generálplukovník Vladimír Janko
* 8.8.1917 (Nosislav (okr. Brno-venkov))† 14.3.1968 (Praha - Strahov)
Vladimír Janko pocházel z chudé moravské rodiny. Jeho otec byl zámečníkem, který se i s rodinou přestěhoval za prací do Brna. Malý Vladimír navštěvoval Základní školu v Brně - Židenicích, s vyznamenáním maturoval na české reálce v brněnské Křenové ulici. Po absolvování reálného gymnázia 4.10.1936 nastoupil k výkonu prezenční služby ke 43. pěšímu pluku v Brně, odkud byl vyslán do školy pro důstojníky v záloze, a poté se stal posluchačem Vojenské akademie v Hranicích. Z vojenské akademie byl vyřazen 14.8.1938 s hodností poručíka pěchoty a přidělen k pěšímu pluku 47 v Mladé Boleslavi. V září roku 1938 velel pohotovostnímu oddílu v bojích proti dobrovolnickým jednotkám Freikorps ve Šluknovském výběžku. Po nacistické okupaci byl dne 15.6.1939 propuštěn z armády. Napojil se na vznikající odbojovou síť Obrana národa. Již v srpnu 1939 přešel česko - polskou hranici a 26. srpna se prezentoval v československém Legionu v Bronowicích. 18. září, den poté, co na polské území vtrhla sovětská vojska, se dostal do internace. Od 7.2.1942, již v hodnosti nadporučíka, působil jako velitel výcvikové 3. pěší roty u československé jednotky v Buzuluku. V březnu 1943 bránil s rotou přechody přes řeku Mža u Sokolova a v noci z 9. na 10. března řídil útok na Sokolovo. Za prokázanou odvahu a statečnost byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a sovětskou medailí Za odvahu. V březnu 1943 byl vyslán do tankového učiliště v Tambově. Z instruktora se stal postupně velitelem tankové roty, náčelníkem štábu, velitelem tankového praporu, velitelem tankového pluku a na konec i velitelem tankové brigády. Účastnil se bojů o Kyjev a dalších bojů na Ukrajině. Stoupal i hodnostně. 15.2.1944 kapitán, 29.7.1944 štábní kapitán, 1.10.1944 major, 17.4.1945 podplukovník, 1.4.1946 plukovník. V srpnu 1944 stál v čele 1. československé tankové brigády v SSSR, s níž se zúčastnil bojů na Dukle a Ostravské operace.
Po osvobození se stal náčelníkem tankového praporu v Moravské Třebové a od listopadu 1945 náčelníkem štábu velitelství tankového vojska ministerstva národní obrany. Počátkem roku 1946 byl vyslán ke studiu na Vojenské akademii Klimenta Vorošilova v SSSR. V průběhu bojů i po válce získal řadu ocenění: Řád Bílého lva, sedm čs. válečných křížů, dvě medaile za chrabrost před nepřítelem, Řád Rudého praporu, Řád Rudé hvězdy, Řád Suvorova 2. stupně, Bachmačskou medaili, Dukelskou medaili, Sokolovskou medaili. Jedná se o ocenění sovětská, československá, jugoslávská a dokonce i egyptská.
Společně s generálem Ludvíkem Svobodou a generálem Buršíkem patří mezi význačné válečné velitele, kteří obdrželi trojici vyznamenání (Řád Lenina, Řád Suvorova a Řád Bílého lva) za přímou účast v bojích. Generál Buršík na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy Řád Lenina vrátil v roce 1968.
Po návratu domů Vladimír Janko krátce působil jako profesor taktiky a náčelník katedry na Vysoké vojenské škole v Praze. Byl přímým účastníkem bojů o moc vedených Bedřichem Reicinem. Od jara 1948 se stal náčelníkem tankového vojska MNO, od července 1950 velitelem tankového sboru v Olomouci. K 1. říjnu 1950 byl Vladimír Janko povýšen do hodnosti brigádního generála. V té době zastával funkci ministra národní obrany zeť Klementa Gottwalda dr. Alexej Čepička. V armádě probíhaly čistky a „nespolehliví“ důstojníci byli nahrazováni dělnickými kádry. Brigádní generál Janko čistky v armádě ustál a roku 1950 vstoupil do KSČ. Některé informační prameny pracují s názorem, že si Vladimír Janko Ministra národní obrany získal na svoji stranu údajně vyzrazením osobních a politických názorů náčelníka štábu Richarda Tesaříka. Ke vztahům mezi Alexejem Čepičkou a Vladimírem Jankem uvádí Ing. Vladimír Janko ml. (syn), že právě ministr Čepička povolal otce hned po svém nástupu do funkce z Olomouce do Prahy, a to pro jeho znalosti a vědomosti v oblasti taktiky a strategie, získané při budování tankového vojska a studiem Vorošilovovy akademie. Do Olomouce byl totiž Vladimír Janko původně odvelen "z trestu", protože se na nátlak ministra vnitra a složek SNB odmítl rozvést s manželkou, která byla tzv. "buržoazního původu“ (pozn. manželčin otec - živnostník si v 50. letech odpykával roční exemplární trest v Plzni na Borech). Názory generála Tesaříka byly v té době všeobecně známy a bez větších problémů sloužil v armádě dál do 60. let. Jeho kázeňské prohřešky prý vyplývaly z přílišného velikášství, titulu Hrdina Sovětského svazu a nedisciplinovanosti. Jako Hrdina Sovětského svazu byl doslova držen ve funkcích stalinským vedením armádních špiček.
K 20. říjnu 1950 byl Vladimír Janko pověřen velením tankového vojska MNO a 12.2.1952 byl do této funkce ustanoven definitivně. V létě 1953 byl již generálporučíkem. Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním obvodu Opava II.-jih. V parlamentu setrval až do konce funkčního období (1960). Od 11.10.1956 se stal Vladimír Janko zástupcem náčelníka generálního štábu pro tankové a mechanizační vojsko, od 28.7.1958 působil jako náměstek ministra národní obrany. V říjnu 1961 mu byla udělena hodnost generálplukovníka. Od 26.10.1966 Vladimír Janko zastával funkci náčelníka hlavní správy pozemního vojska a zástupce ministra. V roce 1967 byl jmenován do funkce velitele československého frontu. V Moskvě nastupuje nová garnitura velení armády v čele s maršálem Grečkem. Ten při jednom osobním setkání Vladimíru Jankovi v srpnu 1967 doslovně řekl: "Eto uže ně vaše dělo, dalše tolko bez vas!" Operace vstupu vojsk Varšavské smlouvy byla připravena již v polovině roku 1967. Vladimír Janko s ní zásadně nesouhlasil a na zasedání Varšavské smlouvy v Moskvě se vyjadřoval v tom smyslu, že jsme schopni své záležitosti řešit bez vměšování druhých.
V Československé republice nastávala napjatá vnitropolitická situace. Na nátlak sovětského vedení byli vysocí důstojníci armády donuceni některé řády odevzdat kvůli politické roztržce SSSR a maršála Tita. V ČR balo vážně ohroženo zejména postavení I. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. Na Ministerstvu národní obrany se otevřeně mluvilo o jeho možné vojenské podpoře. Do tajných plánů byli zasvěceni generál Šejna, tajemník Hlavního výboru KSČ na MNO, vedoucí 8. státně administrativního oddělení ÚV KSČ M. Mamula a generál Rytíř. Probíhala řada složitých jednání s generály Rytířem, Širůčkem a dalšími. Situace se však vyvíjela zcela opačným směrem. I. tajemníkem ÚV KSČ se stal Alexander Dubček. Koncem ledna byl zatčen Šejnův tajemník pplk. Moravec a na povrch se dostávaly informace o připravovaném puči. V klíčových okamžicích "obrodného procesu" byl Vladimír Janko na dobu 6 týdnů, tedy od ledna do 10. března 1968, "odeslán" generálem Lomským na "léčení" do lázní Teplice. V tuto dobu se tajně formovalo nové velení armády napojené na Moskvu a probíhala řada vojenských cvičení. Generál Šejna prchnul 25.2.1968 do zahraničí a odpovědnost za nezdařený puč byla připisována generálplukovníkovi Vladimíru Jankovi. Část důstojnického sboru prosazovala vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území, druzí intervenci tvrdošíjně odmítali.
To už se blížil konec života Vladimíra Janka. Ještě 14.3. ráno se ho pokoušeli proruští stoupenci naposledy přesvědčit. Marně. Během návštěvy skupiny 3 styčných sovětských důstojníků byla na 11:30 hodinu domluvena schůzka na Strahově. Před odjezdem na Strahov se Vladimír Janko zastavil doma, kde si z trezoru vzal aktovku s dokumenty, které, jak sdělil rodině, měly očistit jeho jméno od podezření z účasti na připravovaném puči, a naopak odhalit pravou úlohu ostatních aktérů. Současně si vzal svoji osobní zbraň, aby se mohl případně bránit a materiály předat na ÚV KSČ. Aktovka obsahovala podrobnosti o chystané invazi vojsk Varšavské smlouvy, o které jako velitel Čs. frontu pochopitelně věděl dopředu, a s nimiž ale zásadně nesouhlasil.
Při cestě služebním vozem Tatra 603 dne 14. března 1968 v Praze na Strahově generálplukovník Janko zemřel na následky průstřelu hlavy z osobní zbraně ráže 9 mm.
Historie doposud bohužel nepřinesla jednoznačné důkazy o tom, zda se jednalo o sebevraždu, nebo vraždu s politickým podtextem. Zmiňovaná aktovka s usvědčujícími dokumenty nebyla nalezena dodnes.
Ani cesta na místo posledního odpočinku nebyla pro generálplukovníka jednoduchá. Půl roku před uložením urny do rodinného hrobu jednal ÚV KSČ, zda mají být ostatky Vladimíra Janka uloženy na Vítkově v síni hrdinů, na Dukle, či na jiném státním významném místě. Po nástupu Gustáva Husáka byla tato problematika "dána k ledu" s vyjádřením, že o generálu Jankovi nesmí být již "slyšet". Uvidíme, co nám v budoucnu prozradí zatajované archiválie. Materiály z tohoto období se utajují a archivují až 50 let.
K osobě svého tatínka Ing. Vladimír Janko dodává: „Dnes mohou být zásluhy a činy generálplukovníka Vladimíra Janka zpochybňovány jako "socialistické", ale otec žil v době, kterou si sám nevybral, nýbrž ji žil, jak nejlépe uměl - službou armádě a lidem této země. Tomu zasvětil celý svůj život."
Častolovický hřbitov je místem posledního odpočinku generálplukovníka Vladimíra Janka.
Text byl doplněn na základě korespondence se synem Vladimíra Janka Ing. Vladimírem Jankem, za což mu upřímně děkuji.
Autor textu: Jiří Václavík
Zdroje (mimo informací z desek):
Medailonek je zpracován na stránkách Spolku přátel Častolovic http://www.e-castolovice.cz/vyznacne-osobnosti/130-janko-vladimir.html
VPM:
hrob - Častolovice, okres Rychnov nad Kněžnou
památník - Ostrava, okres Ostrava
památné místo - Bolatice, okres Opava
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.