a | b | c | č | d | ď | e | f | g | h | ch | i | j | k | l | ł | m | n | o | p | r | ř | s | š | t | u | ú | v | w | z | ž
Autor: archiv vets.cz

Václav Holík

* 4.12.1896 (Bořeňovice okr. Benešov)
† 22.2.1976 (Městec Králové)

Legionář, vojín Václav Holík (4.12.1896 Bořeňovice okr. Benešov - 22.2.1976 Městec Králové).
Sloužil v rakousko-uherské armádě jako vojín 88. pěšího pluku. Zajat 12.7.1918, Berat Albánie. Do Československých legií v Itálii zařazen 17.10.1918 jako vojín k 35. pěšímu pluku. Demobilizován 8.1.1921.
Z Pamětí Jana Holíka *1924 (Václavova synovce):
„Byl to tulák a dobrodruh. Vysoký, silný blonďák se spoustou vlasů. Táta o něm říkal, že to byl “tygr”. Na začátku 1. sv. války mu bylo asi 18 roků, když jel, jak byla povinnost, s koňmi, s tak zv. “trénem” pro vojenské účely. Domů se ale nevrátil, dal se dobrovolně na vojnu, a to bylo, prosím, ve válce. Někde v Haliči ho Rusové zajali a dostal se prý až na Sibiř. Byl pak snad v našich legiích. Pak se prý dostal do Turecka na Balkán, Srbska, Maďarska a když se utvořila ČS. republika, zůstal na Podkarpatské Rusi. Oženil se s jakousi Rusínko-maďarkou a byl u dráhy v drážním domku na trati Kostrina - Velký Bereznyj. Tam se měl moc dobře. Jako Čech měl slušný stálý plat a v tom chudém kraji znamenal pána. Měl prý i truhlářskou dílnu, kde dělal ze záliby pro Rusíny nábytek a oni mu nosili, co měli. Václav tam byl oblíben, nikoho se nebál a měl respekt i mezi pytláky a pašeráky. Můj táta (pozn: jeho bratr Antonín Holík) tam u něj nějaký čas byl a tak vše vím od něho. Jednou, když byl u nás v Petroupimi, vypravoval tuto historku. Na Podkarpatské Rusi se věřilo v čarodějnice. Jednou se prý pohádal s manželkou a vyhodil jí z dílny s tím, aby se k němu již nikdy nevracela. Řekla mu “ty mě ještě rád zavoláš zpátky”. Za krátký čas začal pociťovat bolesti a píchání po těle, které nikdy neměl. Když se to stupňovalo a začal viditelně chřadnout, tak jí zavolal zpátky domů a brzy na to ho bolesti přestaly. Když prý jednou přehraboval v kůlně, našel prý zahrabanou svoji košili a v ní zapíchané špendlíky v těch místech, kde pociťoval píchání.
Když v roce 1938 zabírali Podkarpatskou Rus Maďaři, odstěhoval se do Čech, též ke Kolínu, a to do Cerhenic (pozn: ve Velimi, v Cerhenicích bydlel jeho bratr Josef Holík). Co tam dělal nevím, ale pak se odstěhoval do Poděbrad, kde žil již jako vdovec a měl hezky zařízený byt na náměstí. Poslední dobou byl zaměstnán v zelenině, a když byl jeho bratr Jarda v Poděbradech, říkal, že ho obdivuje, jak ještě v 80-ti létech jezdí s rudlem a hází těžké bedny se zeleninou jako nic. Václav jezdíval též na návštěvy do Rožďalovic k mému otci (pozn: ke svému bratru Antonínu Holíkovi). Někdy mu pomáhal v práci a prý to jen lítalo. Ale povahu měl divnou. Ženy, u kterých táta hospodařil, chystaly oběd a Václav nikde. Prostě se sebral a odešel. Zemřel v Poděbradech.“

Zdroje (mimo informací z desek):
.....z Pamětí Jana Holíka *1924 (Václavova synovce)
http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase
http://holikovi.mistecko.cz/rubriky/legionar-vaclav-holik-z:1

VPM:
pamětní deska - Poděbrady, okres Nymburk


Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.