Praha 17

Pamětní deska Břetislav Benda

Autor: Marek Lanzendorf, 30.01.2020
Umístění: Praha 17, Bendova, na rohu ulic Bendova a Bazovského
Nápis:
Břetislav Benda
(28.3.1897-19.8.1983)
významný český sochař, žák Josefa Václava Myslbeka,
člen výtvarného spolku Mánes, celoživotní umělecký projev
nejlépe vystihují jeho vlastní slova:
„Neznám motiv vzácnější než je lidské tělo, a především ženské“
Poznámka:

Břetislav Benda narozen Líšnice u Milevska, zemřel,v Praze. Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí učitele Františka Bendy a jeho ženy Žofie. První tři ročníky měšťanky vychodil v Milevsku, kde na podnět svých učitelů začal rozvíjet svou zálibu v kreslení. Čtvrtý ročník měšťanské školy musel navštěvovat až ve Strakonicích, kde při hodinách nepovinného modelování zcela dozrálo jeho rozhodnutí stát se sochařem. Od roku 1911 do 1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích. V roce 1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde se stal žákem Josefa Václava Myslbeka.
Jeho studia však přerušila první světová válka a v roce 1916 musel narukovat. Pod těžkou palbou v Itálii utrpěl vážná poranění obou dlaní, avšak toto zranění mu v další tvorbě nebylo překážkou. Patřil k nejvýznamnějším umělcům 20. století, od roku 1923 byl členem prestižního Spolku výtvarných umělců Mánes. Brzy se stal úspěšným a uznávaným sochařem, města a obce si u něj zadávaly sochy a busty pro pomníky padlým ve světové válce a o jeho plastiky se zajímaly i soukromé osobnosti. Jeho dílo je spjato s prvními roky budování armády nově vzniklé Československé republiky, pro jejíž budovy především v Dejvicích a Bubenči tvořil sochy. Je autorem čtveřice monumentálních postav československých vojáků v nadživotní velikosti v průčelí tehdejšího ministerstva národní obrany. Hlavní štáb zdobí jeho sousoší Vojenská věda a Vojenský zeměpisný ústav sochy Vltava a Dunaj. Jako znamenitý portrétista tvořil busty významných osobností, včetně prezidenta Tomáše G. Masaryka. Jeho busta vznikla v roce 1931, kdy byl sochař Benda pozván do Lán a tam mu pan prezident Masaryk poskytl několik sezení – z původně stanovených tří dnů jich nakonec bylo čtrnáct. V průběhu pobytu v Lánech vznikl mezi prezidentem a umělcem přátelský vztah. Jeho socha ze 70. let, na které spolupracoval i jeho syn Milan, je nově k vidění na Bachmačském náměstí, hned naproti dejvickému nádraží. V roce 1937 byl v Bendově ateliéru ve Střešovicích portrétován prezident Edvard Beneš, ten ale mistrovi „postál“ jen dvě hodiny. Zemřel roku 1983 v 86 letech a je pohřben na vyšehradském hřbitově.
(zdroj: https://nasregion.cz/ , https://cs.wikipedia.org/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pomník Obětem 2. světové války - lípa

Autor: Marek Lanzendorf, 14.01.2019
Umístění: Praha 17, Hrozenkovská 6/43
Nápis:
LÍPA
ÚČASTNÍKŮ NÁRODNÍHO BOJE ZA OSVOBOZENÍ
JOSEFA DOUDĚRY-MATĚJE FOUBÍKA-LADISLAVA STAROSTY
Poznámka:

Slavnostní zasazení lípy zličínských účastníků národního boje za osvobození proběhlo v pondělí dne 24.10.2016.

Po příchodu nacistů v roce 1939 se všichni aktivně zapojili do ilegální činnosti odbojové skupiny Obrany národa „Šárka – Bílá Hora“, kterou vedl pplk. Josef Mašín a pplk. Josef Balabán. Byli součástí ilegální podzemní armády, která vznikla hned po rozpadu Československa. Josef Mašín byl tehdy se svým plukem v ruzyňských kasárnách a nechtěl vydat nacistům československou výzbroj. Proto s odbojovou skupinou organizoval převozy zbraní na různá bezpečná místa. A tak se stalo, že z rozkazu vojenské ilegální skupiny podle pokynů J. Mašína a J. Balabána byl připraven převoz zbraní a místem úkrytu byl určen právě Zličín. Akce byla dokonale připravena. Ladislav Starosta vlastnil nákladní auto, kterým rozvážel po okolních obcích potraviny. Spolu s nimi však pomáhal odvážet z kasárenských skladišť i munici a zbraně. Počátkem července 1939 přivezl Ladislav Starosta s Josefem Douděrou z kasáren zbraně do domku u zahradnictví Matěje Foubíka V rybníčkách. Za pomoci svých synů vykopal ve svém zahradnictví pro úschovu zbraní zvláštní jámu roubenou dřevěnými pražci. Promaštěné a ošetřené zbraně byly hned po převozu ve vojenských bednách ukryty do jámy, vykopaná světlá hlína byla zakryta ornicí a místo bylo osazeno pažitkou. Do celé akce byli zapojeni další lidé – vedle synů Matěje Foubíka – Josefa a Matěje tu byl dále Jaroslav Tachecí z Bílé Hory – padl v roce 1943 jako příslušník zahraniční armády východní skupiny u Sokolova, por. Alois Starý z Ruzyně – padl na barikádách na Bílé Hoře dne 6. 5. 1945 a por. Josef Chrudimský z Bílé Hory. Akce však byla vyzrazena – gestapu v Praze bylo učiněno udání o podezřelém ukrývání zbraní v zahradnictví Matěje Foubíka ze Zličína. Na základě tohoto udání přijelo do Zličína několik orgánů gestapa, konaly domovní prohlídky u Foubíků, Douděrů i Starostů, dále v zahradnictví Matěje Foubíka V rybníčkách a v hospodářství Ladislava Starosty. Nic však nebylo nalezeno. V době, kdy probíhaly prohlídky, nebyl Josef Douděra ani Matěj Foubík ve Zličíně; byli v tu dobu spolu v Sadské u Poděbrad za zábavou, ale byli před zatčením včas varováni. Všichni byli odsunuti Josefem Mašínem do bezpečí. Uprchli před gestapem do zahraničí, aniž by se stihli rozloučit se svými rodinami, a nikdo z nich tehdy nevěděl, že to bude na celých dlouhých šest či sedm let a Matěj Foubík že už svoji rodinu nikdy neuvidí. Gestapo se je snažilo dopadnout, ještě po několik dní ve Zličíně hlídalo okolí, provádělo opětovné domovní prohlídky a hlavně hledalo v zahradě Matěje Foubíka ukryté zbraně. A poněvadž nebylo nic nalezeno, byli gestapem zatčeni oba synové M. Foubíka – Josef a Matěj. Za tři dny po akci museli uprchnout i další její účastníci – Josef Chrudimský a Jaroslav Tachecí, protože i po nich pátralo gestapo, a to prostřednictvím četnické stanice v Řepích.
Zbraně čekaly v úkrytu v zahradnictví Matěje Foubíka až do konce války. Vykopány byly teprve po válce, pažby byly však ztrouchnivělé. Paní Ludmila Foubíková je přišla odevzdat na MNV ve Zličíně v červenci 1945. Předseda MNV ve Zličíně Václav Zárybnický potvrdil dne 16. 7. 1945, že převzal od paní Foubíkové celkem 208 poškozených pušek, které byly po dobu Protektorátu uloženy v zemi v její zahradě.

Dále budeme sledovat další osudy už jen Matěje Foubíka, Josefa Douděry a Ladislava Starosty. Všem třem se podařilo společně překročit hranice do Polska v Michálkovicích dne 19. 7. 1939 a ihned následující den se všichni přihlásili v Krakově na československém konzulátu jako dobrovolníci do československé vojenské skupiny. Téhož dne byli prezentováni ve vojenském táboře v polských Bronovicích u Krakova. Situace tu nebyla pro emigranty jednoduchá. Nebylo jasné, za jakých podmínek a zda vůbec budou polské úřady ochotné existenci vojenské jednotky povolit. Vojáci postrádali jakoukoliv jasnější perspektivu celé zahraniční akce. Polský prezident podepsal dekret povolující ustanovení vojenské jednotky s názvem Český a slovenský legion v Polsku teprve až po napadení Polska Německem počátkem září 1939 (pozn.: v české terminologii se však běžně užívá dobové neformální označení „Československý legion“, čs. legion). Jednalo se v podstatě o první mezinárodní uznání čs. vojenského zahraničního odboje. Vstupovat do něj mohli kromě uprchlíků z vlasti také polští občané české nebo slovenské národnosti. Krakov se stal improvizovaným záchytným střediskem dobrovolníků před jejich další cestou na Západ. Dostat se dál však nebylo vůbec snadné. Situace se stále víc komplikovala. Po napadení Polska Německem, ke kterému došlo za podpory Sovětského svazu, byl 19. září 1939 čs. legion zajat postupující okupační sovětskou armádou. Pro čs. legionáře tak začalo téměř tříleté období nejistoty v sovětských internačních táborech. Legion nebyl téměř vůbec vyzbrojen, jeho vojáci neměli ani uniformy. Počet uprchlíků, kteří odcházeli z vlasti a hlásili se do této první čs. exilové jednotky, narůstal. Polské úřady se snažily, aby čs. vojáci Polsko co nejdříve opustili, protože se obávaly možných komplikací ze strany Německa. První zimu strávila trojice našich dobrovolníků společně s ostatními v mimořádně nuzných podmínkách v táboře v Jarmolincích, neměli ani zimní oblečení a obuv, ani přikrývky či postele na spaní. Byli v těžké situaci, pomoc se k nim dostala s velkým zpožděním. Při volném pohybu mezi českými krajany na Volyni agitovali pro československou zahraniční myšlenku, a tak Sověti rozhodli, že je třeba Čechy soustředit na jedno místo. Na jaře 1940 bylo 800 příslušníků legionu přesunuto ze západní části Ukrajiny do malého města Oranky v Rusku. Oranský tábor se nacházel 365 km východně od Moskvy. Vojáci tu měli lepší ubytovací podmínky, ale byli více omezeni na svobodě. Byla vedena tajná jednání o odeslání alespoň části těchto vojáků do Francie. Jen dvě skupinky vojáků v tichosti opustily tábor, aby se přesunuly z Oděsy do Francie, dalším byla otevřena cesta už jen na Blízký východ, kam byly transportovány v průběhu let 1940 a 1941. V červnu 1940 byl útvar s 683 příslušníky přesunut z Oranek do Suzdalu. Exilové vládě v Londýně se podařilo uzavřít tajnou dohodu se SSSR o přesunu legionu na Blízký východ. Od března do května 1941 opustily Suzdal postupně malé skupiny příslušníků České a slovenské legie a přes Turecko směřovaly do Palestiny a Egypta. A právě v této době se rozešly cesty tří našich legionářů. Matěj Foubík a Josef Douděra byli dne 20. 3. 1941 zařazeny právě k této zahraniční armádě. V Suzdalu zůstalo jen 160 Čechoslováků; 90 mužů, a to především důstojníků a poddůstojníků, mělo v táboře zůstat jako personální základ pro budoucí československou jednotku v SSSR, o níž se uvažovalo v případě, že se SSSR zapojí do války proti Německu. Ostatní měli být transportováni též na Blízký východ. Protože ale v červnu 1941 Německo obsadilo SSSR, přesunula se vybraná vojenská devadesátičlenná skupina ze Suzdalu zpátky do Oranek, kde se skutečně stala jádrem budoucí československé zahraniční armády na východní frontě. A právě jedním z této necelé stovky mužů byl Ladislav Starosta. Matěje Foubíka a Josefa Douděru dovedla válka k bojům v britské armádě na Středním východě a v Africe, oba prošli boji od Sýrie až po saharskou poušť, a to i těžkými podmínkami v pouštní bojové linii jako tobrucké krysy. Ladislav Starosta byl vybrán k tomu, aby pod velením pplk. Ludvíka Svobody v SSSR vytvářel základ pro předpokládanou československou vojenskou jednotku, která se zformovala v roce 1942 v uralském městě Buzuluku. S 1. československým sborem prošel peklem bojů u Charkova, o Kyjev, Sokolovo, Duklu či Liptovský Mikuláš, a tak při vojenském postupu územím Sovětského svazu, Polska, Slovenska a částečně i Moravy vedla nakonec jeho cesta k osvobození Československé republiky.
(Zdroj: https://www.mczlicin.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Matěj Foubík

Autor: Tomáš Sehnalík, 19.11.2010
Umístění: Praha 17, Hrozenkovská 54/22, Zličín
Nápis:
V TOMTO DOMĚ ŽIL SOUSED
MATĚJ FOUBÍK
NEJSTARŠÍ ČS. VOJÍN STŘED. VÝCHODU.
NAROZEN 6. LEDNA 1881 V KNĚŽEVSI.
ZEMŘEL 9. ÚNORA 1944 V LONDÝNĚ.
MUSEL UPRCHNOUTI PŘED NĚMECKÝM
GESTAPEM 12. ČERVENCE 1939 ZA HRANICE.
ČEST PATŘÍ MUŽŮM ČESTNÝM,
DÍK A VZPOMÍNKA OBĚTEM,
VAVŘÍN CHRABRÝM BOJOVNÍKŮM.
1946. SDRUŽ. OBEC BARÁČNÍKŮ.

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0017-18088
Pomník přidal: Tomáš Sehnalík

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Vladimír Štrupl, 13.05.2013
Umístění: Praha 17, Karlovarská, v parčíku mezi kostelem Panny Marie Vítězné a konečnou tramvaje
Nápis:
Na horní desce:
PADLÝM, UMUČENÝM
A POPRAVENÝM
VE II. SVĚTOVÉ VÁLCE
1939 - 1945

Na spodní desce:
ZAPOMENUTÝM HRDINŮM A OBĚTEM
DOMÁCÍHO PROTIFAŠISTICKÉHO ODBOJE
2. SVĚTOVÉ VÁLKY
JOSEF LÍKAŘ VÁCLAV ŘEHÁK
POPRAVENÝCH NACISTY 30.6.1942
SPOLUPRACOVNÍKŮ pplk. JOSEFA MAŠÍNA,
pplk. JOSEFA BALABÁNA a kpt. VÁCLAVA MORÁVKA
VOJENSKÉ ODBOJOVÉ ORGANIZACE
OBRANA NÁRODA

MČ PRAHA 17 12.5.2013
Poznámka:

15. května 1942 byl gestapem zatčen Josef Líkař, jeden z nejbližších spolupracovníků Tří králů. Popraven byl 30. června 1942 v Kobylisích. Jeho manželka okupaci přežila a v květnu 1945 předala povstalců zbraně, ukryté Třemi králi a Líkařem v roce 1939.
Manželka Marie byla sestrou Václava Řeháka, pobočníka Václava Morávka.
(zdroj: Jiří Padevět, Michal Šimůnek)


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0017-18081
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Jan Lauda

Autor: Marek Lanzendorf, 30.01.2020
Umístění: Praha 17, Laudova, na rohu ulic Laudova a Nevanova
Nápis:
Jan Lauda
(4.4.1898-11.3.1959)
český sochař a vysokoškolský pedagog, zaměřil se na sociální civilismus,
později poetizující realismus, vytvářel terakonové sochy, plastiky zvířat, reliéfy,
portréty politických prominentů, vystavoval na Světové výstavě v New Yorku 1938,
cena Grand Prix Expo 58, profesor Akademie výtvarných umění, národní umělec
Poznámka:

Jan Lauda se narodil v Praze jako syn Jana Josefa Laudy a Marie Františky Laudové, rozené Novotné. V letech 1913 až 1914 studoval u profesora Josefa Drahoňovského na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1916 byl povolán do vojenské služby. V letech 1922 až 1924 podnikl mnohé studijní cesty do Německa, Rakouska, Holandska, Francie, Itálie, Anglie, Švýcarska. V roce 1937 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v roce 1946 přešel na Akademii výtvarných umění v Praze, kde působil jako profesor až do své smrti v roce 1959.
(zdroj: http://www.horackagalerie.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Vincenc Makovský

Autor: Marek Lanzendorf, 30.01.2020
Umístění: Praha 17, Makovského, na rohu ulic Makovského a Galandova
Nápis:
Vincenc Makovský
(3.6.1900-28.12.1966)
český akademický sochař, malíř a designér,
autor monumentálních děl a portrétů,
surrealista a realista, účastník protinacistického odboje
Poznámka:

Vincenc byl nejstarší ze šesti dětí novoměstského řezníka a váženého měšťana. Značný vliv na utváření Makovského osobnosti měla jeho matka, dbalá tradic přísné evangelické výchovy.
Především však byl věrným synem rodného Horácka, kam se neustále vracel a které ho poznamenalo rysy zemité neústupnosti a vytrvalosti, což se odrazilo i v jeho tvorbě.
Po maturitě byl odvelen k 81. pluku v Jihlavě, sběhl však k "zeleným kádrům". Konec války a vznik ČSR ho zachránil před trestem. Roku 1919 byl demobilizován a přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Prošel malířskými ateliéry Jakuba Obrovského a K. Krattnera, sochařskými Bohumila Kafky a Jana Štursy, který pro něj představoval lidskou i uměleckou inspiraci. Záhy se však poučení z jeho díla prolíná s vlivem Otto Gutfreunda. V roce 1935 obeslal soutěž na výzdobu síně Národního památníku na Vítkově v Praze cyklem reliéfů Z české historie, v roce 1938 získal v Brně první cenu v soutěži na pomník Národního osvobození.
Druhou světovou válku prožil Makovský ve Zlíně. Pomáhal zakládat a organizovat tamní Školu umění, zúčastnil se odboje jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence.
V poválečném období se věnuje převážně monumentální pomníkové tvorbě (Partyzán ve Zlíně, Památník osvobození a sousoší Bratří Mrštíků v Brně, busta S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou, J. A. Komenský v Uherském Brodě, nizozemském Naardenu a na univerzitě v Betlehemu v USA). Makovského dílo, zejména poválečné pomníkové realizace, oceňoval tehdejší režim (laureát státní ceny 1955 a 1958, téhož roku jmenován národním umělcem); na Světové výstavě v Bruselu získává v roce 1958 Velkou cenu za alegorické sousoší Nový věk. Poválečný návrat k tradičnímu zobrazování nesnižuje Makovského zásluhy o rozšíření obzorů naší výtvarné kultury. Umělec obohatil naše i evropské umění o hodnoty zásadního významu.
Vincenc Makovský je pochován na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě.
(zdroj: https://zivotopis.osobnosti.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska František Peřina

Autor: Marek Lanzendorf, 15.07.2018
Umístění: Praha 17, Peřinova, na rohu ulic Peřinova a Socháňova
Nápis:
genpor. František Peřina
(8. 4. 1911 – 6. 5. 2006)
slavný český stíhací pilot 2. světové války nazývaný Generál nebe,
letecké eso, pilot RAF, nositel francouzského řádu Čestné legie,
českého řádu Bílého lva a mnoha dalších vysokých vyznamenání

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pomník František Peřina

Autor: Adam Vykydal, 28.01.2011
Umístění: Praha 17, Socháňova 1139/19, před budovou Základní školy genpor. Františka Peřiny
Nápis:
Generálporučík
FRANTIŠEK PEŘINA
1911-2006
jeden z nejúspěšnějších čs. stíhacích pilotů 2. světové války
Poznámka:

Pomník odhalen 6. května 2010.


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Adam Vykydal

Pamětní deska Otakar Španiel

Autor: Marek Lanzendorf, 13.01.2020
Umístění: Praha 17, Španielova, na rohu ulic Španielova a Žufanova
Nápis:
Otakar Španiel
(13.6.1881-15.2.1955)
český sochař, řezbář a medailér, věnoval se bustám, proslul reliéfní tvorbou,
impresionista, poté přešel ke klasickému pojetí, profesor Uměleckoprůmyslové
školy v Praze a Akademie výtvarných umění, člen výtvarného spolku Mánes,
za 2. světové války vězněn v koncentračním táboře
Poznámka:

Narozen v Jaroměři, zemřel v Praze. Jeho bratr, čs. generál Oldřich Španiel, odešel po okupaci do zahraničí a v letech 1944 až 1946 byl přednostou vojenské kanceláře prezidenta Beneše.
(zdroj: https://zivotopis.osobnosti.cz )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Obětem 1. světové války

Autor: Vladimír Štrupl, 29.03.2006
Umístění: Praha 17, Za Dolejšákem, Zličín, hřbitov, na zdi márnice
Nápis:
V UPOMÍNKU PADLÝM VE SVĚTOVÉ VÁLCE 1914-1918

BOHUSLÁVEK TH. N. R. 1888,
CHALUPA OTO 1886,
JAVŮREK K. 1897,
KALINA JOSEF 1894,
KÁCL ŠTĚPÁN 1893,
KOZLÍK VÁCL. 1875,
KINDL JOSEF 1885,
KENDÍK RUD. 1900,
MAŠEK VÁCL. 1895,
NYKLES KAREL N. R. 1874,
ŘÍŠSKÝ FR. 1891,
ŠUSTR LAD. 1880,
ŠIMONOVSKÝ K. 1886,
TROLER JOS. 1896,
VRŠECKÝ ANT. 1874,
VINŠ JOSEF 1872,
VRTIŠKA K. 1875,
HIML ANT. 1880
Poznámka:

Před rokem 1932 byli občané Zličína pohřbíváni v Řepích. V dubnu 1932 však obecní rada Zličína schválila nové místo, hřbitovní řád a krátce na to, 31. května, byl hřbitov slavnostně otevřen. Na hřbitově byl vybudován pomník na památku padlých vojáku z 1. světové války. Za 2. světové války byl hřbitov bohužel poškozen. Dnes patří mezi nejmenší hřbitovy v Praze.


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0017-18083
Pomník přidal: Vladimír Štrupl