Spolek pro vojenská pietní místa

Pomník Obětem 2. světové války

Umístění: Pohořelice, Vídeňská, hřbitov

Souřadnice: N48°58'44.7'' E16°31'1.05'' (střed hřbitova)
Pomník přidal: Petr Vacek

Hrob Obětí odsunu

Umístění: Pohořelice, Vídeňská, jižně města, u silnice směrem na Mikulov
Poznámka:

Brněnský pochod smrti
Ve dnech 30.–31. května 1945 bylo v rámci počínajícího vysídlení Němců z Československa zhruba 20 000 německých obyvatel Brna odvedeno pěšky na rakouské hranice. Sudetoněmeckými sdruženími bývá tato akce nazývána jako Brněnský pochod smrti (německy Brünner Todesmarsch). Toto označení, které převzali i někteří čeští publicisté, vychází z interpretace událostí, podle níž mělo dojít při pochodu k masakrům, střílením do týla, bití a týrání, při nichž mělo zahynout 5 až 10 tisíc Němců. Podle bádání českých historiků v souvislosti s pochodem zemřelo 1691 lidí na vysílení a úplavici v cílovém táboře.
Situace v Brně v letech 1939–1945
Za první republiky žila v Brně početná německá menšina, která se začala po uchopení moci Adolfa Hitlera v Německu radikalizovat. Docházelo k protičeským akcím, které vyvrcholily 13. března 1939, kdy šest tisíc brněnských Němců táhlo k Pohořelicím, kde na nových protektorátních hranicích zapálili českou celnici a rozehnali její osazenstvo. Po setkání se svými soukmenovci na německé (rakouské) straně táhli na Brno, kde chtěli 14. března provést puč, který se jim nezdařil, takže museli počkat do 15. března, kdy německá vojska obsadila okleštěnou republiku a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Za okupace se brněnští Němci stali privilegovanou vrstvou společnosti (Oberschicht), jejíž významná část se chovala k českému obyvatelstvu povýšeně, docházelo k slovnímu napadání i určitým formám represe a ponižování. Roku 1940 v Kounicových kolejích zřídili okupanti věznici, odkud byli lidé posíláni do koncentračních táborů, ale také zde docházelo k popravám, které byly veřejné a na které se brněnští Němci chodili dívat. Úctu k mrtvým nezachovávali ani po smrti, když si popelem z popravených českých vlastenců přihnojovali svoje zahrádky. Přesto tu v meziválečném období i za války žily i generace slušných lidí německé národnosti. Nebylo výjimkou, že uzavírali smíšená manželství s českými protějšky. V průběhu válečných let při tíživé potravinové situaci například zelinář německé národnosti v oblasti Stránská skála riskoval život svůj i celé své rodiny, když tajně poskytoval potraviny sousedské komunitě. Od ledna roku 1945 mnoho brněnských Němců odešlo či bylo proti své vůli odvedeno do bojů v řadách Volkssturmu proti Rudé armádě. Byli pak nasazeni na východní frontě u dnešního Kaliningradu, tehdy Königsbergu u Baltského moře. Vojáci Volkssturmu byli vyzbrojeni pancéřovými pěstmi, které byly účinné proti sovětským tankům a významně se tak podíleli na jejich ztrátách. Po ukončení bojů splynuli tito brněnští Němci s místním civilním obyvatelstvem.
Stav německého obyvatelstva
Před koncem války žilo v Brně přes 58 000 Němců, včetně těch, kteří sem byli dosazeni z Říše. Během ústupu německých vojsk jich asi kolem 60 % odešlo buď dobrovolně, nebo na základě tzv. Neronova rozkazu, rozkazu vydaného Hitlerem, který přikazoval odchod Němců před postupujícími sovětskými vojsky. Po osvobození žilo v Brně zhruba 25 000 Němců (nikoliv 50 000, jak tvrdily některé sudetoněmecké zdroje). Valná část z nich žila v luxusních domech a bytech (např. zabavených po Židech). Vzhledem k tomu, že Brno přišlo v důsledku válečných události o více než 30 000 bytů, a vzhledem k tomu, že spousta lidí neměla kde bydlet, začaly se ozývat hlasy, které požadovaly odsun Němců z Brna.
Jednání o odsunu
Události, týkající se odsunu, dostaly koncem května 1945 rychlý spád. Dne 24. května se konala schůze Národního výboru města Brna, která se zabývala situací Němců. Dne 29. května byla předložena petice, která kladla požadavky na řešení situace a navrhovala vysídlení Němců na venkov do zemědělských oblastí. V návrzích na odsun Němců z Brna se přitom nejvíce angažovali pracovníci brněnské Zbrojovky. 29. května přijala rada Zemského národního výboru výnos č. 78/1945, kterým nařídila vysídlení přesně vymezené části Němců z Brna. Vysídlení se týkalo mužů pod 14 a nad 60 let, žen a dětí. Ostatní muži měli zůstat v Brně, kde měli odstraňovat následky válečných událostí. Vystěhovaní si s sebou mohli vzít, co unesou, ne však cennosti a vkladní knížky. Vystěhování z Brna začalo 30. května ve večerních hodinách a končilo 31. května ráno, přičemž se jednalo o zhruba 20 000 osob německé národnosti.
Hypotéza Vojtěcha Jestřába
Brněnský spisovatel Vojtěch Jestřáb, který byl v závěru druhé světové války vězněn pro svoji odbojovou činnost, ve své knize vzpomínek Hmatat až k nahotě uvádí v kapitole 39 hypotézu o možném důvodu vypuknutí divokého odsunu. Podle něj mezi iniciátory byli spekulanti šilhající po majetku a obohacení. „Tyto kriminální a polokriminální živly se prostě domluvily, že spustí účelový bengál, a rozčilení hurávlastenci, … jim na to naletěli.“ Jak dodává, zbrojováci jednali okamžitě. Zatímco jejich delegace zařizovaly požehnání seshora (na stranických sekretariátech), vytvořili na závodě odsunový štáb a začali horečně dávat dohromady gardu vykonavatelů. „S příchodem tmy (…) nastalo ve vyprázdněných bytech obrovské rejdění a šmejdění. Kradlo se, kradlo a zase kradlo, vybíraly se zásuvky, přetahoval se nábytek (často jen v rámci domu), odnášely se obrazy. Ale v mnoha případech se také hned obsazovaly byty.
Vyvedení Němců z Brna
Interpretace brněnského pochodu sudetoněmeckými a českými zdroji se diametrálně liší.
• Podle sudetoněmeckých tvrzení, jejichž propagátorem byl bývalý poslanec československého parlamentu za Německou sociálně-demokratickou dělnickou stranu, žijící v exilu v Londýně, bylo „Německé obyvatelstvo v počtu 50 000 osob umístěno v koncentračních táborech na okraji města. Pochod trval 10 dnů a podle velmi skrovných odhadů v něm zahynulo téměř 10 000 lidí. Příkopy kolem silnice byly plné mrtvol. Lidé byli uvazováni k telegrafním tyčím, pod kterými byly rozdělávány ohně, stříleni do týla apod.“ Podle dalších sudetoněmeckých tvrzení byli lidé zahnáni do rajhradského lágru?, kde partyzánky? vykonaly ponižující osobní prohlídku, při které byly ženy nuceny se svléknout do naha, případně jim byly rozstříhávány vlasy, zda v nich nejsou ukryty nějaké cennosti
• Podle českých historiků i pamětníků začínala cesta vysídlenců na Vídeňské ulici, kde došlo k incidentu. Jeden z Němců sáhl v blízkosti strážného do náprsní kapsy. Ten v domnění, že sahá pro revolver, vystřelil a zabil nejen toho Němce, ale i nezúčastněnou ženu, stojící opodál. Jednalo se o jediná dvě prokázaná úmrtí, která byla způsobena střelnou zbraní. Na cestě v Modřicích byl nalezen jeden člověk v bezvědomí, který později skonal. I když byl bez dokladů a nebylo jasné, zda se jedná o Němce, byl považován za účastníka transportu. V noci došli první vysídlenci do Rajhradu, kde byli ubytováni jednak v bývalém chlapeckém internátu příslušníků Hitlerjugend (onen výše zmiňovaný „lágr“), jednak v sokolovně, orlovně, neobydleném sirotčinci, hostinských sálech, stodolách a jiných prostorách, někteří pod širým nebem na místním hřišti. V Rajhradu byly učiněny osobní prohlídky, při nichž se zjišťovalo, zda vysídlenci nemají u sebe zbraně, šperky či cennosti, které bylo zakázáno s sebou brát.
• Podle sudetoněmeckých tvrzení bylo na Smolínském kopci, kde stál již dříve kříž, pohřbeno 1700 Němců, kteří byli povražděni cestou.
• Podle tvrzení českých historiků i místních obyvatel se zde žádný hrob, natož hrob masový, nenachází. 31. května 1945 pokračoval pochod směrem k Pohořelicím, na který osobně dohlíželi funkcionáři brněnského Národního výboru. Pro lidi, kteří byli unaveni, posedávali v příkopech a nemohli v závěru dne pokračovat v chůzi, byly poslány koňské povozy, které je odvezly do Pohořelic. Do 23. hodiny byli všichni umístěni v obytných prostorech, a to zejména v barákovém táboře, který zde za války zřídili němečtí okupanti pro nuceně nasazené Poláky. Dne 1. června bylo vybráno 10 000 Němců, kteří byli schopni pochodu do Rakouska. Tito pochodovali k Mikulovu, kde jejich pouť na českém území skončila. Vzhledem k tomu, že státní hranice v té době nebyla střežena, vysídlenci se po vyčkávání rozhodli k jejímu postupnému překračování do Rakouska. Přitom bylo na rakouské straně složeno několik mrtvých brněnských Němců.
Ubytovací tábor v Pohořelicích
Po jednání mezi rakouskými a československými úřady bylo rozhodnuto, že není možno odesílat další Němce na území Rakouska, a že zbývající vysídlenci budou ponecháni v Pohořelicích a ostatních okolních obcích. Dne 3. června bylo vráceno zhruba 2 500 brněnských Němců zpět do Brna, protože se zjistilo, že se jedná o Čechy a Češky ze smíšených manželství, jejich děti, německé Židy a německé antifašisty. První dny v Pohořelickém táboře byly pro německé vysídlence kruté. Chyběly postele, hygienická zařízení, léky, vázlo zásobování potravinami. Ukázalo se, že tato narychlo utvořená akce byla zcela nepřipravená. Dne 6. června bylo identifikováno první úmrtí na úplavici. Nedostatek léků a zdravotnického materiálu způsobil, že se tato „nemoc špinavých rukou“ začala rozšiřovat. Byla sice zavedena provizorní zdravotní péče, těžce nemocní lidé byli posíláni do nemocnice ve Valticích nebo do nemocnice Milosrdných bratří v Brně, ale mrtvých přibývalo. Podle oficiálních údajů, opírající se o čísla z matrik a o zvláštní záznamy, zemřelo v pohořelickém táboře 459 brněnských Němců. Dalších 170 jich zemřelo v okolních obcích, kam byli též rozmístěni, celkový počet tedy činil 629 osob, přičemž se jednalo nejen o oběti nemocí a epidemií, ale i o přirozená úmrtí. Tábor v Pohořelicích měl volný režim, nebyl nijak střežen, proto toho řada Němců využila, a vydala se na svou vlastní pěst k rakouským hranicím. Volně odcházeli i Němci, kteří bydleli v okolních obcích. Počet obyvatel pohořelického tábora se též snížil 14. června, kdy bylo zpět do Brna přepraveno dalších 2 000 osob. Počet osob neustále klesal, tábor byl zrušen v srpnu 1945.
Oběti vysídlení z Brna
Názory na počet obětí při vysídlení Němců z Brna se diametrálně liší. Podle všech dostupných historických ověřitelných zdrojů se jednalo o 1691 obětí, z toho tři zemřeli při samotném pochodu z Brna do Pohořelic, 1062 lidí zemřelo na rakouské straně, zbytek připadal na oběti z pohořelického tábora a okolních obcí v důsledku nemocí, vyčerpání i přirozených úmrtí. Sudetoněmecká strana uvádí podstatně vyšší počet vysídlenců i obětí, i když čísla nejsou tak obrovská, jaká byla uveřejňována v roce 1945. Vysídlení německých obyvatel z Brna bylo kontroverzní a problematickou akcí, která se neobešla bez zbytečných ztrát na lidských životech a přinesla vyhnaným německým lidem mnoho prokazatelných útrap a bolesti. Jestliže komunistická historiografie neměla zájem tuto problematiku otevírat, pak německá historiografie za podpory některých českých publicistů jednostranně, tendenčně a zkresleně tuto událost zpopularizovala. Rozhodně se nedá prokazatelně mluvit o pochodu smrti, protože by to bylo výsměchem všem, kdo za druhé světové války tyto pochody absolvovali. Stejně tak se nedá hovořit o genocidě. Mrtví Němci byli obětí narychlo naplánované akce, jejímž výsledkem měl být jejich odsun z Brna a získání uvolněných bytů pro lidi, kteří se ocitli vinou 2. světové války, rozpoutané Německem, bez přístřeší. Při tomto odsouzeníhodném postupu nedošlo k zajištění opatření, která by vedla k řádnému ubytovacímu, zdravotnickému a hygienickému zabezpečení celé akce. Čeští pamětníci a přímí účastníci události nevyvracejí, že při vysídlení Němců z Brna by nedocházelo k fyzickým donucovacím metodám či ke krádežím cenných věcí, ovšem jakékoliv mrtvé podél silnice do Pohořelic zcela vylučují. Roku 1996 probíhalo policejní vyšetřování, které konstatovalo, že při tzv. pochodu smrti zemřeli tři lidé, v pohořelickém táboře našlo smrt 457 osob. Policejní zpráva hovoří o tom, že Němci zemřeli stářím, vyčerpáním, na následky úplavice či průjmů. Závěr vyšetřovatelů byl takový, že nikdo z odsunutých nezemřel násilnou smrtí, nebyl zabit ani mučen, a proto byl případ odložen.
(zdroj http://cs.wikipedia.org/wiki/Brněnský_pochod_smrti)

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-6213-13827
Souřadnice: N48°58'6.69'' E16°31'4.61''
Pomník přidal: Petr Vacek
Doplnění informací: Ing. František Jedlička

Hrob August Ottinger

Umístění: Pohořelice, Vídeňská, hřbitov
Poznámka:

August Ottinger, hodnost - jednor. dobr. četař tel. odd. vál. nám. v Terstu. Nar. 25.10.1897 Pohořelice, Mikulov, Morava, příslušnost táž. Úmrtí 25.10.1917 u Pirana, okr. Capo di Istria (?) v Itálii. Datum pohřbu 4.11.1917, mrtvola převezena do Pohořelic a pohřbena.
(zdroj: VUA, matr. D.O.V. Znojmo III. u Z.V.V. Brno)

Dle článku K.u.K. SEEflugwesen / K.u.K. Seefliegerkorps na stránkách Valka.cz, byl Otto Ottinger účastníkem prvního kurzu námořních letců v Hamburgu v roce 1915.

Dle knihy Jiřího Rajlicha „Na křídlech světové války“, vydání 2014, str. 280 byl námořní pilot August Otto Ottinger nositelem Zlaté madaile za statečnost, létal ze základny Seeflugstation Pola-Puntisella (dnes Puntižela severně od Puly na Istrijském poloostrově), a padl 25.10.1917 v leteckém boji nad Pirano.

Souřadnice: N48°58'44.7'' E16°31'1.05'' (střed hřbitova)
Pomník přidal: Petr Vacek
Doplnění informací: Brigita Petrášová, Petr Kudláček

Kenotaf František Zdráhal

Umístění: Pohořelice, Vídeňská, hřbitov

Souřadnice: N48°58'25.32'' E16°30'58.9'' - přibližná pozice dle adresy
Pomník přidal: Petr Vacek