Autor: archiv Luboš Volf
plukovník v. v. Otakar Hrubý
* 1.11.1913 (Nová Paka)† 15.5.1993 (Nová Paka)
Po ukončení školní docházky do „měšťanky", se začal učit řemeslu v Schnabelově továrně. Otakar zahájil studium v oboru strojního zámečníka, ale v přádelně nemohl získat výuční list tohoto řemesla, proto ukončil pracovní vztah s panem Schnabelem a přešel do autodílny pana Kosiny. Kromě praxe ve zmíněných podnicích studoval v letech 1928 až 1930 Dvojtřídní školu pro učně živností kovodělných. Zdárné ukončení studia potvrzovalo „Vysvědčení na odchodnou". Dne 15. května 1932 se podrobil „Zkoušce učňovské a tovaryšské", za účelem zisku „výučného" a „tovaryšského" listu, s výtečným prospěchem u pana Kosiny.
Na podzim roku 1932 nastoupil do Školy leteckého dorostu v Prostějově. Přijat však byl do oddělení mechaniků. Přesto patřil k budoucí elitě armády. Toho roku bylo do ŠLD přijato 140 z 1500 uchazečů. Po ročním výcviku byl převelen k 82. bombardovací letce Leteckého pluku č. 5 v Praze. Od 15. března do 7. dubna 1934 absolvoval zkrácený kurz poddůstojnické školy a 1. června byl povýšen na svobodníka. V září byl převelen k 83. letce téhož pluku v Brně. K 1. říjnu byl povýšen na desátníka a 1. března 1935 jmenován vojenským leteckým mechanikem II. třídy. Zklamání z nepřijetí mezi piloty se projevilo na hodnocení. Kurz v ŠLD byl v podání Otakara Hrubého hodnocen jako dostatečný. V dalších kurzech se začal zlepšovat.
Rok 1935 přinesl desátníku Hrubému další krok k vysněnému výcviku pilota. Od 1. dubna do 28. června absolvoval střelecký výcvik, čímž se poprvé podíval do letadla jako člen posádky a začal létat. Na MNO si zaslal, od 1. června 1935 již četař Hrubý, žádost o zařazení do pilotní školy. Ke zdárnému přijetí musel absolvovat 4. třídu měšťanské školy, respektive složit zkoušku z učiva tohoto ročníku. Učinil tak a v únoru 1938 byl přijat do stíhací školy v Chebu. Do té doby byl příslušníkem 74. letky Leteckého pluku 6 se sídlem v Hradci Králové. Následujícího roku byl na měsíc přeložen do poddůstojnické školy Leteckých pluků 5 a 6 v Brně jako instruktor. Dále byl zařazen do kurzu pro noční létání a podle přístrojů pro pozorovatele. Od 1. prosince roku 1935 byl vojákem z povolání. Podepsal pětiletý závazek vojenské služby, během níž musel zůstat svobodný.
Následoval únor 1938 a zařazení do základního pilotního kurzu. Těsně před jeho dokončením, v květnu 1938, byla vyhlášena částečná mobilizace branné moci. V těchto vypjatých dnech se četař Hrubý vrátil k mateřské 74. letce do Hradce Králové. Základní výcvik ukončil 24. května 1938. Ve výcviku měl pokračovat u cvičné letky LP 1 „T. G. Masaryka" v Hradci Králové, ale místo působení bylo po 5 dnech změněno na cvičnou letku LP 4 v Praze-Kbelích. Pokračovací, v podstatě stíhací, výcvik byl zaměřen na akrobacii a celkové zlepšování v pilotáži stíhacích letounů. V tomto kurzu začal létat se starými typy stíhaček (Avia Ba.33, B.34), s akrobatickým speciálem Avií Bš 122. Ale snem každého stíhacího pilota tehdejšího armádního letectva byla Avia B.534. V tomto stroji se Otakar Hrubý poprvé proletěl v červenci 1938.
Absolvoval s letadlem ostré střelby i bombardování. Svůj výcvik ukončil v krizových dnech tzv. mnichovské dohody, 27. září 1938. V prosinci téhož roku byl jmenován pilotem letcem a přezkoušen ze svých znalostí stíhacího pilota u cvičné letky LP 4 v Praze. V lednu 1939 byl v rámci LP 4 přemístěn k 48. (stíhací) letce se sídlem v Pardubicích, kde společně s 46. a 47. letkou tvořila III. peruť/LP 4 (III/4). Velitelem perutě byl mjr. Alexander Hess, pozdější první velitel 310. čs. stíhací perutě RAF ve Velké Británii. Poslední let u jednotky absolvoval čet. Otakar Hrubý 8. března, pak již následoval, i pro špatné počasí, jen 15. březen a příchod německých okupantů.
Místo setrvání v kurzu obchodní akademie a následného převzetí zabaveného obchodu po živnostníkovi židovského původu se Otakar Hrubý rozhodl odejít do exilu. Vše započalo návštěvou por. Stanislava Fejfara, rovněž Novopačáka, který tuto možnost Otakarovi sdělil po svém návratu ze Slovenska, kde naposledy sloužil jako „zatímní" velitel 45. (stíhací) letky. Informace hledali u škpt. Bohumila Lišky v Lázních Bělohradě, který je nasměroval do Prahy. Zde se setkali se škpt. Josefem Dudou. S ním, jako vedoucím a npor. Josefem Hudcem, vytvořili skupinu, která 4. června večer vyrazila z Prahy, Hudec z Pardubic na Moravu do Moravské Ostravy. Po několika dnech čekání se 8. června přemístili do Frýdku, kde se setkali s kpt. Karlem Pavlíkem, velitelem obranné jednotky Czajánkových kasáren 14. března 1939.
Ten je předal neznámé dámě, která je přes vesničku Dobrá dovedla až k hraniční říčce Lučina, za níž bylo území Polska a stavení, v němž se ukryli. Těsně před hranicí prošli pod okny hospody, v níž sedělo 14 německých finančních strážců, kteří je mohli zatknout za nelegální přechod hranic. V Polsku se veškeré administrativní záležitosti emigrantů vyřizovaly na čs. konzulátu v Krakově. Jeho vedoucí, konzul dr. Znojemský, po 15. březnu odmítl budovu předat do německých rukou. Avšak přehled uprchlíků mělo pražské Gestapo přesný díky fotografovi, který pracoval pro Němce a v Krakově pořizoval fotografie na nové průkazy emigrantů. Z Polska odjel čet. Hrubý se svými přáteli 17. června 1939 na palubě lodi m/s Sobieski z přístavu v Gdyni. Cílem cesty byla Francie, kde všichni museli vstoupit do francouzské cizinecké legie.
Nadšení z Francie, jako vzoru již neexistující republiky, bylo brzy zlomeno. Příliš velké uvolnění mravů, nepořádek a chaos byly na denním pořádku. Cesta Otakara Hrubého pokračovala do Marseille, kde byl v pevnosti St. Jean přijat do cizinecké legie. Cesta tu však nekončila.
Pokračovala do severní Afriky k výcvikovému pluku v Sidi-bel-Abbes, v Alžírsku. Zde se musel podrobit pěšímu výcviku. Teprve 2. září 1939 odjel k leteckému výcviku do Tunisu. Další den vyhlásila Francie válku Německu. Jedině tímto způsobem mohli Čechoslováci opět získat svobodu své země. Během měsíce a půl vystřídal četař O. Hrubý základny Tunis, Blida a La Senia, kde byl zařazen k výcvikové jednotce Escadrille Regionalle de Chasse 572 (ERC 572), u níž se začal přecvičovat na stíhací letouny Morane Saulnier MS-406 C-1. Jednalo se o dolnoplošník se zatažitelným podvozkem, vztlakovými klapkami a stavitelnými listy vrtule. Nic z toho stíhací letadla čs. letectva neměla. Celá služba Otakara Hrubého ve francouzském letectvu Armée de l´Air proběhla na území severní Afriky. ERC 572 se spojila s ERC 574 a vznikla tak GC III/5.
Jednotka, po začátku německého tažení na západní frontě, vystřídala několik základen v Alžírsku a především v Tunisku, kde čelila útokům italského letectva Regia Aeronautica. Italové bombardovali např. přístavy Tunis a Bizerta, různé továrny a letiště v severní Africe. Varování před nepřítelem nebyla předána včas nebo vůbec. Proto je zaznamenáno jediné vítězství českého pilota nad italským soupeřem. Por. Vlastimil Veselý, příslušný bydlištěm v Jičíně, pravděpodobně sestřelil italský bombardér Savoia Marchetti SM-79. Od 11. do 29. června 1940 sloužil Otakar Hrubý u GC I/10. Tuto jednotku po uvolnění ze služby opustil a zamířil do Casablanky v Maroku. Do města dorazil vlakem, v přístavu nastoupil na loď Gib-el-Dersa, která ho dopravila na Gibraltar. Odtud pokračoval na lodi Cidonia do Liverpoolu, kam dorazil 16. července 1940.
Na první pohled byla vidět změna oproti Francii. Všude byl pořádek a řád, vše běželo podle plánu. Čechoslováci byli vlakem odvezeni do karanténního tábora v Cholmondeley Park. Letci zde pobyli jen několik dní a byli odesíláni do leteckého depotu v Cosfordu, kde se vytvořilo zázemí pro vznikající čs. letectvo ve Velké Británii. Po slavnostní přísaze králi Jiřímu VI. byl Otakar Hrubý zařazen do RAF VR. Jednalo se o dobrovolnické zálohy britského královského letectva. Byla mu přidělena hodnost Sgt. a funkce Pilot F (fighter). Výcvik na anglickou leteckou techniku prodělal u OTU No. 6 v Sutton Bridge od 21. září do 7. října 1940. Naučil se zde ovládat stroj Hawker Hurrricane Mk. I. Problémem pro naše piloty byl jazyk, který se museli neustále učit a rozšiřovat si slovní zásobu.
Otakar Hrubý začal působit u 111. stíhací perutě, které se přezdívalo „Treble One". Její historie sahala do let 1. světové války, na palestinské bojiště. Jednotka sídlila na letišti Drem ve Skotsku. Několik dnů po příchodu Sgt. Hrubého, se jednotka přestěhovala na letiště Dyce u Aberdeenu. V prvních měsících se přihodily O. Hrubému dvě vážně vypadající nehody. Obě se obešly bez zranění pilota.
Svého prvního bojového úspěchu dosáhl 21. února 1941, v době, kdy nad Skotskem vládlo špatné počasí, a Němci omezili počet rušivých letů. Toho dne ve spolupráci s kolegou od perutě, P/O Michaelem Kelletem, s jistotou poškodil, ale možná i sestřelil jeden Junkers Ju 88. Pro možnost sestřelu hovoří záznamy Luftwaffe, která ten den, asi o hodinu později, přišla o jeden výše zmíněný letoun od průzkumné jednotky. V polovině července 1941 se 111. peruť přemístila na jih, na základnu North Weald. Zde byla zařazena do 11. skupiny Fighter Command a začala se účastnit ofenzivních útoků nad okupovanou západní Evropou. Jednotka už tehdy létala na Supermarine Spitfirech prvních verzí a nyní obdržela nové Spitfiry Mk. VB. Další úspěch v boji s nepřítelem si Otakar Hrubý připsal 4. září 1941. Zpravodajský důstojník perutě mu uznal jistý sestřel Messerschmittu Bf 109 F. Za další dva týdny, 20. září, poškodil další „stodevítku".
V zimě 1941/1942 se Fighter Command potýkalo s nedostatkem nočních stíhacích letounů, a proto byla 111. peruť dočasně přeřazena k nočnímu stíhání. Spitfire však nebyl zcela vhodným letounem, protože nenesl radar. Jedinými úpravami bylo přelakování letadel černou barvou a namontování kovových plošek před kokpit proti oslnění spalinami kerosinu z výfuků motoru. V květnu 1942 byl P/O Hrubý přemístěn k 313. čs. peruti na základnu Fairlop, spadající pod řízení základny Hornchurch. Zde však setrval jen měsíc, protože dokončil operační turnus, nastoupil dovolenou a po jejím skončení se hlásil v No. 57 OTU v Hawardenu. Zde se stal instruktorem pro nové piloty, kteří prodělávali výcvik na Spitfiry.
Své působení u OTU v Hawardenu ukončil Otakar Hrubý v polovině prosince 1942 a novou bojovou jednotkou se stala 310. čs. peruť. U ní absolvoval svůj druhý operační turnus. Od léta 1942 působily všechny čs. perutě společně v No. 134 Czechoslovak wing, který byl zařazen do 2nd TAF – Tactical Air Force. Jednotka se v tomto složení účastnila doprovodů bombardérů RAF i USAAF nad okupovanou Evropou. Od počátku roku 1944 se značná část letů začala směřovat do Normandie jako příprava na invazi. V den D byl čs. wing s dalšími jednotkami pověřen vzdušným krytím výsadku Spojenců na plážích před útoky Luftwaffe. Největší vyloďovací operace v dějinách se zúčastnil i F/Lt Otakar Hrubý a 3. července 1944 dokončil svůj bojový turnus a opět odešel na odpočinek. Přeložen byl k čs. leteckému depotu v Cosfordu.
Rozhodl se pro noční stíhací výcvik. Jednalo se o delší proces, protože noční stíhači létali na vícemotorových strojích. První část výcviku obsahovala instruktáže a praxi létání s vícemotorovými letadly, druhá pak samotný výcvik na nočního stíhače. Tento cíl však F/Lt Hrubý už nesplnil. V březnu 1945 výcvik u No 17 SFTS v Cranwellu přerušil. Zařazen byl k No 51 OTU, ale už zde nenastoupil. Vysvětlením byla operace rozdrcené lícní kosti. Příčina však není jasná. Autoři obou knih o Otakarovi Hrubém považují za příčinu úrazu jinou událost. Ať byla jakákoliv, léčení si vyžádalo čas a Otakar Hrubý se vrátil do vlasti až 26. září 1945. K 31. 12. 1944 byl Otakarovi Hrubému udělen záslužný letecký kříž DFC – Distinguished Flying Cross. Osobně ho obdržel až 10. května 1945. Válku ukončil s 218 bojovými lety nad území nepřítele, jedním jistým sestřelem a třemi poškozenými nepřátelskými letadly.
V poválečném letectvu začal Otakar Hrubý na pozici velitele letky 12. leteckého pluku v Praze-Kbelích. Tato funkce vyžadovala více administrativního vyřizování než létání. Proto se škpt. Otakar Hrubý rozhodl odejít z armády a podal si přihlášku k ČSA. Nakonec byl přemluven pplk. Adolfem Vránou, aby nastoupil jako zalétávací pilot do zkušební komise VLÚ v Praze-Letňanech. V této funkci, později pod ÚLS Praha-Kbely, setrval až do vynuceného odchodu z armády počátkem roku 1949.
Po propuštění pana Hrubého z armády musela rodina řešit živobytí. MNO nabízelo tři možnosti. Stavby silnic a železnic, JZD nebo tiskárnu. Otakar Hrubý se rozhodl, že přijme místo dělníka v tchánově malé továrně a vše nahlásil na Vojenské pensijní likvidatuře. Rodina se vrátila do Nové Paky a do Prahy jezdili platit pouze nájem a další záležitosti, týkající se bytu.
Dne 11. ledna 1950 si pro bývalého štábního kapitána přišla StB. Prohledali oba byty, v Nové Pace i v Praze. Pražský byt jim byl odebrán a majetek vystěhován na chodbu. Celý měsíc o manželovi paní Hrubá nic nevěděla. Poté jí přišel z TNP Mírov od manžela dopis, za jakých podmínek spolu smějí komunikovat a kdy ho bude moci navštívit. Situaci paní Hrubé komplikovalo druhé těhotenství. Dcera Eva se narodila v červnu 1950, několik dní po návštěvě manžela na Mírově. I zde byl ochoten Otakar Hrubý se zaplést do potyček se „zákonem", který tu představovali dozorci. Jeho „horkou hlavu" zachraňovali od pohromy přátelé letci v čele s panem generálem Františkem Fajtlem, tehdy však rovněž vojínem v záloze.
Věznění na Mírově skončilo s „provalením" zpronevěry svěřených peněz velitelem TNP Oldřichem Kohlíčkem a jeho zástupcem Miroslavem Carbolem. Ve skutečnosti se jednalo o likvidaci všeho, co bylo spojováno s gen. Bedřichem Reicinem, tzv. spiklencem v procesu s aktivistickým křídlem KSČ Rudolfa Slánského.
Po návratu domů, v červnu 1951, mohl opět pracovat jen manuálně. Nejprve nastoupil na pozici řidiče novopackého pivovaru. Roku 1952 přešel k novopacké pobočce Silničních strojů a zařízení Hradec Králové, kde setrval až do odchodu do penze. Již jako důchodce si přivydělával v novopacké Velvetě. Roku 1957 se manželům Hrubým narodilo poslední dítě, syn Otakar.
První náznaky zlepšení situace pro letce ze západního odboje přišly od poloviny 60. let. Volnější režim v období prezidenta Antonína Novotného umožnil Otakarovi Hrubému setkat se roku 1964 s Henry Standenem, předsedou Guinea Pig Clubu (Klub pokusných morčat). Prostřednictvím této asociace se mohl v následujících letech Otakar Hrubý podívat do Anglie v období výročních oslav bitvy o Británii. Roku 1965 odjel sám, další rok s manželkou a roku 1968 i s několika přáteli, kolegy letci. Tyto návštěvy, vzhledem k politickému vývoji v ČSSR, se znovu mohly uskutečňovat až v 80. letech.
Roku 1968 byl Otakar Hrubý částečně rehabilitován, vrácena mu byla hodnost a následující rok byl povýšen na podplukovníka. Jakákoliv snaha naklonit si bývalé odpůrce se KSČ nedařila v ústředním bodě smyslu života těchto lidí. Jejich děti i nadále nemohly studovat školy, které by chtěly, a nebylo jim umožněno členství v organizacích pod dohledem strany (Pionýr, Svaz mládeže). Normalizace s sebou přinesla další riziko pro rodinu Hrubých. Na Otakara Hrubého a jeho dcery byl veden spis StB s krycím jménem „Letec". Spis vznikl na přelomu 70. a 80. let. Po několika letech byl dočasně přerušen a archivován. Vypracován byl pro podezření na Otakara Hrubého, že je informátorem britského zastupitelského úřadu v Praze o politické situaci a názorech společnosti v ČSSR.
Překotné změny v pohledu na vojáky II. odboje na západní i domácí frontě po listopadu 1989 příliš nenadchly účastníky samotné. Během let 1990 -1992 byly provedeny rehabilitace osob bojujících za svobodu Československa, které minulý režim chtěl nechat v zapomnění. Ovšem justice nových demokratických států (ČSFR, ČR) se nedovedla vypořádat s dluhem vůči hrdinům odboje. Vězňům TNP Mírov nechtěla uznat status politického vězně a s ním související finanční odškodné. Teprve roku 2005 byl přijat zákon o zásluhách pro bojovníky za vznik a osvobození Československa, který určité finanční odškodnění poskytuje.
V červenci 1990 se Otakar Hrubý setkal v Londýně s Alžbětou, královnou matkou, na slavnostním banketu, kam byl z československých letců pozván jen on a jeho choť. Dalšími významnými akcemi byly propůjčení řádu M. R. Štefánika III. třídy roku 1991, účast na mnoha akcích, konaných pro připomínku účastníků II. odboje, např. Memorial Air Show v Roudnici nad Labem v červnu 1991, přivítání navrátivších se čs. letců ze zahraničí v září 1991 v Praze, návštěva Francie v červnu 1992 atd.
Pan plukovník v.v. Otakar Hrubý, DFC zemřel 15. května 1993, v nedožitých osmdesáti letech, po vážné nemoci. Vojenský a církevní pohřeb se konal v Husově sboru v Nové Pace 21. května 1993 za přítomnosti stále žijících kolegů z letectva, britského leteckého přidělence na zastupitelském úřadě v Praze, W/Cdr. Dicka Fostera, a mnoha dalších hostů a velkého zájmu veřejnosti z Nové Paky a okolí.
Zdroje (mimo informací z desek):
https://jicinsky.denik.cz/
VPM:
hrob - Nová Paka, okres Jičín
památník - Londýn, stát Velká Británie
pamětní deska - Nová Paka, okres Jičín
pamětní deska - Ivančice, okres Brno - venkov
pomník - Praha 1, okres Praha 1
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.