Spolek pro vojenská pietní místa

Pamětní deska František Klikoš

Umístění: Praha 1, Pařížská, Staronová synagoga

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-39095
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Jaroslav Matyáš

Umístění: Praha 1, Pařížská 22/128, Staré Město
Poznámka:

*20.10.1909
+5.5.1945
úředník
Praha XVIII, Bělohorská 263
padl v Pařížské ulici před domem čp. 128 (dnes čp. 22)
(zdroj: kniha J. Marek, I. Pejčoch,T. Jakl, Padli na barikádách)

další foto v příloze - obdržená vyznamenání

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-39109
Pomník přidal: Josef Kareš
Doplnění informací: Monika Laskowská
Příprava dat: Aleš Zahradníček

Pamětní deska Oldřich Pecl

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Pařížská 1073/1
Poznámka:

Oldřich Pecl pocházel z Bohuslavic u Kyjova, kde se narodil dne 14. 9. 1903 v rodině venkovského učitele Františka Pecla. Jeho matka Alžběta, rozená Weisshammerová, vedla domácnost a starala se o výchovu Oldřicha a jeho bratra Jaroslava. Sociální poměry rodiny byly skromné v důsledku poměrně brzké smrti otce, přesto se oběma synům podařilo vystudovat. Oldřich, který byl od mládí velmi zvídavý a vnímavý k veřejnému a politickému dění, studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, musel však studium několikrát přerušit. Kromě finančních problémů rodiny po otcově smrti Oldřicha odváděla od studia i převratná doba po skončení první světové války, plná nadějí a vlasteneckého nadšení. Teprve patnáctiletý, avšak národně uvědomělý gymnazista se v listopadu 1918 dobrovolně přihlásil do vznikající československé armády a zúčastnil se obsazování Opavy. Do závěrečného období Peclova studia spadá počátek jeho dlouholetého přátelství se Závišem Kalandrou, obdivujícím proletářskou revoluci a kulturu. Ten zprostředkoval Peclovi komunistické myšlenky, společně pak vydávali levicově zaměřený studentský časopis. Oba přátelé odmaturovali v r. 1921. K dalšímu studiu si vybrali Karlovu univerzitu (Pecl právnickou fakultu), kde působili ve vedení Komunistické studentské frakce známé pod zkratkou Kostufra. Po ukončení studia se jejich ideové cesty rozešly. Kalandra se orientoval na kulturní frontu (členství v Levé frontě a v surrealistickém hnutí), publicistiku, historii a nadále se angažoval mezi intelektuály vyznávajícími marxismus (nutno však podotknout, že byl velmi kritický k uskutečňování komunistické utopie v Sovětském Rusku a pranýřoval v tisku stalinistický teror). Oldřich Pecl se věnoval advokacii a podnikání v oboru obchod se starožitnostmi. Tento způsob života ho orientoval k politickému realismu a záhy opustil mladické poblouznění komunismem. Brzy se vyšvihl mezi zámožné lidi. Ve své právnické i obchodnické praxi neváhal postupovat velmi razantně, což mu v třicátých letech přineslo i jisté problémy se zákonem. Současně prožíval krach prvního manželství. Lidsky úspěšnější etapu života pro něj znamenala doba předválečná. V roce 1939 se oženil se sestrou jugoslávského diplomata Ankicou Miličovou. Jednalo se o vzdělanou ženu s literárními ambicemi pocházející ze srbské jazykové oblasti (narozena v Sarajevu v původně statkářské rodině, posléze působící i v bankovnictví a důlním podnikání). O. Pecl se začal též zajímat o podnikání v oboru těžebním a díky finančním prostředkům, které do manželství vložila Ankica, získal rozhodující vlastnický podíl v dole Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic. Zdejší antracit patřil podle dobových odborných posudků k nejkvalitnějším na světě, avšak geologické poměry nebyly efektivní těžbě příznivé. Se svým společníkem Ing. Janečkem z Prahy založil O. Pecl Kontinentální společnost SMO Etna se sídlem v Bratislavě. Tento krok si vyžádaly poměry po obsazení českých a moravských částí republiky a vytvoření protektorátu. Na společnost se pohlíželo jako na zahraniční, což po většinu války umožňovalo jejím majitelům relativní samostatnost v podnikání. Starosti s podnikáním však Peclovi nebránily zapojit se do rezistence proti okupačnímu režimu. Spolupracoval se skupinou spisovatele a pozdějšího diplomata Zdeňka Němečka (společně s Jílovským, Ing. Holmanem a dalšími) a využíval svých kontaktů na protektorátním úřadu pro pracovní nasazení k získávání cenných zpráv o mobilizaci pracovních sil. Ty poté předával pomocí prostředníků londýnské emigraci k dalšímu využití.
Po válce se O. Pecl jako mnoho dalších podnikatelů střetl s důsledky socializačního Košického programu: v roce 1945 byl jeho důl znárodněn. Těžba zde byla záhy zastavena a technické vybavení pořízené za Peclova spoluvlastnictví z dolu odvezeno. Pecl v té době pracoval v právním oddělení firmy obchodující s lékařskými přístroji v Praze. Po většinu života byl nestraník, avšak situace před a po únoru 1948 ho přivedla mezi podporovatele a spolupracovníky národně socialistické strany. Názorově byl blízký zejména poslankyni Antonii Kleinerové (dokonce jí dočasně poskytl ubytování v Řevnicích, kde pravidelně trávil s manželkou letní měsíce). Díky kontaktům své manželky a jejího bratra diplomata se často stýkal s jugoslávskou komunitou a s diplomatickou obcí v Praze, měl přehled o mezinárodní situaci. Činitelé národně socialistické strany získali v O. Peclovi odborníka na právní a hospodářské otázky a samostatně myslícího ideologa (byl autorem koncepce nové ideologie strany). V některých bodech se rozcházel s Dr. Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem (zejména v názoru na možnost brzkého sjednocení všech opozičních sil na jednotné politické platformě). V podmínkách sílící informační izolace pokládal za nezbytné udržovat kontakt s představiteli poúnorové emigrace a nezkresleně zpravovat svět o situaci v zemi včetně hospodářských problémů, sílícího sovětského tlaku na kolektivizaci v zemědělství, drancování surovin (uranová ruda), tažení proti církvím a věřícím vůbec či o prvních politických procesech. Šlo v podstatě o nezávislé žurnalistické zprávy, které zpracovával na základě informací jeho známých, A. Kleinerové nebo Z. Kalandry, kteří dosud nebyli „vyakčněni“ z různých úřadů a ministerstev (např. ze Svazu průmyslu), nebo je čerpal z domácího tisku. Peclovi je ve spoluautorství přisuzováno také Memorandum čsl. demokratické opozice, zaslané na podzim r. 1949 mezinárodní konferenci velvyslanců USA s cílem upozornit na poměry v Československu, na existenci a záměry čs. politické opozice. Zejména tento dokument, demaskující gottwaldovský režim na celosvětovém fóru, se „trefil do černého“. Později při vyšetřování StB právě uvedená činnost poslouží jako „důkazní materiál“ pro obvinění ze špionáže. O. Pecla obviní z odeslání přibližně stovky takovýchto „agenturních“ zpráv např. prostřednictvím agentury United Press, rovněž mu přitíží kontakty se Závišem Kalandrou, „trockistickým odpadlíkem“.
Oldřich Pecl byl zatčen 8. 11. 1949, jeho manželka Ankica přesně o měsíc později. V průběhu těžkého vyšetřování byl vmanipulován do schématu největšího propagandistického procesu, pečlivě naplánovaného s pomocí sovětských poradců jako divadlo. Cílem procesu bylo zdiskreditovat domácí opozici, československou emigraci a diplomaty ze západních demokratických zemí. Strůjcům procesu přišly vhod i jeho rodinné jugoslávské kontakty: byla mu určena role podporovatele „zrádného titoismu“. V jednom ze svých posledních dopisů Radě svobodného Československa z 15. 10. 1949 prorocky uvedl: „Proslýchá se…, že se i zde chystají monstre-procesy... Z každého procesu zůstane nějaký osten v duši národa. Bude třeba se již předem připravovat na tyto procesy a ukázat, co komunisté sledují.“
K dalšímu odhalování komunistické propagandy a teroru už O. Peclovi nezbyl čas. Byl obviněn ze zločinu velezrady podle § 1 odst. 2 pís. a, b, c zákona 231/48 Sb. na ochranu republiky a ze zločinu vyzvědačství podle § 5, odst. 1 a 2 pís. c téhož zákona. V soudním procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. 5.–8. 6. 1950 jej spolu s Dr. Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou odsoudil Státní soud k trestu smrti. Dne 24. června byla odvolání všech odsouzených proti trestu smrti zamítnuta. K výkonu trestu na O. Peclovi došlo 27. června 1950 kolem páté hodiny ranní. Jeho poslední přání, aby mu umožnili rozmluvu s manželkou, nebylo splněno.
Nervově nemocná Ankica, zadržovaná doslova pár desítek metrů od popraviště, se o smrti svého manžela dozvěděla velmi nešetrně až o více než čtvrt roku později. Její vyšetřování nevedlo k prokázání žádné „zrádcovské podpory titovštiny“. Dne 14. 2. 1951 byla A. Peclová-Milič vyhoštěna z republiky v prostoru Českých Velenic v okr. Třeboň. Jejího manžela rehabilitovali spolu s ostatními oběťmi procesu se „záškodnickým centrem“ až po listopadu 1998. Úsilí dosáhnout pro všechny odsouzené spravedlnosti, započaté v období Pražského jara, narazilo na obstrukce policejního i justičního aparátu. Z r. 1973 se dochoval rozbor Ministerstva vnitra se závěrem: „Materiály … nalezené při zatčení dr. Pecla v objektu jeho vily v Řevnicích … tvořily svým obsahem státní tajemství zvláště důležité. Zejména „MEMORANDUM“ tzv. čs. opozice … je třeba posuzovat … ve velmi vyhraněné mezinárodní situaci, projevující se mj. v ostré činnosti kapitalistických rozvědek proti ČSSR.“
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorka PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Kameny zmizelých - Heřman, Eva a Zdenka Abelesovi

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Pařížská 1068/10, v chodníku před vchodem do domu
Poznámka:

Ing. Hermann Abeles, narozen 3. 6. 1892. Poslední bydliště před deportací Praha I. Adresa/místo registrace v Protektorátu Praha I, Norimberská 10. Transport B, č. 409 (21. 10. 1941, Praha-Lodž). Zahynul.
Eva Abelesová, narozena 29. 10. 1930. Poslední bydliště před deportací Praha I. Adresa/místo registrace v Protektorátu Praha I, Norimberská 10. Transport B, č. 411 (21. 10. 1941, Praha-Lodž). Zahynula.
Zdenka Abelesová, narozena 12. 5. 1903. Poslední bydliště před deportací Praha I. Adresa/místo registrace v Protektorátu Praha I, Norimberská 10. Transport B, č. 410 (21. 10. 1941, Praha-Lodž). Zahynula.
(zdroj: www.holocaust.cz )

Hermann (Heřman) Abeles byl pražský, německy hovořící architekt. Rodiče Vilém a Zdeňka Abelessovi. Vystudoval pravděpodobně Německou vysokou školu technickou v Praze. Bydlel v Dlouhé třídě č. 41/727, posledním známým bydlištěm před transportem je Pařížská 1068/10. Vila Auerbach - Funkcionalistická vila z let 1933-1934 navržená architekty Hermannem Abelesem a Leo Mayerem. Stavba je "mistrovsky zvládnutým příkladem funkcionalistické architektury tohoto typu se všemi atributy tzv. internacionálního stylu (ploché střechy, terasy, rampové schodiště, pásová okna), s řadou původních detailů".
(zdroj: https://prazdnedomy.cz/ )

Jeden z prvních deseti kamenů (Eva Abelesová), odhalených 8.10.2008 v ulicích Prahy 1. Zbylé 2 kameny byly odhaleny dodatečně.

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 3 VPM
Pomník přidal: Vladimír Štrupl
Doplnění informací: Marek Lanzendorf

Kameny zmizelých - rodina Loew

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Pařížská 28/131, Staré Město

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 2 VPM
Pomník přidal: Josef Kareš
Příprava dat: Jiří Porteš

Kameny zmizelých - Lore a Štěpán Michael Winternitzovi

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Pařížská 1075/5, chodník
Poznámka:

Lore Winternitzová narozena 17. 5. 1904. Poslední bydliště před deportací Praha I. Adresa/místo registrace v Protektorátu Praha I, Norimberská 5. Transport Cc, č. 48 (20. 11. 1942, Praha-Terezín). Transport En, č. 1472 (4. 10. 1944, Terezín-Osvětim). Zahynula.
Štěpán Winternitz narozen 13. 10. 1935. Poslední bydliště před deportací Praha I. Adresa/místo registrace v Protektorátu Praha I, Norimberská 5. Transport Cc, č. 49 (20. 11. 1942, Praha-Terezín). Transport En, č. 1473 (4. 10. 1944, Terezín-Osvětim). Zahynul.
(zdroj: https://www.holocaust.cz/ )

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 2 VPM
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Josef Kuník

Umístění: Praha 1, Petrská 16/1157, Nové Město

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-55398
Pomník přidal: Josef Kareš
Příprava dat: Jiří Porteš

Kameny zmizelých - Ilse a Franz Messnerovi

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Petrská 1161/24, chodník
Poznámka:

Ilsa Messnerová, narozena 7. 7. 1906. Poslední bydliště před deportací Praha II. Adresa/místo registrace v Protektorátu Praha II, Peterská 24. Transport Ez-St_03, č. 1 (7. 2. 1942, Protektorát Čechy a Morava-Terezín). Transport As, č. 2 (30. 4. 1942, Terezín-Zamošč). Zahynula.
(zdroj: www.holocaust.cz )

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 2 VPM
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pomník Masarykovi vnuci

Umístění: Praha 1, Petřínské sady, v Seminářské zahradě
Poznámka:

Autor: KAREL DVOŘÁK 1948
Pomník dvou hrajících si aktů dětí se šesti žabkami a dvěma ještěrkami představuje dva Masarykovy vnuky, děti jeho mladší dcery Olgy a jejího švýcarského manžela lékaře Henryho Revillioda. Narodili se v r. 1921 a 1922. F/O Leonard Revilliod, příslušník RAFVR (matriční číslo 153375), sloužil u 518. squadrony (tato jednotka operující v rámci Coastal Command zajišťovala meteorologický průzkum). Stal se jednou ze šestnácti obětí tragické srážky dvou letounů Halifax nad letištěm Tiree (souostroví Hebridy) dne 16.8.1944.
(zdroj: www.zpravy.idnes.cz, www.fronta.cz )
Herbert těžce onemocněl a zemřel 1945. Dílo vytvořil sochař Karel Dvořák podle skutečné podoby chlapců v dětském věku. Teprve v r. 1989 bylo odhaleno, koho představují.
(zdroj: www.pis.cz )

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Pamětní deska Bedřich Kůla

Umístění: Praha 1, Platnéřská 110/17

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-39096
Souřadnice: N50°5'14.8'' E14°25'4.6''
Pomník přidal: Vladimír Štrupl