Spolek pro vojenská pietní místa

Kameny zmizelých - Růžena Vesecká

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    
    Německý termín „Stolperstein“ je složenina ze slov, která znamenají „zakopnout, škobrtnout“ a „kámen“. Volně tedy Stolpersteine lze přeložit jako „Kameny, které Vás přimějí k zastavení“ nebo „Kameny zmizelých“.
    Účel projektu Kameny zmizelých spočívá zejména v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války.
    Zavražděným Židům, Romům, homosexuálům, fyzicky handicapovaným a Svědkům Jehovovým se prostřednictvím kostek s popisky individualizujícími každou z obětí a její osud dostává trvalé památky.
    Kostky jsou umísťovány na ulicích evropských měst na chodníku před domem, v němž nacisty zavražděný člověk naposledy bydlel. Kostky zde tvoří součást dlažby a stávají se ve veřejném prostoru stálou připomínkou zločinu, který byl nacisty a jejich pomahači spáchán.
    
    V České republice ja tato akce zaštítěna Českou unií židovské mládeže. Více o projektu a dalších kamenech ve světě na http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Autor: Marek Lanzendorf, 13.12.2019

Růžena Vesecká, narozena 9.11.1887. Poslední bydliště před deportací Plzeň. Adresa/místo registrace v Protektorátu Plzeň.
Transport S, č. 925 (22.1.1942, Plzeň-Terezín). Transport Ax, č. 382 (9.5.1942, Terezín-Sobibór, Ossowa). Zahynula.
Tento kamen zmizelých byl položen dne 3. září 2019.
(zdroj: www.holocaust.cz )

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Petr Mareš, 23.01.2016

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Autor: Petr Mareš, 23.01.2016

Jiří Fína: * 24.4.1913, Plzeň-Skvrňany, okres Plzeň. Odvod: 02.10.1939, Francie, Paříž. Osobní číslo:Z; L-175, RAF/787403. Pilot 311. bombardovací perutĕ. Nezvěstný s celou posádkou z operačního letu. Letoun nouzově přistál na hladině Severního moře. Wellington R1802 (KX-P).
(zdroj: VÚA)

Pamětní deska rodina Kučerova

Autor: Marek Lanzendorf, 04.09.2017

Pomník Obětem 1. světové války

Autor: Kajuga, 23.04.2006

Vyčerpání z války, nedostatečné zásobování, španělská chřipka a také masakr dětí. To byly události, které hýbaly Plzní v létě a na podzim roku 1918 a přispěly k tomu, že Rakousko- Uhersko v očích Plzeňanů ztrácelo poslední zbytky kreditu.
„Je to situace krajně kritická, zoufalá, situace, kdy nejde už o pouhý nedostatek, nýbrž o hlad, největší hlad,“ hlásá o situaci v Plzni list Nová doba v červnu 1918. Lidé trpěli nedostatečným zásobováním, pátý rok trvání kruté války vykonal své – vše potřebné směřovalo na frontu, byli až na druhém místě. Právě v červnu 1918 dostoupil kritický stav vrcholu, dva týdny nedostali Plzeňané žádné příděly, až na chléb, který byl vyrobený z nepoživatelné směsi kukuřičné a ječné mouky.
A bylo hůř – třetí týden v červnu zůstali lidé pět dní bez mouky a bez chleba úplně. Denní potřeba chleba byla asi 25 tisíc bochníků, 18. června jich bylo ale vydáno pouhých 3550. Plzeň se radikalizovala. Devatenáctého června dochází k rabování, tři stovky žen a dětí rozebírají v Purkyňově ulici náklad žitné a kukuřičné mouky.
O den později hladové bouře propukají naplno. Už ráno několikasethlavý dav žen se vrhne na valník firmy Recht a Böhm s kukuřičnou moukou v Prokopově ulici, k dalším nepokojům dochází ve Valdštýnově ulici. Dav dorazil i k pekárně Jana Fábery nebo obchodu s kvasnicemi Matyldy Arnsteinové. Masakr: šest mrtvých
Večer už městská stráž a četnictvo dalšímu rabování zabránili, druhý den ale vše propuká s ještě větší vervou. Českému místodržiteli v Praze putuje z Plzně zoufalý spis. „Kroky všechny jsou jižvyčerpány. V řadách našich řádí bída, skrývaný hlad, pláč dětí, zoufalost matek, jež zříti musí, jak děti zmírají, jak otcové stojí před propastí záhuby,“ popisuje srdceryvný list z 20. června, který uveřejnil Český deník. Jednadvacátého června dojde k masakru.
Kolem šesté hodiny večer se před pekařským domem Františka Šollara na rohu Koterovské a Barrandovy ulice shromáždil asi tisícihlavý dav složený převážně z dětí. Údajně ohrožovaly nákladní auto plné chleba, na místě byla policie i četnictvo. Najednou se na místě objevila četa devětašedesátého pěšího pluku. Vojáky dav napadl kamením a velitel, poručík Oskar Würfel, dal povel ke střelbě – bez varování. Přímo na ulici zemřel dvanáctiletý školák Jaroslav Vališ, dalších pět dětí skonalo v nemocnici. Šokované obyvatelstvo Plzně hned druhý den mohutně protestovalo, do stávky vstoupilo více než třicet tisíc lidí. Poslanec Luděk Pik přednesl plzeňské události na jednání říšské rady ve Vídni.
„Hlad a bída otřásají základy celého státního života a blížíme se k tragickým koncům. Po celé týdny a měsíce nedostává lid žádných přídělů. Rakousko jest dnes nejstrašnějším vězením a hladomornou,“ pronáší obžalovací řeč plzeňský politik. Přes všechny protesty unikli vojáci trestu a poručíka Würfela armáda uklidila na frontu. Končící rakousko-uherské mocnářství nemělo věru v Plzni dobré jméno. Pohřeb monarchie I v dalších letních měsících 1918 trvá v Plzni nespokojenost se zásobováním, v srpnu protestuje stávkou třicet tisíc škodováků. V září se přidává další jobovka: ve městě se šíří epidemie smrtonosné španělské chřipky. Na začátku října se uvádělo, že nemocí trpí třetina obyvatelstva, tedy něco přes třicet tisíc lidí!
Tři sta lidí, oslabených podvýživou, na ni umírá. Monarchie se hroutí, dostává na frak na bojištích, nezvládá obyvatelstvo v zázemí. Hlavně v zemích, které se chtějí od milovaného Rakouska-Uherska odtrhnout. Třiadvacátého září v Plzni loutkové divadlo poprvé představuje satirickou scénku, v níž Kašpárek symbolicky pohřbívá monarchii. Diváci jsou nadšeni, státní moc už nezasahuje. Dřív by se za podobný prohřešek šlo sedět na několik let do vězení.
Kolem 19. října už začínají jednání o konkrétní podobě Národního výboru. Národní výbory měly tvořit alternativu k dosavadní státní moci. Po 28. říjnu se jejich pozice změní, na přechodnou dobu se stanou nositeli moci nové.
Sedmadvacátého října od deseti hodin začíná na radnici ustavující schůze národního výboru okresního a ten vydává prohlášení „České veřejnosti na Plzeňsku! Občané!“ V novinách vychází o den později a vzhledem k překotným událostem už je chápané jako výraz převzetí moci. Ráno totiž přichází i zpráva o diplomatické nótě rakousko-uherského ministra zahraničí Julia Andrássyho, v níž akceptuje mírové podmínky amerického prezidenta Wilsona. Po poledni demonstranti na Petrohradě nesou úmrtní oznámení monarchie, odpoledne se už dav v centru města vrhne na svrhávání symbolů moci. O dva dny později už lidé před radnicí vítají propuštěné politické vězně. Oslavy mohou začít naplno. Ať žije Československo!
(zdroj http://www.sedmicka.cz/plzen/clanek/plzen-chtela-republiku-i-kvuli-hladu-233258)

Pomník Obětem 2. světové války

Autor: Kajuga, 23.04.2006

V dubnu 1945 při pochodech smrti vězňů z KT přes Plzeň bylo přivezeno 58 neznámých obětí tohoto pochodu z Nýřanského nádraží a 63 neznámých obětí z Plzeňského nádraží ke zpopelnění. Jejich popel byl volně uložen na oddělení 97 a 98. Gestapo dále přivezlo 3 neznámé ubyté oběti a dalších 11 identifikovaných obětí, které bylu po zpopelnění uloženy do 14 uren a uschovány ve výklenku v kolumbariu. Po postavení památníku byl k němu zde dne 23.3.1966 přenesen popel z odd 97 a 98 i 14 uren z kolumbária.

Plzeňská Pravda uveřejnila dne 16. 4. 1946 v článku R. Tidricha, Vlak smrti:
„V dubnu 1945, těsně před naším revolučním převratem, projíždělo v západních
Čechách několik vlaků s vězni z různých německých koncentráků. Jeden z těchto,
přímo napěchovaný těmito ubožáky, projel tratí Plzeň – Domažlice.
Byla to řada vagonů, kolem čtyřicíti, krytých i nekrytých, a každý obsahoval 80 až 100 vězňů.
Byli to téměř samí Slované, většinou Rusové, Poláci a také Češi.
Vězni beze jmen, pouze s čísly. Transport utrpení a smrti, který v lidských dějinách
neměl obdoby. Ztracenci v rozedraných cárech, špinavých, plných hmyzu,
hladoví a žízniví, pokrytí ranami, podlitinami a šrámy. Umírající a mrtví. V různém
stáří a společenském postavení.
V polovině dubna stál vlak na vlečce v Nýřanech. Místní a okolní, ba i plzeňské
obyvatelstvo, pokud mohlo, obětavě nosilo potraviny vězňům, i když mu v tom bylo
strážemi bráněno. Byly případy, že musel být vrchní policejní orgán předem proviantem
umlčen. Wehrmacht měl aspoň špetku soucitu, nikdy však SS. Mezi těmi
se nalézaly pravé bestie, které střelbou, utloukáním a odpíráním stravy ap. řádily
mezi vězni.
Kolem vagonů, z kterých se ozývaly až nesouvislé skřeky hladovějících, se
procházel esesman v pruském drilu. Ženy právě přinesly polévku. Vězni o překot
natahovali ruce se šálky a různými střepy. Esesák však v posledním okamžiku
kopnutím zvrhl polévku do kolejí ... Projev neobyčejného soucitu učinil vězeň,
kterému byl podán kus chleba. Už otevíral ústa, aby se zakousl, když ho spoluvězeň,
asi 14letý hoch poprosil také o kousek. Ten mu chléb dal celý s tím, že on ho
potřebuje více.
Zmíněný hoch se stal později obětí hrozného činu esesáka. Většinou sedával
v koutě vagonu, kde monotónně pokyvoval hlavou a pronášel polohlasně: „Brambory,
brambory.“ Jednou se náhle vzchopil a vyhlédl z otevřeného vagonu. Strážce
to velmi rozzuřilo a přirazil dveře, které rozdrtily prstíky hocha. Ten za velkého
nářku, mávaje bolestí rukou, stříkal kolem sebe krev, která potřísnila i uniformu
esesáka, jenž mezitím dveře zase otevřel. Sňal přilbu, udeřil hocha do obličeje.
Hoch klesl s přeseknutým nosem. Brutální strážce dupáním po tělíčku a posléze
ranou z pistole ukončil utrpení malého mučedníka.
Jednoho dne nastalo v Nýřanech a okolí vzrušení – v noci uteklo asi 100
trestanců. Přípravy k tomu učinili během dne, kdy následkem hloubkových náletů
nastal mezi strážemi určitý chaos. Vlak stál na vlečce k muniční továrně „Zieglerův
důl“ naproti dolu Humboldt. Vše bylo zalarmováno, četnictvo, policie, SS,
Hitlerjugend atd.
Samozřejmě, že místní i okolní nacisté horlivě asistovali. Byla to štvanice jaké
Nýřansko nikdy nezažilo. Kromě stávky v roce 1890. Neštěstím pro uprchlíky bylo,
že většina na útěku pozbyla orientaci; místo mezi české obyvatelstvo se dali směrem
mezi německý živel. Většina vězňů tak daleko neuběhla. Záhy bylo vidět po
nýřanských ulicích hloučky i jednotlivé trestance vedené zuřivými Němci. Byli
v zuboženém stavu, bosi nebo polobosí, oděni do několika cárů hadrů, někteří téměř
nazí. Na těle nebylo místa, kam by nezasáhla pažba pušky, rána klackem nebo
okovaná bota. Byl nalezen uprchlík, který prolézaje plot, zůstal trčet na tyčkách
v podobě Krista, mrtev, nemaje už tolik sil, aby slezl zpět. Jiný byl nalezen v agónii
ve chlévku a měl plná ústa sena, které, vybičován hladem, chtěl pozřít.
Primát v zajišťování uprchlíků měli němečtí sedláci z nedalekých Uherců. Tito
předali strážím 34 vězňů. To byl podklad k pověstnému hromadnému masakru nešťastníků
u Humboldtky. Současně to byla zkouška „silných nervů“ německých
nacistů, kteří měli výsadu přihlížeti vyvražďování asi 70 osob. Dělo se tak topory,
většinou ranami do hlavy, až někdy mozek vyhřezl, a výstřely z pušek nebo pistolí.
Sedláci v hloučcích odcházeli, ale jeden vydržel až do konce krvavého díla. Matrikou
ubitých byla křída a stěny vagonů, zde se psaly záznamy. Ostatní vězni, pokud
mohli, vylézali z vagonů – trhali a pojídali trávu. Přistižení byli kopanci a bitím
hnáni zpět do vozu a někteří při tom také ubíjeni. Mrtví byli odnášeni a házeni
jako kusy dřeva do zvláštního vagonu a pak v noci auty odváženi do neznáma.“
Hlášení stanice SNB Nýřany:
„První transport přijel do Nýřan asi v polovině dubna 1945 nákladním vlakem
s otevřenými i krytými vagony a po 24 hodinách zdržení odjel směrem na Domažlice.
Byl to transport politických vězňů, smíšený. O tomto transportu nebylo nic
dalšího zjištěno. Druhý transport přijel od Plzně do Nýřan nákladním vlakem za
dva dny po prvém a pozůstával z 50 až 60 krytých a otevřených vagonů. Byl to
transport politických vězňů, smíšený, s národností většinou slovanskou. Hlavně
tam byli zastoupeni Češi. Přibližně bylo transportováno asi 4000 osob obojího pohlaví.
V Nýřanech bylo ubito větší množství osob a pak odvezeny nákladním autem
pravděpodobně do Stodu, kde byly, neznámo kde, pohřbeny. Doprovod tvořili příslušníci
SS a němečtí vojáci. S přednostou železniční stanice nemohl být sepsán
protokol, ježto v té době jím byl Němec, který v době revoluce utekl s ostatním personálem,
rovněž národnosti německé, jež byl svědkem nelidského zacházení s vězni do Německa. Ostatní okolnosti nebyly zjištěny.“

Hlášení stanice SNB Stod:
„Dne 13. 4. 1945 přijel do Stodu od Plzně nákladní vlak s politickými vězni
a zdržel se zde do 16. 4. 1945, a pak odjel směrem na Domažlice. Vlaková souprava
měla 46 otevřených i krytých vagonů, vězňové byli Češi, Rusové, Poláci,
Francouzi, Američané, Holanďané a Dánové, celkem 4000 osob (dle záznamu
německého četnictva ve Stodu). Během zastávky na nádraží ve Stodu bylo ubito
nebo zemřelo vysílením celkem 239 vězňů, v čemž je zahrnuto asi 30 mrtvol,
přivezených v posledním vagonu již z Nýřan. Kromě toho jeden vězeň ruské národnosti
byl na útěku zastřelen příslušníky SS v Touškově Vsi, kde byl na místě
zakopán na poli, pravděpodobně místními Němci. Ostatní ubití byli národnosti
české, ruské, polské, francouzské, USA a také Holanďané i Dánové a byli ubíjeni
stráží SS za vzdálení se pro vodu nebo za pokus o útěk. Velitelem transportu
byl SS Obersturmführer jménem Nerbach a další se jmenoval Josef Kiefner. Také
vysílení vězni byli ubíjení, jestliže již nemohli vykonávat uložené jim práce. Ubití
vězňové byli před odjezdem transportu odvezeni místními rolníky z nádraží na židovský
hřbitov ve Stodu, kde jim ostatní vězňové na rozkaz velitele transportu museli
vykopat společný hrob, šachtu a tam je pohřbít. Exhumace byla povolena dne
6. a 7. září 1945 a dne 9. září 1945 byly oběti nacismu pohřbeny ve společném
hrobě v háji na severovýchodním okraji města Stod při státní silnici. Totožnost
nebyla u nikoho zjištěna.“
(zdroj http://www.nyrany.cz/view.php?nazevclanku=pochod-smrti-v-nyranech&cisloclanku=2007020007)
Další viz např.: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Pochody_smrti.htm

Pomník Heliodor Píka

Autor: Kajuga, 14.04.2006

Generál (armádní generál i. m.) Heliodor Píka (3. července 1897 Štítina – 21. června 1949 Plzeň) byl československý voják a legionář, významný představitel zahraničního československého protinacistického odboje a oběť komunistického teroru.
zdroj a další podrobnosti viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Heliodor_Píka

Píka Heliodor, narozen 3.7.1897, Štítina. V Rakousko-Uherské armádě sloužil jako jednoroční dobrovolník u 15. zemského pěšího pluku. Zajat 28.7.1916, Berestečko. Do ČS legií v Rusku se přihlásil 5.10.1916 v Bobrujsku. Zařazen 21.7.1917 jako vojín k záložnímu praporu. Od 14.11.1917 slloužil jako vojín u 33. střeleckého pluku ve Francouzské armádě. Od 7.3.1918 sloužil jako četař v ČS legii ve Francii u 21. střeleckého pluku, kde službu v legiích skončil dne 1.1.1920 jako poručík a dále sloužil v ČSA. (zdroj databáze VÚA Praha)

Pomník Obětem holocaustu

Autor: Ing. Petr Holý, 25.09.2012

Pomník umučeným - obětem nacismu z roku 1951. Pohřbeno je tu 18 uren vězňů – obětí transportu z koncentračního tábora v roce 1945 (náhrobek z roku 1973). (zdroj http://www.sumava.cz/objekt_az/5180-pamatnik-umucenym-plzen/ )

Pomník Obětem 1. světové války

Autor: Milan Hegner, 06.10.2015

Nápisy z fotografie velmi těžce čitelné.
Seznam Obětí dle CEVH MO ČR:
Julius Bloch 1885 Vídeň 7. 11. 1919 Plzeň v nemocnici
Ernst Burg, JUC poručík 1. 9. 1916 Plzeň
Abraham Ducker 9. 12. 1916 Halič
Ing. Alfred Ekstein 18. 5. 1915 Vídeň, Rakousko
Ernst Kohorn poručík 9. 9. 1914 Plzeň
Ernst Löwy 1877 Schaub(Pšov) 23. 1. 1916 Magdeburg(Plzeň)
Isidor Mayer 1873 Samoly, Fehyr 12. 10. 1917 Plzeň
Israel Neustein Meier svobodník 1875 Lwov, Halič 6. 3. 1917 Plzeň
Petr Oscher 16. 11. 1915
Emil Reich 1869 Graslitz(Kraslice) 6. 2. 1917 Plzeň
Hynek Roubík 1870 Klenčí pod Čerchovem 13. 7. 1919 Plzeň
Emil Siller 1874 Železná Ruda 11. 2. 1916 Gyula, Bekes, Uhry
Otto Steiner svobodník 1897 Železná Ruda 9. 1. 1916 Kiralyhida, Uhry
Paul Steiner 13. 4. 1915 Plzeň
Otto Suchařipa poručík 1891 Velhartice 25. 9. 1918 Plzeň
Ernst Weisl poručík 27. 10. 1915 Klatovy
(zdroj: VÚA)

Pamětní deska Obětem 1. světové války

Autor: Kajuga, 23.04.2006