Koršilov
Hrob Obětí bitvy u Zborova
bez nápisu
Noc z 1. na 2. července záloha naší brigády prochodila; byla povolána z Cecové do vesnice Choroščec na pomoc 2. pluku; ukázalo se však, že zbytečně. Jako ve dny před bitvou, tak hlavně v den bitvy, jsme stále sledovali československý úsek s úzkostí o bojující bratry. Sousední finská divize nevyšla ze svých zákopů a Maďaři, obránci úseku Mohyla, odolávali jejím matným útokům palbou. Na pravém křídle zůstalo v rakousko-uherských zákopech první a druhé linie, které jsme dobyli, jen málo našich obránců. Mnozí byli strženi neodolatelným útokem směrem na Jezeřanku a Travotluky. Toho využili Maďaři, ovládli zákopy palbou kulometů a začali je dobývat ručními granáty.
Byl jsem ve dvě hodiny poslán plukovníkem Mamontovem, abych se svou rotou tento postup zastavil. Celkem bez ztrát jsem převedl část roty do první nepřátelské linie. V ní jsem podle rozkazu poručíka Čečka obě linie zesílil, sám pak jsem šel s posilou do druhé linie. Vyskočili jsme na zákopy a snažili jsme se umlčet protivníka palbou a tak zastavit jeho postup. To se nám podařilo; měli jsme však šestnáct raněných.
Asi o půl jedné jsme dostali posilu, jednu rotu ruského úderného praporu, jehož vojáci byli ověšeni ručními granáty. Nařídil jsem jejich veliteli, praporčíkovi, aby dobýval zákopy granáty, a sám jsem vedl část své roty do nepřítelova boku a týlu. Rychlým postupem jsme brzy dosáhli zákopu, v němž bylo opuštěné pěchotní dělo. Zároveň jsme se dostali do ohně ruského dělostřelectva. Zelenou raketou jsme tuto palbu zastavili. Mnoho ruských úderníků se dalo strhnout naším elánem. Nadšení bylo nepopsatelné: „Vperjod za svobodu vašu i našu! Kupředu, bratři! Hurá!“.
Pot se s nás řine a na tváře nám usedá země zvířená výbuchy. Rozradostněný ruský voják mi v běhu líbá černou ruku, v zápětí poklekám a vracím jeho polibek padlému Rusovi. Měl malinkou krvavou hvězdičku uprostřed čela. Dobíháme na návrší nad řekou Malou Strypou, které je skoro v stejné výši s Mohylou. Ohlížím se. Vidím, že manévr, jímž měl být zlomen odpor obránců Mohyly, se daří. I Finové se začínají hýbat. Před námi jsou dva mosty přes Malou Strypu. Z vesnice Koršilov na vyvýšeném břehu za řekou nás ostřelují dva kulomety. Vpravo od mostu na našem břehu je modro. Jsou to Rakušáci. Rozhoduji se dobýt vesnici, zlomit poslední odpor a zamezit ústupu velkého počtu nepřátel. Za mostem jsme zajali celé obvaziště s čtyřmi důstojníky a asi patnácti vojáky. Dva bodáky rozzuřených ruských vojáků jsem strhl s těl zajímaných důstojníků. Kryti břehem, uspořádali jsme se trochu. Mezitím, co jsem dával rozkazy k dobytí vesnice, vojáci mé roty mi nabízeli vodu, kterou nabrali z řeky.
Úvozem jsme se dostali na západní okraj vsi, obsadili krásně vybudované nepřátelské zákopy, a pak teprve jsme vzali zezadu oba kulomety, které střílely do poslední chvíle. Jeden kulomet obrátil střelec Kužela ihned za utíkajícími. Zařídil jsem obranu a čistku prostorného krytu hlubokého pět metrů. Poslední naše rány na tomto úseku patřily Rakušanům, kteří nám poslali dvě série šrapnelů. Střepinka se mi zabodla do nártu, a plochá rána do holeně mne posadila na zem. Vesnice Koršilov padla asi o půl druhé a teprve o půl páté nás přišli vystřídat Finové. Předtím jsem se od spojky dověděl, že Čechoslováci se mají stáhnout do Cecové.
Karel Voženílek
Dne 4. července 1917 bylo nad obcí Cecová pohřbeno do dvou hromadných hrobů 167 padlých dobrovolníků čsl. brigády. Zraněno bylo v bitvě asi 700 čechoslováků.
(zdroj http://codyprint.cz/legie/zborov_bitva.html )
Voženílek Karel, nar. 13.12.1883, Týnišťsko. Žil v Rusku, od 30.8.1914 desátník čs družiny od 1916 postupně v hodnostech od poddůstojníka a velitele čety 1. střeleckého pluku až po štáb 1. divize a hodnost plukovníka čs legií v Rusku. Do vlasti se vrátil 22.4.1920, sloužil v ČSA, do výslužby 1.7.1939 v hodnosti divizního generála.
(zdroj databáze VÚA Praha a http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/123652 )
Pomník přidal: Feďo Vrábel
Doplnění informací: ing. František Jedlička