Spolek pro vojenská pietní místa

Pomník Tábor Hanke

Autor: Jiří Padevět, 07.08.2019

Němečtí civilisté byli umisťováni v ostravském internačním táboře Hanke[1] a od 10. května[2] . Od 18. května, kdy byla zavražděna první oběť, do 13. června[3] byli brutálně mučeni a popravováni, vězni se údajně často museli vraždit navzájem. Příslušníci SA a SS z řad místních Němců byli umístěni v cele číslo 6, která měla betonovou podlahu. V této cele byla nejspíše i řada osob oběšena na rouře u stropu. Popravčím byl velmi často Heinrich Gloss,[4] bývalý člen SA, který řadu vězňů i mučil. Ženy a děti byly internovány ve stěhovacích vozech firmy Hanke na nádvoří objektu.
U poprav se často jednalo o hromadné exekuce, například 28. května bylo zabito 18 osob, o den později 17 osob, 30. května 28 osob, 4. června bylo zabito 21 mužů a vedení tábora tvrdilo, že se jednalo o vzpouru, která byla potlačena, a během jejího potlačování zahynulo 72 vězněných.[7] 9. června 26 osob, 10. června došlo k pokusu o popravu elektrickým proudem[8] a 12. června 32 osob. Na úmrtích se podle svědků podíleli Vladislav Kusz, Emil Martínek, Josef Jurášek a Leopold Pieczka.[9]Podle výpovědi příslušníka SNB Břetislava Hotového přišlo během internace 14 žen do jiného stavu, nejspíše znásilněny Vladimírem Sedlářem, Vladislavem Kuszem nebo Emilem Martínkem. Všechny byly odvedeny do nemocnice na potrat.
Po tomto dni byla ostraha tábora odvolána a nahrazena jednotkou SNB.[10] Následně zemřelo do 3. července „pouze“ 5 internovaných a výrazně se snížil počet lidí, umístěných v táboře.
Oběti[11] byly pohřbeny v místech, kde se dnes nachází sad Milady Horákové. Dříve zde býval městský hřbitov, mrtví Němci byli prý v noci tajně pohřbíváni u jeho zdi. Hromadný hrob, respektive hroby části ze 231 obětí v ostravském parku Milady Horákové u zdi nemocnice jsou dodnes bez označení.
V létě byli internovaní přesouváni do jiných zařízení a na podzim byl tábor zrušen. Táborem prošlo do konce června asi 700 osob, z toho 100 žen.
________________________________________
[1] Jednalo se o sklady a administrativní budovy zasilatelské firmy Hanke. V blízkosti je těžní věž bývalého dolu Jindřich a nově postavené obytné domy. V roce 1945 vedla dnešní Harantova ulice až k ulici Nádražní, na jejich nároží stál tábor. Místo pro internaci Němců vybral náčelník politického oddělení ostravského ředitelství Národní bezpečnosti Vladislav Kusz, narozený 10. 2. 1908, člen KSČ, protože kapacita věznic nestačila a lokalita byla poblíž sídla Národní bezpečnosti. Nádražní ulice se od roku 1948 do roku 1990 jmenovala Dimitrovova.
[2] Od 12. 5. prováděli ostrahu tábora výpomocní členové stráže Národní bezpečnosti pod velením Emila Martínka, horníka z Hrušova, narozeného 21. 5. 1910 v Petřvaldu. Podle výpovědí pro vyšetřovací komisi v roce 1947 byl Martínek sadista a deviant, který před popravami nutil oběti k hromadným souložím. Při vyšetřování mu bylo dokázáno několik znásilnění. Jeho zástupci byli Josef Jurášek a Ludvík Pieczka, dělníci z Vratimova. Ani jeden z těchto mužů se nijak neúčastnil odboje proti nacismu a nebyl během protektorátu perzekvován.
[3] Od tohoto dne převzala správu tábora jednotka SNB. Vladislav Kusz a Emil Martínek byli 16. 3. zajištěni, v bytě Emila Martínka bylo nalezeno větší množství zlatých zubů. Oba muži byli propuštěni ještě v létě 1945 a znovu vzati do vazby během vyšetřování případu v roce 1947. Propuštěni byli definitivně v březnu 1948, komunistický režim neměl na dalším vyšetřování případu zájem.
[4] Heinrich Gloss (uváděn i jako Jindřich Glos nebo Klos) pocházel z Opavy a před okupací pracoval jako masér ve Vítkovických železárnách. Oba jeho rodiče byli Češi, ale sám se ještě před okupací přihlásil k německé národnosti. Podle výpovědi řady svědků se jednalo o evidentního sadistu, který většinu svých obětí znal osobně. Příslušníkem SS nebyl, ač to některé prameny uvádějí.
[5] V dokumentu se některá jména opakují, skutečný počet osob na seznamu je 231. Jednalo se především o obyvatele Ostravy, Bohumínska, Fulnecka a Hlučínska. Z tohoto počtu bylo 5 žen.
[6] František Šedina musel nesjpíše zemřít proto, že zprostředkovával písemný styk internovaných s vnějším světem a věděl o násilnostech. V některých výpovědích je označován jako Šedenka.
[7] Tato událost byla zcela nepravdivě reflektována i v místním dobovém tisku, větší počet mrtvých byl snahou zakrýt předchozí vraždy. Nová svoboda 5. 6. 1945 a 6. 6. 1945. Většinu „vzbouřenců“ zastřelil ze samopalu Emil Martínek. Podle výpovědi Heinricha Glosse byla celá akce naplánována dopředu. Vězni z cely č. 6, kteří přežili střelbu, byli nuceni utloukat cihlami raněné. Mrtvým byly vytrhány zlaté zuby. Fingovaná vzpoura a její ohlas v tisku zhoršil již tak napjaté vztahy k Němcům v celém regionu.
[8] Tento způsob popravy navrhl Josef Jurášek. Nahá oběť si musela lehnout na mokrou zem a byly jí přiloženy elektrické dráty za uši. Oběti se sice uškvařila kůže na hlavě, ale stále žila. Dozorci nechali údajného příslušníka SS Lothara Orla vzpamatovat a pak ho oběsili. Podle jiné výpovědi ho utloukli kladivem. Při vyšetřování Emil Martínek tvrdil, že v táboře nedošlo k jediné popravě a že elektrickým zařízením chtěli dozorci vězněným poskytovat masáže.
[9] Leopold Pieczka pocházel z Vratimova, byl členem KSČ.
[10] Velitelem této jednotky byl praporčík Josef Petr.
[11] Úřední lékař Josef Kristl při vyšetřování uvedl, že hlášení o úmrtích se odevzdávala politickému oddělení ředitelství Národní bezpečnosti bez uvedení příčiny smrti. Dle nařízení vedení Národní bezpečnosti, nejspíše kapitána Vladimíra Sedláře se neprováděla identifikace zemřelých. Pokud pozůstalí požadovali úmrtní list, příčina smrti se vymýšlela dodatečně. Vladimír Sedlář přišel na Ostravsko již v dubnu 1945 s jednotkami Rudé armády. Podle výpovědi Iva Miléna se tak stalo na příkaz Rudolfa Slánského.
(zdroj: PADEVĚT, Jiří. Krvavé léto 1945: poválečné násilí v českých zemích. Praha: Academia, 2016. Průvodce (Academia). ISBN 978-80-200-2600-2)

Pomník Obětem holokaustu

Autor: Jiří Padevět, 04.11.2019

1. října 1939 odjel z Moravské Ostravy transport 322 převážně pražských židů, deportovaných do Moravské Ostravy o několik dnů dříve, směrem na Nisko nad Sanem. Dojel pouze do Sosnowce, kde byli židé internováni v provizorním koncentračním táboře. Části z nich se na konci roku podařilo odejít na Slovensko a byli internováni v táboře Vyhne nedaleko Bánské Štiavnice, odkud se některým podařilo odcestovat do Palestiny, většina zahynula během roku 1942 ve vyhlazovacích táborech.
9. října se na služebně gestapa v Moravské Ostravě konala první schůzka, na které bylo připravováno vystěhování protektorátních židů do Niska nad Sanem. Schůzky se účastnili Adolf Eichmann, Gerhard Wagner, Hans Günther, Theodor Dannecker a Anton Brunner.
17. října se museli na základě vyhlášky ostravského gestapa židovští muži z Moravské Ostravy ve věku 17 až 70 let dostavit do ostravské jízdárny, odkud byli odvedeni na dnešní Hlavní nádraží Ostrava, kde se formovaly transporty do Niska nad Sanem.
18. října v 8.00 odjel z Moravské Ostravy první transport nejspíše 901 protektorátních Židů na okupované území Polska do Niska nad Sanem, kde si internovaní měli sami postavit koncentrační tábor. Jednalo se pouze o práceschopné muže ve věku 17 až 55 let.
21. října projížděl Moravskou Ostravou transport vídeňských židů, označený WN 2 105, ve kterém bylo deportováno 912 můžu židovské národnosti do Niska nad Sanem.
26. října odjel z Moravské Ostravy druhý transport protektorátních Židů na okupované území Polska do Niska.
1. listopadu vyjel z Moravské Ostravy transport asi 300 židů, který původně směřoval do Niska nad Sanem, ale nakonec dojel do ghetta Sosnowce. Jednalo se o židy z Prahy, kteří byli do Moravské Ostravy přivezeni 28. října.
Tábor v Nisku nad Sanem byl zrušen v březnu 1940 a asi 300 ostravských Židů se vrátilo domů, aby byli zanedlouho transportováni do Terezína, části internovaných Židů se podařilo uprchnout do SSSR, kde byli internováni v sovětských koncentračních táborech systému GULAG, později se většina mužů ve vojenském věku připojila k formující se jednotce Ludvíka Svobody. V roce 2009 byl postaven nedaleko nádraží na konci Walterovy ulice památník, připomínající tyto události.
(zdroj: Jiří Padevět)

Pamětní desky Obětem 2. světové války

Autor: CEVH MO ČR, archiv

tři bronzové pamětní desky se jmény obětí 2. sv. války z řad železničářů (zdroj: CEVH MO ČR)

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Svatopluk Kučera, 01.03.2021

Na pamětní desce chybí jméno HORYMÍRA RECLÍKA, dalšího z účastníků.
Historik Ostravské univerzity Radomír Seďa:
Vypravujte…
V květnu 1943 se pětice mladých dělníků rozhodla zkomplikovat připravované totální nasazení vybraných ročníků z Ostravy a okolí do továren v Říši. Byl to Horymír Reclík, sourozenci Ferdinand a Bronislav Madryové, Alois Břenek a jeho bratranec Karel Břenek. Po důkladné přípravě přepadli v noci ostravský pracovní úřad a kartotéky a evidenční knihy obsahující podrobnou evidenci osob polili benzolem a zapálili. Místní německá okupační správa tak ztratila přehled, kdo má být nasazen a kdo ne. O této vážné sabotáži byl neprodleně informován státní tajemník K. H. Frank. O dva měsíce později se gestapo dostalo na stopu žhářů. Během zatýkání docházelo k přestřelkám přímo v továrnách, kde pracovali. Zatčeni byli také nejbližší rodinní příslušníci žhářů.

Unikl pouze Karel Břenek, na něhož gestapo nasadilo několik konfidentů. Bezvýsledně. Nakonec jeho úkryt ve Vratimově vypátral po několika měsících jeho kamarád Horymír Reclík, který se dal do služeb gestapa. Chtěl tím zachránit svou uvězněnou manželku a rodiče. V červenci 1944 si s Břenkem domluvil tajnou schůzku večer na hřbitově ve Vratimově. Zde mělo dojít k zatčení posledního z pětice žhářů, ale pro gestapo dopadla celá akce velkým fiaskem. Nejenže se Břenkovi podařilo uprchnout z obklíčení, ale jednoho úředníka gestapa na místě zastřelil a konfidenta Reclíka postřelil do nohy. O několik dnů později byl znovu vypátrán, tentokrát v jednom domě ve Staré Bělé. V beznadějné situaci se spolu s dalšími čtyřmi odbojáři rozhodl spáchat sebevraždu.

Sourozenci Ferdinand a Bronislav Madryové a Alois Břenek byli v roce 1944 popraveni v Terezíně. Horymír Reclík se stal konfidentem, po válce ho sice Mimořádný lidový soud v Ostravě odsoudil k trestu smrti, ale ten nebyl vykonán.

Kameny zmizelých - Žofie a Emilie Slatnerovy

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Jiří Padevět, 02.03.2024

Žofie Slatnerová byla do Ghetta Terezín deportována 8.9.1942 transportem Bf, do Auschwitz Birkenau 15.12.1943 transportem Dr. Emilie Slatnerová byla do Ghetta Terezín deportována 20.7.1942 transportem AAs, do Auschwitz Birkenau 15.12.1943 transportem Dr.
(zdroj: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/124504-zofie-slatnerova/ , https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/124501-emilie-slatnerova/ )