Autor: archiv vets.cz
Plukovník in memoriam Josef Koreš
† 2.10.1944 (Hřiště u Přibyslavi)Plukovník a nositelem válečného kříže 1939 in memoriam Josef Koreš.
V den 2.10.1944 přišli do vesničky Hřiště gen. Luža a por. Koreš. Přišli z Říčan přes Kuří, Nupaky, Zderadinky u Kácova, doprovázeni spojkou Karlem Milerem – Alexem. On se však pro naprosté vyčerpání vrátil přes Čerčany vlakem do Říčan. Oba promočení poutníci postávali v závětří pod přístřešky vrat, než se odvážili poprosit o ukrytí před nečasem, poněvadž věděli, že každý, kdo pomůže partyzánovi, se odsuzuje k smrti. A lid se stal nedůvěřivým, neboť gestapo vysílalo provokatéry, vydávající se za partyzány, aby pak mohlo trestnými výpravami trestat, ničit a deptat. Touha po odpočinku a po trošce tepla byla příliš silná, a pak, vždyť přes všechny hrozby tu byli stále lidé, a byli to zpravidla ti nejchudší a nejprostší, kteří byli ochotni pomoci.
V prvním statku byli odbyti. Už jejich vzhled budil nedůvěru u selky Matějkové. Ani u starosty Honzy, kam je poslala, nezůstali, ale odešli do hostince na kraji vesnice. Zde se odehrála tragédie – ale nechme vyprávět dědu Votavu, který byl přímým svědkem: (z kroniky) „Co živ budu, na ty chvíle nezapomenu“, říká a oči se mu zalévají slzami. „Venku bylo tehdy psí počasí. Kolem čtvrté odpoledne sem přišli dva páni. Prý je starosta posílá. Jeden starší – podmračený a druhý podstatně mladší“. A ukazuje na fotografie, umístěné dodnes mezi květinami na stolku, na němž hořela lampička za zesnulé. „Prosili mně, zda se smějí usušit a ohřát. Byli promáčení, promoklí i boty měli plné vody. Rozdělal jsem v kamnech, páni si svlékli kabáty i boty a ponožky, rozvěsili šaty na věšáky a ten mladší si svlékl i košili a v rukách nad kamny ji sušil. A když řekli, že jdou do Olešné ke kamarádovi Musilovi, docela jsem jim uvěřil, poněvadž jsem Musila znal a tak jsem věděl, že jsou to našinci. Vyndali si chleba a v hrníčcích sádlo, mazali si jej a jedli. Dcera, provdaná Marie Němcová, jim vařila čaj a oni si pochvalovali, že jsou tu jako doma.“ A opět se dědovi zarosí oči a znovu pohlédne na fotografie.
„Seděli jsme asi čtvrt hodinky a povídali si. Najednou se otevřely dveře a vrazili sem četníci; vrchní a dva s ním. Ani na pozdravy neodpověděli, přiskočili, měli napřažené zbraně proti příchozím a křičeli „Ruce vzhůru“. Pan generál vystřelil, ale minul, a tak všichni do něho a do pana Koreše spustili palbu. Křičel jsem, ale pak už jsem viděl, jak generál padá, strhl s sebou židli a četníci přestali střílet.“ Odmlčuje se, vzpomínka je stále silná a živá. Teprve potom dodává, jak byli četníci rozrušeni, jak poručík Koreš postřelen proběhl mezi nimi ven, přes silnici do polí, ale když poznal, že neunikne, sám se poslední ranou zastřelil. Dnes se těžko dopátráš jádra této události. Mrtví nemluví ... snad to byla horlivost, strach z provokatérů, snad strach z agentů a gestapa, pochyby, pocit zodpovědnosti ... Kdož ví?“ – konec z kroniky obce.
Tady v této vesnici, vzdálené necelé dva kilometry vzdušnou čarou od mohyly u Žižkova pole, skončilo putování, jehož počátek se datuje odchodem z Říčan, z bytu rodičů por. Koreše 27. září 1944. Zde několik dní vyšetřovalo gestapo říčanské občany, rodinu Pepíka. Jeho maminka našla ještě odvahu a čas, aby oba varovala na koupališti Marvánek. Odešli takřka bez rozloučení, ale odhodláni splnit čestně přijaté úkoly. Maminka ještě syna zachránila, ale jenom nakrátko, na pár dní!
Zdroje (mimo informací z desek):
prof. Jaroslav Koreš, 8. 10. 2001
http://www.maks-ricany.cz/maks/josef-kores
VPM:
pamětní deska - Hřiště, okres Havlíčkův Brod
pamětní deska - Praha 9, okres Praha 9
pomník - Říčany, okres Praha - východ
pomník - Říčany, okres Praha - východ
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.