Spolek pro vojenská pietní místa

Pamětní deska Břetislav Benda

Autor: Marek Lanzendorf, 30.01.2020

Břetislav Benda narozen Líšnice u Milevska, zemřel,v Praze. Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí učitele Františka Bendy a jeho ženy Žofie. První tři ročníky měšťanky vychodil v Milevsku, kde na podnět svých učitelů začal rozvíjet svou zálibu v kreslení. Čtvrtý ročník měšťanské školy musel navštěvovat až ve Strakonicích, kde při hodinách nepovinného modelování zcela dozrálo jeho rozhodnutí stát se sochařem. Od roku 1911 do 1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích. V roce 1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde se stal žákem Josefa Václava Myslbeka.
Jeho studia však přerušila první světová válka a v roce 1916 musel narukovat. Pod těžkou palbou v Itálii utrpěl vážná poranění obou dlaní, avšak toto zranění mu v další tvorbě nebylo překážkou. Patřil k nejvýznamnějším umělcům 20. století, od roku 1923 byl členem prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes. Brzy se stal úspěšným a uznávaným sochařem, města a obce si u něj zadávaly sochy a busty pro pomníky padlým ve světové válce a o jeho plastiky se zajímaly i soukromé osobnosti. Jeho dílo je spjato s prvními roky budování armády nově vzniklé Československé republiky, pro jejíž budovy především v Dejvicích a Bubenči tvořil sochy. Je autorem čtveřice monumentálních postav československých vojáků v nadživotní velikosti v průčelí tehdejšího ministerstva národní obrany. Hlavní štáb zdobí jeho sousoší Vojenská věda a Vojenský zeměpisný ústav sochy Vltava a Dunaj. Jako znamenitý portrétista tvořil busty významných osobností, včetně prezidenta Tomáše G. Masaryka. Jeho busta vznikla v roce 1931, kdy byl sochař Benda pozván do Lán a tam mu pan prezident Masaryk poskytl několik sezení – z původně stanovených tří dnů jich nakonec bylo čtrnáct. V průběhu pobytu v Lánech vznikl mezi prezidentem a umělcem přátelský vztah. Jeho socha ze 70. let, na které spolupracoval i jeho syn Milan, je nově k vidění na Bachmačském náměstí, hned naproti dejvickému nádraží. V roce 1937 byl v Bendově ateliéru ve Střešovicích portrétován prezident Edvard Beneš, ten ale mistrovi „postál“ jen dvě hodiny. Zemřel roku 1983 v 86 letech a je pohřben na vyšehradském hřbitově.
(zdroj: https://nasregion.cz/ , https://cs.wikipedia.org/ )

Pomník Obětem 2. světové války - lípa

Autor: Marek Lanzendorf, 14.01.2019

Slavnostní zasazení lípy zličínských účastníků národního boje za osvobození proběhlo v pondělí dne 24.10.2016.

Po příchodu nacistů v roce 1939 se všichni aktivně zapojili do ilegální činnosti odbojové skupiny Obrany národa „Šárka – Bílá Hora“, kterou vedl pplk. Josef Mašín a pplk. Josef Balabán. Byli součástí ilegální podzemní armády, která vznikla hned po rozpadu Československa. Josef Mašín byl tehdy se svým plukem v ruzyňských kasárnách a nechtěl vydat nacistům československou výzbroj. Proto s odbojovou skupinou organizoval převozy zbraní na různá bezpečná místa. A tak se stalo, že z rozkazu vojenské ilegální skupiny podle pokynů J. Mašína a J. Balabána byl připraven převoz zbraní a místem úkrytu byl určen právě Zličín. Akce byla dokonale připravena. Ladislav Starosta vlastnil nákladní auto, kterým rozvážel po okolních obcích potraviny. Spolu s nimi však pomáhal odvážet z kasárenských skladišť i munici a zbraně. Počátkem července 1939 přivezl Ladislav Starosta s Josefem Douděrou z kasáren zbraně do domku u zahradnictví Matěje Foubíka V rybníčkách. Za pomoci svých synů vykopal ve svém zahradnictví pro úschovu zbraní zvláštní jámu roubenou dřevěnými pražci. Promaštěné a ošetřené zbraně byly hned po převozu ve vojenských bednách ukryty do jámy, vykopaná světlá hlína byla zakryta ornicí a místo bylo osazeno pažitkou. Do celé akce byli zapojeni další lidé – vedle synů Matěje Foubíka – Josefa a Matěje tu byl dále Jaroslav Tachecí z Bílé Hory – padl v roce 1943 jako příslušník zahraniční armády východní skupiny u Sokolova, por. Alois Starý z Ruzyně – padl na barikádách na Bílé Hoře dne 6. 5. 1945 a por. Josef Chrudimský z Bílé Hory. Akce však byla vyzrazena – gestapu v Praze bylo učiněno udání o podezřelém ukrývání zbraní v zahradnictví Matěje Foubíka ze Zličína. Na základě tohoto udání přijelo do Zličína několik orgánů gestapa, konaly domovní prohlídky u Foubíků, Douděrů i Starostů, dále v zahradnictví Matěje Foubíka V rybníčkách a v hospodářství Ladislava Starosty. Nic však nebylo nalezeno. V době, kdy probíhaly prohlídky, nebyl Josef Douděra ani Matěj Foubík ve Zličíně; byli v tu dobu spolu v Sadské u Poděbrad za zábavou, ale byli před zatčením včas varováni. Všichni byli odsunuti Josefem Mašínem do bezpečí. Uprchli před gestapem do zahraničí, aniž by se stihli rozloučit se svými rodinami, a nikdo z nich tehdy nevěděl, že to bude na celých dlouhých šest či sedm let a Matěj Foubík že už svoji rodinu nikdy neuvidí. Gestapo se je snažilo dopadnout, ještě po několik dní ve Zličíně hlídalo okolí, provádělo opětovné domovní prohlídky a hlavně hledalo v zahradě Matěje Foubíka ukryté zbraně. A poněvadž nebylo nic nalezeno, byli gestapem zatčeni oba synové M. Foubíka – Josef a Matěj. Za tři dny po akci museli uprchnout i další její účastníci – Josef Chrudimský a Jaroslav Tachecí, protože i po nich pátralo gestapo, a to prostřednictvím četnické stanice v Řepích.
Zbraně čekaly v úkrytu v zahradnictví Matěje Foubíka až do konce války. Vykopány byly teprve po válce, pažby byly však ztrouchnivělé. Paní Ludmila Foubíková je přišla odevzdat na MNV ve Zličíně v červenci 1945. Předseda MNV ve Zličíně Václav Zárybnický potvrdil dne 16. 7. 1945, že převzal od paní Foubíkové celkem 208 poškozených pušek, které byly po dobu Protektorátu uloženy v zemi v její zahradě.

Dále budeme sledovat další osudy už jen Matěje Foubíka, Josefa Douděry a Ladislava Starosty. Všem třem se podařilo společně překročit hranice do Polska v Michálkovicích dne 19. 7. 1939 a ihned následující den se všichni přihlásili v Krakově na československém konzulátu jako dobrovolníci do československé vojenské skupiny. Téhož dne byli prezentováni ve vojenském táboře v polských Bronovicích u Krakova. Situace tu nebyla pro emigranty jednoduchá. Nebylo jasné, za jakých podmínek a zda vůbec budou polské úřady ochotné existenci vojenské jednotky povolit. Vojáci postrádali jakoukoliv jasnější perspektivu celé zahraniční akce. Polský prezident podepsal dekret povolující ustanovení vojenské jednotky s názvem Český a slovenský legion v Polsku teprve až po napadení Polska Německem počátkem září 1939 (pozn.: v české terminologii se však běžně užívá dobové neformální označení „Československý legion“, čs. legion). Jednalo se v podstatě o první mezinárodní uznání čs. vojenského zahraničního odboje. Vstupovat do něj mohli kromě uprchlíků z vlasti také polští občané české nebo slovenské národnosti. Krakov se stal improvizovaným záchytným střediskem dobrovolníků před jejich další cestou na Západ. Dostat se dál však nebylo vůbec snadné. Situace se stále víc komplikovala. Po napadení Polska Německem, ke kterému došlo za podpory Sovětského svazu, byl 19. září 1939 čs. legion zajat postupující okupační sovětskou armádou. Pro čs. legionáře tak začalo téměř tříleté období nejistoty v sovětských internačních táborech. Legion nebyl téměř vůbec vyzbrojen, jeho vojáci neměli ani uniformy. Počet uprchlíků, kteří odcházeli z vlasti a hlásili se do této první čs. exilové jednotky, narůstal. Polské úřady se snažily, aby čs. vojáci Polsko co nejdříve opustili, protože se obávaly možných komplikací ze strany Německa. První zimu strávila trojice našich dobrovolníků společně s ostatními v mimořádně nuzných podmínkách v táboře v Jarmolincích, neměli ani zimní oblečení a obuv, ani přikrývky či postele na spaní. Byli v těžké situaci, pomoc se k nim dostala s velkým zpožděním. Při volném pohybu mezi českými krajany na Volyni agitovali pro československou zahraniční myšlenku, a tak Sověti rozhodli, že je třeba Čechy soustředit na jedno místo. Na jaře 1940 bylo 800 příslušníků legionu přesunuto ze západní části Ukrajiny do malého města Oranky v Rusku. Oranský tábor se nacházel 365 km východně od Moskvy. Vojáci tu měli lepší ubytovací podmínky, ale byli více omezeni na svobodě. Byla vedena tajná jednání o odeslání alespoň části těchto vojáků do Francie. Jen dvě skupinky vojáků v tichosti opustily tábor, aby se přesunuly z Oděsy do Francie, dalším byla otevřena cesta už jen na Blízký východ, kam byly transportovány v průběhu let 1940 a 1941. V červnu 1940 byl útvar s 683 příslušníky přesunut z Oranek do Suzdalu. Exilové vládě v Londýně se podařilo uzavřít tajnou dohodu se SSSR o přesunu legionu na Blízký východ. Od března do května 1941 opustily Suzdal postupně malé skupiny příslušníků České a slovenské legie a přes Turecko směřovaly do Palestiny a Egypta. A právě v této době se rozešly cesty tří našich legionářů. Matěj Foubík a Josef Douděra byli dne 20. 3. 1941 zařazeny právě k této zahraniční armádě. V Suzdalu zůstalo jen 160 Čechoslováků; 90 mužů, a to především důstojníků a poddůstojníků, mělo v táboře zůstat jako personální základ pro budoucí československou jednotku v SSSR, o níž se uvažovalo v případě, že se SSSR zapojí do války proti Německu. Ostatní měli být transportováni též na Blízký východ. Protože ale v červnu 1941 Německo obsadilo SSSR, přesunula se vybraná vojenská devadesátičlenná skupina ze Suzdalu zpátky do Oranek, kde se skutečně stala jádrem budoucí československé zahraniční armády na východní frontě. A právě jedním z této necelé stovky mužů byl Ladislav Starosta. Matěje Foubíka a Josefa Douděru dovedla válka k bojům v britské armádě na Středním východě a v Africe, oba prošli boji od Sýrie až po saharskou poušť, a to i těžkými podmínkami v pouštní bojové linii jako tobrucké krysy. Ladislav Starosta byl vybrán k tomu, aby pod velením pplk. Ludvíka Svobody v SSSR vytvářel základ pro předpokládanou československou vojenskou jednotku, která se zformovala v roce 1942 v uralském městě Buzuluku. S 1. československým sborem prošel peklem bojů u Charkova, o Kyjev, Sokolovo, Duklu či Liptovský Mikuláš, a tak při vojenském postupu územím Sovětského svazu, Polska, Slovenska a částečně i Moravy vedla nakonec jeho cesta k osvobození Československé republiky.
(Zdroj: https://www.mczlicin.cz )

Pamětní deska Matěj Foubík

Autor: Tomáš Sehnalík, 19.11.2010

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Vladimír Štrupl, 13.05.2013

15. května 1942 byl gestapem zatčen Josef Líkař, jeden z nejbližších spolupracovníků Tří králů. Popraven byl 30. června 1942 v Kobylisích. Jeho manželka okupaci přežila a v květnu 1945 předala povstalců zbraně, ukryté Třemi králi a Líkařem v roce 1939.
Manželka Marie byla sestrou Václava Řeháka, pobočníka Václava Morávka.
(zdroj: Jiří Padevět, Michal Šimůnek)

Hrob Obětí Bitvy na Bílé Hoře

Autor: Jan Kincl, 10.04.2020

Na nádvoří poutního kostela se nachází hromadný hrob vojáků padlých v bitvě 8.11. 1620. Kardinál Miloslav Vlk v roce 1999 společně s představiteli evangelických církví, při pietním aktu na tomto místě uložil do země ostatky 42 můžu a 2 žen padlých v roce 1620.

Pamětní deska Jan Lauda

Autor: Marek Lanzendorf, 30.01.2020

Jan Lauda se narodil v Praze jako syn Jana Josefa Laudy a Marie Františky Laudové, rozené Novotné. V letech 1913 až 1914 studoval u profesora Josefa Drahoňovského na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1916 byl povolán do vojenské služby. V letech 1922 až 1924 podnikl mnohé studijní cesty do Německa, Rakouska, Holandska, Francie, Itálie, Anglie, Švýcarska. V roce 1937 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v roce 1946 přešel na Akademii výtvarných umění v Praze, kde působil jako profesor až do své smrti v roce 1959.
(zdroj: http://www.horackagalerie.cz/ )

Pamětní deska Vincenc Makovský

Autor: Marek Lanzendorf, 30.01.2020

Vincenc byl nejstarší ze šesti dětí novoměstského řezníka a váženého měšťana. Značný vliv na utváření Makovského osobnosti měla jeho matka, dbalá tradic přísné evangelické výchovy.
Především však byl věrným synem rodného Horácka, kam se neustále vracel a které ho poznamenalo rysy zemité neústupnosti a vytrvalosti, což se odrazilo i v jeho tvorbě.
Po maturitě byl odvelen k 81. pluku v Jihlavě, sběhl však k "zeleným kádrům". Konec války a vznik ČSR ho zachránil před trestem. Roku 1919 byl demobilizován a přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Prošel malířskými ateliéry Jakuba Obrovského a K. Krattnera, sochařskými Bohumila Kafky a Jana Štursy, který pro něj představoval lidskou i uměleckou inspiraci. Záhy se však poučení z jeho díla prolíná s vlivem Otto Gutfreunda. V roce 1935 obeslal soutěž na výzdobu síně Národního památníku na Vítkově v Praze cyklem reliéfů Z české historie, v roce 1938 získal v Brně první cenu v soutěži na pomník Národního osvobození.
Druhou světovou válku prožil Makovský ve Zlíně. Pomáhal zakládat a organizovat tamní Školu umění, zúčastnil se odboje jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence.
V poválečném období se věnuje převážně monumentální pomníkové tvorbě (Partyzán ve Zlíně, Památník osvobození a sousoší Bratří Mrštíků v Brně, busta S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou, J. A. Komenský v Uherském Brodě, nizozemském Naardenu a na univerzitě v Betlehemu v USA). Makovského dílo, zejména poválečné pomníkové realizace, oceňoval tehdejší režim (laureát státní ceny 1955 a 1958, téhož roku jmenován národním umělcem); na Světové výstavě v Bruselu získává v roce 1958 Velkou cenu za alegorické sousoší Nový věk. Poválečný návrat k tradičnímu zobrazování nesnižuje Makovského zásluhy o rozšíření obzorů naší výtvarné kultury. Umělec obohatil naše i evropské umění o hodnoty zásadního významu.
Vincenc Makovský je pochován na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě.
(zdroj: https://zivotopis.osobnosti.cz/ )

Pamětní deska František Peřina

Autor: Marek Lanzendorf, 15.07.2018

Pomník František Peřina

Autor: Adam Vykydal, 28.01.2011

Pomník odhalen 6. května 2010.

Pamětní deska Otakar Španiel

Autor: Marek Lanzendorf, 13.01.2020

Narozen v Jaroměři, zemřel v Praze. Jeho bratr, čs. generál Oldřich Španiel, odešel po okupaci do zahraničí a v letech 1944 až 1946 byl přednostou vojenské kanceláře prezidenta Beneše.
(zdroj: https://zivotopis.osobnosti.cz )