Plzeň - město

Pamětní deska Julius Fučík

Autor: Marek Lanzendorf, 08.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Havlíčkova 751/17
Nápis:
LIDÉ, MĚL JSEM VÁS RÁD, BDĚTE!

V TOMTO DOMĚ ŽIL
NÁRODNÍ HRDINA
JULIUS FUČÍK
V LETECH 1913-1937

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Martin Milichovský, 03.04.2014
Umístění: Plzeň - město, Hřbitovní, Plzeň - Doubravka, vedle č.p.863/3
Nápis:
1939 - 1945
STANISLAV TYPLT
RUDOLF NOVÁK
VÁCLAV ŠVIHLA
ZDENĚK MICHL
NEZAPOMENEME
Poznámka:

převzato z http://www.drobnepamatky.cz


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-3209-05682
Souřadnice: N49°45'27.22'' E13°25'28.44''
Pomník přidal: Milan Lašťovka

Pomník vojákům Americké armády

Autor: Ing. Petr Holý, 26.11.2012
Umístění: Plzeň - město, Husova, na chodníku před ČNB
Nápis:
16th ARMORED DIVISION
Poznámka:

Pomník 16. obrněné divize US armády v Plzni (která město v roce 1945 osvobodila) je tvořen pyramidovou ocelovou konstrukcí se skleněnou špičkou. Divize byla oficiálně založena 15. července 1943, v Camp Chaffee, Arkansas. Jejich znak byl triangl se třemi barvami. Během druhé světové války se znak různě doplňoval o čísla obrněných divizí v horní části znaku, případně o přezdívku či heslo divize ve spodní části znaku. Příslušníci 16. obrněné divize navštěvovali od sametové revoluce každoročně květnové oslavy v Plzni a okolí. Známým hostem byl Erik O. Peterson, řidič baterie B 397, obrněného děl. praporu 16. obrněné divize. (zdroj http://www.sumava.cz/objekt_az/5449-pamatnik-16-obrnene-divize-us-army-plzen/ )


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-3209-05164
Souřadnice: N49°44'43.81'' E13°22'15.52''
Pomník přidal: Ing. Petr Holý
Příprava dat: Ing. František Jedlička

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Ing. Petr Holý, 26.11.2012
Umístění: Plzeň - město, Husova, na chodníku, roh s ulicí Sady Pětatřicátníků
Nápis:
(čelo)
PŘÍSLUŠNÍKŮM
ČS. VOJENSKÝCH POZEMNÍCH
JEDNOTEK NA ZÁPADĚ
1939-1945

„AŽ SEM JSME DOŠLI“ PLZEŇ KVĚTEN 1945

(bok)
FRANCIE
DUNKERQUE
1944

(bok)
FRANCIE
AGDE
1940

(záď)
LIBYE
TOBRUK
1941

S ÚCTOU MILITARY CAR CLUB PLZEŇ PLZEŇSKÝ KRAJ MĚSTO PLZEŇ
Poznámka:

Pomník příslušníkům pozemních jednotek na západě v Plzni je stylizovaný do podoby tobruckého patníku a po jeho stranách budou vytesána jména míst, kde Čechoslováci v pozemních jednotkách na Západě sloužili (především u Československé samostatné obrněné brigády) v letech 1940 – 45. Součástí památníku je odlitek britské vojenské helmy, kterou Čechoslováci za druhé světové války nosili. Symbolizuje, jak se voják po strastiplné cestě vrátí domů, odloží přilbu a věnuje se mírovému životu. Vytvořili ho studenti plzeňské střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček. V období 1939 - 1945 padlo v boji, zemřelo na válečná zranění, zahynulo při výkonu služby nebo se stalo obětí různých nemocí na Západě, v severní Africe a na Středním východě na pět stovek příslušníků vojenských československých zahraničních jednotek. Vznik pomníku inicioval Military Car Club Plzeň, který chtěl připomenout to, že se na osvobození okupovaného Československa podílely také tisíce československých občanů. Pomník, který je umístěný na křižovatce Husovy ulice a Sadů Pětatřicátníků, nemá být jen poctou hrdinství československých vojáků, ale i připomínkou systematické perzekuce vojáků západního odboje komunistickým režimem v letech 1948 až 1989 (perzekuováni, vězněni či dokonce popravováni). Vojáci Československé obrněné brigády, která vznikla ve Velké Británii zčásti z jednotky zformované už na počátku války ve Francii, dorazili do Plzně již 7. května 1945 - několik hodin poté, co do Plzně pronikly pancéře americké 16. obrněné divize. Naši vojáci postupovali za americkými prvosledovými jednotkami a symbolicky se tak zúčastňovali osvobozování západočeského pohraničí. Celá brigáda dorazila do Československa po 18. květnu 1945. Na 6 200 mužů, 300 tanků, 1300 nákladních vozidel a 230 obrněných vozů bylo rozmístěno na mnoha místech jižního Plzeňska a Klatovska na tzv. demarkační linii. Brigádě ale nebylo dovoleno překročit demarkační linii a byla dále dislokována v západních Čechách. Podle plzeňského Military Car Clubu nebyla příslušníkům pozemních jednotek bojujících na straně Francie a Velké Británie nikdy věnována taková pozornost jako například československým letcům v řadách RAF. Pomník je tak připomínkou jejich pomoci při osvobozování Československa i Evropy. Slavnostní odhalení pomníku se konalo dne 8. května 2012 v 10:00 hodin. (zdroj http://www.sumava.cz/objekt_az/5448-pamatnik-pozemnich-jednotek-na-zapade-plzen/ )
dále i http://www.militarycarclub.cz/klub/pomniky/pomnik-husova-plzen


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Souřadnice: N49°44'43.01'' E13°22'20.33''
Pomník přidal: Ing. Petr Holý
Příprava dat: Ing. František Jedlička

Pomník vojákům Americké armády

Autor: Kajuga, 20.02.2006
Umístění: Plzeň - město, Chodské náměstí, park na náměstí
Nápis:
SECOND
INFANTRY
DIVISION
UNITED STATES
OF
AMERICA

FOR THOSE WHO
FOUGHT AND DIED
FOR FREEDOM
OF CZECHOSLOVAKIA
1939-45

HRDINŮM, KTEŘÍ
BOJOVALI A PADLI
ZA SVOBODU
ČESKOSLOVENSKA

1990
Poznámka:

Stejný text je na obou stranách pomníku.


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-3209-05183
Souřadnice: N49°44'15.62'' E13°22'15.53''
Pomník přidal: Kajuga
Doplnění informací: Ing. František Jedlička

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Marek Lanzendorf, 22.02.2017
Umístění: Plzeň - město, Jablonského 39, na fasádě, Kulturní dům JAS
Nápis:
VĚČNÁ PAMĚŤ TĚM, KTEŘÍ ZEMŘELI,
ABYCHOM MY ŽIVI BYLI.

JOSEF
KILBERGER
ZAKLADATEL DTJ
NA
ČESKÉM ZÁPADĚ

1939 DTJ 1945
BOŽENA DAVÍDKOVÁ, FRANTIŠEK DOBROVSKÝ
VÁCLAV ECKERT, RUDOLF CHUDÁČEK
ROBERT JUNGMANN, MARTIN KLUG
JIŘÍ KUTTENBERG, VÁCLAV MAREK
FRANTIŠEK MASOPUST, JOSEF MOULIS
ADOLF MRÁZ, ANTONÍN NEDVĚD
MILOSLAV PÁRTL, FRANTIŠEK PILNÝ
VÁCLAV PRŮCHA, JAN PŘIBÁŇ
KAREL RICHTER, VÁCLAV RUSÝ
JAROSLAV SYNEK

BERLÍN-DRÁŽĎANY-BUCHENWALD-DACHAU

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE3209-5654
Souřadnice: N49°44'15.02'' E13°23'35.23''
Pomník přidal: Marek Lanzendorf
Příprava dat: Ing. František Jedlička

Pamětní deska Josef Kučera

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 10.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Jablonského 898/16
Nápis:
ZDE ŽIL
JOSEF KUČERA
PLUKOVNÍK IN MEMORIAM
NAROZEN 15.1.1916
ZATČEN 2.12.1950
POPRAVEN 14.11.1952
Poznámka:

Josef Kučera se narodil 15. ledna 1916 v Cerhovicích u Hořovic, pocházel ze zemědělské rodiny. Měl staršího bratra Karla, jenž se později stal úředníkem. Od 14 let vychovávala Josefa Kučeru teta, která vlastnila velkoobchod, a proto mohla svého synovce podporovat na studiích. Po vychození pěti tříd obecné a tří tříd měšťanské školy nastoupil Josef Kučera v Plzni na čtyřletou Vyšší hospodářskou školu s maturitou. Po jejím úspěšném absolvování odešel v červenci 1934 vykonat vojenskou prezenční službu.
V prosinci 1934 byl povýšen na svobodníka aspiranta a v únoru 1935 na desátníka aspiranta. To již navštěvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze, kterou úspěšně absolvoval na počátku roku 1935, poté na ní začal sám působit jako instruktor. V září 1935 získal Josef Kučera hodnost četaře aspiranta, v prosinci byl jmenován podporučíkem pěchoty prezenční služby. Jeho vojenská služba se tím nicméně neuzavřela, neboť ho v červenci 1936 vojenské orgány ponechaly v další činné službě jako podporučíka pěchoty v záloze, přičemž vykonával funkci velitele čety a roty. Pro kariéru profesionálního důstojníka bylo nezbytné absolvovat Vojenskou akademii v Hranicích. Ppor. Kučera na ní úspěšně studoval od září 1937 do srpna 1938, kdy ho vyřadili jako poručíka pěchoty. V atmosféře zvyšujícího se mezinárodního napětí byl mladý důstojník přidělen k Pěšímu pluku 28 „Tyrše a Fügnera“. Zde působil až do zániku československé armády v roce 1939, poté byl převeden k civilnímu zaměstnání a stal se úředníkem města Plzně. Právě v této době se začal znovu stýkat se svým známým z vojenské služby a budoucím spoluobviněným Václavem Ženíškem. Od března 1941, kdy na vlastní žádost odešel do výslužby, se živil jako dělník ve výtopně ČSD v Plzni.
V květnu 1945 byl Josef Kučera povolán zpět do činné služby. Nejprve nastoupil u asistenčního pluku v Plzni (ten se posléze transformoval v Pěší pluk 33), poté byl přeložen ke strážnímu oddílu, který byl dislokován nejprve ve Stříbře a později ve Františkových Lázních. V srpnu téhož roku ho nadřízení přidělili do vojenské posádky v Aši, v září pak k útvaru v Kralovicích. V únoru 1946 byl zařazen k Pěšímu pluku 18. v Plzni. Vystřídal mnoho funkcí, od pomocníka šifranta až po zástupce náčelníka štábu pluku. V lednu 1949 byl přidělen na velitelství 11. pěší divize, kde byl jeho nadřízeným major Tomáš Sedláček. Hodnostní postup Josefa Kučery vypadal následovně: v říjnu 1945 povýšen na nadporučíka (s účinností od května 1942), v dubnu 1946 na kapitána (s účinností od května 1945) a konečně v říjnu 1949 na štábního kapitána.
Politická orientace Josefa Kučery nebyla rozhodně blízká komunistické straně, o čemž vypovídá i to, že v září 1947 vstoupil do Československé strany národně socialistické a zde jako řadový člen setrval až do února 1948. Po změně poměrů – aby si zachoval naději působit dál v čs. armádě – podal přihlášku do KSČ, ale nebyl z důvodu svého sociálního původu a kádrového profilu (jeho tetě její velkoobchod znárodnili) přijat. Josef Kučera se v roce 1946 oženil s o čtyři roky mladší úřednicí Miloslavou Thámovou. Manželům se o rok později narodil syn, k němuž v roce 1951 přibyla i dcera. To se již ovšem škpt. Josef Kučera nacházel čtyři měsíce za mřížemi komunistických věznic.
V pozdních nočních hodinách dne 2. prosince 1950 byl škpt. Josef Kučera ve svém bytě na adrese Plzeň, Jablonského, čp. 16 zadržen příslušníky Krajského velitelství StB Plzeň a ještě týž den formálně zatčen. Policejní orgány ho následně obvinily z protistátní činnosti, které se měl dopouštět jako významný člen jedné z vojenských ilegálních skupin na Plzeňsku, jež byla údajně na přelomu let 1948/1949 napojena i na odbojovou organizaci Praha – Žatec, plánující na březen 1949 ozbrojený protikomunistický převrat. Do této skupiny byli kromě něj vyšetřovateli zařazeni další čtyři armádní důstojníci: Tomáš Sedláček, Josef Černohorský, Bohuslav Tyr a Jaromír Nový. Zatčení těchto mužů bylo součástí tzv. akce „Irena“, tedy zásahu proti důstojníkům 11. pěší divize v Plzni, které nakonec skončilo vykonáním tří trestů smrti.
Trestní oznámení, které na pětičlennou skupinu škpt. Kučera a spol. podalo Velitelství vojenské zpravodajské služby až 25. září 1951 (tedy po téměř deseti měsících od zatčení škpt. Kučery, což byla na tehdejší poměry nezvykle dlouhá doba), je uvozeno ideologickým žargonem nejhrubšího kalibru: „Zatím co lid zbaven všech reakčních živlů ve vládě usilovně buduje svou socialistickou vlast, zatím co pokroková mládež celého světa svými hrdinskými činy maří válečné úmysly imperialistických štváčů, spolčili se tito zrádní důstojníci, škpt. Kučera, mjr. Sedláček, mjr. Černohorský, mjr. Tyr a škpt. Nový, s nepřátelskými špiony a zrádnou emigrací, aby svou podvratnou špionážní činností připravili půdu k rozpoutání nové světové války. Sdružovali se v jednotlivé ozbrojené pučistické skupiny, aby ozbrojeným povstáním a za pomoci sudeto-fašistických Němců, násilím svrhli lidově demokratickou vládu a nastolili panství krvavého teroru a bezpráví. Ve své nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení byli ochotni použít i těch nejkrutějších teroristických prostředků jen aby zlomili vůli lidu a uvrhli jej do nového otroctví světového imperialismu. Obviněný škpt. Kučera jako jeden z hlavních iniciátorů kontra-revolučního hnutí na plzeňsku se cynicky doznal, že důstojníci oddaní lidově demokratickému zřízení budou zavražděni, neboť jest to jediný prostředek, kterým můžou být zneškodněni. Taková jest tvář těchto pěti přisluhovačů buržoasie. Aby dosáhli svých kariéristických cílů, byli ochotni použít i těch nejkrutějších prostředků a neštítili se ani vražd.“
Ve věci Kučerovy „protistátní“ činnosti pak dokument přichází s tím, že propagoval buržoazní ideologii, zároveň rozšiřoval štvavé zprávy a hanobil komunistické ústavní činitele. Jeho nenávist vůči KSČ prý vyvrcholila na konci roku 1948, kdy se spojil se svým známým z armády Václavem Ženíškem. Tehdy již „vyakčněnému“ důstojníkovi údajně přislíbil, že s ním bude ilegálně pracovat na přípravě protikomunistického povstání. Kučerův úkol prý spočíval ve vytvoření pučistických skupin a špionážní sítě. Kvůli tomu údajně Kučera začátkem roku 1949 oslovil mjr. Sedláčka, pplk. Černohorského a mjr. Tyra, které vyzval k organizování vlastních buněk o 8 až 10 lidech a k získávání zpravodajsky upotřebitelných informací. Zprávy, které od nich obdržel, údajně postupoval právě Ženíškovi, přes kterého se pak dostávaly do zahraničí. Ve věci samotného převratu prý Kučera na Ženíškovu žádost obstaral s pomocí mjr. Sedláčka tiskopisy divize, na nichž měly být pučisty vydávány rozkazy, přičemž je společně opatřili originálními razítky. Kromě toho údajně zařídil pplk. Černohorský na Kučerovu žádost přesun zbraní v rámci skladišť tak, aby se dostaly k útvarům, kde měli pučisté nejsilnější pozice.
Výše vypsaný skutkový děj je z hlediska zmapování Kučerových skutečných aktivit v podstatě bezcenný, víme, že vyšetřovatelé své vězně mučili a cynicky nutili podepisovat zcela vyfabulovaná přiznání. Svědectví o tom máme od přímého aktéra, generála Tomáše Sedláčka. Ten ve svých vzpomínkách popsal tehdejší inscenování případu, jehož součástí bylo i psychické a fyzické týrání vězňů. Jeho samotného např. vyšetřovatelé kvůli přiznání neexistující „protistátní“ činnosti nepřetržitě vyslýchali devět dní a nocí (sic!). Vlivem dlouhodobého vyšetřování bez možnosti odpočinku a spánku (pokud výslechy neprobíhaly podle přání vyšetřovatelů, byl Sedláček v cele každou čtvrthodinu buzen), se u něj dostavily silné halucinace. Zdálo se mu například, že z linolea v jedné z výslechových místností vyrůstají orchideje.
Dnes již nežijící hrdina protinacistického odboje a politický vězeň komunismu (armádní generál Ing. Tomáš Sedláček zemřel 27. srpna 2012 v Praze) popsal i průběh konfrontace se škpt. Kučerou, k níž došlo ve smutně proslulé vojenské věznici na Hradčanech, tzv. Domečku: „Asi pátý den jsem byl konfrontován s Josefem Kučerou. Ten byl v daleko horším stavu než já. Pod levým okem měl velkou modřinu, jak ho klíči praštil jeho vyšetřovatel Karel Malý. Jak jsem se později dozvěděl, konfrontace byla velmi pečlivě připravena, musel se naučit, co má říkat a jak se má chovat. Měl dokonce sehrát plačtivou scénu, že já jsem ho do toho dostal – otce dvou dětí! A tak mi tam vyprávěl, jak jsme byli členy protistátní skupiny a já jsem předával nějaké špionážní zprávy. Koukal jsem na něho jako vejr, protože nic z toho samozřejmě nebyla pravda, ale jak jsem se už pomalu dostával do stavu, kdy jsem začal obtížně rozlišovat skutečnost a fantazie, tak jsem se proti tomu ani nějak důrazně neohradil.“ Dodejme, že Josef Kučera, po několika měsících své výpovědi odvolal jako smyšlené, nakonec je ovšem na nátlak vyšetřovatelů opět prohlásil za pravdivé.
20. prosince 1951, po mnoha měsících vyšetřování, které vedli nejprve příslušníci Krajského velitelství StB Plzeň, posléze příslušníci vojenského obranného zpravodajství a následně orgány ministerstva národní bezpečnosti, respektive příslušníci Velitelství StB (došlo ke známé čistce mezi příslušníky vojenského obranného zpravodajství, někteří z původních Kučerových vyšetřovatelů skončili sami ve vězení a tato okolnost způsobila při přípravě politického procesu zdržení), podala Státní prokuratura na pětici důstojníků žalobu. Senát Státního soudu Praha, jemuž předsedal JUDr. Vlad. Podčepický nad případem zasedl po půl roce, 23. června 1952. Rozsudek vynesl ještě týž den. Josef Kučera byl za trestný čin velezrady a vyzvědačství (§§ 78, 86 tr. z.) odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, stejně dopadl i Tomáš Sedláček. U zbývajících tří mužů padly mírnější trest: Josef Černohorský 23 let, Bohuslav Tyr 15 let, Jaromír Nový 17 let. Vedle toho si obžalovaní vyslechli i vedlejší tresty, totiž ztrátu občanských práv (u Josefa Kučery a Tomáše Sedláčka navždy), vyloučení z vojska a konfiskaci veškerého jmění. V případě Josefa Kučery se jednalo i o čtvrtinu rodinné usedlosti v Cerhovicích o výměře 10 hektarů.

Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Po vynesení rozsudku byl Josef Kučera odeslán nejprve do Valdic u Jičína, posléze na Mírov. Někdy v té době dostal k vyplnění vězeňský dotazník, kde se měl mimo jiné vyjádřit k sociálním poměrům své rodiny. K tomu vlastnoručně napsal: „Kdo se nyní stará o rodinu nevím a jaký má příjem také nevím. Rád bych již pracoval bych se mohl o rodinu starati.“ K tomu však bývalý důstojník nedostal od komunistické justice příležitost.
Trest doživotního vězení se totiž patrně zdál prokurátorovi JUDr. Jaroslavu Dlouhému příliš mírný, a tak se proti němu odvolal k Nejvyššímu soudu (vyloučit ovšem nelze, že z vedení KSČ či ministerstva spravedlnosti přišly ohledně výše trestu nové instrukce). Odvolací řízení proběhlo 5. září 1952 v Praze. Soudní tribunál pod vedením JUDr. Křepely dospěl po necelých třech hodinách k závěru, že je skutečně nutno udělit vězni trest smrti provazem.
Josef Kučera putoval z trestního ústavu pro muže na Mírově zpět do věznice Praha-Pankrác. K jeho popravě došlo 14. listopadu 1952 brzy ráno. Ohledací list uvádí jako příčinu smrti udušení a čas smrti 5.50 hodin. K ohledání mrtvoly přistoupil vězeňský lékař až v 9.15 hod. Mohl si dát načas, neboť se ten den jednalo o jedinou popravu.
Již předchozího dne byli popraveni Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek, údajní členové další skupiny „odhalené“ v rámci akce „Irena“.
Po Josefu Kučerovi zůstala vdova, pětiletý syn a rok a půl stará dcera, která se narodila až po jeho zatčení. Rodina byla i nadále perzekvována, manželce a dětem byl odepřen vdovský i sirotčí důchod, navíc veškerý majetek patřící popravenému úřady zkonfiskovaly – výsledkem byl pád pozůstalých na samé existenční dno. Vdova musela zaplatit kremaci svého manžela, její prosby o vydání jeho urny nicméně vyslyšeny nebyly a rodina ještě v roce 2008 netušila, kde by se mohla nacházet. Archivní prameny prozrazují, že tělo Josefa Kučery skončilo v Ústavu pro soudní lékařství, kde bylo pitváno, poté bylo odvezeno ke zpopelnění do Strašnic. Z tamějšího tzv. archivu byla urna dne 6. října 1953 převezena Útvarem nápravných zařízení na Pankrác, kde patrně později došlo k jejímu záměrnému zničení.
V roce 1990 byl Josef Kučera plně rehabilitován usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami (sp. zn. Rtv 274/90). Na základě rozkazu ministra obrany ČSFR č. 045/1991-76 byla popravenému vrácena hodnost a zároveň došlo k jeho povýšení na plukovníka in memoriam.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Petr Mallota, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Václav Ženíšek

  • + o skupině VPM (Poslední adresa)
    • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.

      Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
    • Zobrazit všechna VPM ve skupině
Autor: Marek Lanzendorf, 10.12.2018
Umístění: Plzeň - město, Jablonského 898/16
Nápis:
ZDE ŽIL
VÁCLAV ŽENÍŠEK
PLUKOVNÍK IN MEMORIAM
NAROZEN 10.9.1917
ZATČEN 1.12.1950
POPRAVEN 13.11.1952
Poznámka:

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let režim zasáhl proti několika skupinám občanů, údajně připravujících státní převrat. Členy tajných organizací měli být také vojáci v činné službě a nejeden z nich skončil za vykonstruovaná obvinění na popravišti. K těmto případům patřila i takzvaná Akce Irena, patrně smyšlená příprava povstání v čele s plukovníkem Ladislavem Svobodou. Kromě něj se obětí politického procesu stal také další důstojník, kapitán Václav Ženíšek.
Pocházel z Plzně, kde se narodil 10. září 1917. Po základní a měšťanské škole studoval obchodní akademii, kterou ukončil 20. září 1936 maturitou. Dne 1. října téhož roku jej povolali k vykonání vojenské prezenční služby, po nástupu ho poslali do školy pro důstojníky v záloze u 2. divize v Berouně. Dne 23. prosince byl povýšen na svobodníka a 16. srpna 1937 na desátníka. Poté 30. září 1937 zahájil studium Vojenské akademie v Hranicích, z níž ho 14. srpna 1938 vyřadili v hodnosti poručíka pěchoty. Jmenovali jej velitelem kanónové čety RDZ v Chustu, po okupaci mu 24. března 1939 nařídili dovolenou až do odvolání. Následně 15. září nastoupil na místo úředníka městského úřadu v Plzni, poklidné místo v kanceláři si však do konce války podržet nemohl. Vzhledem k horšící se situaci Třetí říše patřil mezi ty, které poslali do výroby. Od 16. září 1944 byl nasazen jako pomocný dělník u stavební firmy, na původní úřednické místo se vrátil až na samém konci války, 1. května 1945. Již po čtyřech dnech vypuklo protiněmecké povstání a Ženíšek se od 5. května účastnil bojů v Plzni, až téměř do konce roku byl přidělen k dopravnímu oddílu 2 UNRRA jako velitel roty a tlumočník.
Svatební foto – Václav Ženíšek a Věra roz. Malecká (foto z rodinného archivu Libora a Václava ml. Ženíškových)
Se zpětnou účinností byl od 1. května 1942 povýšen na nadporučíka a 1. května 1945 na kapitána pěchoty. Dne 16. prosince 1945 nastoupil k 2. oddělení velitelství III. sboru, 30. června 1947 jej přeložili k Vojenské oblasti 2. Jako u mnoha dalších se jeho kariéra uzavřela krátce po komunistickém převratu. Už 9. března 1948 jej poslali na dovolenou, 1. května na dovolenou s čekaným a 1. listopadu byl přeložen do výslužby. Záznam ve vyšetřovacím spise zmiňuje, že Václav Ženíšek udržoval po osvobození na území západních Čech přátelské vztahy s důstojníky pozemních sil americké armády a vzniklo podezření, že vedle společenských kontaktů by mohl provozovat také špionážní činnost ve prospěch Američanů.
Státní bezpečnost 26. listopadu 1950 zatkla Ladislava Svobodu i Václava Ženíška, oficiálně pro podezření z organizování špionážní činnosti ve prospěch zahraniční zpravodajské služby a přípravy ozbrojeného povstání. V následujících dnech a týdnech skončila za mřížemi celá řada dalších občanů, kteří se podle vyšetřovatelů podíleli na činnosti Svobodovy organizace. Součástí její protistátní činnosti byla údajná spolupráce se zahraničními zpravodajskými službami a snaha navázat se západem rádiové spojení.
Radiostanici se snažil získat právě Václav Ženíšek, který se osobně znal s radiotechniky Josefem Pumpou a Jaroslavem Vrzalem. Ti mu přislíbili, že vysílací stanici z dostupných prvků sami postaví. Skutečně se jim prý podařilo vysílačku smontovat a uvést do provozu. První pokus o zahájení spojení se zahraničím však skončil fiaskem. Navázání kontaktu s Paříží se nepodařilo vůbec dosáhnout. Na opakovaně vysílané heslo „Henri cal Parisi“ nikdo nereagoval, kontakt nenavázali, ani když Vrzal přešel z fónického spojení na režim telegrafického klíčování. Nové heslo jim měli z Francie vysílat během večerních rozhlasových zpráv, k tomu ovšem nedošlo. Jiný člen skupiny, slavný automobilový závodník František Suttnar měl po tomto neúspěchu na zdokonalení vysílačky přispět pěti tisíci korunami. Vylepšenou vysílačkou, i když už plně funkční, se však spojení s Paříží stejně nikdy nepodařilo navázat. Text zpráv, které se pokoušeli vysílat, sestavoval osobně Svoboda a zašifrovával je s pomocí své přítelkyně Blaženy Petrové, pokud ovšem, lze uvěřit tvrzením Státní bezpečnosti.

Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Kapitán Ženíšek údajně zakládal protistátní skupiny v jiných posádkách, jednu z nich měli vést major Tomáš Sedláček a štábní kapitán Josef Kučera, souzení v samostatném, rovněž zcela zinscenovaném, procesu. Puč byl prý připraven na jaro 1951, na čemž se členové vedení skupiny na jedné z tajných konferencí domluvili. Ženíšek podle StB úzce spolupracoval se zmíněným závodníkem Suttnarem, jehož naučil zvládat šifrování a využíval ho jako spojku. Naučil jej šifrovací klíč nazpaměť a vyslal ho do Paříže, kde měl navázat kontakt se zpravodajskou službou, dohodnout způsob spojení a systém šifrování. Ženíšek prý poslal vzkaz francouzské tajné službě, aby mu zprávy předávali v českém vysílání francouzského státního rozhlasu a uvedli heslem „Děkujeme za dopis značky Černá Plzeň“. Na podzim 1949 měl také získat a předat na západ organizační schéma jedné divize a informace o výrobě komponentů pro letecké proudové motory.
K dalším Ženíškovým aktivitám údajně patřilo obstarání úředních formulářů, na něž chtěl vůdce skupiny Ladislav Svoboda psát rozkazy pro vojenské posádky poté, co by se rozhořel puč. Tiskopisy mu prý donesl štábní kapitán Josef Kučera, který rovněž spolupracoval při budování organice, chystající převrat. Ve skupině pod Svobodovým velením údajně zastával funkci jeho zástupce. Ženíšek během dlouhých výslechů podepsal celou řadu přiznání k závažné protistátní činnosti. Vzhledem k běžně použitým vyšetřovacím metodám je ovšem relevance protokolů značně sporná. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze usuzovat, že důstojník byl k podpisu připravených přiznání donucen mučením.
Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Plzni potom podalo na Václava Ženíška, Ladislava Svobodu a ostatní zatčené trestní oznámení.
Státní soud v Praze s vykonstruovanou protistátní skupinou proběhl ve dnech 15. až 17. května pod předsednictvím JUDr. Karla Kruka. Svobodu a další obviněné prohlásil vinnými trestnými činy velezrady a vyzvědačství, neboť v letech 1945–1950 budovali tajnou skupinu s úmyslem rozvrátit státní zřízení. Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek byli odsouzeni k trestu smrti, Jan Bruna na doživotí, Josef Hedvik na 18 let, Miroslav Dostál 16 let, František Suttnar, Ferdinand Bešťák a Josef Entner na 15 let, Milada Himmelová na 12 let, Jaroslav Vrzal na 11 let, Josef Pumpa na 10 let, Karel Chmelíř 8 let, Blažena Petrová 6 let a Milada Vinšová na 3 roky.
O osudu Svobodovy skupiny jednal na svém zasedání také Politický sekretariát ÚV KSČ, který doporučil nejvyšší trest. Odsouzení se potom odvolali k Nejvyššímu soudu, který ale na zasedání 25. června 1952 odvolání zamítl. Jeho předsedou byl při této kauze JUDr. Wagner, členy senátu František Cvrček, Dr. Jindřich Dohnal, Dr. Burda, Dr. Honzíček, pplk. Dr. Sedláček a pplk. Dr. Mančal. Oba odsouzení k smrti, Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek pak skonali na popravišti ve věznici Praha-Pankrác 13. listopadu 1952.
Dne 4. září 1991 Václava Ženíška vojenský soud plně rehabilitoval. Prezident Václav Havel jej in memoriam povýšil na plukovníka.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Ivo Pejčoch, redakčně zkráceno a upraveno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )


Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Kajuga, 21.03.2007
Umístění: Plzeň - město, Jateční, Plzeň - Doubravka, nedaleko čistírny odpadních vod
Nápis:
OBĚTEM NÁLETU
DRUHÉ
SVĚTOVÉ VÁLKY
17.4.1945
Poznámka:

Válka už se blížila ke konci a všichni nedočkavě očekávali mír. I obyvatelé západočeské Plzně.Ti se ale místo toho dočkali bombardování. Čtyři hodiny ráno 17.4.1945. Tmu nad městem rozsvítilo tisíce světlic, shozených z 10.doprovodných Mosquit. 222 Avro 683 Lancasterů no. 5. Group, zaplnilo nebe nad Plzní. Začal nálet na plzeňské nádraží. Dvacet minut totální devastace. Po tuto dobu hřměly v Plzni bomby. Potom nastalo ticho a tma, přerušena jen někde hořícím požárem. Bylo zničeno desítky km. kolejí, tisíce vagonů, 80 lokomotiv, nádražní depo a mnoho dalších budov. Na budovu nádraží dopadly také dvě bomby. Jedna pohnula obrovskou kopulí nádražní budovy a druhá propadla až do nádražního krytu, kde zabila několik set německých a maďarských vojáků a uprchlíků z východu Německa, čekajícich na vlaky. Zásah dostal i právě projíždějící vlak s municí, který mohutně explodoval. Přesné počty objetí nejsou známy, ale odhaduje se, že zahynulo 850 lidí. Ne všechny pumy dopadly na nádraží. Bylo zničeno i mnoho civilních domů: městská jatka, dělnická čtvrť zvaná Cikánka byla totálně zničena. Bomby dopadly i na nedalekou čtvrť Doubravka a její část Letnou, i do plzeňského pivovaru. V nádražním krytu zahynulo 350 železničářů a civilních cestujících. Bylo svrženo 891 tun bomb a 5 tun zápalných bomb. Mezi nimi také 168, 1815kg bomb nazývaných v Anglii ne právě přilehavě "Cookie". (zdroj http://www.volny.cz/buschman/Lancaster.html)


Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-3209-05681
Souřadnice: N49°45'43.23'' E13°24'17.52''
Pomník přidal: Kajuga
Doplnění informací: Ing. František Jedlička

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Jan Treml, 12.08.2018
Umístění: Plzeň - město, Jateční, mezi objektem Jateční ul. 38 a vjezdem do areálu dřevoprodeje Jateční 36, vedle pomníku Pyrotechniků
Nápis:
NA PAMÁTKU
OBĚTEM NÁLETU

17.4.1945

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE3209-54656
Pomník přidal: Marek Lanzendorf