Spolek pro vojenská pietní místa

Pamětní deska Vilém Bufka

Autor: Adam Vykydal, 17.02.2011

V současné době je pamětní deska uložena na Městském úřadu Nymburk, odbor školství, kultury a památkové péče; současný stav domu, Komenského 252, neumožňuje umístění pamětní desky.
Pomoc poskytl ing. Jiří Černý, vedoucí odboru.
Bufka Vilém, nar. 11.8.1915, Nymburk, okres Poděbrady, osobní číslo Z; L-150; RAF/787572. Odveden 2.10.1939, Paříž, Francie, četař dsl. čs.
(zdroj databáze VÚA Praha)
Bufka Vilém, nar. 11.8.1915, Nymburk, okres Poděbrady, osobní číslo Z; L-150; RAF/787572. Odveden 2.10.1939, Paříž, Francie, četař dsl. čs.
(zdroj databáze VÚA Praha)
Když českoslovenští letci v létě 1940 dorazili na anglickou půdu, mnohé se pro ně změnilo. Hlavně pro ty, kteří ve svých rukách třímali berany strojů bombardovacího letectva. V britském Královském letectvu RAF velel bombardovacímu letounu pilot. Narozdíl od československého letectva, nebo francouzského, podle jehož struktury bylo naše předválečné letectvo budováno, kde zastával funkci velitele bombardéru navigátor. Přitom nezáleželo, zdali je pilotem stroje důstojník nebo poddůstojník. Jedním z prvních poddůstojníků, kteří se chopili řízení Wellingtonu československé perutě, byl usměvavý obr Sgt. Vilém Bufka.
Narodil se v Nymburku, městě železničářů, dne 11. srpna 1915. Absolvoval tříletou živnostenskou a dvouletou vojenskou průmyslovku v Mladé Boleslavi a poté, v říjnu 1935, narukoval do armády. V rámci prezenční služby absolvoval pilotní školu v Hradci Králové a v Piešťanech. V době zostřující se mezinárodní situace sloužil u 82. těžké bombardovací letky Leteckého pluku 5 na zastaralých licenčních dvoumotorových těžkých bombardérech Aero/Bloch MB-200. Kvalifikaci létání v noci a podle přístrojů získal v období říjen 1938 - únor 1939.
Po okupaci Československa odešel 1. července 1939 do Polska. V Polsku se jako ostatní upsal francouzské Cizinecké legii. S podepsaným závazkem na pětiletou službu odplul na lodi Chrobry do Francie, kde jako jeden z mála československých bombardovacích letců i zasáhl do bojů. Po přeškolení na francouzskou techniku byl 1. května 1940 odvelen ke Group de Bombardement GB I/23. Na strojích MB-210, prakticky totožných s těmi, které znal již z domova, stačil vykonat několik zoufalých náletů na postupujícího nepřítele. I on však musel nakonec zdrcenou Francii opustit. Za řízením malého dopravního Caudronu C.635 Simoun přeletěl Středozemní moře směrem do Severní Afriky a s téměř prázdnou nádrží přistál na pláži u Maison Blanche.
Byl jedním z prvních československých letců, kteří po příjezdu na britskou půdu vstoupili dobrovolně do RAF. V hodnosti Sergeant se stal jedním ze zakládajících členů 311. (československé) bombardovací perutě.
Svůj první operační let absolvoval po tvrdém a náročném výcviku dne 16. prosince 1940, jako druhý pilot v posádce Sgt. Františka Taibera. již na svůj pátý operační let, 2. ledna 1941, však odstartoval jako první pilot - velitel letounu.O několik dní později, 16. ledna, utrpěl při náletu na Emden omrzliny a musel být po přistání přenesen rovnou do sanitky.
Po návratu z nemocnice byl povýšen na Flight Sergeanta. Při náletu na Brémy, 22. června 1941, se však setkal se svým přemožitelem. Pilot německé noční stíhačky Bf-110, stíhací eso Oblt. Egmont, Prinz zur Lippe-Weissenfeld (4./NJG1), jeho Wellingtona zasáhl dlouhou dávkou a zapálil. Sgt. Bufka byl jediným z šestičlenné posádky, kdo z padajícího bombardéru stačil vyskočit a zachránit se na padáku. Utrpěl zlomeninu nohy a mnoho tržných ran po celém těle. Ale přežil.
Jako zajatý protektorátní občan si však nemohl být ani v zajateckém táboře jist svým osudem. Jako příslušníku Říše mu hrozil trest smrti za velezradu a pozvednutí zbraně proti Říši. V létě 1944 byl s dvěma desítkami Čechoslováků převezen na gestapo do Prahy, kde jim bylo sděleno obvinění: „Jste vinen, že jako protektorátní příslušník jste se úmyslně vyhnul pracovní povinnosti a svým útěkem jste projevil nepřátelské úmysly. Ve Francii a v Anglii jste v nepřátelské armádě pozvedl zbraň proti Říši, čímž jste se dopustil velezrady. Podle zákonů Říšské branné moci, § 91a, budete za tyto zločiny potrestán smrtí provazem. Předáme vás orgánům Říšského válečného soudu v Torgau, kde bude vykonán rozsudek.“
O setkání s Bufkou nám kdysi vyprávěl i plk. Petr Uruba: „Dostali jsme se na gestapo, sem na „Petchkárnu“. Setkal jsem se tam s Vildou Bufkou. Povídám mu: „Bille, co Ty tady?“ A ten Němec hned na nás začal řvát, ať jsme zticha.
Jako příslušníci RAF jsme měli tu výhodu, že Angličané o nás řekli, že máme britské občanství. Takže se s námi muselo zacházet jako s každým jiným příslušníkem britské armády, letectva a tak. Němci se s tím museli smířit a nakonec to uzavřeli s tím, že si to s námi vyřídí po vítězném ukončení války. Jenže,... na gestapo jsme se dostali někdy v roce 1944 a to už v podstatě každý Němec musel vědět, že mají tu válku prohranou. Koneckonců, vždyť i Němci byli jedni z prvních, kdo tu Ženevskou dohodu podepsali.“
Aby zabránil deportaci do Torgau a získal čas, dokud nedorazí zástupci Červeného kříže a zástupci ochranné mocnosti (Švédska), nechal si Bufka od skotského lékaře raději vyoperovat zdravé slepé střevo (improvizovaně břitvou na holení, bez umrtvení).
Společně s ostatními stíhanými Čechoslováky byl po zásahu MČK a Švédska a přeložení výkonu rozsudku „do vítězného zakončení války“ přesunut do zajateckého tábora Oflag IV/C. Jeho dočasným domovem se tak stal slavný hrad Colditz. 16. dubna 1944 se však otevřela brána a: „...v ní se objevil první americký voják. Zaprášený, unavený, s automatem u boku a s pohaslou cigaretou v koutku úst... ´To je dost, že už jste tady...´ křičel někdo vedle mě štěstím bez sebe, “...to vám to ale trvalo...´ A ten voják v bráně odhodil cigaretu, posunul si přilbu do týla, poslal nám širokánský úsměv a pronesl ryzí češtinou: ´Jó, kluci, to už nám musíte prominout. Dělali jsme opravdu, co jsme mohli...´Vrhli jsme se na něho jako zběsilí. Když srovnal kostru po našem objetí, představil se: ´Joe Štefan, Nebraska.´
Po návratu do Anglie se nyní už W/O Bufka přihlásil zpět u své „Třistajedenáctky“. Do Československa se vrátil 16. srpna 1945 na palubě jednoho z jejích Liberatorů.
Za svoji válečnou činnost byl dekorován 2x Čs. válečným křížem, 2x Čs. medailí Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády se štítky F a VB, francouzským Croix de Guerre, britskou 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal.
Po skončení války byl ppor. let. Vilém Bufka spolu s ostatními „zápaďáky“ jakýmsi jádrem instruktorského sboru nového československého letectva.Již v říjnu 1945 nastoupil v Olomouci do Školy pro učitele létání. Po jejím absolvování, běhěm něhož byl povýšen postupně na nadporučíka letectva, byl zařazen na Letecké učiliště a v březnu dokonce na Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové jako učitel létání. Za krátko se z něj stal kapitán letectva.
Válečné události a zranění se však musely odrazit na jeho zdraví. Trpěl častými nemocemi a v září 1946 musel dokonce podstoupit šestiměsíční léčení v Praze a v Matliarech. Vedlo to k tomu, že byl v dubnu 1947 přeřazen jako referent motorového létání k Hlavnímu inspektorátu branné výchovy MNO. Jeho úkolem bylo přezkušovat letecké záložníky.
V říjnu 1948 byl povýšen na štábního kapitána. Jeho představený, pplk. let. Okrouhlický, mu po únorových událostech roku 1948 napsal kladný kádrový posudek. je však otázkou, nakolik se zakládal na pravdě. Spíš měl sloužit k udržení Bufky ve službě. Přesto však ani on osudu západních letců neunikl. 1. května 1949 byl dán na dovolenou s čekaným a o půl roku později, 1. listopadu, přeložen do výslužby. Následovala dlouhá léta ústrků a pronásledování. Až v šedesátých letech mohla vyjít kniha jeho vzpomínek, pod názvem „Bombardér T-2990 se odmlčel“.
Zdraví bývalého pilota bombardéru, dvoumetrového usměvavého obra, se však i nadále rychle zhoršovalo. V listopadu 1967, konkrétně 20. listopadu, štábní kapitán letectva ve výslužbě Vilém Bufka zemřel.
Jeho manželka si o tři roky později vzala za muže dalšího bývalého RAFáka, Jana Irvinga, též ex-pilota 311. perutě. Vilém Bufka byl po listopadu 1989 posmrtně povýšen do hodnosti plukovníka letectva.
Až jednou má peruť k zemi padne a nevzlétnu již dál, pak vzpomeň, že letec pro národ žije a pro vlast i umíral.
(zdroj http://www.valka.cz/clanek_11775.html)

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Adam Vykydal, 02.03.2011

Podrobnosti k jednotlivcům viz http://valecnehroby.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=59754&mt=nymburk&st=0&; a tyto stránky.

Kameny zmizelých - rodina Steinerova

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Jiří Padevět, 27.05.2023

Manželé Steinerovi byli do Ghetta Terezín deportováni 9.6.1942 transportem AAc. Bohumil Steiner v Terezíně zahynul. Pavla Steinerová byla 15.10.1942 deportována transportem Bv do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byla zavražděna.
(zdroj: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/126549-bohumil-steiner/ , https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/126954-pavla-steinerova/ )