Spolek pro vojenská pietní místa

Hrobka Slavín - Antonín Pelc

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Antonín Pelc (* 16. 1. 1895 v Lišanech u Rakovníka, + 24. 3. 1967 v Praze), český karikaturista, malíř a ilustrátor.
V letech 1913-1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, přesto neunikl koncentračnímu táboru. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Cestoval po světě.
Po 2. světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii.
V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny (1951) a nositelem Řádu práce.
V letech 1934–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.[2]
Ve volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Ve 20. letech se prosadil jako politický karikaturista, publikoval například v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, The New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny atp. Jeho dílo v 50.letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, předevím beletrie.
Také v pozdních letech se věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Hrobka Slavín - Jan Josef Štursa

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Jan Josef Štursa (* 15. 5.1880 v Novém Městě na Moravě, + 2. 5. 1925 v Praze), český sochař, rodem z Nového Města na Moravě, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství.
Po skončení měšťanky se chtěl stát zahradníkem, avšak jeho otec si přál, aby jeho syn byl krejčí. Tento záměr však jeho otci rozmluvil jeho učitel kreslení Jan Šimek, který rozpoznal jeho mimořádný talent. Vydal se proto studovat sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval roku 1898 s mimořádně dobrými výsledky.
Po škole začal pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. V práci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat do studií pod vedením Josefa Václava Myslbeka.
V Myslbekově ateliéru vznikaly jeho první akty. Dívčí akt Z lázně zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. Akademii úspěšně absolvoval v roce 1904. Díky stipendiu Nadace Josefa Hlávky podnikl studijní cestu do Mnichova, Švýcarska, Paříže a Londýna. Od roku 1908 pak pracoval jako Myslbekův asistent na AVU, až do vypuknutí první světové války.
Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J. V. Myslbeka v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924. V letech 1916–1925 bydlel na adrese Anglická čp. 1219/27, na fasádě domu směrem na náměstí Míru je pamětní deska s bustou.
Byl řádným členem České akademie věd a umění a členem Societé Nationale des Beaux Arts v Paříži, SVU Mánes (1905-1925) a uměleckých spolků v Mnichově a Vídni.
Dne 28. dubna 1925 se zúčastnil umístění své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce. Následně, sužován bolestivými příznaky rozvíjející se syfilidy, se vrátil do svého ateliéru na Akademii, kde se těžce postřelil a na následky zranění 2. května 1925 zemřel. Pohřben byl 5. května 1925 na Slavíně na Vyšehradském hřbitově. In memoriam mu byla udělena cena Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži a v roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze.
Jeho díla jsou součástí sbírky Karáskovy galerie. Jedná se většinou o sádrové odlitky a modely soch. Výjimkou je portrét básníka Karla Hlaváčka, který Štursa vytvořil z francouzského vápence po Hlaváčkově smrti (1906-1908).
Již od raného dětství byl nadaný kreslíř. Během studia v Hořicích vznikaly jeho sochařské prvotiny. Základním materiálem byl pro něj bronz a kámen, ke kterému přilnul již na studiích v Hořicích. Teprve až na Akademii začal krystalizovat osobitý profil jeho díla. Jeho učitel a vzor Josef Václav Myslbek byl jeho nadáním nadšen, patřil k jeho nejlepším žákům, avšak později se Myslbekovo klasické dílo dostalo do konfliktu s jeho vlastním citlivým a volným stylem tvorby. Během návštěvy Paříže roku 1904 se setkal s moderním francouzským sochařstvím (Bourdelle, Maillol) a byl silně ovlivněn díly Medarda Rossa.
V ateliéru J. V. Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem – usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem - reliéf Umění pro Mánesův most.
Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech pro které našel inspiraci z reportážní fotografie otištěné v časopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. Postupně vytvořil Štursa mezi lety 1916-1924 několik verzí sousoší. V definitivní verzi je sousoší jako pomník padlých ve světové válce dnes umístěno v Předměřicích nad Jizerou, Frýdku-Místku a ve Štursově rodišti v Novém městě na Moravě. Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války byla socha s názvem Raněný z roku 1921.
Poválečná plastika Hráč na niněru (1919) předznamenávala estetiku civilismu. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace – Dar nebes a země (1917 až 1918), Vítězství (1921).
V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty – Max Švabinský (1918), T.G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Amos Komenský (1922 až 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924).
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Hrobka Slavín - Jaroslav Fragner

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018

Jaroslav Fragner (* 25. 12. 1898 v Praze, + 3. 1. 1967, tamtéž), český architekt, malíř a návrhář.
Účastnil se 1. světové války, kde byl v prosinci 1917 vážně zraněn (na italské frontě u Piavy). Po uzdravení studoval na ČVUT architekturu u profesora Antonína Engela (1917-1922). Studia ale pro neshody s vyučujícími nedokončil. Zpočátku krátce pracoval v ateliéru s Karlem Honzíkem a Evženem Linhartem, od roku 1922 se věnoval samostatné práci. V roce 1934-1935 dokončil svá studia v mistrovské třídě na Akademii výtvarných umění u profesora Josefa Gočára.
Spolu s Karlem Honzíkem, Evženem Linhartem a Vítem Obrtelem tvořili tzv. Puristickou čtyřku. Roku 1923 společně vstoupili do Devětsilu. Vedle Puristické čtyřky tvořili Architektonickou sekci Devětsilu (ARDEV) ještě František Maria Černý, Bedřich Feuerstein, Antonín Heythum, Jiří Kroha, Jaromír Krejcar a Pavel Smetana.
Po rozpadu Devětsilu vstoupil v roce 1931 do Spolku výtvarných umělců Mánes. Zde se významně společensky angažoval. V roce 1934 se stal předsedou skupiny architektů SVU Mánes, v roce 1936 místopředsedou a v roce 1939 předsedou SVU Mánes.
Po válce byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění a v letech 1954–1958 zde působil jako rektor. Vlastní projekční ateliér provozoval po roce 1948 pod hlavičkou Stavoprojektu (1948-1954) a později pod hlavičkou SÚRPMO. V roce 1953 byl jmenován předsedou Svazu architektů ÚSČVU. V roce 1956 písemně protestoval proti rozhodnutí o zrušení SVU Mánes a zabavení jeho majetku státem. V roce 1959 byl odvolán ze všech funkcí, ale paradoxně i zahrnut poctami: byl mu propůjčen Řád práce a v roce 1965 titul národní umělec.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org

Hrobka Jaroslav Čermák

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Jiří Padevět, 17.12.2023

Jaroslav Čermák byl během první světové války postupně příslušníkem Rakousko-Uherské armády, srbských legií, francouzských legií a italských legií. Během Protektorátu Čechy a Morava byl velitelem Svatoplukových gard, polovojenských oddílů Vlajky. Po válce byl Mimořádným lidovým soudem odsouzen k trestu smrti a popraven.
(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C4%8Cerm%C3%A1k_(Vlajka) )

Kenotaf opat Arnošt Vykoukal

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005

Emauský opat Arnošt Vykoukal zahynul v Dachau, píše o něm ve svých pamětech „Dvanáct zastavení“ břevnovský opat Anastáz Opasek.

Kenotaf Milada Horáková

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005

Kenotaf Jan a Jan Kordíkovi

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005

Kenotaf Karel a Karel Rón

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Ivo Šťastný, 13.07.2005

Kenotaf Jaroslav Kose

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Prof. Ing. Bohuslav Veverka, DrSc., 30.05.2012

Kenotaf Matěj Bakule

• + o skupině VPM (P-02, Vyšehrad, hřbitov)
  • Praha 2, Štulcova
    souřadnice středu hřbitova:
    N 50°3´52,96" E 014°25´7,47"
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Vladimír Štrupl, 14.10.2018