Autor: jilek.webnode.cz
nadporučík Alois Benek
* 17.3.1916 (Mosty u Jablunkova, okr. Frýdek – Místek)† 20.3.1945 (mezi Olšany a Rudou n/Mor.)
Odveden 8.11.1943, Buzuluk, četař dsl. kmenové číslo 4.283/M a 1.223/D. Jednotka při úmrtí 1. čs. armádní sbor v SSSR. Alois Benek byl zastřelen při útěku ze zajateckého tábora. Čs. válečný kříž 1939 in memoriam.
Přepis vzpomínek Miroslava Krušinského (plukovník ČSLA, v té době četař, tankista):
Beneka jsem neviděl a neznal do 29. 9. 1944. V tento den jsem vedl útok na obec Zyndranowou. Útok jsme zahájili v 7:30 a v prudké dělostřelecké palbě jsme vyjeli z východiště útoku dolů do Zyndranowé a překročili potok. Při sjíždění z kopce jsme překročili 1. brigádu, která byla rozmístěna na rohu a kterou jsme měli podporovat k útoku. Po překročení potoka jsme se rozvinuli a já zůstal na pravém křídle, okamžitě jsme zahájili boj o vesnici, která byla obsazena silnými německými útvary. Část tanků hned při zahájení útoku najela na protitankové miny a zůstaly poškozené v potoce. Zbytek tanků se probil vesnicí a vyjel přes prudkou dělostřeleckou palbu na svah směrem k československé hranici, která byla vzdálená od Zyndranowé asi 900m. Probíjel jsem se vesnicí též. Při dosažení druhé strany vesnice jsem zjistil, že přede mnou asi 300m stojí Jasiokův tank a je podbit. Se mnou vyjely ještě 2 tanky. Byl to Porazík a Končický. V silné dělostřelecké palbě a bez pěchoty, která zůstala v protitankovém příkopě, jsme zastavili a opětovali palbu. Asi po 15min jsem dostal rozkaz velitelství praporu, který nařizoval, abychom se vrátili na příčnou cestu podél potoka a vyčkali tam dalšího rozkazu. Vrátil jsem se s ostatními do určeného prostoru v silné dělostřelecké palbě. Po dosažení potoku jsem viděl tank T70, který sjel z kopce, odkud jsme vyrazili k útoku. Dosáhl 50m před potokem a tam dostal několik zásahů dělostřeleckých granátů. Rozstříleli mu celý podvozek a byl nepojízdný. Z tanku vyskočil řidič tanku a Benek. Benek zpozoroval můj tank a běžel ke mně. Vylezl jsem v příklopu a ptal se ho, co potřebuje. Ptal se, kde je velitel praporu, že mu nese rozkaz od velitele brigády. Ukázal jsem mu kostelík a řekl, že je tam, ať tam jde. Asi po 20ti minutách přiběhla spojka od velitele praporu, který mi nařizoval, abych předal velení Ficlovi a přijel ke kostelíku. Po příjezdu mi sdělil, že ho mám zavézt k veliteli brigády. Benek totiž přivezl rozkaz, podle kterého jsme měli za každou cenu útočit a dosáhnout československých hranic. Řekl, že nemá čím útočit, protože mu zůstaly z praporu jen 4 tanky a pěchota není žádná. Se svým tankem že najel na minu a proto ho mám odvézt. U něho stál Benek, který ztratil tank u potoka. Nařídil jsem voj. Carbochovi (spodní střelec) aby vystoupil a zůstal na místě. Na jeho místo se posadil npor. Vrána a Benek se posadil na podlahu, ku spodnímu střelci Petroucímu. Než jsme vyrazili, uviděl jsem za kostelíkem na břehu u potoka rtm. Černého, který tam ležel raněn. Vyskočil jsem z tanku a utíkal mu pomoci s ostatními samopalníky. Černý byl raněn do nohou a obtěžován 3 Němci. Černý, když viděl, že je zle, tak se chtěl zastřelit. Zasekla se mu pistole a v tom jsme doběhli. Samopalníci jej zvedli a odnesli. Já jsem mu vzal pistoli, aby se nezastřelil. Vrátil jsem se k tanku a dostal rozkaz zůstat na místě velitele tanku a jet na velitelství brigády. Nechtěl jsem jet po holém svahu do kopce, a proto jsem jel vymletým potokem. Asi po 400-500m jsem nařídil řidiči Smolíkovi, aby zahnul do leva a vyjel z potoka. Při vyjetí z potoka jsem byl zasažen silnou dělostřeleckou palbou. Musel jsem rychle zmizet z palby, ale nic jsem neviděl pro dým, plameny a neustálé výbuchy. Zeptal jsem se velitele praporu, co dělat, zda se vrátit? Nařídil, že se musíme dostat na štáb brigády za každou cenu. Nařídil jsem řidiči odbočit více vlevo, kde byly houštiny až dolů z kopce a zvýšit rychlost kolik to půjde. Po nějaké době jsme dosáhli prostoru, kde již nebylo tolik dýmu, a já zpozoroval na zemi telefonní kabel. Rozhodl jsem jet podél něj v domnění, že jde dozadu na štáb brigády. Po několika stech metrech jsem zjistil, že jsme v německém dělostřeleckém postavení. Zároveň jsem zpozoroval silnici Barwinek - Vyšný Komárník a před sebou, ve vzdálenosti asi 400-500m na silnici stát tanky a auta. Oznámil jsem npor. Vránovi, že jsme vjeli do německého postavení a před námi jsou na silnici tanky a auta a zda mám zahájit palbu. Řekl, že ano a na místo nabíječe se zvedl Benek. Během palby po autech a tancích jsem si všiml, že Němci tlačí protitankové kanóny. Nařídil jsem řidiči nastartovat a trochu popojet dopředu, otočit vlevo a zpět. Tank se bořil do měkké půdy, těžko se otáčel. Konečně jsme se otočili a vyrazili vpřed. Před tankem byl svah. Při překonávání svahu, ve kterém byl bunkr, tank zapadl. Zároveň jsem zjistil, že tank dostal zásah do prostoru motoru a hoří. Pokusili jsme se vyprostit, ale bezvýsledně. Oznámil jsem veliteli praporu o co se jedná a řekl, že musíme opustit tank a utéci k našim. Ukázal jsem, kterým směrem mají utíkat. Veliteli praporu jsem dal Černého zadrženou pistoli. Velitel praporu měl revolver a do něj 4 patrony, chtěl po mě i granát. Poté jsem jeden po druhém opustili tank. Zničil jsem výstřelem radiostanici, vyhodil do plamenů doklady a vyskočil z tanku. Po rozhlédnutí jsem zjistil, že Smolík a Petroucí běží správně, ale npor. Vrána a po něm Benek běželi k německým zákopům. Jakmile však npor. Vrána zjistil co je, otočil se a utíkal zpět k tanku, asi po 100m na něj zahájili Němci palbu z kulometů a prostřelili mu nohy. Ležíc na zemi volal “Benku pomoc“. Benek se otočil, ale když viděl, že je daleko, nevrátil se a běžel k tanku. Vrána, když zjistil, že se dostane do rukou Němců, vzal granát F-1, odjistil u obličeje a tak zahynul. Celou tu dobu jsem stál u zapadnutého, hořícího tanku a díval se na tragédii. Pojednou vyběhli zpoza tanku Němci, kteří mě nezahlédli a zahradili Benekovi cestu. Zahájil jsem z pistole i revolveru palbu po Němcích. Pojednou vybuchl na tanku dělostřelecký granát a já ztratil na okamžik vědomí. Probral jsem se a zvedl se. Něco mě uhodilo po hlavě a víc nevím. Probral jsem se a vláčeli mě Benek a Smolík, stáli jsme u mrtvoly npor. Vrány, kterého Němci šacovali. Hlídalo nás 8 SSmanů. Němci nás odvlekli na velitelství německého praporu. Německý major se nás ptal, jestli nevíme, kde má pozorovatelnu generál Svoboda a odkud nám vozí naftu. Nikdo z nás to nevěděl. Major nařídil, aby nás v příkopu zastřelili. Odvedli nás tam. V tu dobu přijel osobním autem německý oficír a když mě viděl, zeptal se vojáků, co je? Nařídil nestřílet, ale odvézt na velitelství divize do Ladomírové; spoutali nás a odvezli do Ladomírové. Po příchodu tam nás nechali čekat u kostela. Mezi tím zaútočila sovětská letadla a celý štáb rozmetala. Nás naložili na auto společně s raněnými a odvezli do Svidníku, kde nás předali na GFP tajné polní policii. Po výslechu nás rozdělili, Smolíka a Petroucího poslali do zajateckého tábora. Mě a Beneka předali Gestapu s tím, že jako němečtí státní příslušníci budeme souzeni. Odvezli nás do Prešova, odkud nás Gestapo odvezlo do Legnice, do internačního tábora Gestapa. Po výsleších jsme čekali, co bude dál. Já jsem se vydával za střelce tanku a Benek co by velitel tanku. Benek měl panický strach, aby Němci nezjistili, že byl příslušný pod dělostřeleckou brigádu. Přesto, že jsme se setkali s vojáky, co sloužili u nás, nikdo Němcům nic neprozradil.
Po pokusu o útěk 13.12.1944 jsme byli Němci dopadeni a souzeni. Dostal jsem 10 let káznice a Benek 8 let. Vyšetřování probíhalo dále a přeložili nás do koncentračního tábora Lisno (Lešno). V Legnici se Benek setkal se strážným, s kterým byl na škole a ten mu řekl, že brzo pojede domů na dovolenou. Benek jej přemluvil, aby předal Benekově ženě dopis, ve kterém jí napsal, kde byl a kde je a zároveň jí žádal o poslání dvou obleků, abychom mohli utéci. Dopis se dostal do rukou Gestapa a mě i Beneka strašně zbili. Vzhledem k tomu, že sovětská armáda rychle postupovala na Krakow, evakuovali nás do Riesa u Drážďan (Jakobstahl bei Reiss). V lágru jsme čekali na konečný rozsudek. 18.3.1945 zavolali Beneka a vyptávali se, s kým máme v táboře i mimo něj spojení. Benek řekl, že o ničem neví a není mu nic známo. Nabídli mu dovolenku 7 dní s tím, že nesmí jet na východ od čáry Berlín – Wroclaw – Praha. Ještě ten večer se Benek dozvěděl od Růžičky, že ho Gestapo sleduje. Že chtějí vědět, s kým naváže spojení a kdo je vedoucí odboje v lágru. Dal jsem Benekovi dopis pro svého otce, uschovaný v tubě od zubní pasty. Benek chtěl jet do Prahy, kde měl sestřenici. Tam se převléknout a podle situace odjet do Břeclavi, kde měl Růžička dědečka hajným. Anebo k mému otci do Bludova a ten mu pomůže na Slovensko, k partyzánům. Slíbili jsme si navzájem, že kdo zůstane naživu, vysvětlí našim úřadům, co se s námi stalo a podá zprávu rodině toho, který zahynul. Následujícího dne Benek odjel. Za 4 dny mě volali k veliteli lágru. Tento se mě ptal, kde je Benek? Řekl jsem mu, že na dovolence, ale kde to nevím. Řekl mi, že dezertoval a byl zastřelen. Potom ode mne chtěl vědět, kdo je velitel odbojové skupiny. Nic jsem neřekl a dostal jsem strašného bití. Druhý den mě odvezli do Berlína, kde jsem byl odsouzen k trestu smrti. Z popraviště se mě podařilo utéci k Sovětské armádě. Po válce mi můj otec sdělil, že v uvedenou dobu pro něj přišlo Gestapo. Musel jít s německým starostou a mým mladším bratrem do šumperské márnice, kde mu ukazovali tělo mrtvého, který byl zastřelen při útěku z vlaku mezi Olšany a Rudou. Vzhledem k tomu, že měl u sebe dopis pro otce, chtěli Němci vědět, co o tom člověku ví a kdo to je. Otec jej před tím nikdy neviděl a nemohl nic říci. Podle popisu, jak si jej otec pamatoval, jednalo se o Beneka. Během věznění se mě Benek svěřil, že před válkou sloužil jako délesloužící rotný v československé armádě. Po rozpadu Československa zůstal sloužit ve Slovenské armádě. Asi po roce služby musel odejít domů do Mostů u Jablůnkova. Doporučili mu práci v dolech. Tam jej přijali jako předáka. Po nějaké době dostal povolávací rozkaz do německé armády. Po nástupu dostal svobodníka a bez výcviku ho poslali do Stalingradu. Po krátké době padl do zajetí. Částečně mě vyčítal, že je to moje vina, že jsem měl dát větší pozor. Benek neuměl německy, jen pár základních slov a těžko se domlouval. Po celou dobu mě chránil v lágrech před různými živly i donašeči. Osobně nevěřím tomu, že by byl Benek jakýmkoliv německým agentem. Jednak toho nebyl schopen, neuměl jazyk a byl si vědom, že Němci melou s posledního. Benek věděl, že byl povýšen na nadporučíka. A věřil, že ještě udělá kariéru v naší armádě.
Zdroje (mimo informací z desek):
http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase
http://jilek.webnode.cz/news/plk-miroslav-krusinsky-tankista-1-cs-tankove-brigady-v-sssr-1924-1990/
VPM:
památník - Hrabyně, okres Opava
památník - Český Těšín, okres Karviná
pamětní deska - Mosty u Jablunkova, okres Frýdek - Místek
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.