Spolek pro vojenská pietní místa

Hrob Jitka Lengsfeldová

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Jouda, 15.02.2019

uveden v knize Padli na barikádách /Padlí a zemřelí ve dnech Pražského povstání 5.–9. května 1945/. Autoři: Jindřich Marek (vedoucí autorského kolektivu), Tomáš Jakl, Vladimír Jouda, Petr Matějček, Ivo Pejčoch, Jiří Plachý, Vladimír Štrupl. Vydalo MO ČR – VHÚ Praha, 2020, 2. doplněné a rozšířené vydání, ISBN 978-80-7278-797-5) s těmito doplňujícími údaji:

soukromá úřednice, bydliště Praha XIII Vršovice 782, Ruská 110, raněna 5. 5. v Praze, zemřela na následky zranění ve Vinohradské nemocnici.

Hrobka Slavín - Zdeněk Štěpánek

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Hrobka Slavín je součást Vyšehradského hřbitova, nachází se na jeho východní straně. Koncem 80. let 19. století vznikla myšlenka založení pantheonu – společného místa posledního odpočinku vynikajících českých osobností. Iniciátory byli vyšehradský probošt Mikuláš Karlach a smíchovský starosta Petr Matěj Fischer.
Petr Fischer také stavbu financoval a věnoval ji do užívání vlasteneckému spolku Svatobor. Projekt monumentální hrobky vypracoval architekt Antonín Wiehl, který návrh vypracoval ve dvou variantách (varianta hrobky jako kaple nebyla vybrána). Wiehl později ještě zpracoval projekt „25 čestných hrobek u Slavína na Vyšehradě“. Slavín byl zbudován v letech 1889–1893 na východní straně vyšehradského hřbitova v návaznosti na neorenesanční arkády postavené rovněž podle Wiehlova návrhu. Sochařskou výzdobu provedl Josef Mauder (okřídlený génius na rakvi hlavního pylonu). Na první pohřeb ale hrobka čekala ještě osm let po dokončení. Po dokončení pronikala do hrobky vlhkost, Antonín Wiehl vypracoval tedy projekt úprav. Finanční prostředky na opravy byly zajištěny na konci 20. let 20. století a podle Wiehlových návrhů úpravy realizoval Josef Fanta.
Slavín tvoří krypta v úrovni terénu hřbitova krytá plošinou. Na plošinu vede v její celé šíři žulové schodiště s balustrádovým zábradlím. Uprostřed plošiny stojí pomník se sarkofágem. Nad sarkofágem se sklání alegorická postava „Génia vlasti“ s křídly. Po stranách pomníku je socha „Vlasti truchlící“ a po pravé straně socha „Vlasti vítězné“. Na pomníku jsou ve třech sloupcích desky se jmény 15 osobností pochovaných ve Slavíně jako prvních. První pohřbený – básník Julius Zeyer (1901) – je autorem veršů na soklech soch Vlasti: „Svých synů prach vlast, truchlíc, zemi vrací“ a „Jich skutky, jásajíc, po věky lidstvu hlásá“. Pod sarkofágem je vytesáno motto Slavína podle Fischerovy věnovací listiny: „Ač zemřeli, ještě mluví“. Na zdi kolem plošiny jsou desky s dalšími 36 jmény. Plošinu zdobí pilíře s kamennými vázami. Na schodišti před pomníkem je umístěn kamenný katafalk s bronzovým křížem s Ukřižovaným podle návrhu sochaře Václava Levého. Katafalk je určen pro vystavení rakve nebo urny při pohřebním obřadu před uložením do krypty (případně do hrobu na Vyšehradském hřbitově). Krypta je zčásti postavena za východní ohradní zdí hřbitova, kde na zadní stěně pomníku jsou desky se jmény čtyř umělců pohřbených v sedmdesátých letech – Jaroslava Marvana, Eduarda Kohouta, Ladislava Boháče a Václava Bednáře.
V roce 1901 zde byl jako první pochován básník Julius Zeyer. Jako zatím poslední sem byl uložen dirigent Rafael Kubelík v roce 2006 (a téhož roku, jen o 4 měsíce dříve, tu byl znovupohřben skladatel Oskar Nedbal). V hrobce je 44 pohřebních kobek, většinou s rakvemi, v některých jsou uloženy urny. Celkem bylo do roku 2006 do Slavína pohřbeno 55 osobností – v hrobce tak k roku 2011 zbývala poslední volná pohřební kobka, kam se mohlo vejít až 8 uren. Spolek Svatobor, správce Slavína, ale neměl v úmyslu do hrobky dále pohřbívat. V listopadu a prosinci téhož roku byla v rámci Vyšehradského adventu po necelých 65 letech pro veřejnost otevřena krypta hrobky, do níž mají jinak přístup jen pozůstalí. Krypta byla před dokončením rekonstrukce v roce 2007 v poměrně dezolátním stavu (ze 44 původních náhrobních desek se jich našlo jen 27). Na všech náhrobcích jsou jen životopisné údaje zemřelých; výjimkou je pouze Jaroslav Vrchlický, jemuž byla splněna jeho poslední vůle, podle níž chtěl mít na hrobě několik svých veršů.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Zdeněk Štěpánek (* 22. 9. 1896 v Tvoršovicích u Benešova, + 20. 6. 1968 v Praze), český herec, dramatik, režisér a scenárista, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, otec herečky Jany Štěpánkové a herců Martina Štěpánka a Petra Štěpánka a divadelní režisérky Kristiny Taberyové.
Bývá považován za jednu z nejvýraznějších a nejznámějších českých hereckých osobností 20. století; proslul mnoha svými rolemi na divadle i ve filmu a dodnes patří mezi nejlepší české herce všech dob. Byl to herec robustní postavy a bouřlivácké povahy, jenž oplýval zvláštním charakteristicky něžným i drsně chraplavým hlasem, který našel své uplatnění nejen při herecké práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel. Z celé řady divadelních rolí jeho nejmilejší byla role Cyrana z Bergeracu, z filmových rolí vynikl v husitské trilogii režiséra Otakara Vávry, kde ztvárnil postavu Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, nebo v roli vodníka v televizní inscenaci Jiráskovy Lucerny, kterou hrál i v Národním divadle.
Své matce se narodil předčasně po sedmi měsících těhotenství, jako zajímavost některé prameny uvádějí, že prý jej matka „dopékala“ v troubě (namísto inkubátoru), aby vůbec přežil. Jeho tatínek byl po svém otci hudbymilovný a široce kulturně založený člověk. Mladý Zdeněk absolvoval hospodářskou školu, těsně před vypuknutím první světové války utekl k divadlu, kde zpočátku hrál v různých kočovných společnostech, nicméně již v roce 1915 dobrovolně narukoval do války.
Na východní frontě upadl do ruského zajetí, kde v zajateckém táboře řídil táborové divadlo, nakonec přešel k československým legiím v Rusku, kde působil jako herec, režisér a scenárista Divadla Československé armády na Rusi. S legiemi se pak dlouhou cestou přes Vladivostok (tzv. legionářská nebo sibiřská anabáze) dostal v roce 1920 zpět domů do nedávno vzniklého Československa.
Po válce krátce působil v divadle na Kladně, odkud pak přešel v roce 1921 do pražského Divadla na Vinohradech, od roku 1934 působil coby člen činohry Národního divadla v Praze. Po válce působil také jako divadelní autor, režisér a scenárista, kdy psal a inscenoval zejména hry s legionářskou tematikou. Je také autorem hry Nezbedný bakalář a spoluautorem filmového scénáře ke stejnojmennému filmu, kde si zahrál hlavní postavu bakaláře Jana.
Po válce, 28. června 1945, začala disciplinární komise prověřovat Zdeňka Štěpánka kvůli jeho činnosti za protektorátu. Byl obviněn z toho, že: 1) 18. června 1942 četl na manifestační schůzi Národní rady české rezoluci, v níž byl schválen nacistický okupační režim a tupen prezident Edvard Beneš. 2) 10. března 1943 promluvil v Rudolfinu na večírku pořádaném K. H. Frankem, kde Frankovi poděkoval za přijetí. 3) Při návštěvě Josepha Goebbelse v Praze ho uvítal ve filmových ateliérech na Barrandově. 4) Stýkal se s představiteli okupačního režimu. 5) Účinkoval na dobročinných představeních ve prospěch Německého červeného kříže. 6) Po premiéře Gygova prstenu obdržel od K. H. Franka koš s květinami a alkoholem. Disciplinární komise vyloučila Zdeňka Štěpánka z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a předala ho Lidovému soudu. Zdeněk Štěpánek měl během války mezi veřejností mimořádnou autoritu a právě toho se snažili nacisté využít. Většiny údajných „zločinů“ se tak dopustil pod silným tlakem ze strany okupační moci. V poválečné atmosféře bylo jeho úsilí o obhajobu marné. Na rozdíl od dalších umělců se mu podařilo dosáhnout očištění již po dvou letech. Následně se zapojil on i jeho děti do budovatelské kinematografie komunistického režimu.
Dlouhou dobu také působil v hnutí svobodných zednářů.
Zemřel v malostranském hostinci U Tří pštrosů, kam zašel po představení v Redutě, kde vystupoval s přednesem veršů ze Starého zákona.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Hrobka Slavín - Karel Höger

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Národní umělec Karel Höger (* 17. 6. 1909 v Brně-Králově Poli , + 4. 5. 1977 Praha), český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a kultivovanou výslovností.
Pocházel ze skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde studoval i jeho starší bratr Rudolf. Konzervatoř ukončil v roce 1932 a další rok studoval ještě estetiku na filozofické fakultě brněnské univerzity. Po absolvování prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí. Současně v divadle vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.
V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.
Po několika menších filmových rolích se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí.
Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje. Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv. Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny. Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. 6. 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí. Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti.
Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, ztvárnil několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. Lucemburského ze známé husitské trilogie), dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 50. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde si zahrál další historickou postavu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
V letech 1945 až 1949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950-52 a 1959-63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU. V roce 1977 podepsal Antichartu.
Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955). Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, jenž propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.
Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny. Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s tím, jak se divadlo (konkrétně tehdejší ředitel Přemysl Kočí, který Högra osočoval z hereckého neumětelství) zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové; nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa, se však lze jen dohadovat. Dne 14. prosince 1995 byla jeho jménem nazvána jedna z ulic městské části Brno-Královo Pole.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Hrobka Slavín - Antonín Pelc

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Antonín Pelc (* 16. 1. 1895 v Lišanech u Rakovníka, + 24. 3. 1967 v Praze), český karikaturista, malíř a ilustrátor.
V letech 1913-1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, přesto neunikl koncentračnímu táboru. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Cestoval po světě.
Po 2. světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii.
V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny (1951) a nositelem Řádu práce.
V letech 1934–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.[2]
Ve volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Ve 20. letech se prosadil jako politický karikaturista, publikoval například v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, The New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny atp. Jeho dílo v 50.letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, předevím beletrie.
Také v pozdních letech se věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Hrobka Slavín - Jan Josef Štursa

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Jan Josef Štursa (* 15. 5.1880 v Novém Městě na Moravě, + 2. 5. 1925 v Praze), český sochař, rodem z Nového Města na Moravě, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství.
Po skončení měšťanky se chtěl stát zahradníkem, avšak jeho otec si přál, aby jeho syn byl krejčí. Tento záměr však jeho otci rozmluvil jeho učitel kreslení Jan Šimek, který rozpoznal jeho mimořádný talent. Vydal se proto studovat sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval roku 1898 s mimořádně dobrými výsledky.
Po škole začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.
V Myslbekově ateliéru vznikaly jeho první akty. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. Akademii úspěšně absolvoval v roce 1904. Díky stipendiu Nadace Josefa Hlávky podnikl studijní cestu do Mnichova, Švýcarska, Paříže a Londýna. Od roku 1908 pak pracoval jako Myslbekův asistent na AVU, až do vypuknutí první světové války.
Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924. V letech 1916–1925 bydlel na adrese Anglická čp. 1219/27, na fasádě domu směrem na náměstí Míru je pamětní deska s bustou.
Byl řádným členem České akademie věd a umění a členem Societé Nationale des Beaux Arts v Paříži, SVU Mánes (1905-1925) a uměleckých spolků v Mnichově a Vídni.
Dne 28. dubna 1925 se zúčastnil umístění své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce. Následně, sužován bolestivými příznaky rozvíjející se syfilidy, se vrátil do svého ateliéru na Akademii, kde se těžce postřelil a na následky zranění 2. května 1925 zemřel. Pohřben byl 5. května 1925 na Slavíně na Vyšehradském hřbitově. In memoriam mu byla udělena cena Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži a v roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze.
Jeho díla jsou součástí sbírky Karáskovy galerie. Jedná se většinou o sádrové odlitky a modely soch. Výjimkou je portrét básníka Karla Hlaváčka, který Štursa vytvořil z francouzského vápence po Hlaváčkově smrti (1906-1908).
Již od raného dětství byl nadaný kreslíř. Během studia v Hořicích vznikaly jeho sochařské prvotiny. Základním materiálem byl pro něj bronz a kámen, ke kterému přilnul již na studiích v Hořicích. Teprve až na Akademii začal krystalizovat osobitý profil jeho díla. Jeho učitel a vzor Josef Václav Myslbek byl jeho nadáním nadšen, patřil k jeho nejlepším žákům, avšak později se Myslbekovo klasické dílo dostalo do konfliktu s jeho vlastním citlivým a volným stylem tvorby. Během návštěvy Paříže roku 1904 se setkal s moderním francouzským sochařstvím (Bourdelle, Maillol) a byl silně ovlivněn díly Medarda Rossa.
V ateliéru J. V. Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem – usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem - reliéf Umění pro Mánesův most.
Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech pro které našel inspiraci z reportážní fotografie otištěné v časopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. Postupně vytvořil Štursa mezi lety 1916-1924 několik verzí sousoší. V definitivní verzi je sousoší jako pomník padlých ve světové válce dnes umístěno v Předměřicích nad Jizerou, Frýdku-Místku a ve Štursově rodišti v Novém městě na Moravě. Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války byla socha s názvem Raněný z roku 1921.
Poválečná plastika Hráč na niněru (1919) předznamenávala estetiku civilismu. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace – Dar nebes a země (1917 až 1918), Vítězství (1921).
V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty – Max Švabinský (1918), T.G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Amos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924).
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Hrobka Slavín - Jaroslav Fragner

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Jaroslav Fragner (* 25. 12. 1898 v Praze, + 3. 1. 1967, tamtéž), český architekt, malíř a návrhář.
Účastnil se 1. světové války, kde byl v prosinci 1917 vážně zraněn (na italské frontě u Piavy). Po uzdravení studoval na ČVUT architekturu u profesora Antonína Engela (1917-1922). Studia ale pro neshody s vyučujícími nedokončil. Zpočátku krátce pracoval v ateliéru s Karlem Honzíkem a Evženem Linhartem, od roku 1922 se věnoval samostatné práci. V roce 1934-1935 dokončil svá studia v mistrovské třídě na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Gočára.
Spolu s Karlem Honzíkem, Evženem Linhartem a Vítem Obrtelem tvořili tzv. Puristickou čtyřku. Roku 1923 společně vstoupili do Devětsilu. Vedle Puristické čtyřky tvořili Architektonickou sekci Devětsilu (ARDEV) ještě František Maria Černý, Bedřich Feuerstein, Antonín Heythum, Jiří Kroha, Jaromír Krejcar a Pavel Smetana.
Po rozpadu Devětsilu vstoupil v roce 1931 do Spolku výtvarných umělců Mánes. Zde se významně společensky angažoval. V roce 1934 se stal předsedou skupiny architektů SVU Mánes, v roce 1936 místopředsedou a v roce 1939 předsedou SVU Mánes.
Po válce byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění a v letech 1954–1958 zde působil jako rektor. Vlastní projekční ateliér provozoval po roce 1948 pod hlavičkou Stavoprojektu (1948-1954) a později pod hlavičkou SÚRPMO. V roce 1953 byl jmenován předsedou Svazu architektů ÚSČVU. V roce 1956 písemně protestoval proti rozhodnutí o zrušení SVU Mánes a zabavení jeho majetku státem. V roce 1959 byl odvolán ze všech funkcí, ale paradoxně i zahrnut poctami: byl mu propůjčen Řád práce a v roce 1965 titul národní umělec.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Kenotaf opat Arnošt Vykoukal

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005

Emauský opat Arnošt Vykoukal zahynul v Dachau, píše o něm ve svých pamětech „Dvanáct zastavení“ břevnovský opat Anastáz Opasek.

Kenotaf Milada Horáková

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005

Kenotaf Jan a Jan Kordíkovi

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005

Kenotaf Karel a Karel Rón

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005