou. Je také autorem hry Nezbedný bakalář a spoluautorem filmového scénáře ke stejnojmennému filmu, kde si zahrál hlavní postavu bakaláře Jana.
Po válce, 28. června 1945, začala disciplinární komise prověřovat Zdeňka Štěpánka kvůli jeho činnosti za protektorátu. Byl obviněn z toho, že: 1) 18. června 1942 četl na manifestační schůzi Národní rady české rezoluci, v níž byl schválen nacistický okupační režim a tupen prezident Edvard Beneš. 2) 10. března 1943 promluvil v Rudolfinu na večírku pořádaném K. H. Frankem, kde Frankovi poděkoval za přijetí. 3) Při návštěvě Josepha Goebbelse v Praze ho uvítal ve filmových ateliérech na Barrandově. 4) Stýkal se s představiteli okupačního režimu. 5) Účinkoval na dobročinných představeních ve prospěch Německého červeného kříže. 6) Po premiéře Gygova prstenu obdržel od K. H. Franka koš s květinami a alkoholem. Disciplinární komise vyloučila Zdeňka Štěpánka z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a předala ho Lidovému soudu. Zdeněk Štěpánek měl během války mezi veřejností mimořádnou autoritu a právě toho se snažili nacisté využít. Většiny údajných „zločinů“ se tak dopustil pod silným tlakem ze strany okupační moci. V poválečné atmosféře bylo jeho úsilí o obhajobu marné. Na rozdíl od dalších umělců se mu podařilo dosáhnout očištění již po dvou letech. Následně se zapojil on i jeho děti do budovatelské kinematografie komunistického režimu.
Dlouhou dobu také působil v hnutí svobodných zednářů.
Zemřel v malostranském hostinci U Tří pštrosů, kam zašel po představení v Redutě, kde vystupoval s přednesem veršů ze Starého zákona.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Hrobka Slavín - Karel Höger

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018
Umístění: Praha 2, Štulcova
Nápis:
KAREL HÖGER
1909 - 1977
Poznámka:

Národní umělec Karel Höger (* 17. 6. 1909 v Brně-Králově Poli , + 4. 5. 1977 Praha), český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a kultivovanou výslovností.
Pocházel ze skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde studoval i jeho starší bratr Rudolf. Konzervatoř ukončil v roce 1932 a další rok studoval ještě estetiku na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po absolvování prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí. Současně v divadle vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.
V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.
Po několika menších filmových rolích se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí.
Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje. Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv. Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny. Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. 6. 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí. Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti.
Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, ztvárnil několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. Lucemburského ze známé husitské trilogie), dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 50. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde si zahrál další historickou postavu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
V letech 1945 až 1949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950-52 a 1959-63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU. V roce 1977 podepsal Antichartu.
Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955). Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, jenž propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.
Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny. Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s tím, jak se divadlo (konkrétně tehdejší ředitel Přemysl Kočí, který Högra osočoval z hereckého neumětelství) zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové; nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa, se však lze jen dohadovat. Dne 14. prosince 1995 byla jeho jménem nazvána jedna z ulic městské části Brno-Královo Pole.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi