Spolek pro vojenská pietní místa

Nápis:
,, V těchto místech došlo v podvečer 21. května 1918 k poslednímu vojenskému
střetnutí mezi vzbouřenci z rumburského náhradního praporu střeleckého pluku č. 7
a vojáky 1. praporu pohraničních myslivců novoborské posádky.
V tomto střetnutí byli čtyři vzbouřenci zraněni, z nichž jeden,
Vojtěch Krumpos
z Kněževsi, následující dne zemřel v novoborské nemocnici..."

Rumburská vzpoura
propukla 21. května 1918 v Rumburku u třetí roty 7. střeleckého pluku z Plzně jako jediná na území Čech v závěru první světové války. Podílelo se na ní 721 rakouských vojáků české národnosti (95%). Vznikla v důsledku nepříznivé situace v místní posádce na konci světové války. Špatná strava, zadržování dovolenek navrátilcům z Ruska po míru v Brestu - Litevsku včetně zadržování žoldu za dobu zajetí spolu národnostní šikanou od některých německých důstojníků (urážky vůči Čechům) vyvrcholily ráno 21. května 1918 odepřením poslušnosti a vyvoláním spontánní vzpoury. Ke vzpouře se později připojil jednoroční dobrovolník desátník Stanko Vodička, který se ujal vedení a vtiskl vzpouře konkrétní cíl: probít se do Prahy, cestou vyvolat povstání u dalších posádek a tam ukončit nespravedlivou válku. I když vzbouřenci zničili většinu přístrojů pro telefonní a telegrafní spojení, bylo krátce po vzniku revolty informováno zemské vojenské velitelství v Litoměřicích, které okamžitě provedlo veškerá opatření k jejich potlačení. Vzbouřenci nato opustili Rumburk a postupovali dvěma proudy do Nového Boru.
Vzbouřenci došli v podvečer do těchto míst, na úroveň dnešní Sluneční ulice, kde byli zastaveni místní posádkou a posilami 18. pluku z České Lípy. Rebelové obsadili obě strany silnice a Preislerův statek.
Vzbouřenci vyzvali vojáky: ,, Zabraňte krveprolití! Zastavte palbu." Vojáci neuposlechli. Na svojí obranu pak vzbouřenci postavili do bojové pozice kulomety. Došlo ke krátké přestřelce. Přestože i většina vojáků střílela do vzduchu, pět ran zasáhlo kulometčíka Vojtěcha Krumpose. Dvě byly smrtelné. Další tři rebelové utrpěli lehká zranění. Na straně vojáků nebyl nikdo raněn. Rebelové stříleli pouze do vzduchu. Po přestřelce došlo k pozatýkání většiny účastníků a k jejich uvěznění. Vojtěch Krumpos byl 24. 5. 1918 pohřben, zřejmě bez účasti veřejnosti, na místním Lesním hřbitově (hrob 65, pole 22). Podle rozsudku vojenského tribunálu v Rumburku byli ráno 29. května 1918 odsouzeni tři hlavní představitelé vzpoury, Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl okamžitě vykonán. K trestu smrti zastřelením odsoudil vojenský tribunál v Novém Boru dalších sedm rebelů. V lese za Lesním hřbitovem byli popraveni: Jiří Kovařík, František Pour, Jindřich Švehla, Jan Pelnář, Jakub Nejdl, Jakub Bernard a Antonín Šťastný. Potom byli pohřbeni v samostatných hrobech v zadní části hřbitova.
Vojenské tribunály dále odsoudily 22 rebelů k trestu žaláře a 272 rebelů odsoudily k disciplinárním trestům s tím, že po odpykání budou zařazeni do pochodových formací. Dalších 87 rekrutů bylo odveleno na výcvik k jiným útvarům. Do 28. 10. 1918 bylo 317 vězněných vzbouřenců propuštěno z vazby v Terezíně a 5 propuštěno z vazby v Plzni na Borech.

Novoborský pomník Rumburské vzpoury
Z iniciativy zdejších českých sklářů (město bylo tehdy převážně německé) vznikl po roce 1918 Kroužek pro Postavení pomníku obětem rumburské vzpoury, který se rozhodli vybudovat důstojný památník z peněz, vybraných mez českými hraničáři i ostatní veřejností. Velkou pomoc jim poskytla novinářka Marie Majerová, která tento záměr propagovala zejména v dělnickém tisku a zajistila i autora sochařské části pomníku, akademického sochaře Karla Dvořáka z Prahy. Mezitím se okruh dárců rozrostl o významné představitele politického života. Na pomník přispěl z osobních prostředků i president T. G. Masaryk a československá vláda včetně ministerstva národní obrany, takže 27. května 1923 mohl být památník slavnostně odhalen. Představoval sousoší umírajícího muže opírajícího se o stojícího lva. podstavec zdobil citát L. N. Tolsteho: ,, Zle jest člověku, nemá li, zač by chtěl zemříti."
Organizaci následujících oslav převzala natrvalo do své péče Československá obec legionářská, která kromě každoročních oslav připravila v letech 1928, 1933 a 1938 velké výroční oslavy za účasti až devíti tisíc osob. Po celou dobu první čsl. republiky patřily oslavy výročí Rumburské vzpoury v Novém Boru k nejvýznamnějším událostem severních Čech a Pomník Rumburské vzpoury k poutním místům všech Severočechů. V roce 1938 přibil k Pomníku ještě pomník na místě popravy. Tato oslava patřila zároveň k největším protinacistickým demonstracím roku 1938 na Českolipsku.

V průběhu podzimu 1940 byly nacisty brutálním způsobem odstraněny obě památky Rumburské vzpoury. Sousoší bylo zlikvidováno za pomocí dynamitu a jeho úlomky zakopány poblíž hřbitovních záchodů. Hroby byly vyhlazeny, srovnány se zemí. Stromy se zbytky střel vykáceny.

Po skončení II. světové války byly hroby opět upraveny a na místě popraviště obnoven mnohem skromnější pomník. V roce 1958 byla u hrobů odhalena i tato stéla, před níž právě stojíte. V roce 2015 ji nahradila replika originálního pomníku Karla Dvořáka z roku 1923, proto byla stéla, přemístěna na toto místo, aby připomínala události z května 1918. Náklady na přemístění této stély, včetně vybudování nového pietního místa, uhradila Společnost pro obnovení pomníku Rumburských hrdinů. Obnovením repliky Pomníku Rumburské vzpoury na Lesním hřbitově v Novém Boru a vytvořením tohoto nového pietního místa se Rumburská vzpoura opět vrátila do podvědomí občanů města Nového Boru, Libereckého kraje i celého státu.

Připomínejme si:
že na následky zranění při potlačení vzpoury zemřel
Vojtěch Krumpos, který byl ,,tajně" pohřben v Novém Boru na Lesním Hřbitově.

V Rumburku byli popraveni, pohřbeni a po válce exhumováni do svých domovů:
Stanko Vodička, František Noha, Vojtěch Kovář

V Novém Boru byli popraveni a pohřbeni:
Jiří Kovařík, František Pour, Jindřich Švehla, Jan Pelnář, Jakub Nejdl, Jakub Bernard, Antonín Šťastný

V Terezíně na následky věznění zahynuli (pohřbeni na hřbitovech v Terezíně a Bohušovicích nad Ohří):
Jan Jícha, Adolf Macho, František Veverka, František Kunc, Andrzejt Barut, Josef Šmídek, Josef Máša, Josef Prošek, Rudolf Bělčický, Josef Špaček, Jurko Lesiov, Josef Rejthar, Karel Anděl, Karel Jedlička, Rudolf Procházka

Celkem přišlo o život dvacet šest českých vojáků, dvacet šest hrdinů Rumburské vzpoury. Počet padlých rebelů, kteří byli přinuceni nastoupit na bojiště Velké války, není zatím znám. Stejně tak není znám počet rebelů, kteří zemřeli po osvobození doma na následky věznění v Terezíně.

Čest jejich památce!

Hrdinství Rumburských hrdinů od začátku uznávala česká menšina, zastoupena všemi českými spolky, celého Libereckého kraje. Uznával ji Památník odboje i T.G.M. Rumburští rebelové sice nikdy nezískali statut Československých legionářů, představitelé ČsOL Rumburskou vzpouru však uznávali a považovali Rumburské rebely za hrdiny. Celou dobu se o památník a hroby starali. Dne 6.-7. srpna 1938, při příležitosti 20. výročí Rumburské vzpoury, uskutečnili protest proti nastupujícímu nacismu. Zorganizovali mohutný pochod městem zakončeným na Lesním hřbitově, kde byl v místě popravy odhalen nový pomník.

ČSBS, ČsOL Česká Lípa - Nový Bor
OS Společnost pro obnovení pomníku Rumburských hrdinů v Novém Boru