Spolek pro vojenská pietní místa

Nápis:
Symbolický hrob židovských občanů z Nového Boru,
kteří se stali oběťmi holocaustu

Dagmar Blochová *5.5.1927 zahynula 4.2.1943 v terezínském ghettu
Jaroslav Bloch *12.12.1883 zavražděn po 16.10.1944 v Osvětimi
Josefína Blochová *1.9.1894 zavražděna po 16.10.1944 v Osvětimi

Rudolf Weiss *31.12.1878 nevrátil se z transportu do Izbice ze 17.3.1943
Helena Weissová *9.4.1886 nevrátila se z transportu do Izbice ze 17.3.1943

Dr. Theodor Troller *10.10.1863 zahynul 23.2.1944 v terezínském ghettu

Podle informace ThDr. Jindry žilo v Novém Boru v roce 1938 cca 8700 obyvatel. Přibližně 6350 Němců, 1150 Čechů a 8 Židů.
Po Mnichovské zradě bylo přímo či nepřímo z Nového Boru vyhnáno přibližně 900 Čechů.
Před nacisty utekli do Prahy i Blochovi a Weissovi.

Blochovi
Manželé Blochovi bydleli v Novém Boru nedaleko náměstí v Rumburské ulici č.p.97. Jejich dcera Dagmar Blochová chodila před válkou do české školy, která nesla jméno TGM (dnes ZŠ U lesa). Blochovi, kteří utekli před nacisty do Prahy, byli po okupaci zbytku republiky německými vojsky v roce 1939 odhaleni a následně deportováni do terezínského ghetta, kde jejich patnáctiletá dcera Dagmar zemřela 4.2.1943 na tyfus. Její popel nechali nacisté vhodit těsně před koncem války do řeky Ohře. Rodiče Jaroslav a Josefina byli společně deportováni 16.10.1944 v transportu do Osvětimi, kde byli zavražděni v plynových komorách.

Weissovi
Weissovi byli zámožní a vážení občané Nového Boru. Měli obchod na rohu dnešní ulice Egermannovy a Purkyňovy č.p.71. Býval to jeden z nejhezčích obchodů ve městě. Dnes je v této budově železářství. S obavami o svůj život utekla celá rodina roku 1938 ještě před záborem pohraničí do Prahy. Jejich obchod byl následně arizován. Nacisté je však v Praze po 15. březnu 1939 snadno našli. Rudolfa Weisse s ženou Helenou Weissovou deportovali v lednu 1942 do Terezína. V březnu 1942 byli odvezeni do Izbice, kde byli, tak jako tisíce jiných Židů zavražděni. Starší byl byl do Terezína deportován v dubnu 1942, následně pak převezen do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Zde se dožil osvobození. Mladší bratr Ernest byl do Terezína deportován v únoru 1945, kde se také dožil osvobození. Po válce se oba bratři odstěhovali do Austrálie.

Trollerovi
Rodina MUDr. Theodora Trollera bydlela ve Sloupské ulici č.p.133. Doktor Troller zahynul v terezínském ghettu 23.2.1944. Jeho popel byl vhozen do řeky Ohře.

Ohrožení byli i občané Rudolf Löwy a MUDr. Josef May, kteří pocházeli ze smíšených manželství.
Rudolf Löwy byl v roce 1938 uvězněn v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen. Později pak byl totálně nasazen na nucené práce při obnovování a budování vodní přehrady Edersee. Jeho manželka Julie se obávala o život svého syna Waltra (*1932), proto ho v červenci 1939, pod záštitou Červeného kříže, poslala vlakem do Anglie. Dcera Alice (*1935) zůstala u matky. Po celou dobu války byla rodina rozdělena. MUDr. Josef May pracoval jako lékař až do konce roku 1944 (němečtí lékaři byli na frontě). V roce 1945 byl i on odeslán do pracovního tábora, kde musel fyzicky pracovat až do konce války.

Podle archivních dokumentů a vzpomínek Alice Löwyové zpracoval J. Doškár, srpen 2019

Nápis:
HRDINOVÉ
RUMBURSKÉ
VZPOURY
+20.7.1918

JAKUB BERNARD *23.11.1886
JIŘÍ KOVAŘÍK *17.8.1883
JAKUB NEJDL *22.8.1880
JAN PELNÁŘ *8.11.1890
FRANTIŠEK POUR *21.6.1893
ANTONÍN ŠŤASTNÝ *13.12.1896
JINDŘICH ŠVEHLA *30.11.1882

Nápis:
BOHUMIL NEKVASIL
12.8.1908 8.12.1965
PŘÍSL. ČSL. ZAHRANIČNÍ ARMÁDY II. ODBOJE
KRAKOW, Č. KVASILOV, SUZDAL,
ALEXANDRIA, CAIRO, TEL-AVIV, JERUSALEM

Nápis:
GEN. LET. FRANTIŠEK RYPL
*2.4.1903 +2.8.1973.

PLK. LET. ING. PETR RYPL
*25.3.1946 +20.9.2007

Nápis:
ПОГИБ
СМЕРТЬЮ ХРАБРЫХ
В БОЯХ ЗА ОСВОБОЖДЕНИЕ
ЧЕХОСЛОВАКИИ
ГВАРДИЙ СТ. ЛЕЙТЕНАНТ
ШАТНЫЙ ИВАН СТЕПАНОВИЧ
1922 г. - 10. МАЯ 1945 г.

Nápis:
Gefr. Kurt Richter
Flugzeugführer i.e. J.G.
*17.3.1922 +15.9.1943

Nápis:
pprap. VILÉM VESELÝ
*23. 6. 1957 +15. 4. 1987

Nápis:
FRITZ NECHWOTALL
GEB. 8. NOV. 1888 - GEF. IN SERBIEN 19. AUG. 1914.

Nápis:
Dem Andenken an
Gefr. Fritz Kny
Uffz. u. Finanz - Unwärter
*26.3.1921
gefallen an 9.5.1942
am Jllmensee

Nápis:
,, V těchto místech došlo v podvečer 21. května 1918 k poslednímu vojenskému
střetnutí mezi vzbouřenci z rumburského náhradního praporu střeleckého pluku č. 7
a vojáky 1. praporu pohraničních myslivců novoborské posádky.
V tomto střetnutí byli čtyři vzbouřenci zraněni, z nichž jeden,
Vojtěch Krumpos
z Kněževsi, následující dne zemřel v novoborské nemocnici..."

Rumburská vzpoura
propukla 21. května 1918 v Rumburku u třetí roty 7. střeleckého pluku z Plzně jako jediná na území Čech v závěru první světové války. Podílelo se na ní 721 rakouských vojáků české národnosti (95%). Vznikla v důsledku nepříznivé situace v místní posádce na konci světové války. Špatná strava, zadržování dovolenek navrátilcům z Ruska po míru v Brestu - Litevsku včetně zadržování žoldu za dobu zajetí spolu národnostní šikanou od některých německých důstojníků (urážky vůči Čechům) vyvrcholily ráno 21. května 1918 odepřením poslušnosti a vyvoláním spontánní vzpoury. Ke vzpouře se později připojil jednoroční dobrovolník desátník Stanko Vodička, který se ujal vedení a vtiskl vzpouře konkrétní cíl: probít se do Prahy, cestou vyvolat povstání u dalších posádek a tam ukončit nespravedlivou válku. I když vzbouřenci zničili většinu přístrojů pro telefonní a telegrafní spojení, bylo krátce po vzniku revolty informováno zemské vojenské velitelství v Litoměřicích, které okamžitě provedlo veškerá opatření k jejich potlačení. Vzbouřenci nato opustili Rumburk a postupovali dvěma proudy do Nového Boru.
Vzbouřenci došli v podvečer do těchto míst, na úroveň dnešní Sluneční ulice, kde byli zastaveni místní posádkou a posilami 18. pluku z České Lípy. Rebelové obsadili obě strany silnice a Preislerův statek.
Vzbouřenci vyzvali vojáky: ,, Zabraňte krveprolití! Zastavte palbu." Vojáci neuposlechli. Na svojí obranu pak vzbouřenci postavili do bojové pozice kulomety. Došlo ke krátké přestřelce. Přestože i většina vojáků střílela do vzduchu, pět ran zasáhlo kulometčíka Vojtěcha Krumpose. Dvě byly smrtelné. Další tři rebelové utrpěli lehká zranění. Na straně vojáků nebyl nikdo raněn. Rebelové stříleli pouze do vzduchu. Po přestřelce došlo k pozatýkání většiny účastníků a k jejich uvěznění. Vojtěch Krumpos byl 24. 5. 1918 pohřben, zřejmě bez účasti veřejnosti, na místním Lesním hřbitově (hrob 65, pole 22). Podle rozsudku vojenského tribunálu v Rumburku byli ráno 29. května 1918 odsouzeni tři hlavní představitelé vzpoury, Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl okamžitě vykonán. K trestu smrti zastřelením odsoudil vojenský tribunál v Novém Boru dalších sedm rebelů. V lese za Lesním hřbitovem byli popraveni: Jiří Kovařík, František Pour, Jindřich Švehla, Jan Pelnář, Jakub Nejdl, Jakub Bernard a Antonín Šťastný. Potom byli pohřbeni v samostatných hrobech v zadní části hřbitova.
Vojenské tribunály dále odsoudily 22 rebelů k trestu žaláře a 272 rebelů odsoudily k disciplinárním trestům s tím, že po odpykání budou zařazeni do pochodových formací. Dalších 87 rekrutů bylo odveleno na výcvik k jiným útvarům. Do 28. 10. 1918 bylo 317 vězněných vzbouřenců propuštěno z vazby v Terezíně a 5 propuštěno z vazby v Plzni na Borech.

Novoborský pomník Rumburské vzpoury
Z iniciativy zdejších českých sklářů (město bylo tehdy převážně německé) vznikl po roce 1918 Kroužek pro Postavení pomníku obětem rumburské vzpoury, který se rozhodli vybudovat důstojný památník z peněz, vybraných mez českými hraničáři i ostatní veřejností. Velkou pomoc jim poskytla novinářka Marie Majerová, která tento záměr propagovala zejména v dělnickém tisku a zajistila i autora sochařské části pomníku, akademického sochaře Karla Dvořáka z Prahy. Mezitím se okruh dárců rozrostl o významné představitele politického života. Na pomník přispěl z osobních prostředků i president T. G. Masaryk a československá vláda včetně ministerstva národní obrany, takže 27. května 1923 mohl být památník slavnostně odhalen. Představoval sousoší umírajícího muže opírajícího se o stojícího lva. podstavec zdobil citát L. N. Tolsteho: ,, Zle jest člověku, nemá li, zač by chtěl zemříti."
Organizaci následujících oslav převzala natrvalo do své péče Československá obec legionářská, která kromě každoročních oslav připravila v letech 1928, 1933 a 1938 velké výroční oslavy za účasti až devíti tisíc osob. Po celou dobu první čsl. republiky patřily oslavy výročí Rumburské vzpoury v Novém Boru k nejvýznamnějším událostem severních Čech a Pomník Rumburské vzpoury k poutním místům všech Severočechů. V roce 1938 přibil k Pomníku ještě pomník na místě popravy. Tato oslava patřila zároveň k největším protinacistickým demonstracím roku 1938 na Českolipsku.

V průběhu podzimu 1940 byly nacisty brutálním způsobem odstraněny obě památky Rumburské vzpoury. Sousoší bylo zlikvidováno za pomocí dynamitu a jeho úlomky zakopány poblíž hřbitovních záchodů. Hroby byly vyhlazeny, srovnány se zemí. Stromy se zbytky střel vykáceny.

Po skončení II. světové války byly hroby opět upraveny a na místě popraviště obnoven mnohem skromnější pomník. V roce 1958 byla u hrobů odhalena i tato stéla, před níž právě stojíte. V roce 2015 ji nahradila replika originálního pomníku Karla Dvořáka z roku 1923, proto byla stéla, přemístěna na toto místo, aby připomínala události z května 1918. Náklady na přemístění této stély, včetně vybudování nového pietního místa, uhradila Společnost pro obnovení pomníku Rumburských hrdinů. Obnovením repliky Pomníku Rumburské vzpoury na Lesním hřbitově v Novém Boru a vytvořením tohoto nového pietního místa se Rumburská vzpoura opět vrátila do podvědomí občanů města Nového Boru, Libereckého kraje i celého státu.

Připomínejme si:
že na následky zranění při potlačení vzpoury zemřel
Vojtěch Krumpos, který byl ,,tajně" pohřben v Novém Boru na Lesním Hřbitově.

V Rumburku byli popraveni, pohřbeni a po válce exhumováni do svých domovů:
Stanko Vodička, František Noha, Vojtěch Kovář

V Novém Boru byli popraveni a pohřbeni:
Jiří Kovařík, František Pour, Jindřich Švehla, Jan Pelnář, Jakub Nejdl, Jakub Bernard, Antonín Šťastný

V Terezíně na následky věznění zahynuli (pohřbeni na hřbitovech v Terezíně a Bohušovicích nad Ohří):
Jan Jícha, Adolf Macho, František Veverka, František Kunc, Andrzejt Barut, Josef Šmídek, Josef Máša, Josef Prošek, Rudolf Bělčický, Josef Špaček, Jurko Lesiov, Josef Rejthar, Karel Anděl, Karel Jedlička, Rudolf Procházka

Celkem přišlo o život dvacet šest českých vojáků, dvacet šest hrdinů Rumburské vzpoury. Počet padlých rebelů, kteří byli přinuceni nastoupit na bojiště Velké války, není zatím znám. Stejně tak není znám počet rebelů, kteří zemřeli po osvobození doma na následky věznění v Terezíně.

Čest jejich památce!

Hrdinství Rumburských hrdinů od začátku uznávala česká menšina, zastoupena všemi českými spolky, celého Libereckého kraje. Uznával ji Památník odboje i T.G.M. Rumburští rebelové sice nikdy nezískali statut Československých legionářů, představitelé ČsOL Rumburskou vzpouru však uznávali a považovali Rumburské rebely za hrdiny. Celou dobu se o památník a hroby starali. Dne 6.-7. srpna 1938, při příležitosti 20. výročí Rumburské vzpoury, uskutečnili protest proti nastupujícímu nacismu. Zorganizovali mohutný pochod městem zakončeným na Lesním hřbitově, kde byl v místě popravy odhalen nový pomník.

ČSBS, ČsOL Česká Lípa - Nový Bor
OS Společnost pro obnovení pomníku Rumburských hrdinů v Novém Boru