Autor: archiv vets.cz
Desátník Josef Lion
* 25.1.1894 (Vyžina)Desátník Josef Lion, (25.1.1894 Vyžina okr. Hořovice – neznámé, koncentrační tábor)
V rakousko-uherské armádě sloužil jako svobodník u 98. pěšího pluku. Zajat 30.8.1915, Střípor. Do čs. legií v Rusku se přihlásil v Taškentu, zařazen 23.6.1916 k 1. střeleckému pluku, vojín. Demobilizován 17.2.1921 jako desátník.
V době protektorátu odsunut jako oběť holocaustu do koncentračního tábora, kde zahynul.
Z deníku legionáře Josefa Liona
Deník zajatce Josefa Liona otvíráme na stránce, kdy se po mnoha válečných útrapách dostává do zajateckého tábora až v Taškentu. Zde se šťastnou náhodou setkává se svým bratrem Bedřichem. Oba se 15. února 1916 přihlašují jako dobrovolci do českého vojska.
Ve svém deníku píše: "Měli jsme už brzo ráno jeti do Kyjeva, kde byl tzv. kádr čs. vojska, ale odjeli jsme až teprve v červnu. Za ten čas jsme však nelenili a začali jsme ve volných chvílích cvičit, hlavně prostná ze VI. sletu (pozn.: z roku 1912). Tu někdo dal návrh, jestli by to nešlo udělat jaksi (napodobený) slet, tj. vystoupit s prostnými veřejně v Taškentu. Ta myšlenka nás velmi zaujala a staří sokolové začali také cvičení na hrazdě, na bradlech i na kruzích. Cvičili jsme prostná každý den ráno od 6 do 8 hodin. Hudbu jsme měli mít od 1. pluku, ale sešlo z toho, a tak na poslední chvíli jsme si vypůjčili hudební nástroje od kadetů a noty se musely psát z paměti těch sokolů, kteří je nezapomněli.
Konečně nadešel den slavnostní. Šli jsme v průvodu za zpěvu na cvičiště v letním biografu. Vpředu šli cvičenci - asi 150 - a za námi ostatní, všech asi 500. My měli každý vypůjčené vysoké boty, červené kalhoty, a poněvadž již bylo horko, tak v upravených košilích (krátké rukávy, u krku vystřižené a červeně olemované) a bílé čapky z plátna s červenobílou kokardou. Počítalo se s návštěvou asi 4000 lidí, ale ono jich přišlo přes 10 000. No celkem to působilo na Taškentské moc a moc, neboť neměli v tak odlehlém východním městě ani potuchy, co se může takového dělat. Lidé lezli na stromy všude, kde jen mohli a po každém výkonu cvičebním velký aplaus. Prostná dopadla výborně a snad ještě více je uchvátilo cvičení na nářadí, kde hlavně vynikali ve skoku o tyči. To každý člověk zatajil v sobě dech, když se mělo skočit, pak ale hromový potlesk vždy následoval. My byli velice nadšeni a samo sebou, že každý napnul svoje všechny síly i smysly, aby vše vykonal přesně. Nejvíce co účinkovalo, byly skupiny a hlavní" vítězná" skupina, která byla velice vysoká a na vrcholu držel náš jeden dobrovolec, v jedné ruce ruský prapor a v druhé náš. Přitom se hrála naše hymna a pak ještě ruská hymna. To působilo náramně, tomu všichni porozuměli a my, když se skončilo, tak jsme mnozí brečeli. Hudba nás pak ještě doprovázela městem za velkého náběhu obecenstva, které se zatím dovědělo, co dovedeme. My jsme tomu říkali, že jsme tím udělali díru do světa. Dokázali jsme tím moc. Každý potom již věděl, co jsou to Češi. Noviny o nás psaly celé sloupce a veřejně se chtělo, by jsme to opakovali ještě jednou na nějakém velkém cvičišti. Dostalo se to též do Čechoslováka, který vycházel v Petrohradě a po nás to začínalo i jinde, kde bylo několik desítek Čechů pohromadě.
Konečně po dlouhém čekání přece přišla zpráva, že máme odjeti a tak 10. června bylo loučení a ještě týž večer za zpěvu šli jsme již potmě na nádraží. Bylo nás všech asi přes 400.
Tak jsme konečně šli do vojska. - Nazdar Taškente."
Tímto úryvkem končí deník mého tatínka, ruského legionáře Josefa Liona. Deníček měl pohnuté osudy právě tak jako jeho autor.
Notýsek byl začátkem druhé světové války zakopán na dvorku našeho rodinného domu a byl objeven až při stavbě garáže před dvaceti lety. Předpokládala jsem, že existuje ještě další díl, kde jsou popsány otcovy další válečné zážitky: těžké zranění v bitvě u Zborova, sibiřská anabáze, cesta lodí kolem Indie a Suezem do vlasti, kam se navrátil až v roce 1920. Bohužel se už nic moc nenašlo, zůstalo jen pár pohlednic asijských přístavů. A otázky už neměl kdo zodpovědět. Po pár šťastných letech, strávených v kruhu sokolské rodiny v Berouně, byl otec transportován do koncentračního tábora, z něhož se už nevrátil. Naposledy cvičil ještě na X. všesokolském sletu v roce 1938.
Protože se v těchto dnech koná všesokolský slet a od popisované události uplynulo devadesát let, věnuji tuto vzpomínku otcově památce.
Vlasta Bartáková, Jednatelka jednoty ČsOL Beroun
Zdroje (mimo informací z desek):
http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase
VPM:
pamětní deska - Beroun, okres Beroun
pamětní deska - Beroun, okres Beroun
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.