Spolek pro vojenská pietní místa

Pamětní deska Jan Eisner

Umístění: Nymburk, Na Bělidlech 462/12, na fasádě
Poznámka:

Ing. Jan Eisner, nar. 11.4.1911, absolvent gymnázia v Nymburce, interbrigadista ve Španělsku. Zde byl zajat v lednu 1939 Frankovci. Vězněn v Brně na Špilberku za ilegální činnost KSČ a deportován do KT Osvětim, kde 23.6.1942 zahynul.
(zdroj databáze CEVH MO ČR)
Jan Eisner se narodil v Kynšperku v Orlických horách 11. dubna 1911, kam se v roce 1909 provdala jeho matka a bydlela tam s manželem Janem Eisnerem asi pět let. Měl sourozence Františka a Zdenku. Otec byl strojvůdcem státních drah a toto své povolání vykonával po celý svůj život. V roce 1914 byl přeložen do Nymburka.
Honza Eisner z obecné školy přešel do místního reálného gymnázia (v Nymburce založeno roku 1903). Honza sem nastoupil po prázdninách roku 1922 z 5. třídy obecné školy. Měl proto všechny předpoklady, které se odrážely na jeho vysvědčeních od 1. třídy obecné školy. Učení nade vše miloval a věnoval se mu poctivě. Rodiče ho v tom všemožně podporovali, zvláště otec, když jim druhý syn František jako šestiletý zemřel.
Po vzniku KSČ se zapojil do dělnických tělovýchovných jednot. Od patnácti let se spolu se svými kamarády účastní politického života v dělnickém domě. Již na škole se dostával do konfliktu s profesory. Honza, nefalšované povahy, nikdy nemaskoval svoje přesvědčení, takže ve škole všichni věděli, že má zřejmé sklony ke komunismu.
Získával mnohé podněty z levicového tisku pro svou práci mezi učni, kteří byli v té době vykořisťovaní svými mistry a zaměstnavateli – práce přesčas, noční směny, práce, které neměly nic společného s povoláním. Bojovali proti večerní a nedělní docházce do pokračovací školy – neměli tak žádný volný čas. Mezi mládeží byla za první republiky hojně rozšířena tuberkulóza – chyběl čerstvý vzduch, pohyb, příroda.
V roce 1928 je přijat za řádného člena Komsomolu v rámci Komunistické strany Československa v Nymburce. Všeho dění se zúčastňoval, a tak není divu, že mezi ním a četnictvem došlo znovu ke konfliktu, poté co psal někde na plotě velkými písmeny agitační heslo. Musel na četnickou stanici, odkud jej po krátkém výslechu opět propustili.
Studium na reálce bylo rozvrženo na sedm let, a tak Jenda po úspěšně absolvované sextě prokázal i v poslední třídě – septimě – při maturitě znamenité vědomosti, na vyznamenání. To mu však, jako komunistovi, v Masarykově demokracii nebylo přiznáno.
Bylo to v roce 1929. S touto křivdou se dokáže vyrovnat a v Praze se dává zapsat na vysokou obchodní školu. Ubytoval se ve Vysočanech. Studuje obchodní vědy a přitom dělá politickou práci. Nezůstává jen v Praze. Jako člen komsomolu stává se nyní členem výboru komunistické mládeže v Nymburce. Přijímá jeho úkoly, i sám dobrovolně si je ukládá, často nečeká, až mu budou přiděleny. V tom je velmi iniciativní.
Za krize byl pořádán hladový pochod do Poděbrad, kde bylo tehdy okresní hejtmanství i pro Nymburk. Tato protestní akce skončila zatčením mnohých účastníků. Protože Eisner při tom vystoupil s politickým projevem, který pronášel značně prudce, byl samozřejmě rovněž zatčen, dostal na ruce želízka a odvezli ho do Čáslavi k soudu.
Zvláště pro jeho matku byla surová slova soudce Pavlíčka, který si ji jednou zavolal, aby jí vytkl jeho výchovu a vmetl jí do očí: »Paní Eisnerová, váš syn je ostudou Nymburka!«
Jenda se záhy dostává do krajského výboru Komunistického svazu mládeže v Praze. Prvořadým úkolem je organizování mládeže na závodech, kde je třeba vybudovat širší stranickou základnu. Práce to nebyla snadná, byla přísně ilegální, vedení závodu nesmělo o ničem vědět. Ve společnosti učňů a mladých dělníků vyrážel za Prahu na trampské výlety. U ohně pak probírali program strany a její vznešené cíle.
Ze zájmů, pokud mu na ně zbýval čas, se nejraději věnoval cestování. Procestoval téměř celé Čechy i Slovensko. Společně se svými kamarády. Cestovali vždycky po trampsku nebo spali po noclehárnách, nepotřebovali k tomu žádný komfort. Zvláště na Slovensku v té době nebylo vše v pořádku a řada sociálních problémů upoutávala Jendovu pozornost.
Honza měl bohaté jazykové znalosti – němčinu a francouzštinu ovládal plynule, k tomu angličtinu, italštinu, vyznal se i v ruštině a později se naučil také španělsky. Pak v Paříži, Bruselu, Holandsku, Německu, Itálii nebo ve Švýcarsku hned s jazykovými znalostmi mířil k pracujícím té které země. Na cesty si vydělával psaním článků, reportáží, psal do Tvorby, Mladé fronty, Rudého práva i do jiného tisku. Své poznatky po návratu hned sděloval.
Z vysoké obchodní školy odchází v roce 1934 jako komerční inženýr a nejen kvůli hospodářské krizi, ale i pro jeho přesvědčení často slyšel: »Komunistu nepotřebujeme!« V pojišťovně skončil raději sám, když viděl, jak »to dělají«. Věděl tak, že záplaty systému jsou na nic, nutný je řez – revoluce!
Za podpory maminky si mohl kupovat noviny či jiné brožury, které pak využíval ve svých referátech. Matka viděla, jak syn dobře roste – měřil 185 cm a vynikal i fyzickou silou. Bohužel ten zrak! Honza u odvodu neprošel – vojny neschopen.
Dochází k občanské válce ve Španělsku. Západ k likvidaci demokracie ve Španělsku přispěl tím, že vyhlásil karanténu (v zájmu míru), ovšem pro dodávky pro povstalce ze strany Itálie a Německa to neplatilo (podobná situace nastala v devadesátých letech v Chorvatsku a v Bosně a nyní v Sýrii).
Republika volá o pomoc! U nás do střediska na Národní třídě v Praze mladí lidé chodí nadšeně nabídnout své síly. Je publikována výzva k peněžité sbírce, která má v celé naší republice nečekaný ohlas, stejně jako výzva k materiální pomoci, ke sběru šatstva, obuvi, léčiv a potravin.
Jen tvrdá srdce odpůrců a byrokracie, která se schovává za odkaz Masarykovy demokracie, zůstávají stranou. V Clam-Gallasově paláci v Praze měla být otevřena výstava o demokratickém Španělsku – v den zahájení byl vydán zákaz a vyvěšena u vchodu tabule »Odkládá se na neurčito«.
Eisnera však do Španělska hned nepustili, navíc mu odebrali pas, který do té doby pro zájezdy do ciziny měl! Východisko se našlo, až když odjíždí zjara 1937 do Španělska jako člen posádky československého polního lazaretu Jana Ámose Komenského.
Tento lazaret byl pořízen ze sbírky veřejnosti nákladem přes půl milionu korun a kromě bohatých zásob léků a různých zdravotnických potřeb vezl též úplné vybavení nemocnice pro 125 osob. Výprava se skládala z lékařů, zdravotnického a technického personálu, celkem 15 osob, a vedl ji MUDr. Karel Holubev, asistent chirurgického oddělení nemocnice v Uherském Hradišti. S výpravou odjíždí revolucionář Jan Eisner – bojovník! Dne 11. dubna 1937 je ve Španělsku!
Jen krátce zůstává v lazaretu – nepřijel do Španělska dělat zdravotníka. Přijel porazit fašisty! Hlásí se proto na frontu a brzy se dostává na jižní bojiště u Estramadury poblíž Pozoblancy do Slovanského oddílu těžkého dělostřelectva, který později nese jméno Baterie Jožky Májka – Slováka, statečného revolucionáře, který pak v zimě téhož roku padl hrdinskou smrtí.
Když šly na jižní frontě boje přes Fuente Ovejune, fašisté útočili ustavičně na pozice republikánských vojsk od září 1937 až do dubna 1938. Honza často a rád píše domů a svým přátelům i soudruhům. Své matce posílá španělské knihy, plakáty, letáky i časopisy s prosbou, aby mu je uschovala. Počítá, že tento materiál bude po návratu potřebovat. A matka jeho prosbu plní, i když se pak u nás celá situace změnila v národní neštěstí. I své pražské přítelkyni posílá v dopisech sušené květy.
Když byl asi po roce přeložen do skupiny Informace u štábu, těžko se s ním loučili spolubojovníci, stmelení pevně jeho zásluhou v jednu rodinu.
S využitím publikace Nymburský komsomolec, bojovník za lidská práva ing. Jan Eisner, kterou zpracovala Aloisie Pavlovská, přepracoval Zdeněk MILATA
(zdroj http://www.halonoviny.cz/articles/view/490684)

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-2118-03161
Souřadnice: N50°10'54.26'' E15°2'26.81'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Adam Vykydal
Doplnění informací: i