Spolek pro vojenská pietní místa

Pamětní deska Jozef Macej

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 9, Krátkého 143/1
Poznámka:

Narodil se 22. května 1905 v Košické Belé jako jeden z osmi bratrů. Jeho otec pracoval ve Spojených státech jako dělník a občas se vracel domů. V roce 1915 dokončil Jozef Macej pět obecných tříd a pak až do roku 1925, kdy nastoupil vojenskou prezenční službu, pomáhal doma otci místo matky, která zemřela. V roce 1932 požádal o přeložení do Prahy. Absolvoval policejní kurz, sloužil na Oddělení stráže bezpečnosti, roku 1939 byl přeložen k protektorátní policii na stanici ve Vysočanech. Po válce i nadále sloužil na Okresním velitelství Národní bezpečnosti IX. v pražských Vysočanech, kde i s rodinou bydlel. Roku 1933 se oženil s Annou Antošovou, s níž měl dvě děti. Od roku 1948 byl členem Komunistické strany Československa.
Se svými kolegy, vrchními strážmistry Josefem Kmínkem, Karlem Strmiskou a dalšími vedli poměrně otevřené debaty o politice, později se začali stýkat i v soukromí, což vyústilo v rozhodnutí Jozefa Maceje zapojit se do odbojové činnosti. Ta spočívala například v šíření časopisu Hlas svobodné republiky, rovněž plánovali sbírku hotovosti a potravinových lístků pro rodiny příslušníků SNB vězněných z politických důvodů, dále pak shromažďovali informace, které přes spojky předávali na zastupitelské úřady západních států. Odtud získávali exilové tiskoviny a korespondenci.
Jozef Macej opsal ze tří tajných protokolů vstupní a krycí hesla SNB do referátů KNV, státních budov a na letiště. Protože Macej byl na OV NB IX. ve Vysočanech také zbrojním referentem, údajně hodlal podle obžaloby v případě invaze ze Západu odejmout pod záminkou čištění příslušníkům služební samopaly a vydat je pouze prověřeným lidem v řadách SNB. Jednou z priorit odbojové skupiny bylo rovněž zprovoznění vysílací stanice. Odbornou obsluhu, která by ji dokázala udržovat ve funkčním stavu, se však nepodařilo najít.
Jozef Macej byl zatčen dne 29. září 1951. V obžalobě mu nejvíce přitížila obzvlášť závažná skutečnost, že by se v případě příchodu cizích vojsk stal údajným zbrojmistrem skupiny.
Státní soud v Praze odsoudil dne 22. prosince 1951 Jozefa Maceje za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti. Macej se odvolal. Rozsudek trestu smrti potvrdil Nejvyšší soud. Vykonán byl 8. srpna 1952. Spolu s Jozefem Macejem byli k trestu smrti odsouzeni a popraveni rovněž Karel Strmiska a Josef Kmínek.
Dne 31. října 1990 rozhodl Vyšší vojenský soud v Příbrami o zrušení původního rozsudku a Jozefa Maceje a ostatní odsouzené plně rehabilitoval.

Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Vladimír Palko, redakčně zkráceno.

(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )

Souřadnice: N50°6'11.34'' E14°41'8.59'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Petr Zlenko

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 2, Lužická 1701/38
Poznámka:

- narozen 6. června 1891 na ukrajinské Volyni
- během 1. světové války mladší důstojník carské armády
- po převzetí moci bolševiky v roce 1917 vstoupil do armády Ukrajinské lidové republiky, kde zůstal po dobu trvání občanské války
- v roce 1920 emigroval do Polska, profesor matematiky na soukromém gymnáziu v Brestu nad Bugem. Následně odchod do Československa.
- 1937 se v Praze oženil a získal československé občanství
- správce knihovny v Drahomanovově ústavu a ve Slovanské knihovně ministerstva zahraničí
- aktivně psal do ukrajinských exilových časopisů, podílel se na vzniku mnoha významných ukrajinských publikací, politických i vědeckých kompilátů, publikoval v českých i slovenských odborných knihovnických periodikách
- 6. července 1945 zatčen příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš a odvlečen do Kyjeva
- 3. prosince 1945 odsouzen za protisovětskou činnost k deseti letům v nápravně pracovním táboře, odvolání zamítnuto
- 1. října 1954 zemřel na celkové vyčerpání organismu, několik měsíců před vypršením trestu
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/)

deska odhalena 6.5.2021

Souřadnice: N50°4'24.38'' E14°26'49.27'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Ivan Brezina

Pamětní deska Karel Hájek

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Na Poříčí 1052/42
Poznámka:

Narodil se 29. června 1924 v Praze. Jeho otec Karel Hájek starší byl majitelem prosperující řeznické živnosti a také majitelem domu č. 42 v ulici Na Poříčí. Matka Františka, rozená Bartošová pečovala o domácnost. Karel Hájek měl jediného sourozence, mladší sestru Milenu.
Karel Hájek mladší vychodil obecnou školu v Biskupské ulici, čtyři ročníky reálného gymnázia v ulici Truhlářská a dva ročníky školy pokračovací, kdy se vyučil u svého otce. Vzdělání v rodinném podnikání si následně doplnil na jednoroční řeznicko-uzenářské škole mistrovské. U svého otce pracoval až do roku 1944. Tehdy neunikl totálnímu nasazení. Na samém sklonku války v březnu 1945 se vrátil ke svému otci, u něhož působil do července 1945. V tu dobu byla na Hájkův vyhlášený podnik dosazena národní správa. Karel Hájek mladší byl poté krátkou dobu zaměstnán jako úředník u repatriačního úřadu. Od října 1945 pak pracoval jako dělník u svého strýce v Libni při výrobě mlékařských konví. Před nástupem na vojnu v únoru 1946 pak ještě nějaký čas jezdil jako řidič pro druhého strýce, majitele pekařství na Praze 2. Po návratu do civilu se ke strýci vrátil, ale jeho působení zde poznamenalo znárodnění pekařství. Karla Hájka převzal národní podnik Odkolek. Pro nového zaměstnavatele pracoval na stejné pozici, tedy jako rozvážeč pečiva.
Mladík z bohaté pražské rodiny, který rád navštěvoval v kruhu svých známých vyhlášené kavárny, se po komunistickém puči zapojil do protikomunistického odboje. Na popud svého známého z vojny Josefa Pavelky se totiž stal součástí ilegální skupiny organizované kurýrem západních zpravodajských služeb Vladimírem Komárkem. Ilegální buňka, která byla ze Západu dokonce vybavena vysílačkami a udržovala takto spojení, vykonávala nebezpečnou činnost od počátku roku 1949 do února 1951, tedy téměř dva roky. Sám Karel Hájek byl do jejích aktivit plně zasvěcen v polovině ledna 1951, nicméně již od jara 1949 kurýrovi Komárkovi při jeho tajných pobytech v hlavním městě příležitostně vypomáhal.
V době, kdy se stal Hájek plnohodnotnou součástí Komárkovy sítě (z jeho bytu se dokonce několikrát vysílalo), jí byla již StB na stopě a připravovala protiakce. 11. února 1951 došlo u Pavelky v bytě k přestřelce s příslušníky tajné policie, kteří ho sem přišli zatknout. Odbojář jednoho ze zasahujících příslušníků smrtelně postřelil a podařilo se mu uniknout. Ovšem ne nadlouho, neboť StB spustila rozsáhlé zatýkání, kterému členové ilegální organizace postupně padali za oběť. Karel Hájek byl zadržen 12. února 1951, načež putoval do vazby StB v pankrácké věznici, odkud již nikdy nevyšel. V příštích měsících komunistická tajná policie brutálními výslechy připravovala zatčené na chystaný politický monstrproces. Padlo přitom rozhodnutí propojit zpravodajskou skupinu kurýra Komárka (ten zatčení unikl) s „vyzvědačskou“ kauzou americké tiskové agentury v Praze Associated Press a jejím vedoucím Williamem Nathanem Oatisem.
Státní soud se Hájkovým případem (proces Josef Pavelka a spol.) zabýval ve dnech 13. až 15. března 1952. Zatímco Josefa Pavelku soud odsoudil k trestu smrti, Karel Hájek dostal za trestný čin velezrady, vyzvědačství a trestný čin pomoci k vraždě trest odnětí svobody na doživotí. S takto „mírným“ trestem pro 28letého mladíka se státní prokurátor nehodlal smířit a okamžitě se proti němu odvolal k Nejvyššímu soudu. Ten jeho přání vyhověl a trest zpřísnil. K popravě Karla Hájka i Josefa Pavelky došlo dne 9. září 1952 na dvoře pankrácké věznice. Jejich těla byla převezena do Ústavu soudního lékařství a po pitvách tajně uložena do jednoho ze společných hrobů na hřbitově Praha-Ďáblice.
Petr Mallota
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )

Souřadnice: N50°5'23.1'' E14°26'0.38'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Oldřich Pecl

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Pařížská 1073/1
Poznámka:

Oldřich Pecl pocházel z Bohuslavic u Kyjova, kde se narodil dne 14. 9. 1903 v rodině venkovského učitele Františka Pecla. Jeho matka Alžběta, rozená Weisshammerová, vedla domácnost a starala se o výchovu Oldřicha a jeho bratra Jaroslava. Sociální poměry rodiny byly skromné v důsledku poměrně brzké smrti otce, přesto se oběma synům podařilo vystudovat. Oldřich, který byl od mládí velmi zvídavý a vnímavý k veřejnému a politickému dění, studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, musel však studium několikrát přerušit. Kromě finančních problémů rodiny po otcově smrti Oldřicha odváděla od studia i převratná doba po skončení první světové války, plná nadějí a vlasteneckého nadšení. Teprve patnáctiletý, avšak národně uvědomělý gymnazista se v listopadu 1918 dobrovolně přihlásil do vznikající československé armády a zúčastnil se obsazování Opavy. Do závěrečného období Peclova studia spadá počátek jeho dlouholetého přátelství se Závišem Kalandrou, obdivujícím proletářskou revoluci a kulturu. Ten zprostředkoval Peclovi komunistické myšlenky, společně pak vydávali levicově zaměřený studentský časopis. Oba přátelé odmaturovali v r. 1921. K dalšímu studiu si vybrali Karlovu univerzitu (Pecl právnickou fakultu), kde působili ve vedení Komunistické studentské frakce známé pod zkratkou Kostufra. Po ukončení studia se jejich ideové cesty rozešly. Kalandra se orientoval na kulturní frontu (členství v Levé frontě a v surrealistickém hnutí), publicistiku, historii a nadále se angažoval mezi intelektuály vyznávajícími marxismus (nutno však podotknout, že byl velmi kritický k uskutečňování komunistické utopie v Sovětském Rusku a pranýřoval v tisku stalinistický teror). Oldřich Pecl se věnoval advokacii a podnikání v oboru obchod se starožitnostmi. Tento způsob života ho orientoval k politickému realismu a záhy opustil mladické poblouznění komunismem. Brzy se vyšvihl mezi zámožné lidi. Ve své právnické i obchodnické praxi neváhal postupovat velmi razantně, což mu v třicátých letech přineslo i jisté problémy se zákonem. Současně prožíval krach prvního manželství. Lidsky úspěšnější etapu života pro něj znamenala doba předválečná. V roce 1939 se oženil se sestrou jugoslávského diplomata Ankicou Miličovou. Jednalo se o vzdělanou ženu s literárními ambicemi pocházející ze srbské jazykové oblasti (narozena v Sarajevu v původně statkářské rodině, posléze působící i v bankovnictví a důlním podnikání). O. Pecl se začal též zajímat o podnikání v oboru těžebním a díky finančním prostředkům, které do manželství vložila Ankica, získal rozhodující vlastnický podíl v dole Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic. Zdejší antracit patřil podle dobových odborných posudků k nejkvalitnějším na světě, avšak geologické poměry nebyly efektivní těžbě příznivé. Se svým společníkem Ing. Janečkem z Prahy založil O. Pecl Kontinentální společnost SMO Etna se sídlem v Bratislavě. Tento krok si vyžádaly poměry po obsazení českých a moravských částí republiky a vytvoření protektorátu. Na společnost se pohlíželo jako na zahraniční, což po většinu války umožňovalo jejím majitelům relativní samostatnost v podnikání. Starosti s podnikáním však Peclovi nebránily zapojit se do rezistence proti okupačnímu režimu. Spolupracoval se skupinou spisovatele a pozdějšího diplomata Zdeňka Němečka (společně s Jílovským, Ing. Holmanem a dalšími) a využíval svých kontaktů na protektorátním úřadu pro pracovní nasazení k získávání cenných zpráv o mobilizaci pracovních sil. Ty poté předával pomocí prostředníků londýnské emigraci k dalšímu využití.
Po válce se O. Pecl jako mnoho dalších podnikatelů střetl s důsledky socializačního Košického programu: v roce 1945 byl jeho důl znárodněn. Těžba zde byla záhy zastavena a technické vybavení pořízené za Peclova spoluvlastnictví z dolu odvezeno. Pecl v té době pracoval v právním oddělení firmy obchodující s lékařskými přístroji v Praze. Po většinu života byl nestraník, avšak situace před a po únoru 1948 ho přivedla mezi podporovatele a spolupracovníky národně socialistické strany. Názorově byl blízký zejména poslankyni Antonii Kleinerové (dokonce jí dočasně poskytl ubytování v Řevnicích, kde pravidelně trávil s manželkou letní měsíce). Díky kontaktům své manželky a jejího bratra diplomata se často stýkal s jugoslávskou komunitou a s diplomatickou obcí v Praze, měl přehled o mezinárodní situaci. Činitelé národně socialistické strany získali v O. Peclovi odborníka na právní a hospodářské otázky a samostatně myslícího ideologa (byl autorem koncepce nové ideologie strany). V některých bodech se rozcházel s Dr. Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem (zejména v názoru na možnost brzkého sjednocení všech opozičních sil na jednotné politické platformě). V podmínkách sílící informační izolace pokládal za nezbytné udržovat kontakt s představiteli poúnorové emigrace a nezkresleně zpravovat svět o situaci v zemi včetně hospodářských problémů, sílícího sovětského tlaku na kolektivizaci v zemědělství, drancování surovin (uranová ruda), tažení proti církvím a věřícím vůbec či o prvních politických procesech. Šlo v podstatě o nezávislé žurnalistické zprávy, které zpracovával na základě informací jeho známých, A. Kleinerové nebo Z. Kalandry, kteří dosud nebyli „vyakčněni“ z různých úřadů a ministerstev (např. ze Svazu průmyslu), nebo je čerpal z domácího tisku. Peclovi je ve spoluautorství přisuzováno také Memorandum čsl. demokratické opozice, zaslané na podzim r. 1949 mezinárodní konferenci velvyslanců USA s cílem upozornit na poměry v Československu, na existenci a záměry čs. politické opozice. Zejména tento dokument, demaskující gottwaldovský režim na celosvětovém fóru, se „trefil do černého“. Později při vyšetřování StB právě uvedená činnost poslouží jako „důkazní materiál“ pro obvinění ze špionáže. O. Pecla obviní z odeslání přibližně stovky takovýchto „agenturních“ zpráv např. prostřednictvím agentury United Press, rovněž mu přitíží kontakty se Závišem Kalandrou, „trockistickým odpadlíkem“.
Oldřich Pecl byl zatčen 8. 11. 1949, jeho manželka Ankica přesně o měsíc později. V průběhu těžkého vyšetřování byl vmanipulován do schématu největšího propagandistického procesu, pečlivě naplánovaného s pomocí sovětských poradců jako divadlo. Cílem procesu bylo zdiskreditovat domácí opozici, československou emigraci a diplomaty ze západních demokratických zemí. Strůjcům procesu přišly vhod i jeho rodinné jugoslávské kontakty: byla mu určena role podporovatele „zrádného titoismu“. V jednom ze svých posledních dopisů Radě svobodného Československa z 15. 10. 1949 prorocky uvedl: „Proslýchá se…, že se i zde chystají monstre-procesy... Z každého procesu zůstane nějaký osten v duši národa. Bude třeba se již předem připravovat na tyto procesy a ukázat, co komunisté sledují.“
K dalšímu odhalování komunistické propagandy a teroru už O. Peclovi nezbyl čas. Byl obviněn ze zločinu velezrady podle § 1 odst. 2 pís. a, b, c zákona 231/48 Sb. na ochranu republiky a ze zločinu vyzvědačství podle § 5, odst. 1 a 2 pís. c téhož zákona. V soudním procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. 5.–8. 6. 1950 jej spolu s Dr. Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou odsoudil Státní soud k trestu smrti. Dne 24. června byla odvolání všech odsouzených proti trestu smrti zamítnuta. K výkonu trestu na O. Peclovi došlo 27. června 1950 kolem páté hodiny ranní. Jeho poslední přání, aby mu umožnili rozmluvu s manželkou, nebylo splněno.
Nervově nemocná Ankica, zadržovaná doslova pár desítek metrů od popraviště, se o smrti svého manžela dozvěděla velmi nešetrně až o více než čtvrt roku později. Její vyšetřování nevedlo k prokázání žádné „zrádcovské podpory titovštiny“. Dne 14. 2. 1951 byla A. Peclová-Milič vyhoštěna z republiky v prostoru Českých Velenic v okr. Třeboň. Jejího manžela rehabilitovali spolu s ostatními oběťmi procesu se „záškodnickým centrem“ až po listopadu 1998. Úsilí dosáhnout pro všechny odsouzené spravedlnosti, započaté v období Pražského jara, narazilo na obstrukce policejního i justičního aparátu. Z r. 1973 se dochoval rozbor Ministerstva vnitra se závěrem: „Materiály … nalezené při zatčení dr. Pecla v objektu jeho vily v Řevnicích … tvořily svým obsahem státní tajemství zvláště důležité. Zejména „MEMORANDUM“ tzv. čs. opozice … je třeba posuzovat … ve velmi vyhraněné mezinárodní situaci, projevující se mj. v ostré činnosti kapitalistických rozvědek proti ČSSR.“
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorka PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )

Souřadnice: N50°5'17.12'' E14°25'12.14'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Josef Robotka

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Brno, Poštovská 450/6, k.ú. Brno-město, Palác Alfa, podesta schodiště E
Poznámka:

Pamětní deska Josefu Robotkovi byla odhalena 4.4.2019 v brněnské pasáži Alfa z iniciativy organizace Sokol Brno I. Deska je součástí projektu Poslední adresa, který do ČR uvedl ruský publicista Sergej Parchomenko. Autorem desky je architekt a výtvarník Alexandr Brodskij. Odhalení se zúčastnili zástupci paměťových institucí, které na projektu spolupracují, členové organizace Sokol, příbuzní, Robotkův spoluvězeň Cyril Michalica a veřejnost.
Podplukovník generálního štábu Josef Robotka (1906–1952), účastník druhého odboje, byl v květnu 1950 odsouzen za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti a v listopadu 1952 popraven.
(zdroje:
http://www.pametnimista.usd.cas.cz/brno-stred-pametni-deska-josefu-robotkovi/
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=1806
http://www.posledniadresa.cz/www/Names/Name/30)

Souřadnice: N49°11'41.3'' E16°36'36.4'' (vchod do pasáže)
Pomník přidal: Vladimír Šustáček

Pamětní deska Záviš Kalandra

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Revoluční 1006/5
Poznámka:

Záviš Kalandra se narodil 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm v rodině MUDr. Břetislava Kalandry a jeho ženy Eleonory, rozené Fišerové. Kalandrovi měli čtyři děti: další dva syny Břetislava a Dušana a dceru Drahomíru.
Už v průběhu studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí se Záviš Kalandra začal zajímat o veřejné záležitosti a dobová atmosféra jej přivedla k levicovým myšlenkám. Jeho pozdější publicistickou kariéru již tehdy předznamenal pokus o vydávání studentského, levicově zaměřeného časopisu. Spolupracoval na něm se spolužákem O. Peclem, s nímž se měl později osudově setkat před komunistickým tribunálem.
Po složení maturity v r. 1921 pokračoval Kalandra ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru klasická filologie a filozofie. Aktivně pracoval ve vedení studentské komunistické frakce (Kostufra), do komunistické strany vstoupil v r. 1923. Po skončení studia byl jako perspektivní kádr zaměstnán ve stranickém tisku, nejprve jako redaktor Československé komunistické korespondence (ČKK). Jeho kariéra publicisty se slibně rozvíjela: v r. 1928 byl jmenován šéfredaktorem Rudého večerníku, rok poté se přesunul ve stejné funkci do Rudého práva. Kalandrův zvídavý intelekt se však nedokázal dlouho opájet komunistickou utopií a již v první polovině 30. let se dostavily první konflikty s gottwaldovskou představou o názorově monolitní straně. V r. 1934 Z. Kalandru poprvé zbavili funkcí po drtivé kritice jeho reakce na události v Dollfussově Rakousku. Dočasně jej zachránila pouze popularita jeho publikace k 500. výročí porážky husitského hnutí v bitvě u Lipan („Znamení Lipan“, vydáno v r. 1935).
Kalandrovou knižní prvotinou byla v r. 1932 vydaná „Zapovězená Ženeva“). Soudruzi mu milostivě umožnili redigovat Haló noviny a Tvorbu. K definitivní roztržce s KSČ došlo v r. 1936 v souvislosti s prvními moskevskými procesy. V Moskvě se účtovalo s celou „starou gardou“ Leninových spolupracovníků. Kalandra stojící dosud na pozicích upřímného leninovce nemohl mlčet k tragické frašce, v níž byli „staří bolševici“ Zinověv, Kameněv a Bucharin obsazeni do rolí přeběhlíků do tábora kontrarevoluce. Rozeslal proto podle adresáře odběratelů Rudého práva nepodepsaný leták s kritikou procesů. V srpnu 1936 vydal společně s bývalým kolegou z Rudého práva J. Guttmannem brožurku „Odhalené tajemství moskevského procesu“. Vyloučení ze strany a první obvinění z trockismu dokonce předcházelo otištění uvedeného spisku. Kalandra skutečným trockistou nebyl, přestože se stýkal s W. Salusem, osobním přítelem a stoupencem L. Trockého. V druhé polovině 30. let se pouze snažil soustředit kolem sebe několik přátel, s nimiž by mohl vytvořit alternativu ke stalinistické politice KSČ, jakousi „žižkovskou“ frakci strany (vydávání časopisu Proletář v r. 1937 a Proletářských novin v r. 1938). Rozchod se stranou a přesvědčení o nezbytnosti širší nadstranické spolupráce proti fašismu přivedly Kalandru v r. 1937 do obrázkového časopisu Světozor. Dále přispíval do Peroutkovy Přítomnosti a působil v nakladatelství Mazač (vydávání Naučného slovníku aktualit). Kromě politiky se v 30. letech zabýval i psychoanalýzou a Schopenhauerovou filozofií, byl členem Surrealistické skupiny, přátelil se s K. Teigem a propagoval francouzské surrealisty (článek „Čin André Bretona“ z r. 1935). Odtud pramenil jeho zájem o českou mytologii; v předválečných letech začal pracovat na svém největším historickém díle „České pohanství“ (první část rukopisu zabavilo gestapo, dokončeno a publikováno bylo až r. 1947). S Kalandrovým surrealistickým obdobím souvisí i jeho poslední dílo, nedokončená studie o analýze snů „Skutečnost snu“. Cítil nacistickou hrozbu, nedokázal však po okupaci opustit svou ženu, výtvarnici Ludmilu Rambouskou, a okruh intelektuálních přátel, do něhož patřila i láska Franze Kafky, publicistka Milena Jesenská. Podle pozdějších Kalandrových přiznání společně s M. Jesenskou působili v odbojové skupině „V boj“, která měla za úkol organizovat přechody hranic do Polska. Po obsazení republiky sice gestapo o této činnosti nevědělo, přesto Z. Kalandru zatklo již v září 1939 na základě jeho komunistické minulosti. Válku strávil v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen.
Po osvobození se již nechtěl politicky angažovat, nýbrž věnovat se výhradně vědecké a spisovatelské tvorbě. Jeho známí později vzpomínali, že se s komunismem zcela rozešel a opakovaně varoval před „Sověty a jejich pomstychtivostí“. Politicky se blížil národním socialistům, o čemž svědčí fakt, že přispíval do jejich periodik. Obnovil styky s přáteli ze studií: s literátem L. Novomeským (z jeho popudu napsal r. 1948 „Zvon Slobody“ – příspěvek k výročí slovenského národního vystoupení r. 1848, vydáno na Slovensku pod pseudonymem Juraj Pokorný) i s O. Peclem. Tím se dostal do okruhu osob, v němž StB začala po únoru 1948 „slídit“ při přípravě politického monstrprocesu, který měl zastrašit všechny kritiky nově nastolených pořádků.
Záviš Kalandra byl zatčen za zvláštních okolností, jakoby náhodou. Dne 7. 11. 1949 si StB přišla pro MUDr. A. Ungára, Kalandrova přítele a příbuzného (první manželka A. Ungára a manželka Kalandrova byly sestry). Oba bydleli ve stejném domě a právě v okamžiku zatčení si Kalandra přišel zatelefonovat do švagrova bytu. Ústřední motivy Kalandrových výslechů jsou trojího druhu: „trockistická“ minulost, styky s L. Novomeským (výpovědi „na L. Novomeského“ se zřejmě měly použít později ke kompromitaci „slovenských buržoazních nacionalistů“) a s O. Peclem. Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů“, která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž“. Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též O. Pecla. Pecl chtěl získat pravidelné odběratele tiskových zpráv tak, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. Jenže v Československu už v té době bylo všechno tajné: od běžných zpráv o potížích v dopravě přetížené přepravou surovin Sovětům až po zprávy o situaci ve výrobě textilu. Vyvrcholením přiznání dosažených vyčerpávajícími výslechy, kdy Kalandra musel odpovídat vestoje desítky hodin, zatímco vyšetřovatelé se střídali, bylo obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal M. Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží. Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných, kteří stanuli v červnu r. 1950 před Státním soudem jako „členové ilegálního vedení spikleneckého centra“, již na počátku vyšetřování jasně uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem. Vzpomínky jeho obhájce JUDr. Vízka potvrzují, že věděl i to, že soudruzi politickou zradu nepromíjejí; očekával trest smrti. Proces trval několik dní. Záviš Kalandra vypovídal 3. 6. 1950. Z dochovaného zvukového záznamu procesu je patrné, že zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem. Společně s M. Horákovou, přítelem O. Peclem a J. Buchalem byl odsouzen k trestu smrti. Odvolání ani dojemná žádost o milost adresovaná prezidentovi jeho ženou nemohly na Kalandrově osudu nic změnit.
Před popravou vykonanou brzy ráno dne 27. 6. 1950 mu bylo dovoleno naposledy hovořit s manželkou a předat jí rukopis „Skutečnosti snu“, na kterém pracoval i ve vazbě.
Rozsudek smrti nad Z. Kalandrou měl mezinárodní ohlas, protestovali proti němu francouzští spisovatelé A. Breton a A. Camus. Básníku P. Eluardovi nestál jeho český příznivce a literární kolega za pár řádek. V 60. letech usilovala rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů o plnou společenskou rehabilitaci Z. Kalandry, včetně vydávání jeho spisů. S nástupem normalizace však tyto snahy padly. Rehabilitace se všem obětem procesu s M. Horákovou a spol. dostalo až po r. 1989. Z. Kalandra byl roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorkou textu je PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )

Souřadnice: N50°5'28.36'' E14°25'39.65'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Antonín Šindelář

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 4, Sdružení 1664/1
Poznámka:

Antonín Šindelář byl komunistickým režimem odsouzen ve zmanipulovaném procesu k šestnácti rokům vězení a ztrátě veškerého majetku.
(zdroj: https://posledniadresa.cz/www/Names/Name/61 )

Souřadnice: N50°3'12.64'' E14°26'28.54''
Pomník přidal: Jiří Padevět

Pamětní deska Josef Charvát

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 6, Svatovítská 361/4
Poznámka:

Narozen 28. 7. 1923 v Praze, jeho otec, který zemřel již rok po jeho narození, byl státním úředníkem na ministerstvu financí, matka pracovala až do své smrti roku 1944 na ředitelství státního dluhu v Praze. Absolvoval nejprve pět obecných a později sedm tříd reálky, na které v roce 1941 složil úspěšně maturitní zkoušku. Roku 1943 zakončil maturitou i dvouletý abiturientský elektrokurz na střední průmyslové škole v Praze a s touto kvalifikací začal pracovat jako technický úředník v pražském závodě Zbrojovky Brno, kde setrval až do svého nástupu na Vysokou školu elektrotechnickou na podzim 1945.
Během války se oženil a narodil se mu nejdříve syn Jan (ten však po měsíci zemřel) a posléze syn Petr. Právě z důvodů zabezpečení rodiny musel záhy přerušit vysokoškolská studia a od 1. 5. 1946 se stal zaměstnancem Škodových závodů v Praze. Od října 1947 do března 1949 pak absolvoval základní vojenskou službu, ze které se vrátil na své původní místo. Politicky byl organizován v Československé straně lidové, avšak jen jako její řadový člen bez významnějších funkcí.
Po únoru 1948 vstoupil do KSČ, ale s jejím programem a cíli se nijak neztotožňoval, naopak se rozhodl s nastupujícím totalitním režimem bojovat. Společně se svou manželkou pomáhal lidem, kteří byli komunistickou mocí pronásledováni, a jeho protikomunistická odbojová činnost vyvrcholila účastí na pokusu osvobodit politické vězně z litoměřické věznice pod vedením Vratislava Polesného.
17. 5. 1949 byli manželé Charvátovi v časných ranních hodinách zatčeni Státní bezpečností a jako údajní členové ilegální odbojové organizace ZVON obviněni z přípravy ozbrojeného puče, ke kterému mělo dojít v součinnosti s dalšími odbojovými skupinami právě v tento den. Celkem bylo v souvislosti s touto akcí žalováno státní prokuraturou 98 osob, které byly rozděleny do pěti skupin a souzeny postupně dvěma senáty Státního soudu v Praze – civilním (předseda JUDr. Jaroslav Novák, prokurátor dr. Karel Čížek) a smíšeným (plk. Dr. Štella, prokurátor Dr. Juraj Vieska).
Hlavní přelíčení se skupinou, do které byl zařazen i Josef Charvát, proběhlo ve dnech 19., 20. a 22. srpna 1949 a vyneslo celkem dva tresty smrti, jeden z nich právě pro Josefa Charváta (zločin velezrady, zločinného vyzvědačství a pokusu o vraždu), druhý pro Josefa Polesného. Vlasta Charvátová byla ve stejném procesu odsouzena k doživotnímu trestu. Již předtím následkem výslechu vyšetřujícími orgány StB potratila. U všech těchto obžalovaných soud vyslovil také pozbytí čestných práv občanských a konfiskaci celého jmění.
5. listopadu 1949 byli v Praze na Pankráci po předchozím zamítnutí žádosti o milost Josef Charvát, Vratislav Polesný, Emanuel Čančík, Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda a Květoslav Prokeš popraveni. Poslední tři jmenovaní byli zatčeni a odsouzeni v rámci Akce Květa (Akce Anton). Manželka Josefa Charváta se z komunistických věznic vrátila až na sklonku roku 1963, po předchozím zkrácení trestu amnestií. Synu Petrovi bylo v té době patnáct let.
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )

Souřadnice: N50°5'52.04'' E14°23'46.1'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Karel Bacílek

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 2, Trojická 387/2
Poznámka:

Narodil se 25. 3. 1920 ve Zdicích u Prahy (Středočeský kraj, okres Beroun). V roce 1936 se jeho rodina přestěhovala do Prahy, kde získali do nájmu restauraci U zlaté Prahy na Žižkově. Otec Karla Bacílka ji provozoval až do roku 1946, kdy musel kvůli nemoci živnost opustit a podnik předat. Rodiče se politicky nijak zvlášť neangažovali, matka pečovala o domácnost, otec byl řadovým členem sociální demokracie a nezastával žádné významnější funkce.
Karel Bacílek mladší vychodil obecnou školu, pak pokračoval ve studiích na reálném gymnáziu v Berouně, ale maturitu získal až v roce 1941 na gymnáziu v Praze. Poté se vyučil číšníkem a až do roku 1945 pracoval v restauraci svého otce jako číšník. V červnu 1942 po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha získal nezáviděníhodnou zkušenost s pražským gestapem. Tehdy byl spolu se svou sestrou zatčen a odvezen do Petschkova paláce (řídící úřadovna gestapa, byly zde vyslýchány a mučeny tisíce lidí) a později na Pankrác (věznice v Praze). Odtud ho naštěstí po několika dnech propustili, ale děsivá vzpomínka už mu zůstala.
Po osvobození se na podzim roku 1945 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V té době se již živě zajímal o politiku, a i proto se rozhodl vstoupit do Československé strany národně socialistické, která mu byla svým programem nejbližší. V ní, respektive v její následovnici Československé straně socialistické setrval i po únoru 1948. Již tehdy se vnitřně neztotožňoval s politikou vládnoucích komunistů a správně identifikoval události jako postupné vzdalování se masarykovské tradici demokratického Československa. V tom se shodoval se svým otcem.
Osudné se mu stalo setkání s pplk. ve výslužbě Josefem Hruškou, s nímž Karla Bacílka mladšího seznámil na jaře 1948 jeho otec. Tento agent Vojenského obranného zpravodajství, jehož řídícím orgánem byl plk. R. Mysík z Reicinova 5. oddělení hlavního štábu, se oběma mužům prezentoval jako člověk odhodlaný ilegálně pracovat proti komunistům. Na jeho popud začali oba Bacílkové získávat kontakty ve svém okolí na podobně smýšlející lidi a shromažďovat „zpravodajské“ informace. Karel Bacílek ml. se rovněž seznámil s Borisem Kovaříčkem, který rovněž studoval práva a sám již vedl ilegální skupinu, kterou nazval Šeřík.
Postupem času vznikala rozvětvená odbojová organizace Pravda zvítězí (PZ), kterou fakticky řídil vahou své osobnosti pplk. Josef Hruška. Ten také – po dohodě se svými nadřízenými – stanovil její konečný cíl, totiž ozbrojený puč plánovaný na únor 1949, tedy na dobu prvního výročí komunistického převratu. Nereálnost celého podniku zastínila „vojenská odbornost“ tohoto muže a živil ji samozřejmě také mladický zápal velké části protagonistů. Cynická provokační hra trvala několik měsíců, během nichž do ní byly vtahovány další a další osoby a napojovány další skupiny (jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa alias major Král). Během této doby se spolupracovník obranného zpravodajství Hruška také opakovaně pokoušel navázat styky se špičkami zahraniční emigrace, což byl jeden z jeho úkolů. Karel Bacílek tak s jeho vědomím podnikl 7. prosince 1948 cestu za hranice do Američany okupované části Německa; není však úplně jasné, s kým vlastně jednal a nešlo-li také o provokaci.
Na konci prosince 1948 spadla klec. Přišla mohutná vlna zatýkání, které padlo za oběť téměř dvě stě lidí, mezi nimi i generál Karel Kutlvašr, někdejší vojenský velitel Pražského povstání. I on patřil mezi ty, kteří podlehli „vábení“ Hruškovy organizace, když se zúčastnil jedné ze schůzek s ním. Karla Bacílka mladšího zadržely orgány StB dne 17. prosince 1948 ve 22.15 a podrobily ho brutálním výslechům, při nichž z něj vyšetřovatelé StB doslova vymlátili doznání o protistátní činnosti. Protože počet zatčených byl takový, že nebylo v silách vyšetřovatelů ani soudců zabývat se jimi najednou, rozdělili je do několika skupin, žalovaných a souzených samostatně (hlavou jedné z nich se stal otec Karla Bacílka, Karel Bacílek starší).
Karel Bacílek mladší byl zařazen do třináctičlenné skupiny, kterou obžaloba charakterizovala jako štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. Kromě něj sem patřili i Boris Kovaříček a pplk. Josef Hruška, kterého se mezitím jeho představení rozhodli zbavit. Do čela vykonstruované skupiny byl dosazen právě generál Kutlvašr. Z třinácti souzených bylo pět studentů (K. Bacílek, L. Strejc, J. Morava, B. Kovaříček, M. Gregar), čtyři vojáci ve výslužbě (K. Kutlvašr, J. Hruška, E. Novotný, J. Nedbálek), učitel základní odborné školy (J. Slanina), pekařský mistr (Z. Loch), žena v domácnosti organizující přechody do zahraničí (J. Straširybková) a slovenský úředník J. Demeter.
Hlavní líčení s touto různorodou skupinou tak proběhlo před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci za předsednictví plk. justiční služby Dr. Jana Metličky až ve dnech 12.–16. května 1949. Všichni byli prokurátorem, jímž byl gen. justiční služby Jan Vaněk, žalováni z velezrady, čtyři z nich navíc i z vyzvědačství. Příbuzní a přátelé byli do soudní síně vpuštěni pouze na vyhlášení rozsudku, jinak bylo celé líčení tajné. Karel Bacílek byl odsouzen za zločin velezrady (§ 1 zák. č. 231/1948 Sb.) a vyzvědačství (§ 5 zák. č. 231/1948 Sb.) k trestu smrti, dále ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění. Stejný rozsudek si vyslechl i Boris Kovaříček a Josef Hruška. Generál Kutlvašr dostal doživotí.
Odvolání odsouzených Nejvyšší soud v Brně zamítl již 23. května 1949 (nikdo z nich nebyl přítomen). Ani žádostem o milost nebylo vyhověno.
Popraven byl Karel Bacílek spolu s ostatními na dvoře pankrácké věznice 24. května 1949 v pět hodin ráno.

Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor Petr Mallota, redakčně zkráceno
Zdroj fotografie: NA, f. Policejní ředitelství Praha II.
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz )

Souřadnice: N50°4'14.63'' E14°25'0.34'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf

Pamětní deska Karel Strmiska

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 9, U Vysočanského pivovaru 419/10, Vysočany
Poznámka:

Na počátku padesátých let proběhl jeden z větších procesů, zaměřený na údajnou protistátní skupinu příslušníků SNB, za jejíž hlavu byl označen vrchní strážmistr Karel Strmiska. Případ souzených policistů kombinuje skutečně prováděnou protikomunistickou činnost a zcela smyšlená obvinění z přípravy protistátního puče, tvořící součást velké provokační akce Státní bezpečnosti.
Karel Strmiska se narodil 1. listopadu 1910 v Praze do rodiny Dominika Strmisky a jeho manželky Elfriedy, rozené Přibylové. Po obecné a měšťanské škole vychodil dva roky obchodní školy, z vojenské prezenční služby se vrátil do civilu v hodnosti svobodníka. Jako životní dráhu si zvolil kariéru policisty, v níž pokračoval i po válce, když nově vznikl Sbor národní bezpečnosti. Působil na služebně v Praze a dosáhl hodnosti vrchního strážmistra. Karel Strmiska byl ženatý s Idou, rozenou Fromovou, měli spolu tři děti.
Jeho skutečná odbojová činnost spočívala v pomoci při organizování tajné finanční sbírky na pomoc rodinám politických vězňů, do níž opakovaně přispíval. Karla Strmisku zatkli 19. září 1951 a v následujících týdnech podroben surovým výslechům, během nichž jej vyšetřovatelé nutili k podpisu vykonstruovaných a předem připravených přiznání. Strmisku donutili podepsat, že se dopouštěl nejtěžších zločinů včetně velezrady. Podstatou jeho činnosti měla být příprava státního převratu, vedeného s pomocí amerických vojsk, která by přišla na pomoc ze západního Německa. Do ilegální činnosti prý zapojil řadu dalších osob, současně se připravoval vyzradit tajné skutečnosti nepřátelům na západě. Strmisku prý motivoval především stesk po letech první republiky, kdy jako četník požíval výsadního postavení a užíval si vrchnostenské autority, jíž po vítězství lidu pozbyl.
Proces před senátem Státního soudu v Praze začal 19. prosince 1951 a pokračoval do 22. prosince, kdy byl vynesen rozsudek. Dne 22. prosince 1951 byl Karel Strmiska uznán vinným z velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu smrti oběšením. Spolu se Strmiskou bylo odsouzeno dalších pět osob, včetně strážmistrů Jozefa Maceje a Josefa Kmínka, kteří byli také odsouzeni k trestu nejvyššímu.
Rozsudek smrti přinesli dva příslušníci StB rodině Strmiskových až domů a vybrali si chvíli, kdy matka s třemi dětmi seděla u štědrovečerní večeře.
Odsouzení se odvolali k Nejvyššímu soudu, který případ Karla Strmisky, Jozefa Maceje a Josefa Kmínka projednal 28. května 1952. Jako ve většině podobných případů odvolání zamítl.
Padlo rozhodnutí Strmisku popravit v den, kdy jeho dcera slavila narozeniny. Poslední den v životě trojice policistů nastal 8. srpna 1952. Postupně je vyvedli na nádvoří věznice Praha-Pankrác, kde jim předseda senátu přečetl rozsudek a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o milost. Karel Strmiska pronesl poslední slova. „Mám hodinky a chtěl bych, aby tyto byly předány jako poslední památka mému synovi“. Potom je převzal mistr popravčí. Karel Strmiska byl předveden v 5.30, kat zahájil popravu v 5.32 a v 5.36 oznámil, že exekuce byla provedena. Soudní lékař prohlásil v 5.40, že odsouzený je mrtev.
Vdovu s dětmi vystěhovali z bytu, zabavili jim nábytek a donutili se nastěhovat do jedné sklepní místnosti bez oken.
Vyšší vojenský soud v Příbrami rozhodl 31. října 1990 o zrušení rozsudku Státního soudu a zastavení trestního stíhání.
Po šedesáti letech se v dochovaném archivním materiálu těžko hledá skutečnou příčinu, proč museli právě Karel Strmiska, Josef Macej a Josef Kmínek zemřít na popravišti. Jediný logický důvod jejich výběru lze spatřovat v organizování materiální pomoci rodinám zatčených a vězněných obětí politických procesů. Tito muži se režimu hodili jako exemplární případ nebezpečnosti příslušníků SNB „nakažených“ duchem první republiky. Jejich poprava v zinscenované justiční vraždě měla především zastrašit všechny kolegy s podobnou profesní minulostí.
Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorem životopisného medailonu je Ivo Pejčoch, redakčně zkráceno
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )

Souřadnice: N50°6'30.17'' E14°30'15.73'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Marek Lanzendorf