Praha 1

Busta Milada Horáková

Autor: Ing. František Jedlička, 17.10.2018
Umístění: Praha 1, Ovocný trh 541/3, areál Karolina, v přízemí u paty schodiště k Velké aule
Nápis:
JUDr Milada HORÁKOVÁ
25.12.1901 - 27.6.1950

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Ing. František Jedlička

Pamětní deska Egon Erwin Kisch

Autor: Vladimír Štrupl, 16.04.2018
Umístění: Praha 1, Panská 896/8
Nápis:
29.4.1885-31.3.1948
V TOMTO DOMĚ
ROKU 1906 ZAHÁJIL
EGON ERWIN KISCH
SVOU NOVINÁŘSKOU
DRÁHU
Poznámka:

pamětní deska je umístěna na domě bývalé redakce a tiskárny německého deníku Prager Tagblatt.
Pražský německy píšící reportér a spisovatel židovského původu (narodil se a zemřel v Praze, pohřben na Vinohradském hřbitově), velmi známý také svojí přezdívkou Zuřivý reportér (der rasende Reporter). Byla to právě jeho touha být u všeho, pokaždé „při tom“, a vše vyzkoušet, která mu tuto přezdívku přinesla.
Studoval techniku, germanistiku a později žurnalistiku. Již před 1. světovou válkou přispíval do některých pražských novin. V roce 1914 byl odveden na frontu, odkud se po necelém roce po vážném zranění na čas vrátil do Prahy. Pak byl odvelen do Temešváru a od května 1917 do konce války sloužil ve Vídni. V roce 1918 se aktivně zúčastnil vídeňské revoluce. Byl velitelem vídeňských Rudých gard, stal se členem rakouské komunistické strany. Za války sloužil v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni.
Z Vídně do Prahy se pak vrátil až v roce 1920, kde se dále věnoval tvůrčí činnosti, a to jak žurnalistice, tak divadelní avantgardě – spolupracoval například s E. A. Longenem a J. Haškem. Už v roce 1922 ale Prahu opět opouští a stěhuje se do Berlína. Zde se věnoval jednak dopisování pro Lidové noviny a další tiskoviny, ale především cestování. Z těchto cest pochází díla jako Caři, popi, bolševici, Americký ráj a Tajná Čína. Jeho domovský pobyt v Německu však skončil v roce 1933. V souvislosti s požárem budovy Říšského sněmu se stal obětí první vlny masového zatýkání. Byl však na zásah československých úřadů jako československý občan propuštěn a z Německa vyhoštěn. Za španělské občanské války působil v letech s přestávkami ve Španělsku mezi interbrigadisty.
V prosinci 1939 musel kvůli svému původu uprchnout z Evropy, odchází tedy nejprve do USA a poté do Mexika. V březnu 1946 se již těžce nemocný vrátil do Prahy, ale plánovanou knihu o poválečném Československu už nestihl dokončit.
Egonův otec Hermann Kisch (syn Jonase Kische a jeho manželky Marie, rozené Östreicher) se narodil v roce 1838 v Praze, kde i 19. ledna 1901 zemřel. Hermannova první manželka Regina, rozená Zuckermannová (*1858), zemřela 18. července 1880 ve 22 letech. V roce 1882 se podruhé oženil s Ernestinou, rozenou Kuhovou (1862-1937), s níž měl pět synů: PhDr. Pavel Kisch (19. listopadu 1883 – 12. října 1944 v Osvětimi, novinář), Egon (1885-1948), Wolfgang Kisch (1887-1914, padl v 1. světové válce), JUDr. Arnold Kisch (15. června 1889 – 17. července 1942, bankovní úředník, zahynul v koncentračním táboře v Lodži). Nejmladší syn MUDr. Bedřich Kisch se narodil 18. dubna 1894 a byl chirurg. S Egonem byl ve Španělské občanské válce, později v Číně. V roce 1968 emigroval do Německa kde 13. září 1968 zemřel.
(Zdroj: Wikipedia a http://pamatky.praha.eu )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Vladimír Štrupl, 04.06.2005
Umístění: Praha 1, Pařížská 67/11
Nápis:
OBĚTI
PRAŽSKÉHO
POVSTÁNÍ
VLADIMÍR SRP
OTAKAR RUDOLF

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Emil Černohouz

Autor: Vladimír Štrupl, 04.06.2005
Umístění: Praha 1, Pařížská 131/28
Nápis:
PAMÁTCE
EMILA ČERNOHOUZE
KADEŘNÍKA A ODB. UČITELE
KTERÝ NA TOMTO MÍSTĚ
PADL ZA VLAST 5.V.1945

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Ladislav Paleček

Autor: Vladimír Štrupl, 04.06.2005
Umístění: Praha 1, Pařížská 131/28
Nápis:
ZDE PADL
ZÁKEŘNOU RANOU
LADISLAV PALEČEK
5. KVĚTNA 1945

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska František Klikoš

Autor: Lenka Šimčíková, 21.09.2013
Umístění: Praha 1, Pařížská, Staronová synagoga
Nápis:
ZDE PADL V PRAŽSKÉM POVSTÁNÍ
FRANTIŠEK KLIKOŠ
ČEST JEHO PAMÁTCE

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0001-20521
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Jaroslav Matyáš

Autor: Josef Kareš, 07.04.2011
Umístění: Praha 1, Pařížská 22/128, Staré Město
Nápis:
VĚRNI ZŮSTANEME
JAROSLAV MATYÁŠ Z PRAHY XVIII.
35. LETÝ 5.V.1945
Poznámka:

*20.10.1909
+5.5.1945
úředník
Praha XVIII, Bělohorská 263
padl v Pařížské ulici před domem čp. 128 (dnes čp. 22)
(zdroj: kniha J. Marek, I. Pejčoch,T. Jakl, Padli na barikádách)

další foto v příloze - obdržená vyznamenání


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-39109
Pomník přidal: Josef Kareš
Doplnění informací: Monika Laskowská
Příprava dat: Aleš Zahradníček

Pamětní deska Oldřich Pecl

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 23.01.2020
Umístění: Praha 1, Pařížská 1073/1
Nápis:
ZDE ŽIL
OLDŘICH PECL
PRÁVNÍK
NAROZEN 14.9.1903
ZATČEN 8.11.1949
POPRAVEN 27.6.1950
Poznámka:

Oldřich Pecl pocházel z Bohuslavic u Kyjova, kde se narodil dne 14. 9. 1903 v rodině venkovského učitele Františka Pecla. Jeho matka Alžběta, rozená Weisshammerová, vedla domácnost a starala se o výchovu Oldřicha a jeho bratra Jaroslava. Sociální poměry rodiny byly skromné v důsledku poměrně brzké smrti otce, přesto se oběma synům podařilo vystudovat. Oldřich, který byl od mládí velmi zvídavý a vnímavý k veřejnému a politickému dění, studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, musel však studium několikrát přerušit. Kromě finančních problémů rodiny po otcově smrti Oldřicha odváděla od studia i převratná doba po skončení první světové války, plná nadějí a vlasteneckého nadšení. Teprve patnáctiletý, avšak národně uvědomělý gymnazista se v listopadu 1918 dobrovolně přihlásil do vznikající československé armády a zúčastnil se obsazování Opavy. Do závěrečného období Peclova studia spadá počátek jeho dlouholetého přátelství se Závišem Kalandrou, obdivujícím proletářskou revoluci a kulturu. Ten zprostředkoval Peclovi komunistické myšlenky, společně pak vydávali levicově zaměřený studentský časopis. Oba přátelé odmaturovali v r. 1921. K dalšímu studiu si vybrali Karlovu univerzitu (Pecl právnickou fakultu), kde působili ve vedení Komunistické studentské frakce známé pod zkratkou Kostufra. Po ukončení studia se jejich ideové cesty rozešly. Kalandra se orientoval na kulturní frontu (členství v Levé frontě a v surrealistickém hnutí), publicistiku, historii a nadále se angažoval mezi intelektuály vyznávajícími marxismus (nutno však podotknout, že byl velmi kritický k uskutečňování komunistické utopie v Sovětském Rusku a pranýřoval v tisku stalinistický teror). Oldřich Pecl se věnoval advokacii a podnikání v oboru obchod se starožitnostmi. Tento způsob života ho orientoval k politickému realismu a záhy opustil mladické poblouznění komunismem. Brzy se vyšvihl mezi zámožné lidi. Ve své právnické i obchodnické praxi neváhal postupovat velmi razantně, což mu v třicátých letech přineslo i jisté problémy se zákonem. Současně prožíval krach prvního manželství. Lidsky úspěšnější etapu života pro něj znamenala doba předválečná. V roce 1939 se oženil se sestrou jugoslávského diplomata Ankicou Miličovou. Jednalo se o vzdělanou ženu s literárními ambicemi pocházející ze srbské jazykové oblasti (narozena v Sarajevu v původně statkářské rodině, posléze působící i v bankovnictví a důlním podnikání). O. Pecl se začal též zajímat o podnikání v oboru těžebním a díky finančním prostředkům, které do manželství vložila Ankica, získal rozhodující vlastnický podíl v dole Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic. Zdejší antracit patřil podle dobových odborných posudků k nejkvalitnějším na světě, avšak geologické poměry nebyly efektivní těžbě příznivé. Se svým společníkem Ing. Janečkem z Prahy založil O. Pecl Kontinentální společnost SMO Etna se sídlem v Bratislavě. Tento krok si vyžádaly poměry po obsazení českých a moravských částí republiky a vytvoření protektorátu. Na společnost se pohlíželo jako na zahraniční, což po většinu války umožňovalo jejím majitelům relativní samostatnost v podnikání. Starosti s podnikáním však Peclovi nebránily zapojit se do rezistence proti okupačnímu režimu. Spolupracoval se skupinou spisovatele a pozdějšího diplomata Zdeňka Němečka (společně s Jílovským, Ing. Holmanem a dalšími) a využíval svých kontaktů na protektorátním úřadu pro pracovní nasazení k získávání cenných zpráv o mobilizaci pracovních sil. Ty poté předával pomocí prostředníků londýnské emigraci k dalšímu využití.
Po válce se O. Pecl jako mnoho dalších podnikatelů střetl s důsledky socializačního Košického programu: v roce 1945 byl jeho důl znárodněn. Těžba zde byla záhy zastavena a technické vybavení pořízené za Peclova spoluvlastnictví z dolu odvezeno. Pecl v té době pracoval v právním oddělení firmy obchodující s lékařskými přístroji v Praze. Po většinu života byl nestraník, avšak situace před a po únoru 1948 ho přivedla mezi podporovatele a spolupracovníky národně socialistické strany. Názorově byl blízký zejména poslankyni Antonii Kleinerové (dokonce jí dočasně poskytl ubytování v Řevnicích, kde pravidelně trávil s manželkou letní měsíce). Díky kontaktům své manželky a jejího bratra diplomata se často stýkal s jugoslávskou komunitou a s diplomatickou obcí v Praze, měl přehled o mezinárodní situaci. Činitelé národně socialistické strany získali v O. Peclovi odborníka na právní a hospodářské otázky a samostatně myslícího ideologa (byl autorem koncepce nové ideologie strany). V některých bodech se rozcházel s Dr. Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem (zejména v názoru na možnost brzkého sjednocení všech opozičních sil na jednotné politické platformě). V podmínkách sílící informační izolace pokládal za nezbytné udržovat kontakt s představiteli poúnorové emigrace a nezkresleně zpravovat svět o situaci v zemi včetně hospodářských problémů, sílícího sovětského tlaku na kolektivizaci v zemědělství, drancování surovin (uranová ruda), tažení proti církvím a věřícím vůbec či o prvních politických procesech. Šlo v podstatě o nezávislé žurnalistické zprávy, které zpracovával na základě informací jeho známých, A. Kleinerové nebo Z. Kalandry, kteří dosud nebyli „vyakčněni“ z různých úřadů a ministerstev (např. ze Svazu průmyslu), nebo je čerpal z domácího tisku. Peclovi je ve spoluautorství přisuzováno také Memorandum čsl. demokratické opozice, zaslané na podzim r. 1949 mezinárodní konferenci velvyslanců USA s cílem upozornit na poměry v Československu, na existenci a záměry čs. politické opozice. Zejména tento dokument, demaskující gottwaldovský režim na celosvětovém fóru, se „trefil do černého“. Později při vyšetřování StB právě uvedená činnost poslouží jako „důkazní materiál“ pro obvinění ze špionáže. O. Pecla obviní z odeslání přibližně stovky takovýchto „agenturních“ zpráv např. prostřednictvím agentury United Press, rovněž mu přitíží kontakty se Závišem Kalandrou, „trockistickým odpadlíkem“.
Oldřich Pecl byl zatčen 8. 11. 1949, jeho manželka Ankica přesně o měsíc později. V průběhu těžkého vyšetřování byl vmanipulován do schématu největšího propagandistického procesu, pečlivě naplánovaného s pomocí sovětských poradců jako divadlo. Cílem procesu bylo zdiskreditovat domácí opozici, československou emigraci a diplomaty ze západních demokratických zemí. Strůjcům procesu přišly vhod i jeho rodinné jugoslávské kontakty: byla mu určena role podporovatele „zrádného titoismu“. V jednom ze svých posledních dopisů Radě svobodného Československa z 15. 10. 1949 prorocky uvedl: „Proslýchá se…, že se i zde chystají monstre-procesy... Z každého procesu zůstane nějaký osten v duši národa. Bude třeba se již předem připravovat na tyto procesy a ukázat, co komunisté sledují.“
K dalšímu odhalování komunistické propagandy a teroru už O. Peclovi nezbyl čas. Byl obviněn ze zločinu velezrady podle § 1 odst. 2 pís. a, b, c zákona 231/48 Sb. na ochranu republiky a ze zločinu vyzvědačství podle § 5, odst. 1 a 2 pís. c téhož zákona. V soudním procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. 5.–8. 6. 1950 jej spolu s Dr. Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou odsoudil Státní soud k trestu smrti. Dne 24. června byla odvolání všech odsouzených proti trestu smrti zamítnuta. K výkonu trestu na O. Peclovi došlo 27. června 1950 kolem páté hodiny ranní. Jeho poslední přání, aby mu umožnili rozmluvu s manželkou, nebylo splněno.
Nervově nemocná Ankica, zadržovaná doslova pár desítek metrů od popraviště, se o smrti svého manžela dozvěděla velmi nešetrně až o více než čtvrt roku později. Její vyšetřování nevedlo k prokázání žádné „zrádcovské podpory titovštiny“. Dne 14. 2. 1951 byla A. Peclová-Milič vyhoštěna z republiky v prostoru Českých Velenic v okr. Třeboň. Jejího manžela rehabilitovali spolu s ostatními oběťmi procesu se „záškodnickým centrem“ až po listopadu 1998. Úsilí dosáhnout pro všechny odsouzené spravedlnosti, započaté v období Pražského jara, narazilo na obstrukce policejního i justičního aparátu. Z r. 1973 se dochoval rozbor Ministerstva vnitra se závěrem: „Materiály … nalezené při zatčení dr. Pecla v objektu jeho vily v Řevnicích … tvořily svým obsahem státní tajemství zvláště důležité. Zejména „MEMORANDUM“ tzv. čs. opozice … je třeba posuzovat … ve velmi vyhraněné mezinárodní situaci, projevující se mj. v ostré činnosti kapitalistických rozvědek proti ČSSR.“
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorka PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Kameny zmizelých - Eva Abelesová

  • + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
    • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)

      Německý termín „Stolperstein“ je složenina ze slov, která znamenají „zakopnout, škobrtnout“ a „kámen“. Volně tedy Stolpersteine lze přeložit jako „Kameny, které Vás přimějí k zastavení“ nebo „Kameny zmizelých“.
      Účel projektu Kameny zmizelých spočívá zejména v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války.
      Zavražděným Židům, Romům, homosexuálům, fyzicky handicapovaným a Svědkům Jehovovým se prostřednictvím kostek s popisky individualizujícími každou z obětí a její osud dostává trvalé památky.
      Kostky jsou umísťovány na ulicích evropských měst na chodníku před domem, v němž nacisty zavražděný člověk naposledy bydlel. Kostky zde tvoří součást dlažby a stávají se ve veřejném prostoru stálou připomínkou zločinu, který byl nacisty a jejich pomahači spáchán.

      V České republice ja tato akce zaštítěna Českou unií židovské mládeže. Více o projektu a dalších kamenech ve světě na http://www.stolpersteine.com/
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Vladimír Štrupl, 20.02.2010
Umístění: Praha 1, Pařížská 1068/10, v chodníku před vchodem do domu
Nápis:
ZDE BYDLELA
EVA ABELESOVÁ
NAR. 1930
DEPORTOVÁNA 1941
DO LODŽE
ZAVRAŽDĚNA
Poznámka:

Jeden z prvních deseti kamenů, odhalených 8.10.2008 v ulicích Prahy 1.


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Kameny zmizelých - rodina Loew

  • + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
    • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)

      Německý termín „Stolperstein“ je složenina ze slov, která znamenají „zakopnout, škobrtnout“ a „kámen“. Volně tedy Stolpersteine lze přeložit jako „Kameny, které Vás přimějí k zastavení“ nebo „Kameny zmizelých“.
      Účel projektu Kameny zmizelých spočívá zejména v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války.
      Zavražděným Židům, Romům, homosexuálům, fyzicky handicapovaným a Svědkům Jehovovým se prostřednictvím kostek s popisky individualizujícími každou z obětí a její osud dostává trvalé památky.
      Kostky jsou umísťovány na ulicích evropských měst na chodníku před domem, v němž nacisty zavražděný člověk naposledy bydlel. Kostky zde tvoří součást dlažby a stávají se ve veřejném prostoru stálou připomínkou zločinu, který byl nacisty a jejich pomahači spáchán.

      V České republice ja tato akce zaštítěna Českou unií židovské mládeže. Více o projektu a dalších kamenech ve světě na http://www.stolpersteine.com/
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Josef Kareš, 03.03.2013
Umístění: Praha 1, Pařížská 28/131, Staré Město
Nápis:
ZDE BYDLEL
DR. HANS LOEW
NAR. 1908
DEPORTOVÁN 1943
DO TEREZÍNA
ZAVRAŽDĚN 1944
V OSVĚTIMI

ZDE BYDLELA
DR. GERTRUDE LOEW
NAR. 1912
DEPORTOVÁNA 1943
ZAVRAŽDĚNA 1944
V OSVĚTIMI

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 2 VPM
Pomník přidal: Josef Kareš
Příprava dat: Jiří Porteš