Spolek pro vojenská pietní místa

Pamětní desky Obětem komunistického režimu - emigranti z Ruska

Autor: Marek Lanzendorf, 23.09.2018

Zdejší tzv. profesorský dům patří k připomínkám na významnou ruskou a ukrajinskou meziválečnou emigraci. Její představitelé, v mnoha případech již českoslovenští státní příslušníci, byli v roce 1945 zatýkáni sovětskými bezpečnostními orgány v rámci osvobozování československého území a odvlékáni do Sovětského svazu. Ze stovek těchto odvlečených emigrantů se po roce 1955 vrátila necelá pětina, většina v sovětském gulagu zemřela.
V roce 1995 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesení, v němž uznala příslušníky protibolševické emigrace za první oběti komunistických nezákonností v Československu. Perzekuce vůči emigrantům ze sovětského Ruska, jež započala za tiché podpory československých komunistů sovětským režimem, pokračovala – jinými prostředky – i po nastolení komunistického režimu v Československu.
Dvě bronzové pamětní desky připomínají nezákonné odvlékání příslušníků meziválečné emigrace ze zemí sovětského Ruska do trestních koncentračních táborů na Sibiři. Byly odhaleny Výborem „Oni byli první“ s podporou ministerstva kultury v květnu 1995, u příležitosti 50. výročí těchto událostí.
(Zdroj: http://www.pametnimista.usd.cas.cz )

Pamětní deska František Moravec

Autor: Iniciativa A., 14.03.2019

Brigádní generál František Moravec (*23. července 1895 Čáslav, +26. července 1966 Washington D.C.) byl čs. legionář, důstojník Čs. armády a přednosta druhého oddělení Hlavního štábu (vojenská zpravodajská služba).
Narodil se jako nejstarší z deseti dětí v rodině úředního zřízence okresního hejtmanství. V roce 1913 jako osmnáctiletý absolvoval gymnázium, kde s vyznamenáním maturoval. Poté začal studovat na filozofické fakultě Univerzity Karlovy moderní filologii (latina, francouzština). V roce 1915 musel ale studia ukončit, neboť byl odveden. Nejprve sloužil v Čáslavi, poté v Jablonci nad Nisou Absolvoval důstojnickou školu záložních důstojníků a poté odešel s 12. pěším plukem do Kaniže v Maďarsku a odtamtud do Haliče jako podporučík a velitel pěší čety.
Prvních bojů na frontě se zúčastnil na východní frontě u Krakova a Lembergu a také u Rava-Ruská. 13. ledna 1916 přešel v Polsku s celou hlídkou do ruského zajetí. Celé ruské zajetí, až do konce února 1916 byl umístěn v důstojnickém zajateckém táboře v Caricynu (pozdější Stalingrad).
V květnu 1916 vstoupil jako dobrovolník do Srbské legie, v jejíchž řadách bojoval na rumunské frontě v Sedmihradsku, Dobrudži a u Soluně v hodnosti poručíka pěchoty; nejprve velel četě, poté rotě a nakonec byl jmenován do funkce pobočníka velitele II. praporu 2 pluku I. Srbské legie. V září 1916 byl raněn v boji. Po vyléčení v červnu 1917 se se Srbskou legií přesunul do Řecka, kde působil od 1. října 1917 do 28. února 1918 jako velitel pěší čety.
V březnu 1918 s jednotkou převelen do Francie k 22. pěšímu pluku Čs. legií jako velitel čety. Odtud je odeslán do školy nižších velitelů pěchoty fr. armády v Saint-Maixent (od 2. května do 1. srpna 1918). Začátkem září 1918 je znovu převelen k 21. pluku a krátce nato k 35. pěšímu pluku Čs. legií (bitva na Piavě a u Tagliamenta).
V listopadu 1918 se vrátil se svým plukem do nově vzniklého Československa, ale obratem je odeslán na Slovensko do války proti maďar. revolucionářům Bély Kuna. Proti nim bojoval u Miškolce, Apatfaloy a Bánréve. Domů se vrátil v červnu 1919.
V té době se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Byl přidělen k 35. pluku do Plzně v hodnosti kpt. pěchoty. V Plzni se oženil s Vlastou Novákovou. Z tohoto svazku se narodily dvě dcery.
V letech 1925-28 vystudoval Vysokou školu válečnou, kde se připravoval na dráhu důstojníka pro Hlavní štáb. Po jejím absolvování se vrátil zpět do Plzně v hodnosti škpt., nejprve jako přednosta štábu druhé divize (přednosta 1. a 4. oddělení, poté 2. a 3.). Zde byl také povýšen na majora gen. štábu a zde také poprvé přišel do styku s řízením zpravodajské práce.
1.12.1929 byl jmenován přednostou 2. (zpravodajského) oddělení Zemského voj. velitelství v Praze. V této funkci si poprvé vyzkoušel řízení zpravodajského útvaru. Na tomto postu setrval až do 29.9.1934, kdy byl převelen do hlavního štábu a jmenován velitelem pátrací sekce druhého oddělení Hlavního štábu.
30. září 1934 v hodnosti pplk. gšt. nastoupil na místo přednosty pátrací skupiny B19 v 2. oddělení Hlavního štábu, v roce 1937 již v hodnosti plk. povyšuje na zástupce přednosty celého 2. odd. GŠ. Po podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938 se stává faktickým přednostou 2. odd. GŠ, neboť dosavadní přednosta plk.gšt. František Hájek je na nátlak Němců z funkce odvolán. Do funkce přednosty 2. oddělení Hlavního štábu ale nikdy není oficiálně jmenován.
Moravcovo jmenování bylo spojeno s pověstmi o politické protekci, zejména ze strany arm. gen. Josefa Bílého a plk. gšt. Sergjeje Ingra. Sám Moravec měl mnoho osobních nepřátel, které si získal svou povahou; byl sebevědomý, nekompromisní, ale i ironický a uštěpačný. Byl obviňován ze snahy po rychlé a vysoké vojenské kariéře. Tyto vlastnosti se projevovaly zejména ve vztahu ke kolegům, které považoval za své konkurenty v boji o místo přednosty druhého oddělení Hlavního štábu.
Na místě přednosty pátrací skupiny nahradil plk. pěch. Mojmíra Soukupa. Vzápětí mu bylo vytýkáno nevhodné chování ke svému předchůdci; jeho práci ironizoval a vyjadřoval se k jeho osobě uštěpačně až cynicky. V roce 1935 navíc způsobil další skandál, když obvinil z velezrady generála Lva Prchalu. Obvinění ze spolupráce s něm. rozvědkou se nakonec ukázalo jako nepravdivé.
Naproti tomu Moravec po svém příchodu k druhému oddělení postupně vtiskl pátrací skupině jasnou koncepci a jako hlavní cíl zpravodajské činnosti zcela správně určil nacistické Německo. Dokázal vyhledávat schopné lidi, kterými se obklopoval. Byl náročným a nekompromisním k nadřízeným a jejich práci dal účelný a vysoce produktivní styl práce. Navíc dokázal získat více peněz na zpravodajskou činnost a během svého působení podstatně rozšířil zpravodajskou síť proti Německu.
Přednostou druhého oddělení Hlavního štábu byl v době Moravcova působení plk. GŠ František Hájek. Svou funkci vnímal spíše jako reprezentativní a proto se ve svém úřadu vyskytoval minimálně a sám se tak z řízení oddělení vyřazoval. Na Moravce tak přecházela většina jeho povinností. Mezi oběma důstojníky v té době nebyly žádné konflikty. Mnohem více problémů působily vzájemné antipatie mezi Moravcem a přednostou studijní (vyhodnocovací) sekce plk. gšt. Františkem Havlem. V něm Moravec cítil budoucího konkurenta v boji o místo přednosty druhého oddělení Hlavního štábu.
Mezi největší úspěchy pátrací sekce pod Moravcovým vedením patří získání Paula Thümmela (krycím označením A-54), pracovníka Abwehru pro spolupráci s druhým oddělením v roce 1936. Naopak mezi výrazné chyby, za které byl kritizován, byla falešná varování o hrozícím německém nebezpečí v květnu a později v září 1938, na jejichž základě byla provedena částečná mobilizace čs. armády (a odkryty tak nástupní plány).
Poté, co se československá vláda podřídila podmínkám Mnichovské dohody, Moravec se jako disciplinovaný voják podřídil. A to přesto, že patřil k části důstojnického sboru, který zastával názor, že se Československo mělo bránit a to bez ohledu na následky, protože "...o hranicích a svobodě se nediskutuje. Ty se musí bránit vždy a všemi prostředky..."
Nová vláda, která vznikla po demisi Hodžovy vlády 22. září 1938, nastoupila kurz neodporování nacistickému Německu. V rámci této politiky 11. ledna 1939 na žádost z německé strany opustil funkci přednosty druhého oddělení Hlavního štábu plk. GŠ Hájek. Výkonem funkce přednosty byl místo něj dočasně jmenován Moravec. Díky nové koncepci MNO pro činnost zpravodajské služby bylo druhému oddělení nařízeno ukončit agenturní (výzvědnou) činnost proti Německu. Toto nařízení splnil Moravec pouze naoko. Zpravodajská činnost proti Německu byla prováděna nadále, ovšem byla hluboce zakonspirována (utajena). Z činnosti tohoto období bylo Moravcovi (a v podstatě i celému Hlavnímu štábu čsl. armády) později vytýkáno, že neučinil maximum pro přípravu na přechod do ilegality v případě obsazení zbytku Československa Německem.
Od počátku března 1939 začalo Moravcovo 2. oddělení zachytávat zprávy o chystaném obsazení Československa v polovině měsíce. Poslední, jednoznačná zpráva o 15. březnu 1939 jako o datu okupace přišla od agenta A-54. V doprovodu zastupujícího náčelníka Hlavního štábu navštívil předsednictvo vlády, kde seznámil přítomné s aktuální situací a předpokládanou okupací. Setkal se s odmítáním či dokonce posměchem.
11. března Moravec přijal nabídku pracovníka britské zpravodajské služby IS na odchod do emigrace. Nařídil likvidaci archivů druhého oddělení, rozpuštění agenturních sítí (či jejich přechod do ilegality) a vybral dalších 11 osob, které ho měly do Anglie následovat. Kritériem pro výběr se stala znalost agenta A-54 (kterého chtěli zpravodajci využívat i nadále). Za výběr byl později kritizován (ačkoliv se mu nedaly vytknout sobecké pohnutky, neboť zakázal přepravu rodin zpravodajců, včetně své), neboť mnohdy zohlednil i své sympatie a antipatie.
14. března 1939 opustil v letadle holandské KLM s ostatními československými zpravodajci republiku a unikl tak německé okupaci Československa. Od tohoto okamžiku se datuje začátek organizovaného vojenského odboje v zahraničí.
Se svými spolupracovníky se usadil v Anglii a pokračoval ve zpravodajské práci při exilové vládě E. Beneše. Moravec byl (zejména z domova) obviňován z toho, že odchod skupiny zpravodajců z obsazovaného Československa byl především činem sebezáchovy, navíc nepřipraveným. Vojenský odboj v obsazeném Československu Moravce nikdy neuznal za vedoucí osobnost vojenského exilového odboje (tím byl gen. Sergjej Ingr).
V letech 1939-1940 byl Moravec účastníkem řady vnitroexilových konfliktů, při nichž docházelo k vyjasňování kompetencí a pravomocí (kromě londýnského exilu existoval československý exil v Paříži a v Polsku). K prvnímu většímu konfliktu došlo v září 1939, když zásadním způsobem změnil generální instrukci, kterou gen. Ingr jako hlava exilového vojenského odboje odesílal do okupovaného Československa. Instrukce se týkala možného povstání s tím, že o jeho zahájení rozhodne velení domácího odboje. Moravec změnil (na žádost britské IS a po konzultaci s E. Benešem) instrukci v tom smyslu, že revoluce bude zahájena rozkazem z Londýna, což bylo Ingrem (přes objektivní důvody vedoucí k zásahu do instrukce) vnímáno jako zásadní porušení pravomocí a v budoucnu vedlo k dalším konfliktům.
Do dalšího ostrého konfliktu se Moravec dostal se svým bývalým nadřízeným plk. Hájkem, kterého se mu podařilo vytěsnit z vedení exilového zpravodajství. Zároveň si tím ale rozšířil počet nepřátel, kteří Moravcovo jednání považovali za bezcharakterní. Na druhou stranu se uznává Moravcův podíl na konsolidaci a sjednocení odbojového zpravodajství kolem osoby E. Beneše a díky informacím předávaným Spojencům uznání čsl. exilu jako plnoprávného a hodnotného účastníka protinacistického boje. Svým monopolem na informace z Protektorátu, Německa, ale i z vládních kruhů Spojenců zajistil výlučné postavení v okruhu Benešových spolupracovníků.
Okruh osobností, se kterými měl Moravec nepřátelské či napjaté vztahy (např. Jan Masaryk, Heliodor Píka) byl široký a po osvobození Československa v roce 1945 byl jednou z příčin Moravcova odstavení.
Teprve po porážce Polska a Francie se londýnský exil stává jedinou západní centrálou západního zahraničního odboje. Vznikla čs. exilová vláda v Londýně, s ní vzniklo mj. i exilové MNO; v něm je Moravec jmenován do čela II. (zpravodajského) odboru a tím podřízen ministrovi obrany div. gen. Ingrovi. To vedlo k dalším konfliktům mezi oběma muži, neboť Moravec spoléhal na svou blízkost k Edvardu Benešovi a odmítal se Ingrovi podřídit.
V polovině roku 1941 se čs. exilové vedení dostává pod tlak britské a později i sovětské vlády. Spojenci žádali znásobení počtu sabotážních a diverzních akcí proti německé okupační správě na území bývalého Československa. Moravec, který patřil k tzv. militantním důstojníkům exilu začal prosazovat zvýšení odbojové činnosti v Protektorátu, neboť se domníval, že Češi nemohou v boji proti nacismu zůstat stranou:
"U nás se už začíná žít v představě, že nám prostě spadne do klína nový 28. říjen..."
Zároveň ale dospěl k závěru, že domácí odboj, po ztrátách způsobených gestapem není schopen většího ozbrojeného vystoupení a rozhodl o programu vojenských akcí zvenčí. K tomu mělo být využito parašutistů vysazených nad Protektorátem, přičemž parašutisté měli být především kurýry výzbroje a instruktory pro výcvik odbojářů doma. Je tedy považován za autora plánu na atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha provedený čs. výsadkáři v roce 1942.
Po atentátu na Heydricha a následné německé odvetě proti obyvatelstvu Protektorátu došlo k likvidaci agenturních sítí na území Čech a Moravy, které předávaly zpravodajské informace do Londýna i k ke ztrátě radiového spojení mezi Protektorátem a zahraničním odbojem. Moravcova skupina se tak ocitla bez přísunu informací. To vedlo v letech 1942-1943 ke zpochybňování Moravcových kvalit a jeho schopnosti nadále vést zpravodajský odbor exilového MNO.
Přesto je v roce 1943 je Moravec povýšen do hodnosti brig. gen. V polovině září 1944 je jmenován podnáčelníkem štábu hlavního velitele Čs. armády a stává se Ingrovým zástupcem. Jmenování přichází v období vypuknutí Slovenského národního povstání.
9. března 1945 se prezident Beneš s doprovodem přesouvá do Moskvy a později do osvobozených Košic, kde je ustavena prozatímní čs. vláda. Ta začátkem dubna 1945 Benešovi doporučila Moravcovo penzionování. To Beneš, s ohledem na Moravcovy zásluhy o osvobození odmítá. Generál Moravec je tedy prozatím pouze odvolán z funkce a ponechán v Londýně.
Do osvobozeného Československa se gen. Moravec vrací 5. června 1945. Je přijat náčelníkem hlavního štábu, div. gen. Bohumilem Bočkem. Je mu sděleno nové, prozatímní zařazení do pomocného úřadu MNO a zároveň je odeslán na časově neomezenou dovolenou. O jeho služby nemá nově vzniklé Reicinovo Obranné zpravodajství zájem. Zůstává sám. Jeho bývalí spolupracovníci se mu vyhýbají.
V létě 1945 nařídil generální prokurátor 1. čs. armádního sboru tzv. vyhledávací řízení, na jehož základě měl být gen. Moravec obviněn ze zanedbání služebních povinností tím, že v období obsazování Československa německou armádou nezničil či neodvezl důležitý zpravodajský materiál. Díky tomuto údajnému zanedbání se německý abwehr zmocnil seznamů čs. zpravodajských důstojníků a spolupracovníků druhého oddělení HŠ. V květnu 1946 je ale šetření ukončeno s konstatováním, že všechny činy, ze kterých je gen. Moravec podezříván, jsou promlčeny.
Toto konstatování znamenalo pouze, že Moravcovým případem se nebude zabývat vojenský soud. 12. června 1946 určil MNO kárného žalobce. Od června 1946 do března 1947 probíhalo kárné řízení a výslechy svědků včetně gen. Moravce. Vyšetřování kárného výboru konstatovalo, že Moravcovi nelze přičítat vinu za nezničení zpravodajských materiálů. V červenci 1947 zpracovalo OBZ zprávu, ve které znovu dokazovalo Moravcovu vinu za nezničení zpravodajských materiálů. 11. listopadu 1946 kárný výbor vynesl osvobozující rozsudek. Ten však byl ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou vrácen zpět a bylo nařízeno nové vyšetřování. 26. února 1947 bylo toto řízení dekretem prezidenta republiky definitivně zastaveno.
1. prosince 1947 byl gen. Moravec jmenován zatímním velitelem 14. divize v Mladé Boleslavi. 28. února 1948 je z této funkce odvolán.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 opustil gen. Moravec 29. března 1948 Československo a odešel za pomoci britské zpravodajské služby do své třetí emigrace. Postavil se do čela Special service company (SSC), zpravodajské organizace řízené a financované Spojenými státy americkými a sídlící v tehdejším Západním Německu. SSC se pomocí svých kontaktů v Československu snažila mapovat politickou a společenskou situaci a možnosti zvratu politického systému. V roce 1949, když došlo ke vzniku Rady svobodného Československa (RSČ), předával SSC část získaných informací i jí. SSC však nebyla jedinou zpravodajskou organizací čs. emigrace; další pracovaly pod záštitou Velké Británie či Francie. V rámci RSČ vznikla centrální zpravodajská organizace, vedením byl jmenován gen. Ingr.
V letech 1951-1952 Moravec řídil skupinu OKAPI vysílající do Československa agenty pro sběr informací. Skupina je však infiltrována StB. Navíc selhaly i plány operace Velký metař mající za cíl unést na Západ generálního tajemníka KSČ R. Slánského (o plánu se dozvěděl i Stalin a nařídil Slánského zatknout a odsoudit).
V 50. letech byla zpravodajská činnost Moravcovy skupiny postupně omezována, až byla zastavena úplně. Na vině by mohly být změny v americké zahraniční politice i neúspěchy, které činnost SSC provázely. Gen. Moravec byl po celá 50. léta navíc cílem sledování československých zpravodajských služeb. Poté, co se Moravec začátkem 60. let odstěhoval natrvalo do USA, bylo toto sledování utlumováno, až bylo v roce 1962 ukončeno úplně pro vysoký věk a minimální nebezpečnost pro režim v Československu.
Poslední roky svého života pracoval gen. Moravec ve vojenské rozvědce americké armády jako poradce pro Československo, jednalo se ale spíše o čestnou funkci.
Zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu na srdeční záchvat. Od roku 1999 jeho jméno nese 601. skupina speciálních sil Armády České republiky.
(zdroj: Wikipedia)

Pamětní deska Gustav Krum

Autor: Marek Skýpala, 08.02.2022

Gustav Krum se narodil v Jihlavě dne 23.5.1924 v německo-české rodině. Dne 15.10.1942 byl povolán k vojenské službě ve Wehrmachtu. Po výcviku v Regensburgu a Coburgu byl dne 24.2.1943 odeslán na východní frontu. Dne 18.8.1943 při ústupu přebíhá u Kujbyšova na sovětskou stranu.

V říjnu 1943 je po prověrce odeslán k čs. armádě. Dne 8.11.1943 je prezentován v Novochopersku. S čs. armádou se zúčastnil bojů na Dukle.

V polovině března 1945 je po udání, že je Němcem, předán sovětským orgánům a odeslán do zajateckého tábora. Po intervenci čs. konzula se Gustav Krum vrací dne 13.11.1947 do Československa.
Gustav Krum zemřel dne 21.3.2011.
(zdroj: PROKOP V.: Gustav Krum, poslední romantik dobrodružné ilustrace. Toužimský a Moravec, Praha 2019.)

Pomník Obětem 1. a 2. světové války

Autor: Tomáš Klokočník, 24.09.2014

Pamětní deska Karel Zdrubecký

Autor: Vladimír Štrupl, 02.04.2005

Pamětní deska Bohumil Procházka

Autor: Jan Kincl, 24.05.2015

Pamětní deska Obětem 1. světové války

Autor: Pavel Šmejkal, 20.04.2019

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Marek Lanzendorf, 18.11.2019

Pomník z hrubě otesané světlé žuly, byl umístěn ve školní zahradě před hlavním vchodem do budovy školy. Stál uprostřed kruhového prostoru, pokrytého pískem, lemovaným živým plotem. Vlevo od pomníku stál kamenný kruhový stolek, určený k pokládání květinové výzdoby.
Podle získaných podkladů byl pomník postaven jako upomínka na zřízení místní základní školy 2. září 1934 a zároveň na tragickou dobu okupace.
Na pomník byla před časem přenesena pamětní deska obětí druhého odboje z bílého mramoru. Deska s tímto textem se dříve měla nacházet ve schodištní hale školní budovy, a proto evidována samostatně jako CZE0006-21128.
Pomník byl v březnu 2012 opraven a přemístěn na roh ulic Sportovců a Žákovská.
(zdroj: CEVH MO CR)

Pamětní deska Obětem nacismu s komunismu

Autor: Jiří Košař, 26.07.2022

K věznění tzv. politických vězňů sloužila věznice Ruzyně především během komunistického režimu, jejími celami prošli například Bohumil Laušman, Rudolf Slánský, Eva Kantůrková, nebo Václav Havel. Místo je běžně nepřístupné.
( zdroj: http://www.pametnimista.usd.cas.cz/praha-6-pametni-deska-politickym-veznum-1939-1989/ , kniha: Košař, Jiří: Vazební věznice Praha - Ruzyně 1935 - 2015. Praha 2015

Pamětní tabule Obětem genocidy Romů a Sintů

Autor: Jiří Padevět, 18.03.2023

oboustranná tabule, zadní strana viz foto v příloze