Autor: Wikipedie
Podplukovník in memoriam Josef Bublík
* 12.2.1920 (Bánov u Uherského Hradiště)† 18.6.1942 (Praha)
Josef Bublík (12. února 1920, Bánov – 18. června 1942, Praha) byl československý voják a příslušník výsadku Bioscop.
Narodil se 12. února 1920 v Bánově u Uherského Brodu. Otec Adolf Bublík byl dělník v kamenolomu a legionář. Matka Žofie, rozená Polanská byla v domácnosti. Měl pět sourozenců.
V Bánově absolvoval obecnou školu. V roce 1931 začal studovat Arcibiskubské gymnázium v Kroměříži, ale již od druhého ročníku přestoupil na reálné gymnázium v Uherském Brodě, na kterém v roce 1939 maturoval. Poté se zapsal na právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Studia ale přerušil po zavření vysokých škol. Byl členem Tělocvičné jednoty Orel.
Koncem prosince roku 1939 odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Bejrút do Francie. V Agde byl 25. února 1940 prezentován do československého zahraničního vojska a zařazen k 2. pěšímu pluku. Bojů o Francii se nezúčastnil.
Po pádu Francie byl evakuován do Anglie. Tam byl zařazen k 1. pěšímu praporu. 1. dubna 1941 byl povýšen na desátníka aspiranta. Dobrovolně se přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Od 15. srpna do 7. listopadu 1941 absolvoval základní sabotážní kurz, parakurz a kurz průmyslové sabotáže. Byl zařazen do výsadkové skupiny Bioscop, které velel rotný Bohuslav Kouba.
28. dubna 1942 byl se skupinou vysazen na Požárech na Křivoklátsku. Společně s Janem Hrubým se přesunuli do Uherského Hradiště. Poté, co zde nenalezli kontakt, se přesunuli do Prahy. Zde se s pomocí odboje skrývali. Nakonec se s dalšími výsadkáři přesunul do pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, kde 18. června 1942 po boji s gestapem spáchal sebevraždu.
Dne 1. prosince 1945 byl povýšen do hodnosti poručíka pěchoty v záloze. 17. června 1948 byl povýšen do hodnosti nadporučíka pěchoty.
Dne 30. června 2002 byl povýšen do hodnosti podplukovníka v záloze. Jeho jméno nese ulice v Praze - Kobylisích a Základní škola v Bánově. V roce 2010 uspořádala obec Bánov výstavu při příležitosti 90. výročí jeho narození.
Vyznamenání
• 1944 - Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítky Francie a Velká Británie
• 1945 - Československý válečný kříž 1939
• 1946 - druhý Československý válečný kříž 1939
• 1949 - Zlatá hvězda Československého vojenského řádu Za svobodu
• 1968 - Řád rudé zástavy
• 2010 - Kříž obrany státu ministra obrany České republiky
Osobní vzpomínky na 2. světovou válku - na některé její události, které prožila moje babička.
Mám babičku Věru z tátovy strany, té bude letos 90 let. Špatně chodí, ale dobře vidí, slyší a hlavně myslí. Ale především ráda mluví.
Mluví často o válce, rodinných příslušnících v ní a je znát, že i když je žena, rozumí jejich odhodlání bránit vlast a bojovat za ni. A proto jsem se rozhodla sdělit veřejnosti náš rodinný příběh.
Můj pradědeček Josef Uherek, babiččin otec, nar. 1898, bojoval jako 18ti letý už v 1. světové válce na ruské a pak italské frontě. Ve vzpomínkách na 2. světovou válku najde ještě místo. Jeho druhý nejmladší bratr Jan, babiččin strýc, nar. 1916, odešel po zavření českých vysokých škol 17.11.1939 strastiplnou cestou přes Balkán a Sýrii do Francie (Agde), účastnil se bojů při obléhání Dunkquerku, aby skončil v Anglii (a vlastně znovu začal) jako dělostřelec. Také prý chodil za socialismu za skřípění zubů agentů STB o státním svátku Francie 14. července na francouzskou ambasádu na snídani s francouzským velvyslancem.
Ale nejsilnější vzpomínky mám na vyprávění babičky o osudu Josefa Bublíka, jejího bratrance, narozeného 1920. Oba se narodili v Bánově u Uherského Brodu, oba chodili do gymnázia v Uherském Brodu, Josef bos, prý obouval boty až v Brodě, aby je zbytečně neprošlapal. Babička po válce vystudovala medicínu, Josef se mohl stát právníkem…
Pocházel z početné rodiny legionáře a pozdějšího dělníka v kamenolomu Adolfa Bublíka a jeho manželky Žofie, která obstarávala domácnost, tři syny a dvě dcery. Po ročním studiu na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, které mu hradil místní farář a které nedokončil, přešel dospívající Josef na Gymnázium v Uherském Brodě, kde maturoval v roce vypuknutí druhé světové války. Rozvažoval mezi studiem práv v Brně či v Praze, nakonec byl přijat na právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Jako mnoho jiných studentů působil aktivně ve sportovní organizaci Orel (1909), která sdružovala především katolickou mládež.
Josef odešel od rodiny 28. prosince 1939; z Československa přes Maďarsko, Jugoslávii a libanonský Bejrút se dostal do Francie, kde byl zařazen k 2. pěšímu pluku československého zahraničního vojska. Bojů o Francii se vzhledem k nedostatečným zkušenostem ještě nezúčastnil, ale po evakuaci do Anglie se ihned přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Byl povýšen na desátníka a od srpna do listopadu 1941 absolvoval základní sabotážní průpravu a parakurz. S výsadkem Bioskop (velitel rotný Bohuslav Kouba a četař Jan Hrubý) se vrátil 28.dubna 1942 místo na východní Moravu (Buchlovské hory) do středních Čech (Křivoklátsko). Gestapo mělo o nich brzy informace, podařilo se mu totiž zatknout člena výsadku Bivouac Libora Zapletala.
A tady začíná vzpomínka mé babičky na setkání pradědečka se synovcem Josefem, když se snažil setkat s rodinou. „Můj otec dostal nepodepsaný dopis, aby se dostavil ve čtvrtek 7. května (1942) ve tři hodiny do Brodu, do restaurace u Hanáků. Jel na kole a po nové silnici. V restauraci seděl u stolu Jožka, který v roce 1939 utekl za hranice. „Kde ses tu vzal?“ „Spadli jsme z nebe“. A hned se ptal, co je v Bánově nového. Tak zaplatili panu Hanákovi útratu a rozhodli se čekat za městskými hradbami, polehávali na trávníku a otec Josefovi vyprávěl, kdo se v Bánově oženil a kdo umřel, taky o poměrech na gymnáziu v Brodě, protože ředitel Waldemar Hawranek patřil mezi největší kolaboranty na okrese, a to byl donedávna legionář. Když už nebylo o čem mluvit a Josef jenom mlčky kouřil, místo aby se zvedl a udělal pár kroků na nádraží koupit si jízdenku, povídal: „Strýcu, ide sa do Bánova“. A protože nebyla ještě úplná tma, jistě se chce podívat z vrchu Králova na Bánov. A tak otec vzal kolo, podél lesa se pustili směrem na Králov. Když oba spatřili kostel, Josef beze slov hleděl na svou rodnou obec, potom se pokřižoval – a mlčky šel s otcem dál. Na kraji Bánova pod staletými lipami stála kaplička. U ní vždycky zastavila auta s vzácnými hosty. „Až to skončí, budem tě tu Jožko vítat jako národního hrdinu!“ Na to otci odpověděl, že jeho velitel po seskoku do Čech nežil ani týden, ostatní kamarádi padli do léčky v křivoklátských lesích. Otec chtěl jít od kapličky co nejrychleji zas dál. Pár kroků od ní bydlel Jožkův příbuzný, strýc Vichtór. Otec se obával, že ho bude chtít Jožka navštívit jako prvního. Sám měl jiný plán: ukázat mu ze skaliska nad Bánovem rodnou obec. Vysoko na skále nad Bánovem bude naprostý klid, z jedné strany je hřbitov, tam po večerním zvonění nikdo nikdy nevstoupil, a z druhé strany skalní stěna jak někde v Tatrách. Tak si tam sedli, Jožka si zapálil novou cigaretu a mlčky kouřil. Asi právě toto potřeboval po třech letech strávených v cizině.
„A nemáš hlad?“ ptal se otec Jožky, sám by také něco snědl. „Donesu ti kus špeku, nechceš?“ A on mu také tak odpověděl: „Šak ani nemosíte, strýcu. A tetičce by to mohlo přijít divné, proč idete ven a komu to nesete, když už je tma.“ A zase mlčeli. „V Praze proběhne do deseti dnů akce, o které bude hlásit Londýn jako o akci odplaty za popravy českých lidí. Půjdeme do toho všichni, co jsme zůstali živí. Proto chci vidět svoje rodiče, poděkovat jim za lásku a vychování. Možná bych měl navštívit také kmotra a kmotřičku, co mě nesli ke křtu do kostela.“ „Jožko, pro Boha! Snad ses nezbláznil! Co nevíš, jak to u nás v Bánově chodí? Nic se neutají! Pokud to vím jenom já, je dobře. Ale jak tě uvidí tvoje rodná matka, ona tu radost u sebe neudrží! Taková žena neumí zalhat, když na to přijde řeč. Nikam nechoď! Nehnu se od tebe! To si nesmíš dovolit, abys šel domů!“ „Strýcu, máte to marné. Už byly doma daleko důležitější šarže než já a zatím se nic nestalo.“ „Jožko, strach není zbytečný. Jen jednou šlápneš vedle!“ „Dnes má moje matka narozeniny a za pár minut se ten den mine. Po válce se o mě bude vykládat“. Seděl se strýcem Uherkem uprostřed Bánova a měl strach obejmout rodnou matku. „A celý Bánov to bude vědět právě od vás, strýcu.“ „Jestli to tak chceš vidět, tak ti odpřísáhnu, že o tvé návštěvě do smrti pomlčím!“ „Strýcu, za měsíc už budu mít třebas po smrti. Mým největším přáním, pokud ještě jsem živý a na Moravě, je vidět vlastního otce a vlastní matku! Půjdu!“ „Tak já půjdu s tebou!“
A šli už úplně beze slova. Bublíkovi měli stavení na cestě do hor, nepozorovaně se k nim dalo dostat přes zahradu. Stáli u branky, klika povolila, nebylo zamčeno. Branka dokořán – ale Jožka nejde dál, váhá. Že by nějaký šestý smysl dal vědět, co se děje u kapličky svatého Cyrila? U vstupní brány do Bánova!
Bez hluku tam z kopce Králova dojelo auto ze Zlína. Vrchní kriminální tajemník Karl Raschka, vedoucí referátu IV A 1 (Gestapo), přivezl parašutistu Libora Zapletala, nedávno zatčeného ve Zlíně. Měl jít k Bublíkům a vyzvídat, zda už byl Josef doma.
Parašutista Josef Bublík stál na kraji propasti. Otevřel si branku, zbývalo projít dvorem a přitisknout k hrudi otce i matku; ta měla právě dnes narozeniny, jistě napekla bánovské koláčky a prostřela vyšívaný ubrus.
„Jožko“ oslovil otec synovce, když viděl, jak se rukama opřel o tyčky plotu, zavřel oči a tiše vzlykal. Poslechl vnitřní hlas, který mu připomněl slova podplukovníka Karla Palečka, přednosty zvláštní skupiny D, na letišti u Londýna: Domů nechoďte, nemusím vám jistě říkat proč… Když otec uviděl, že Jožka poslechne a dál už nepůjde, branku zavřel. Vraceli se zpátky na kopec nad Bánovem, na hřbitov, kde otec nechal kolo.
A jak šli po straně ke kostelu, viděli nedaleko hospody U Emila několik mužů. Josef se přitiskl do dveří a zůstal jako zkamenělý. Otec pochopil, nedovedl si vysvětlit, proč viděl v jednu hodinu po půlnoci uprostřed Bánova hlouček, který ani nezpíval ani nemluvil. Co to bylo? „Noční hlídka“ vysvětlil otec Josefovi. „Zajišťuje na příkaz okresu od prvního května v obci noční strážní službu. Počkáme přitisknuti ve dveřích až přejdou.“ Viděli, jak se od nich oddělil mladý muž. Ptal se, kde tu bydlí Bublíci z čísla 309. „To je Zapletal z Podivína.“ „Jaký Zapletal?“ „Parašutista z Anglie,“ odpověděl Jožka, pořád ještě skrytý ve stínu. Začal svítit měsíc a osvětlil celou náves. V patách měli chlapy od zlínského gestapa! Mladý muž klepal na okno, jeden ležel v příkopu a dva čekali za plotem vzadu v zahradě. Naše dvojice na kolo na hřbitově úplně zapomněla, otec doprovodil Jožku až k Cyrilkovi a tam viděli ve stínu pod lipami dvě zaparkovaná osobní auta se zlínskou značkou. Gestapo!
O tom, že bylo v Bánově gestapo, věděl už za svítání pekař Jan Vystrčil a ptal se Žofie Bublíkové: „Co u vás bylo v noci gestapo?“ Matka Bublíková však návštěvu popřela. Rodiče Josefa Bublíka se pak rozhodli požádat svoje syny ve Zlíně o radu, co dělat. Nejstarší František však odmítl přijet do Bánova, a tak rychlý posel na kole z Bánova (Josefův strýc Rudolf) vyhledal mladšího bratra Bohumila, který už přes rok sloužil u zlínské policie. Ten věděl, že jako službu konající příslušník městské policie musel vydat zlínskému gestapu jistého před několika dny ve Zlíně zadrženého parašutistu. Ihned požádal Rudolfa, aby jel k rodičům a přemluvil je, aby šli na četnickou stanici a případ hlásili.
A to jim tehdy zachránilo životy. (A pak taky to, že zrádce Čurda zřejmě vědomě neidentifikoval sedmého mrtvého parašutistu z Resslovy ulice – Josefa Bublíka).
Moje babička Věra měla otcovu misi z první ruky, svěřila se jí s tím matka, která tajně vyslechla rozhovor manžela s otcem Josefa Bublíka. Ten byl mj. posmrtně (zahynul v kostele Cyrila a Metoděje 18.6.1942) v roce 2002 povýšen na podplukovníka i. m.
Zdroje (mimo informací z desek):
Wikipedie
Ing. arch. Jan Kopp
VPM:
pomník - Praha 2, okres Praha 2
památné místo - Praha 2, okres Praha 2
pamětní deska - Praha 2, okres Praha 2
pamětní deska - Praha 2, okres Praha 2
pomník - Arisaig, stát Velká Británie
pomník - Leamington, stát Velká Británie
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.