Autor: Marek Lanzendorf
Vojtěch Šedivec
* 11.12.1921 (Chrást u Plzně)† 18.10.1944 (Drážďany)
Narodil se jako prostřední ze tří synů, kteří byli velmi rozdílní. Narodil se v Chrástu u Plzně. Jeho rodina hospodařila na statku č. p. 31, obdělávali 19,5 ha půdy. Pěstovali zemědělské plodiny, chovali dobytek i koně, včelařili. Vojtěch byl technický typ, vystudoval strojní průmyslovou školu a staral se o veškerou zemědělskou techniku na statku, např. řezačku na krmení, pomáhal s obsluhou lokomotivy na výmlat obilí. Také amatérsky fotografoval a působil jako promítač v chrásteckém sokolském kině.
Život rodiny Šedivcovy narušila německá okupace. Vojtěch pracoval jako konstruktér v závodu Dělovka plzeňských Škodových závodů. Spolu se svými kolegy se zapojil do protinacistického odboje. V srpnu 1942 vytvořili odbojovou organizaci, která později získala název Národní revoluční výbor a byla napojena na ilegální Komunistickou stranu Československa (KSČ). Vedení se ujal Oldřich Fremer z Chrástu. Ve skupině se od počátku angažoval Karel Sobotka, instruktor Ústředního výboru KSČ vyslaný na Plzeňsko, aby zprostředkoval spojení. Bohužel, tento člověk, jenž znal mnoho příslušníků odboje, po zatčení spolupracoval s gestapem, udal své soudruhy a stal se placeným konfidentem tajné policie.
Na jaře 1943 se vedení Národního revolučního výboru rozhodlo kvůli lepší konspiraci rozdělit organizaci do devíti menších skupinek. V jejich čele stáli tzv. devítkáři. Jedním z nich byl i Vojtěch. Každý devítkář získal pro odboj dva spolupracovníky a z nich každý opět dva. Členové devítky se ani vzájemně neznali, používali krycí jména nebo čísla. Někteří významnější členové nepatřili do žádného oddílu, ale podléhali přímo Oldřichu Fremerovi. V létě 1943 čítala celá organizace více než 130 občanů Chrástu a okolí. Udržovala kontakty v řadě dalších obcí na Plzeňsku a v dílnách Škodových závodů.
Odbojová organizace se především připravovala na ozbrojený převrat. K tomuto účelu si opatřovala zbraně a výbušniny. Zaměstnanci Škodovky zbraně tajně vyráběli přímo v německé zbrojní továrně. Např. konstruktér Vojtěch Šedivec zhotovil nákresy dílů zbraně a strojní zámečník Jindřich Štrunc je poté přímo ve výrobní hale Dělovky vytvořil. Nejlépe mohla tato podvratná činnost probíhat po leteckých náletech, kdy v dílnách panoval chaos. Z lomu v Koterově získali výbušniny. Výzbroj schovali do zakopané cisterny. K nejaktivnějším členům Národního revolučního výboru patřili chrástečtí hasiči, kteří pod záminkou přípravy na protileteckou obranu procházeli vojenským výcvikem. Výbor rovněž šířil letáky s informacemi ze zahraničního rozhlasu, např. s projevem Josifa V. Stalina, obstarával doklady pro lidi, kteří se museli uchýlit do ilegality.
Odbojáři finančně podporovali rodiny zatčených nebo popravených a přispívali potravinovými lístky a cigaretami na pomoc osobám, které se skrývaly a žily v ilegalitě.
V létě 1943 chrástečtí zachránili čtyři uprchlé sovětské zajatce. Vojtěch přivedl do skupiny i svou dívku Annu Štruncovou (provdaná Wirthová). Její maminka na Vojtěchovu prosbu ukryla utečence v podkroví svého domu v Nové Huti a týden se o ně starala, poté je spiklenci převezli do Prahy a dále na Slovensko. Dobrý skutek se Anně Štruncové starší stal osudným, gestapo ji zatklo s ostatními, Volksgerichtshof (lidový soud) ji odsoudil k trestu smrti a 17. listopadu 1944 byla v Drážďanech popravena.
Na podzim 1943 provedlo plzeňské gestapo velké tažení proti chrásteckým protifašistickým bojovníkům. Nejprve 8. listopadu zatklo na nádraží Karla Sobotku, který spolupracoval a prozradil gestapákům vše, co věděl. Dne 11. listopadu si pak tajná policie přišla pro všechny vedoucí činitele odbojové skupiny, včetně Vojtěcha Šedivce. Jaroslav marně do noci čekal na svého bratra, ten se však domů již nevrátil.
Na Vánoce 1943 se Jaroslavova maminka a přítelkyně Anna vydaly na gestapo. Podařilo se jim získat povolení k návštěvě vězněného Vojtěcha. „Vojtovi se povedlo říct Anče, aby zlikvidovala seznamy odbojářů, které jsou ve (fotografickém) zvětšováku. Anča večer přijela, šla rovnou k nám, ne domů, a řekla mně to. Zatopená kamínka, zamčeno, byl jsem sám. Prohlížel jsem zvětšovák. Říkal jsem si: ‚To je jasné, kde to bude.‘ Šel jsem do hlavy. Já to tam nemohl najít. Rozšrouboval jsem přívod, kudy vede šňůra, trubku, po které běhá zvětšovák podle toho, jak velké fotografie se chtějí dělat. Vedle šňůry byla uložená mosazná roura. Oleáty, speciální plátna, na které se dělaly výkresy, u nichž bylo třeba, aby byly trvanlivé. Na nich byly napsané seznamy škodováckých oddělení, lidí zapojených do odboje, které nařídil vyhotovit Sobotka. Smůla, že je také viděl. Já jsem nečetl jediné jméno, jediné oddělení, protože jsem si říkal: ‚Nevíš, co bys (vydržel, jestli bys jména neprozradil gestapu)‘ Rovnou jsem listiny hodil do zapálených kamínek, spálil jsem je a nábojnici jsem hodil do obecní studnice. Tím byly seznamy sprovozeny ze světa.“ Gestapo kompromitující dokumenty nikdy nenašlo, což mnoha lidem zachránilo život.
Vojtěcha Šedivce převezli vlakem do Drážďan, kde jej 18. července 1944 odsoudil německý lidový soud k trestu smrti za přípravu české velezrady a podporování nepřátel Říše. Dne 18. října 1944 byl v Drážďanech na Münchner Platz popraven. Zemřel ve věku 22 let. Jeho rodina jej za války nesměla ani pohřbít, Němci určili jeho tělo pro vědecké výzkumy a až do roku 1949 zůstávalo v Lipsku. Teprve poté byly Vojtěchovy ostatky zpopelněny a 13. listopadu 1949 konečně spočinuly v rodinné hrobce na hřbitově v Dýšině.
Zdroje (mimo informací z desek):
https://www.pametnaroda.cz
VPM:
pamětní deska - Plzeň - město, okres Plzeň - město
pomník - Chrást, okres Plzeň - město
pomník - Plzeň - město, okres Plzeň - město
urna - Dýšina, okres Plzeň - město
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.