a | b | c | č | d | ď | e | f | g | h | ch | i | j | k | l | ł | m | n | o | p | r | ř | s | š | t | u | ú | v | w | z | ž (vše)

major Josef Hýbler

* 18. 9. 1913 (Praha)
† 9. 1. 1984 (Anglie)

Josef Emil Hýbler se narodil v Československu v Praze, 18. září 1913 jako druhý syn Josefa, pražského policejního inspektora a jeho ženy Marie, rozené Hladové. Jeho sestra se narodila v roce 1923. Rodina žila v pražské čtvrti Motol.
V roce 1919 začal navštěvovat školu, nejprve základní školu poblíž pražské čtvrti Košíře a poté reálné gymnázium na Smíchově, kde dokončil své vzdělání.
Po ukončení studia byl povolán do povinné vojenské služby. Rozhodl se, že nastoupí do nedávno založeného Československého letectva. Nejprve nastoupil do služby na základnu v pražských Kbelích 30. září 1932. Tři dny poté byl odeslán do školy pro důstojníky letectva v Prostějově, kde byl vycvičen jako letecký pozorovatel ve dvoumístných dvouplošnících. Výcvik trval devět měsíců a po jeho ukončení byl přidělen k 1. vojenské jednotce “Tomáš Garrigue Masaryk” na základně ve Kbelích. Zde sloužil až do března 1934, kdy dokončil vojenskou službu v hodnosti četaře.
Josef byl jedním z mnoha mladých Čechoslováků, kteří odpověděli na výzvu k obraně proti hrozbě Německa. Proto se 1. ledna 1935 přihlásil jako dobrovolník do letectva. Poprvé byl umístěn na své původní působiště v průzkumné jednotce na letecké základně v Praze, Kbelích. Zde ve své nové hodnosti podporučíka velel leteckým pozorovatelům.
Byl vybrán do pilotního výcviku a 1. října 1935 byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích, zatímco čekal na to, až začne jeho základní letecký výcvik na Vojenské letecké akademii v Prostějově. Tam také 1. srpna 1937 svůj pilotní výcvik absolvoval a byl povýšen do hodnosti poručíka.
V Prostějově byl také vybrán do výcviku stíhacích pilotů a ten úspěšně absolvoval v březnu 1938. Josef byl pak odvelen ke 4. vojenskému pluku v Pardubicích, který byl vybaven bitevním dvouplošníkem Avia B-534. Do německé okupace Československa 15. března 1939 nalétal asi 430 hodin.
Mnozí bývalí českoslovenští vojenští příslušníci plánovali uniknout do Polska, aby se přihlásili do Svobodových jednotek. Josef byl jedním z nich a plánoval svůj útěk do Polska. V červnu 1939 odjel do Ostravy poblíž polské hranice a úspěšně překročil hranice s Polskem dne 7. června 1939. Poté se 17. června přihlásil na československém konzulátu v Krakově.
Českoslovenští uprchlíci však zjistili, že Polsko nedovoluje vytvoření zahraničních vojenských jednotek na svém území.
Josef se rozhodl odjet do Francie, a zatímco čekal na transport, byl dočasně ubytován v československém tranzitním táboře Male Bronowice, opuštěném bývalém rakousko-uherském vojenském táboře na okraji Krakova. Zde působil jako zpravodajský důstojník.
Na konci července odcestoval s dalšími uprchlými československými letci vlakem do polské Gdyně, kde se 17. srpna nalodili na švédskou loď Kastelholm, která je odvezla do Francie. Na palubě bylo celkem 88 československých letců a 189 československých vojáků. Šlo o poslední transport československého vojenského personálu do Francie. Krátce poté došlo k německé invazi do Polska.
Nastala dramatická cesta. Loď Kastelholm byla určena pro pobřežní, nikoliv námořní plavbu po Baltském moři. Tam ji zastihla silná bouře. Kapitán Kastelholmu se snažil vyhnout otevřenému moři a navedl tedy loď do klidnějších vod poblíž pobřeží. To bylo ale německé a tento manévr vyvolal u Čechoslováků na palubě nemalé zděšení.
Josef byl členem delegace Čechoslováků na palubě, kteří se vypravili za kapitánem. Upozornili ho, že pokud by se Němci dostali na palubu lodi, která převáží československé uprchlíky, ocitli by se ve velkých nesnázích nejen oni, ale i sám kapitán. Ten si uvědomil tíhu situace, ve které se všichni nacházejí a vyvedl loď zpět na bouřlivé moře. Loď dorazila 21. srpna 1939 do francouzského Calais.
Nejprve byli Čechoslováci umístěni v transitním táboře Francouzské cizinecké legie poblíž Paříže a čekali na to, až bude dohodnut jejich přesun do legionářského výcvikového tábora v Sidi-bel-Abbes v Alžíru. Než došlo k dohodě, byla vyhlášena válka a namísto toho byl Josef a další českoslovenští letci přesunuti do l’Armée de l’Air, na základnu Dugny poblíž Paříže.
Josef byl 9. října 1939 odvelen do stíhacího učiliště Centre d’Instruction de Chasse v Chartres, pro přecvičení na francouzském vybavení a pro výuku francouzštiny. Výcvik dokončil koncem dubna 1940. Německá invaze Francie následovala 10. května a o dva dny později byl Josef v hodnosti četaře s dalšími dvěma československými piloty odvelen na GC II /2 k belgickým hranicím na základnu Laon-Chambry, která byla vybavena bojovým letounem MS-406.
Když Němci napadli Francii, způsobila rychlost jejich bleskové války, že GC II/ 2 často evakuovala při ústupu na západ své letecké základny. Laon-Chambry byla evakuována 16. května a GC II/2 se přesunula do Plessis-Belleville. Poté se 21. května přesunula do Chissey 15. června do Feurs a následující den do St. Symphorien d’Ozions a nakonec 17. června na základnu do Montpellier na jihovýchodě Francie.
Dne 22. června Francie kapitulovala. Českoslovenští letci v GC /II byli propuštěni ze služby v l’Armée de l’Air a odcestovali k evakuaci autobusem do Port Vendres asi 190 km od španělských hranic. S dalšími československými letci odplul Josef 24. června 1940 na palubě lodi ‘General Chanzy’ do Oranu v Alžíru. Poté odjeli vlakem do marocké Casablancy a po pěti dnech čekání se mohli nalodit na loď ‘Gib-el-Ders’, která je odvezla do Gibraltaru. Zde přestoupili na ‘Neuralii’, která plula v konvoji do Anglie. Dne 12. července 1940 dorazili do Liverpoolu.
Po příjezdu do Anglie byli nejprve umístěni v československém tranzitním táboře v Cholmondeley. Josef byl 2. srpna přijat do dobrovolné zálohy britského Královského letectva (RAF) v hodnosti poručíka a přestoupil do Czechoslovak Airmen’s Depot v Cosfordu, kde letci absolvovali kurzy angličtiny a výcvik RAF.
Dne 28. září byl Josef povolán k 6. operačnímu výcvikovému středisku v Sutton Bridge pro přeškolení na letounech Hurricane. Po skončení výcviku byl umístěn k 310. (tj. československé) stíhací peruti v Duxfordu, která byla vybavena letouny Hurricane Mk Is. Jeho příjezd připadl na poslední dny Bitvy o Británii a jeho první operační let se uskutečnil 25. října jako klidný hlídkový let na letounu Hurricane V6642. Následovaly ještě další dva klidné hlídkové lety, 27. a 28. října ještě před koncem Bitvy o Británii 31. října 1940.
Josef setrval u 310. perutě až do 27. dubna 1942. Během této doby byla jeho peruť umístěna v Martlesham Heath v Suffolku, Dyce ve Skotsku, Perranporth v Cornwallu a Warmwellu v Dorsetu. Byla to klidná doba především s leteckými hlídkovými lety v konvoji jen s příležitostnými výkyvy.
Při jednom hlídkovém letu, 3. července 1941, musel kvůli poruše motoru nouzově přistát se svým Hurricanem II, Z2341, poblíž Clactonu v Essexu. Vyvázl bez zranění. Během listopadu 1941, zatímco byl na základně v Dyce ve Skotsku, peruť vyměnila letouny Hurricane IIa za letouny Spitfire Mk Vb.
Během svého působení u 310. perutě byl 27. prosince 1940 povýšen do hodnosti nadporučíka, a 27. prosince 1941 do funkce velitele letky.
U 310. stíhací perutě sloužil do 27. dubna 1942. Poté byl převelen k 234. peruti v Portreath v Cornwallu a létal na Spitfiru Mk Vb. Tam kvůli špatnému zdravotnímu stavu v důsledku operačních letů musel strávit dva měsíce v nemocnici. To znamenalo konec jeho kariéry operačního stíhacího letce. Po rekonvalescenci byl 14. září 1942 převelen jako velitel letky k 286. peruti ve vojenském kooperačním velitelství. Peruť měla základnu v Colerne ve Wiltsu. Jejím úkolem bylo zajišťovat s armádou protileteckou spolupráci. Obvykle šlo o výcvik zaměřování a vlekání cílů pro armádní střelecký výcvik letectva, obvykle s využitím starého letounu Hurricane. Josef sloužil u 286. peruťě až do 26. listopadu 1942.
Poté působil od 5. prosince 1942 v 57. operačním výcvikovém středisku v Eshottu poblíž Newcastle upon Tyne, kde pracoval jako instruktor a velitel výcvikové letky stíhacích pilotů na trenažérech
Miles Masters a letounech Spitfire. Zde byl stacionován až do 10. ledna 1944.
Josef byl pak odvelen do Coltishallu v Norfolku pro výcvik na důstojníka letecké kontrolní služby u 68. stíhací perutě. Šlo o noční stíhací peruť s jednou letkou složenou z československých pilotů a vzdušných radarových operátorů. Zde působil ve své pozici do 8. srpna 1945 a během této doby byla peruť přesunuta to Fairwood Common na poloostrově Gower a později do Castle Camps poblíž Newmarketu v Suffolku.
Do Československa se vrátil 19. srpna 1945. Po návratu do vlasti Josef zůstal u československého letectva v hodnosti kapitána nejprve na velitelství v Praze – Karlíně. V říjnu byl odvelen k 1. leteckému pluku, na základně v Praze – Kbelích, aby zorganizoval leteckou kontrolní službu. V polovině listopadu nastoupil do Vysoké školy válečné v Praze, kterou dokončil v roce 1947. Poté byl přidělen na brněnský letecký útvar, kde působil jako přednosta oddělení až do konce února 1948. Zde dosáhl hodnosti majora.
Začátkem března 1948 byl nejprve z československého letectva dán na dovolenou a 1. května na dovolenou s čekaným. Stejný postup zažilo mnoho jeho dřívějších kolegů z RAF, když je komunisté odvolali z jejich pracovních míst, zatímco se rozhodovali, co budou dělat s těmito letci, kteří by mohli podkopávat nový komunistický režim. Byl si vědom toho, že už se pravděpodobně nebude moci vrátit k letectvu a odstěhoval se zpět do Prahy, kde bydlel v bytě svého otce. Začal tedy hledat zaměstnání. Byl velmi dobrý lingvista a kromě češtiny mluvil plynně anglicky, francouzsky a německy. Ve francouzštině a v angličtině se zdokonalil právě během svého působení ve Francii a v Anglii. Dostal nabídku pracovat jako učitel jazyků v Revolučním odborovém hnutí (ROH) – v Ústavu moderních řečí v Praze. Když byl 1. listopadu dán do výslužby z československého letectva, ihned nastoupil do nového zaměstnání.
Ve stejné době vybudoval Josef ve spolupráci s Otou Tulačkou, dalším československým vlastencem, organizaci známou jako “Cyril”. Ta převáděla prominenty přes hranice ve Všerubech, malé vesnici poblíž městečka Kdyně, přibližně 1 km od hranice a od americké zóny v Německu. Josef zůstával v Praze, zatímco Tulačka, který také působil v Praze, koordinoval únikovou cestu až do Všerub. Josef organizoval uprchlíky v Praze a předával je dále převaděčské skupině. Z bezpečnostních důvodů znal ostatní z konce převaděčské skupiny ve Všerubech pouze Tulačka.
Tato organizace byla velice úspěšná a od března 1948 do dubna 1949 poskytla pomoc asi 113 Čechoslovákům během jejich útěku na západ, mezi nimiž byli i bývalí kolegové z RAF: plukovník Alexander Hess a letecký mechanik Oldřich Sichrovský. Využívaly ji i americké výzvědné služby, které tak dostávaly vybrané Čechoslováky do americké zóny.
Ani Tulačka, ani Josef pro jistotu navzájem neznali svá skutečná jména. V rámci převaděčské organizace používal Tulačka krycí jméno „Cyril“, zatímco Josef vystupoval pod krycím jménem „Vašek“ a pro americké služby byl „Blackwood“. Uprchlíci byli autem nebo vlakem převáženi nejprve do Kdyně, a poté autem do Všerub. Zde se setkali s velitelem stanice místního Sboru národní bezpečnosti a poté je on nebo jeden z jeho tří podřízených doprovodili na hranici a předali německé pohraniční stráži. Příslušníci SNB dostávali za svou „spolupráci“ zaplaceno.
Josefa vyzradil StB jeho známý, který byl horlivým sympatizantem komunistů a začal o Josefových aktivitách pochybovat.
Josef byl zatčen 10. března 1949, ale ironií osudu se i přes sledování StB nedozvěděla, že právě on byl „Vašek“ a ani nevěděla o jeho aktivitách při převádění lidí. Během výslechů byl opakovaně bit. Zbyla z něj tehdy jen hnisavá hromádka masa a musel být proto odvezen k ošetření do nemocnice. Tulačka i Josef byli obžalováni za protistátní aktivity.
Dne 20. července 1949 byl Josef odsouzen ke 13 letům vězení. Pět dalších zatčených vlastenců bylo popraveno.
Ota Tulačka byl zatčen 12. září 1949 a jeho žalobce během procesu trval na tom, aby byl za protistátní aktivity popraven. Pravděpodobně, jelikož měl malé děti, byl odsouzen „pouze“ k trestu odnětí svobody na doživotí. Po 15 letech věznění byl propuštěn na amnestii prezidenta v roce 1964.
Na podzim roku 1949 směl otec Josefa navštívit, ale sotva svého syna poznal. Byl hrozně zbitý a jeho původně tmavé vlasy byly bílé jako sníh. Když se Josef proti rozsudku odvolal k nejvyššímu soudu, byl mu trest navýšen na 20 let. Odpykal si 11 let trestu, z toho 3 roky v samovazbě. Nejprve v pražské věznici na Pankráci, kde byl, ironií osudu, vězněn s německými vojáky.
Zde museli vězni tvrdě pracovat, aby splnili kvoty, jinak nedostali najíst. Rozhovory mezi nimi nebyly žádoucí, ale Josefovy jazykové schopnosti byly někdy zapotřebí. Překládal mezi vězni různých národností, kteří byli uvězněni ve stejném zařízení. Jedním ze zajatců, s nímž se Josef setkal a ve francouzštině hovořil o válce, byl poslední německý vojenský velitel Prahy, generál Rudolf Toussaint.
Na Borech byl Josef do roku 1950, poté byl převezen do Opavy (1950-1952) a do Leopoldova, nechvalně známé věznice na Slovensku (1952-1953). Zde byly tak špatné podmínky, že pochyboval, zda přežije další zimu. Mnohým se to nepodařilo! Utrpěl četné omrzliny na rukou a nohou, rány se mu zanítily a těžko se hojily. Teprve poté, co mu vězeňský pes rány olízal a vyčistil, začaly se opět hojit.
Naštěstí byl transportován do vězení v Opavě (1953-1955), Ilavě, kde vězni téměř zemřeli na otravu jídlem, v Ruzyni (1955-1959) a nakonec zpět na Bory (1959-1960). V lednu 1958 se proti rozsudku odvolal znovu, ale jeho odvolání bylo zamítnuto. Po politické amnestii v roce 1960 byl nakonec 10. května téhož roku propuštěn, ale mohl vykonávat jen podřadnou práci. Pracoval například jako lesní dělník, řidič, topič nebo čistil auta, a to až do roku 1966. Poté mu bylo dovoleno pracovat na volné noze jako učitel jazyků.
Na jaře 1968 zahájil nový československý premiér Alexander Dubček liberalizaci komunismu v Československu. Tato doba, známá jako Pražské jaro, umožnila mnoha Čechoslovákům poprvé vycestovat na západ. Josefovi se podařilo získat vízum na 120 dní, které mu umožňovalo navštívit v Anglii setkání s bývalými spolubojovníky z RAF, které organizovalo Sdružení stíhacích pilotů Bitvy o Británii. Do Anglie odcestoval 12. července 1968. Zatímco byl v Anglii, politická situace v jeho vlasti začala být nejistá, protože Sověti byli stále více znepokojeni Dubčekovou liberalizací.
Tehdy pětapadesátiletý Josef se rozhodl do své vlasti se již nevrátit, zažádal o politický azyl a zůstal v Anglii. V Československu byl z důvodu nezákonného opuštění republiky „v nepřítomnosti“ souzen komunistickým režimem a 28. října 1976 odsouzen ke 3 letům vězení.
V Anglii si našel zaměstnání jako technický dokumentarista ve firmě Lucas Industries, společnosti pro vysoce technologicky náročné projektování, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. I poté pokračoval ve své činnosti ve Sdružení stíhacích pilotů Bitvy o Británii.
Zemřel na srdeční infarkt 9. ledna 1984 v Anglii. Je pohřben v Surrey na Brookwoodském hřbitově, v části určené pro bývalé československé vojenské příslušníky.

Zdroje (mimo informací z desek):
https://fcafa.com/

VPM:
hrob - Brookwood, stát Velká Británie
památník - Londýn, stát Velká Británie


Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.