Nečín
Pomník Obětem 1. světové války
PAMÁTCE
TĚCH
KDOŽ ZA SVOBODU NÁRODA
BOJOVALI A UMÍRALI
1918
V Nečíni před 100 lety:
Po zavraždění následníka trůnu Ferdinanda d´Este a jeho manželky v Sarajevu poslala rakouská vláda Srbsku ultimátum. Srbská odpověď Rakousko neuspokojila, a tak už 26. července oznamovaly noviny, že rakouský vyslanec opustil Bělehrad a srbský Vídeň. Téhož dne v 11 hodin dopoledne přijel automobilem do naší obce úředník z c. a k. hejtmanství a vylepil zde žluté plakáty. Zástupy lidí si pak mohly přečíst císařské nařízení o vyhlášení války a mobilizaci. Požadovalo se, aby každý voják v záloze opustil do 24 hodin své bydliště a přihlásil se u svého pluku. Zpráva vyvolala u mnohých čtoucích pláč, některé ženy se však radovaly. Samozřejmě že ne z vyhlášení války, ale proto, že jejich muži nebyli vojáky a nikam tedy nemuseli. Jak se však později ukázalo, byla jejich radost předčasná.
Vojáci, jichž se vyhláška týkala, pořádali hned odpoledne své záležitosti a loučili se s příbuznými. Odpoledne se pak sešli v hospodě a rokovali o tom, kam který pojede. Říkali si také, že za čtyři neděle bude po všem. „Kdepak, Srbsko je proti Rakousku malé. A taky ty moderní zbraně!“ Žádný si ani v duchu nepomyslel, jak dlouho tam bude a co na něho čeká.
Když tato vyhláška o mobilizaci přišla do obce, byla právě neděle, svátek svaté Anny, a tedy pouť v Hřiměždicích. Každý hned pospíchal z pouti domů a také kramáři, kteří museli narukovat, hned skládali krámy. Hřiměždice se vyprazdňovaly a bylo po pouťové náladě. Kronikář vzpomíná na jednoho z kramářů, který na pouti prodával všelijaké drobnosti a přitom provolával různé průpovídky a povzbuzoval lidi ke koupi. I ten musel narukovat. Druhý rok se na pouti objevil opět, měl však už chromou ruku, z války zmrzačenou.
Druhý den ráno vojáci rukovali. Šlo o záložníky do 36 let. Na návsi bylo živo. Scházeli se záložníci, pobíhalo zde mnoho usoužených lidí. Mezi všemi panovala velká srdečnost, protože téměř nebylo rodiny, aby její člen nebo blízký příbuzný nešel do války. Před polednem se celý zástup hnul z obce. Nové vojáky vyprovázely manželky s dětmi. A také jejich kamarádi, kteří nemuseli rukovat. Někteří z odcházejících už svůj domov nikdy neviděli. V obci zůstalo smutno a ticho jako po vymření. Každý jen čekal, kdy se muži zase vrátí. Všeobecně se soudilo, že to dlouho trvat nemůže. Uběhl však měsíc, pak dva, a konec nebyl. Zato však přišla druhá výzva a povoláni byli záložníci do 42 let. Zůstali tedy jen starší muži a ti, kdo nebyli vojáky. Brzy ale přišla řada i na ně. Počaly se konat další odvody. Jezdilo se k nim do Benešova, Příbrami a do Dobříše. Byli odváděni muži, kteří byli dříve prohlášeni za neschopné služby. Říkalo se: „Tak dlouho budeš chodit k odvodu, dokud tě neodvedou, a tak dlouho tam budeš, dokud tě nezabijí.“ A skutečně se stalo, že byl branec u odvodu desetkrát a pojedenácté ho vzali.
Prvním příznakem války bylo zdražování potravin. Rakouská vláda spotřebovala mnoho potravin pro vojsko, vystěhovalce a zajatce, navíc tam, kde se válčilo, se nesklízelo a mnoho se také zničilo. Mezi lidmi se vzmáhal nedostatek, ba hlad. Ceny všeho rapidně stoupaly. Když už se nedalo nakupovat za peníze, nabízeli lidé za potraviny různé cenné věci. Toho někteří využili, aby se obohatili. Takové pokoutní obchody ale nebyly povoleny, nesmělo se nic prodávat. Proto ti, kteří něco sehnali, se skrývali před četníky, neboť byla obava, že by jim to vzali. O tom taky kolovala písnička: „Já jsem si ty brambory do ruksaku dal, když jsem přišel na dráhu, četník mi je vzal.“
(Z obecní kroniky zpracoval Mgr. Jaromír Tejkal – zdroj regionální časopis „Mezi lomy“)
Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-2107-20778
Souřadnice: N49°41'55.76'' E14°13'53.42''
Pomník přidal: Radek Vyskočil
Doplnění informací: Ing. František Jedlička