Spolek pro vojenská pietní místa

Pomník Obětem 1. světové války

Umístění: Klášter, střed obce, proti kostelu sv. Václava
Poznámka:

Pomník byl odhalen 26. června v roce 1938 a byl zakoupen hasičským sborem v Klášteře u firmy Podpěra ve Světlé nad Sázavou (zdroj http://www.pamatky-venkova.cz/cz/page/pamatnik-padlym-v-i-sv-valce-296 )

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-6104-28232
Souřadnice: N49°48'35.89'' E15°31'46.2''
VPM přidal: Ing. František Jedlička

Pamětní deska František Mojžíš

Umístění: Klášter, na kostele, vpravo od vchodu
Poznámka:

Pan František Mojžíš se narodil 14. března 1914 v sousedních Nasavrkách, v rodině rolníka. Pokřtěn byl v chrámu sv. Václava v Klášteře, kam i docházel na slyšení slova Božího. Měl ještě tři bratry a dvě sestry. Jako druhorozený syn, pomáhal staršímu bratrovi v hospodářství a při tom se zabýval ještě prodejem různého hospodářského nářadí pro potřebu rolníků ve svém okolí. Jako zástupce několika výrobních firem byl, díky této činnosti velice dobře znám, znám byl i mezi těmi, kteří se věnovali ušlechtilé věci, a to byla myslivost. V roce 1944 se oženil se svojí snoubenkou, slečnou Vlastou Michálkovou, učitelkou, dcerou řídícího učitele Michálka ve Vepříkově. Přiženil se tedy do jejich hospodářství, ke kterému náležela již nesloužící cihelna, oba objekty stály na samotě za Vepříkovem na okraji lesa. V roce 1948 s velikou radostí přivítal narození syna Jaroslava, s neradostí vyhlížel na násilné odstranění demokratického řádu v našem státě v únoru 1948 a nastolení komunistické nadvlády. Viděl, jak se poměry obrátily k horšímu, jak komunisté ihned počali naplňovat svůj program znárodňování majetků movitým občanům, jak se připravuje socializace venkova, nelíbil se mu vyhlášený třídní boj pod heslem: „Kdo nejde s námi, jde proti nám...!“ A on se dal k těm, kteří šli proti! Tlak budí vždy protitlak a převážná většina občanů z těch, kteří nesouhlasili s vývojem v zemi, toužili po návratu demokratického svobodného projevu a jistoty soukromého vlastnictví, odsuzovali popravu Dr. Milady Horákové a další nespravedlnosti páchané na nevinných lidech. V zemi se začaly utvářet odbojové skupiny lidí, vznikly takovéto skupiny i v našem okolí. Jedním vedoucím skupiny byl osloven i pan František Mojžíš a ten účast, bude-li to třeba, přislíbil. I když k žádné činnosti zatím nedošlo, nastalo záhy veliké zatýkání lidí, a to "díky" agentu STB, který se do skupiny vetřel. Když přijela STB zatknout také Fr. Mojžíše, tomu se podařilo zadním vchodem z domu odejít a na motocyklu ujet. Byl autem STB pronásledován, mířili na jeho záda samopaly, zastřelit ho ale nepotřebovali, protože ho podezírali, že to byl on, kdo v ty dny zastřelil soudruha tajemníka Piskače ve Vepříkově. Toto nebyla pravda, vražedníkem byl později usvědčen občan ze Žlebů. Takže dopaden nebyl díky znalostem terénu v okolí Zhoře, kde pronásledovatelům zmizel. Mojžíš se od té chvíle stal štvancem, díky jeho známostem z dřívějška přespával na několika místech u známých lidí, bylo to v Leškovicích, nebo ve Štěpánově a nakonec ve Zhoři u rolníka Václava Provazníka. Zatýkáním a pak propouštěním občanů tyto STB sledovala, až vystopovala poslední úkryt Mojžíše a nebyl pak již problém, za pomoci jimi zlomeného občana, zatknout tvrdě spícího hledaného, kterému byl nabídnut nápoj s uspávacím prostředkem. Následovala vazba a tvrdé nelidské výslechy, pak již veřejný soud v haberské sokolovně ve dnech 3. až 5. července 1952. Tribunál Státního soudu z Prahy přijel a zde s dalšími osmi občany soudil za protistátní činnost Františka Mojžíše, jako vedoucího skupiny. Vyměřen mu byl trest nejvyšší, a to smrt! Celých dalších 10 měsíců vyměňovalo si ministerstvo spravedlnosti s ministerstvem vnitra názory, zda není ortel smrti příliš krutý k tomu, že Mojžíš zatím vlastně nic nespáchal. Nakonec to byl podpis prezidenta, který poslal odsouzeného na šibenici. Poprava se konala na Pankráckém dvoře v Praze dne 21. dubna 1953.
Jeho ostatky v podobě popela nevrátily se do rodinného hrobu na hřbitov v Klášteře, popel byl nasypán do společné jámy ostatních popravených. Na hřbitově v pražských Ďáblicích, tam všem politickým vězňům nedůstojně pohřbeným, odhalila po listopadu 1989 KPV ČR památník a každému z mrtvých věnovala desku s jeho jménem. Tyto jsou položeny v řadě na zem.
František Mojžíš před popravou napsal pět dopisů svým nejbližším rodinným příslušníkům, tyto dopisy byly předány jeho synovi Jaroslavovi až v září roku 1995! Čekaly na své odeslání plných 42 roků!
Na upomínku nespravedlivě odsouzeného k smrti darovala KPV ČR a odhalila na venkovní zdi Klášterského kostela pamětní desku. Aktu se opět zúčastnilo vedení KPV spolu s velmi početnou veřejností. Odhalení učinili pan Jan Radil a pan Bohumír Cakl, oba byli s Mojžíšem souzeni. Posvěcení provedl pan farář Vratislav Heger. Má nyní tento kostel vedle upomínky na umučeného faráře Josefa Chadrabu upomínku druhou a vlastenec František Mojžíš si ji právem zaslouží.
(zdroj http://www.golcuv-jenikov.cz/e_download.php?file=data/editor/155cs_3.pdf&original=sazba_s_3[9].pdf)

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-6104-28239
Souřadnice: N49°48'35.17'' E15°31'47.19''
VPM přidal: Ing. František Jedlička

Pamětní deska Josef Chadraba

Umístění: Klášter, vlevo u vchodu do kostela sv. Václava
Poznámka:

Josef Chadraba (1893–1956) se narodil v selské rodině ve Vinařích u Čáslavi. V roce 1915 byl vysvěcen na kněze a od roku 1924 až do svého zatčení působil jako farář ve Vilémově.
J. Chadraba byl zatčen 11. září 1951 v souvislosti s vyšetřováním ilegální činnosti Karla Hořínka, jehož působení v kraji mělo za následek odsouzení mnoha místních obyvatel. Chadraba, obviněný z ozbrojování (ve skutečnosti šlo o zbraně z války, které zabavil místním dětem, aby si s nimi nehrály), byl postaven do čela procesu, který se konal 17. a 18. ledna 1952 v Praze u Státního soudu, a za velezradu odsouzen na 20 let.
Trest odpykával těžce nemocný Josef Chadraba ve věznici na Mírově, kde 16. dubna 1956 zemřel. Jeho ostatky byly zpopelněny v krematoriu v Olomouci a místo jejich uložení se nepodařilo vypátrat.
(zdroj: http://www.pametnimista.usd.cas.cz/vilemov-klasterpametni-deska-josefu-chadrabovi/ )

Souřadnice: N49°48'35.14'' E15°31'47.06'' - přibližná pozice dle adresy
VPM přidal: Ing. Jana Tejnecká

Hrob František Landsmann

Umístění: Klášter, hřbitov, okraj obce

Souřadnice: N49°48'26.08'' E15°31'51.93'' (střed hřbitova)
VPM přidal: Jana Šindlerová

Hrob Petr Dibelka

Umístění: Klášter, hřbitov, okraj obce
Poznámka:

Petr Dibelka, nar. 29.6.1889 Košťany (část městyse Vilémov), Kraborovice, okr. Chotěboř, zaměstnání: kolář, prezenční služba a R-U útvar v době zajetí: 12 zem. p.pl., datum a místo zajetí: 28.3.1915 Karpaty, svobodník, místo podání přihlášky do legií: Nelepovský rudník Jekatěrinoslav, datum zařazení: 8.6.1917, jednotka: 1. stř. pl., (Čs. legie v Rusku), poslední útvar: štáb 2. divize, četař, konec v legiích: 11.10.1920, demobilizován, zraněn.
(zdroj: https://legie100.com/krev-legionare/7632/ a https://www.vuapraha.cz/legionari/15112 )

Souřadnice: N49°48'26.08'' E15°31'51.94'' (střed hřbitova)
VPM přidal: Jana Šindlerová

Hromadný hrob Obětí napoleonských válek

Umístění: Klášter, u cesty do Nasavrk
Poznámka:

(na připojených deskách)
pohled do historie Vilémova
Válka s Napoleonem silně poznamenala i tu část Vysočiny, kde nedošlo
k vlastním vojenským operacím, jak tomu bylo u Štoků.
V roce 1809 a 1810 byl zámek ve Vilémově (Klášteře) přeměněn na polní
lazaret, kde bylo umístěno několik set velmi vážně nemocných a raněných vojáků.
Celkem zde podle záznamu psaném německy v průběhu devíti měsíců zemřelo 296
osob. Záznamy prováděl tehdejší farář Josef Pabička, jenž pečlivě zaznamenával jména
zemřelých vojáků, jejich věk, i pluk, kde sloužili. Vojáci byli ze všech možných
vojenských oddílů, pěšáci, jízdní, dělostřelci, vozatajstvo, zeměbranci, granátníci,
kyrysaři, ošetřovatelé nemocných, ale i hudebník a námořník.
Mezi 296 zemřelými byla i jedna žena, choť vojáka Františka Pšencinová, která
nechtěla svého muže opustit i ve válečných událostech. Většinou se věk zemřelých
pohyboval mezi 20 – 30 roky. Nejstaršímu bylo 63 let a nejmladšímu 16. Jako příčina
smrti se uvádí ve 113 případech horká nemoc (tyfus), 89 – různě těžké zápaly,
28 – těžká poranění, 27 – průjem, 26 – vysílení, 23 – vodnatelnost, 18 – zimnice,
15 – zápal plic. Vojáci byli většinou z Čech, někteří z Haliče, Horních a Dolních Rakous,
Solnohrad. Dle záznamů zde zemřel i jeden italský voják. Nejčastěji se ve jmenném
rejstříku objevují česká jména jako např. Josef Horák, Václav Uhlíř, Michal Straka,
Jan Skála, Josef Šídlo, Matěj Havlík, Jan Kaňka, Václav Hovorka, Matěj Urban,
František Třásal atd, Z poznámek faráře Josefa Pabičky vylývá i hrůza a beznaděj
pacientů. U každého zemřelého bylo poznamenáno jméno a příjmení, hodnost, druh
služby, pluk, náboženství, stáří, nemoc, příčina úmrtí a u některých rodná země, a zda
byl dotyčný ženatý a nebo svobodný.
Kolik nářku a bolesti musely slyšet vilémovské zámecké zdi. Daleko od domova
od svých rodin zde umírali chlapci, ale i zralí muži. V hrozných horečkách blouzní a
volají jména svých drahých a smrt bez slitování neúprosně kosí jednoho po druhém.
Záznamy přesně hovoří v číslech, kolik jich umírá v jednotlivých měsících.
Poslední zápis končí březnem 1810, kdy zde umírá 9 vojáků.
Není přesně znám další osud zámecké nemocnice, zda byla přeložena či všichni
nemocní umřeli, nevíme. Z archivních materiálů bylo možno zjistit i různé pluky, kde
vojáci sloužili. Jedná se o pluk Kaiser, Chatarinský, Ballegarde, Stuart, arcivévoda Karel,
Rainer, Pluk myslivců, Pluk granátníků, Kolovrat, Kaunic, arcivévoda František,
Pluk kyrysnický, princ Rohan, Ballie, Kollorédo, Koburk, Pluk chrudimský, Pluk
zeměbranecký a Pluk plzeňský. Tato směs různých zbraní a pluků dokazuje, že vojáci
pocházeli z rakouské armády, která pod vedením arcivévody Karla byla u Wagramu
5. července 1809 Napoleonem poražena a zahnána až ke Znojmu. Arcivévoda Karel
sesbíral zbytky vojska u Znojma a připravil se k nové bitvě, k níž však již nedošlo, neboť
byl uzavřen mír ve Vídni 14. října 1809. Tím se uzavřela tzv. 4. válka francouzská.
Nemocní a ranění vojáci, byli z různých míst převezeni do Vilémovského zámku.
Nikde nebylo možno nalézt přesný počet raněných a nemocných, jež prošli
polním zámeckým lazaretem. Zemřelí byli postupně ukládáni do hromadného hrobu
umístěného u cesty vedoucí do Nasavrk a do lesa, nesoucího název „Bába“.
Označenému místu se říká „Vojenský hřbitov“.

Souřadnice: N49°48'6.09'' E15°30'51.18''
VPM přidal: Ing. Jana Tejnecká