Praha 1

Pamětní deska Záviš Kalandra

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 07.10.2020
Umístění: Praha 1, Revoluční 1006/5
Nápis:
ZDE ŽIL
ZÁVIŠ KALANDRA
HISTORIK, NOVINÁŘ A SPISOVATEL
NAROZEN 10.11.1902
ZATČEN 7.11.1949
POPRAVEN 27.6.1950
Poznámka:

Záviš Kalandra se narodil 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm v rodině MUDr. Břetislava Kalandry a jeho ženy Eleonory, rozené Fišerové. Kalandrovi měli čtyři děti: další dva syny Břetislava a Dušana a dceru Drahomíru.
Už v průběhu studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí se Záviš Kalandra začal zajímat o veřejné záležitosti a dobová atmosféra jej přivedla k levicovým myšlenkám. Jeho pozdější publicistickou kariéru již tehdy předznamenal pokus o vydávání studentského, levicově zaměřeného časopisu. Spolupracoval na něm se spolužákem O. Peclem, s nímž se měl později osudově setkat před komunistickým tribunálem.
Po složení maturity v r. 1921 pokračoval Kalandra ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru klasická filologie a filozofie. Aktivně pracoval ve vedení studentské komunistické frakce (Kostufra), do komunistické strany vstoupil v r. 1923. Po skončení studia byl jako perspektivní kádr zaměstnán ve stranickém tisku, nejprve jako redaktor Československé komunistické korespondence (ČKK). Jeho kariéra publicisty se slibně rozvíjela: v r. 1928 byl jmenován šéfredaktorem Rudého večerníku, rok poté se přesunul ve stejné funkci do Rudého práva. Kalandrův zvídavý intelekt se však nedokázal dlouho opájet komunistickou utopií a již v první polovině 30. let se dostavily první konflikty s gottwaldovskou představou o názorově monolitní straně. V r. 1934 Z. Kalandru poprvé zbavili funkcí po drtivé kritice jeho reakce na události v Dollfussově Rakousku. Dočasně jej zachránila pouze popularita jeho publikace k 500. výročí porážky husitského hnutí v bitvě u Lipan („Znamení Lipan“, vydáno v r. 1935).
Kalandrovou knižní prvotinou byla v r. 1932 vydaná „Zapovězená Ženeva“). Soudruzi mu milostivě umožnili redigovat Haló noviny a Tvorbu. K definitivní roztržce s KSČ došlo v r. 1936 v souvislosti s prvními moskevskými procesy. V Moskvě se účtovalo s celou „starou gardou“ Leninových spolupracovníků. Kalandra stojící dosud na pozicích upřímného leninovce nemohl mlčet k tragické frašce, v níž byli „staří bolševici“ Zinověv, Kameněv a Bucharin obsazeni do rolí přeběhlíků do tábora kontrarevoluce. Rozeslal proto podle adresáře odběratelů Rudého práva nepodepsaný leták s kritikou procesů. V srpnu 1936 vydal společně s bývalým kolegou z Rudého práva J. Guttmannem brožurku „Odhalené tajemství moskevského procesu“. Vyloučení ze strany a první obvinění z trockismu dokonce předcházelo otištění uvedeného spisku. Kalandra skutečným trockistou nebyl, přestože se stýkal s W. Salusem, osobním přítelem a stoupencem L. Trockého. V druhé polovině 30. let se pouze snažil soustředit kolem sebe několik přátel, s nimiž by mohl vytvořit alternativu ke stalinistické politice KSČ, jakousi „žižkovskou“ frakci strany (vydávání časopisu Proletář v r. 1937 a Proletářských novin v r. 1938). Rozchod se stranou a přesvědčení o nezbytnosti širší nadstranické spolupráce proti fašismu přivedly Kalandru v r. 1937 do obrázkového časopisu Světozor. Dále přispíval do Peroutkovy Přítomnosti a působil v nakladatelství Mazač (vydávání Naučného slovníku aktualit). Kromě politiky se v 30. letech zabýval i psychoanalýzou a Schopenhauerovou filozofií, byl členem Surrealistické skupiny, přátelil se s K. Teigem a propagoval francouzské surrealisty (článek „Čin André Bretona“ z r. 1935). Odtud pramenil jeho zájem o českou mytologii; v předválečných letech začal pracovat na svém největším historickém díle „České pohanství“ (první část rukopisu zabavilo gestapo, dokončeno a publikováno bylo až r. 1947). S Kalandrovým surrealistickým obdobím souvisí i jeho poslední dílo, nedokončená studie o analýze snů „Skutečnost snu“. Cítil nacistickou hrozbu, nedokázal však po okupaci opustit svou ženu, výtvarnici Ludmilu Rambouskou, a okruh intelektuálních přátel, do něhož patřila i láska Franze Kafky, publicistka Milena Jesenská. Podle pozdějších Kalandrových přiznání společně s M. Jesenskou působili v odbojové skupině „V boj“, která měla za úkol organizovat přechody hranic do Polska. Po obsazení republiky sice gestapo o této činnosti nevědělo, přesto Z. Kalandru zatklo již v září 1939 na základě jeho komunistické minulosti. Válku strávil v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen.
Po osvobození se již nechtěl politicky angažovat, nýbrž věnovat se výhradně vědecké a spisovatelské tvorbě. Jeho známí později vzpomínali, že se s komunismem zcela rozešel a opakovaně varoval před „Sověty a jejich pomstychtivostí“. Politicky se blížil národním socialistům, o čemž svědčí fakt, že přispíval do jejich periodik. Obnovil styky s přáteli ze studií: s literátem L. Novomeským (z jeho popudu napsal r. 1948 „Zvon Slobody“ – příspěvek k výročí slovenského národního vystoupení r. 1848, vydáno na Slovensku pod pseudonymem Juraj Pokorný) i s O. Peclem. Tím se dostal do okruhu osob, v němž StB začala po únoru 1948 „slídit“ při přípravě politického monstrprocesu, který měl zastrašit všechny kritiky nově nastolených pořádků.
Záviš Kalandra byl zatčen za zvláštních okolností, jakoby náhodou. Dne 7. 11. 1949 si StB přišla pro MUDr. A. Ungára, Kalandrova přítele a příbuzného (první manželka A. Ungára a manželka Kalandrova byly sestry). Oba bydleli ve stejném domě a právě v okamžiku zatčení si Kalandra přišel zatelefonovat do švagrova bytu. Ústřední motivy Kalandrových výslechů jsou trojího druhu: „trockistická“ minulost, styky s L. Novomeským (výpovědi „na L. Novomeského“ se zřejmě měly použít později ke kompromitaci „slovenských buržoazních nacionalistů“) a s O. Peclem. Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů“, která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž“. Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též O. Pecla. Pecl chtěl získat pravidelné odběratele tiskových zpráv tak, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. Jenže v Československu už v té době bylo všechno tajné: od běžných zpráv o potížích v dopravě přetížené přepravou surovin Sovětům až po zprávy o situaci ve výrobě textilu. Vyvrcholením přiznání dosažených vyčerpávajícími výslechy, kdy Kalandra musel odpovídat vestoje desítky hodin, zatímco vyšetřovatelé se střídali, bylo obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal M. Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží. Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných, kteří stanuli v červnu r. 1950 před Státním soudem jako „členové ilegálního vedení spikleneckého centra“, již na počátku vyšetřování jasně uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem. Vzpomínky jeho obhájce JUDr. Vízka potvrzují, že věděl i to, že soudruzi politickou zradu nepromíjejí; očekával trest smrti. Proces trval několik dní. Záviš Kalandra vypovídal 3. 6. 1950. Z dochovaného zvukového záznamu procesu je patrné, že zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem. Společně s M. Horákovou, přítelem O. Peclem a J. Buchalem byl odsouzen k trestu smrti. Odvolání ani dojemná žádost o milost adresovaná prezidentovi jeho ženou nemohly na Kalandrově osudu nic změnit.
Před popravou vykonanou brzy ráno dne 27. 6. 1950 mu bylo dovoleno naposledy hovořit s manželkou a předat jí rukopis „Skutečnosti snu“, na kterém pracoval i ve vazbě.
Rozsudek smrti nad Z. Kalandrou měl mezinárodní ohlas, protestovali proti němu francouzští spisovatelé A. Breton a A. Camus. Básníku P. Eluardovi nestál jeho český příznivce a literární kolega za pár řádek. V 60. letech usilovala rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů o plnou společenskou rehabilitaci Z. Kalandry, včetně vydávání jeho spisů. S nástupem normalizace však tyto snahy padly. Rehabilitace se všem obětem procesu s M. Horákovou a spol. dostalo až po r. 1989. Z. Kalandra byl roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorkou textu je PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Antonín Komorous

Autor: Vladimír Štrupl, 17.08.2006
Umístění: Praha 1, Růžová 972/1
Nápis:
ANTONÍN
KOMOROUS
PADL NA TOMTO MÍSTĚ
ZA VLAST
5.V.1945 VE VĚKU 32 R.

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0001-20536
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Kameny zmizelých - Helena Winterová

Autor: Vladimír Štrupl, 20.02.2010
Umístění: Praha 1, Rybná 668/2, v chodníku před vchodem do domu
Nápis:
ZDE ŽILA
HELENA WINTEROVÁ
ROZ. POPPEROVÁ
NAR. 1904
DEPORTOVÁNA 1942
DO TEREZÍNA
ZAVRAŽDĚNA
V OSVĚTIMI
Poznámka:

Jeden z prvních deseti kamenů, odhalených 8.10.2008 v ulicích Prahy 1.
Další informace: https://www.holocaust.cz/en/database-of-victims/victim/134695-helena-winterova/


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Kameny zmizelých - Ida Aschenbrennerová

Autor: Vladimír Štrupl, 20.02.2010
Umístění: Praha 1, Rybná 681/11, v chodníku před vchodem do domu
Nápis:
ZDE BYDLELA
IDA ASCHENBRENNEROVÁ
NAR. 1892
DEPORTOVÁNA 1942
DO TEREZÍNA
ZAVRAŽDĚNA

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Kameny zmizelých - rodina Kollinských

Autor: Jiří Padevět, 25.10.2021
Umístění: Praha 1, Rytířská 399/24, v chodníku vpravo od vchodu do prodejny
Nápis:
ZDE ŽIL
OTA KOLLINSKÝ
NAR. 1888
DEPORTOVÁN 1941
DO LODŽE
ZAVRAŽDĚN

ZDE ŽILA
STELLA KOLLINSKÁ
ROZ. FUCHSOVÁ
NAR. 1893
DEPORTOVÁNA 1941
DO LODŽE
ZAVRAŽDĚNA

ZDE ŽILA
OLGA DAGMAR
KOLLINSKÁ
NAR. 1924
DEPORTOVÁNA 1941
DO LODŽE
ZAVRAŽDĚNA
Poznámka:

Rodina Kollinských byla 31.10.1941 deportována transportem D, č. 319 z nádraží Praha Bubny do Ghetta v Lodži.
(zdroj: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/144539-ottokar-kollinsky/ , https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/144538-stella-kollinska/ , https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/144537-olga-kollinska/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 3 VPM
Souřadnice: N50°5'8.08'' E14°25'24.55''
Pomník přidal: Jiří Padevět

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Josef Kareš, 17.06.2011
Umístění: Praha 1, Řásnovka 768/12, Staré Město, vestibul
Nápis:
PAMÁTCE OBĚTÍ NĚMECKÉ OKUPACE 1939 – 1945
ZAMĚSTNANCŮ DRUŽSTVA BRATRSTVÍ

BALÝ VÁCLAV, BEJČEK JOSEF, BERAN FRANTIŠEK, BERÁNEK VÁCLAV, ČERNÝ JOSEF, DOČKAL JOSEF, DOUBRAVA JOSEF, DUDKA VÁCLAV, DVOŘÁK JAROSLAV, DVOŘÁK KAREL, EBR KAREL, FIALA KAREL, FIALOVÁ ANNA, FOJT JOSEF, FOJTÍK FRANTIŠEK, FRANC VÁCLAV, HANOUŠEK RUDOLF, HAVEL JAROSLAV, HONC ANTONÍN, HORNOF OLDŘICH, HOŠEK FRANTIŠEK, HOUŽVIČKA ANTONÍN, CHLADA KAREL, CHOC JAN, JANDA RUDOLF, JIZBA KAREL, KARAFIÁT JAN, KLÍR KAREL, KOUBA BOHUMIL, KRAML RUDOLF, KRÁL VÁCLAV, KRÁTKÝ JOSEF, KREJČA JOSEF, KREJŽA ROBERT, KULDA JAN, KUNA LUDVÍK, MACHAŇ MIROSLAV, MALÍK LADISLAV, MALÝ VÁCLAV, MAŘÍKOVÁ MILADA, MAŠEK OLDŘICH, MATĚJKA JOSEF, MEIXNER VÁCLAV, MOLÁK JOSEF, MRKLAS JIŘÍ, PAJSKR VÁCLAV, PLETÁNEK JOSEF, PLÍŠEK JOSEF, PODRAZSKÝ VLADIMÍR, POKORNÝ JOSEF, REJFÍŘ PAVEL, ROUŠAL VOJTĚCH, ŘEZNÍČEK JAROSLAV, ŘÍHA MILOŠ, SKALNÍK KAREL, SLADKÝ KAREL, SLÁNSKÁ BOŽENA, SMUTNÝ JAROSLAV, SULANSKÝ JOSEF, ŠAFRÁNEK JAROSLAV, ŠIGUT ALOIS, ŠILHÁNEK KAREL, ŠIMONEK FRANTIŠEK, ŠKROUP JOSEF, ŠRETR RUDOLF, ŠUBRT BEDŘICH, ŠUMBERA CYRIL, TRAMPOTA JOSEF, TREJBAL LUDVÍK, VAŠEK FRANTIŠEK, VAŠÍČEK VÁCLAV, VESELÝ ANTONÍN, VOLF JAROSLAV, ZÁLUSKÁ JOSEFA, ZBUZEK ANTONÍN

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-39111
Pomník přidal: Josef Kareš
Příprava dat: Aleš Zahradníček

Pamětní deska Josef a Karel Čapkové

Autor: Vladimír Štrupl, 23.05.2010
Umístění: Praha 1, Říční 532/11, nad vchodem do domu
Nápis:
V TOMTO DOMĚ ŽILI A TVOŘILI
BRATŘI
JOSEF A KAREL ČAPKOVÉ
V LETECH 1907-1925
Poznámka:

Josef Čapek (*23. března 1887 v Hronově, + v dubnu 1945), byl český malíř, spisovatel, grafik a knižní ilustrátor.
1. září 1939 byl v Želivě u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn. 9. září byl s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny členů SS – např. spolu s Emilem Fillou.
26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde znovu pracoval v malířské dílně. Tajně překládal anglickou, španělskou a norskou poezii a v prosinci 1942 vytvořil první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem a vytvářel drobné črty tužkou. V následujícím roce v básnění pokračoval, jeho díla kolovala v opisech. 25. února 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Jeho tělo nedokázalo skvrnitý tyfus porazit. Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna naživu. Zemřel krátce před osvobozením. Během června 1945 doprovázel Rudolf Margolius Jarmilu Čapkovou do Bergen-Belsenu hledat bezvýsledně Čapka. Datum jeho smrti ani jeho skutečný hrob neznáme, jeho symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Vzhledem k tomu, že se tělo nikdy nenašlo, probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého, na jehož konci bylo roku 1948 stanoveno úřední datum úmrtí na 30. duben 1947.

PhDr. Karel Čapek (*9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích, +25. prosince 1938 Praha), byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a fotograf.

Připomínky bratří Čapků
Sousoší bratří Čapků v Malých Svatoňovicích (Josef Malejovský, 1969)
Pomník bratří Čapků na náměstí Míru v Praze (Pavel Opočenský, 1993)
Pamětní desky v Úpici (1960), Bílovicích nad Svitavou (1965), Praze (ul. Bratří Čapků, 1983; ul. Říční, 1985), Oravském Podzámku (1986), Prohoři u Žlutic (2005)
Základní školy bratří Čapků v Úpici, Praze, Příbrami, Ústí nad Orlicí, gymnázium bratří Čapků v Praze
Ulice Bratří Čapků Praha, Brno, Česká Třebová, České Budějovice, Jihlava, Příbram, Žatec, Žďár nad Sázavou, Velké Přílepy, Neratovice, Úvaly, Čelákovice, Dobříš, Holice, Červený Kostelec, Olomouc; náměstí Bratří Čapků Telč
Zdroj: Wikipedia.org


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi
Příprava dat: Vladimír Štrupl

Kameny zmizelých - rodina Pickova

Autor: Jiří Padevět, 25.10.2021
Umístění: Praha 1, Salvátorská 925/2, v chodníku vpravo od vchodu
Nápis:
ZDE ŽIL
FRANTIŠEK PICK
NAR. 1892
DEPORTOVÁN 1942
DO TEREZÍNA
1942 DO TRAWNIK
ZAVRAŽDĚN

ZDE ŽILA
ALŽBĚTA PICK
ROZ. KOHN
NAR. 1896
DEPORTOVÁNA 1942
DO TEREZÍNA
1942 DO TRAWNIK
ZAVRAŽDĚNA

ZDE ŽILA
ANNA MARIE PICK
NAR. 1931
DEPORTOVÁNA 1942
DO TEREZÍNA
1942 DO TRAWNIK
ZAVRAŽDĚNA
Poznámka:

Rodina Pickova byla do Ghetta Terezín deportována 12.5.1942 transportem Au, č. 302. Do tábora Trawniki byli deportováni 12.6.1942 transportem AAk, č. 285, ze kterého se konce z 995 depotovaných dožilo sedm.
(zdroj: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/113231-frantisek-pick/ , https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/113048-alzbeta-pickova/ , https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/113077-anna-marie-pickova/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 3 VPM
Souřadnice: N50°5'20.35'' E14°25'13.21''
Pomník přidal: Jiří Padevět

Pamětní deska Josef Bučil

Autor: Vladimír Štrupl, 29.05.2005
Umístění: Praha 1, Senovážná 864/3
Nápis:
NA TOMTO MÍSTĚ PADL
DNE 9. KVĚTNA 1945
JOSEF BUČIL
ZAMĚSTNANEC ŽIVNOSTENSKÉ BANKY
ČEST JEHO PAMÁTCE!

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0001-20485
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Josef Plundra

Autor: Vladimír Štrupl, 29.05.2005
Umístění: Praha 1, Senovážná 1394/8
Nápis:
ZDE PADL V BOJI ZA VLAST
5.5.1945
JOSEF PLUNDRA
ČEST JEHO PAMÁTCE.

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0001-20547
Pomník přidal: Vladimír Štrupl