a | b | c | č | d | ď | e | f | g | h | ch | i | j | k | l | ł | m | n | o | p | r | ř | s | š | t | u | ú | v | w | z | ž
Autor: archiv JŠ

des. v.v. Jeroným Šašecí

* 3.7.1924 (Jihlava)
† 3.12.2015 (Chrudim)

Jeroným Šašecí se narodil 3.7.1924, vyrůstal v Jihlavě u své babičky a dědečka. Byli to již důchodci, kteří život prožili ve Vídni a na stáří se přestěhovali do Jihlavy. Vlastní Jeronýmovi rodiče spolu nežili. Otec byl drogistou v Ostravě a matka pracovala jako vedoucí textilní výroby v Bánské Štiavnici.
Po okupaci pohraničí v roce 1938 a vzniku Protektorátu dostal Jeroným jako Čech výzvu k opuštění města. Jelikož jeho matka žila a pracovala na Slovensku, ukončil Jeroným Šašecí školní docházku v Jihlavě a odjel do Bánské Štiavnice.
Jeroným neměl povolení navštěvovat střední školu. Proto z něj na oko udělali slovenského evangelíka a takto mohl Jeroným dva roky navštěvovat chemickou průmyslovku v Bánské Štiavnici. Nakonec se na to ale přišlo a ze školy jej propustili.
Matka se mezitím vdala za přednostu železniční stanice a Jeroným se i z tohoto důvodu odešel učit zámečníkem do Vyhně.
S heslem pod svícnem je největší tma se Jeroným stal členem Hlinkovy mládeže a později jej poslali do důstojnické školy Hlinkovy gardy. Zde dostal vojenský výcvik a získal odbornost velitele průzkumné čety.
Po návratu do Vyhně jej jako absolventa důstojnické školy chtěli poslat do okresního města ke štábu HG, ale toho se již Jeroným Šašecí skutečně zalekl, někdo by mohl zjistit, že je skrytým Čechem, postup tedy odmítl a raději se odstěhoval do Zvolena, kde pracoval v kanceláři až do vypuknutí povstání, tedy do srpna 1944.
Rozhodl se, že se k povstání připojí a začal s kamarády hledat cestu. Někdo z nich viděl spoustu parašutistů, kteří přistávali za městem v okolí Pustého hradu. Kamarádi se je tedy vydali hledat a narazili na partyzány, kteří se zrovna vraceli s vybavením vojenského skladu, který jim dali strážní k dispozici a kteří se nakonec k partyzánům sami přidali. Byla to ruská skupina. Jeroným a jeho kamarádi se k ní připojili a tvořili tak desítku Čechoslováků ve skupině o celkové síle asi 30 mužů. Partyzánům velel sovětští kapitáni Jevgenij Pavlovič Valianský a Kačanov.
Skupina, ve které byl Jeroným Šašecí byla pověřena úkolem ohrožování jedné ze dvou železničních tratí, které Němci na jižním Slovensku využívali k přísunu posil proti povstání a k přífrontové dopravě vůbec. Byla to trať Brno - Nitra – Zvolen. Nejprve bylo od nepřátel čištěno okolí Zvolenu. To bylo poměrně jednoduché, neboť se Němci stáhli z městeček, kde byli jako poradci a dohled na úřadech. Soupeři partyzánů byli zejména věrní fašisti a dále němečtí strážní mostů a hlavních tratí.
V průběhu povstání se partyzánský oddíl dále rozrůstal. Přicházely stále nové posily - Slováci, Češi a uprchlí sovětští zajatci, takže byly vytvořeny nové pěší čety a dostali i vojenskou kuchyni. Po dokončení úkolů u Zvolenu byl přesunut na jih do Tomašovců, které se staly jeho novou posádkou. Velení rozhodlo, že u maďarské hranice, kterou měli kontrolovat, budou zároveň působit i okolo železniční trati na Lučenec, která po ztrátě dvou severnějších získala strategičtější význam.
Poprvé se pokusili přerušit trať na mostu přes Ipeľ na Maďarskem okupovaném území. Jejich útok však byl odražen a museli ustupovat až zpět do Tomašovců. K druhému útoku se přesouvali 3 noci a takticky raději obešli celý Lučenec, aby se neprozradili. Po dramatickém boji se jim skutečně podařilo most vyhodit do povětří.
Úspěšnou akcí ale na sebe silně připoutali německou pozornost. Při ústupu museli čelit letadlům i obrněným vozidlům, padali žizní a v nouzi pili i vodu z vyjetých kolejí.
V dalších dnech a týdnech ale severní část povstaleckého území padla a partyzáni se v jižní části museli stále více bránit. Němci zvyšovali na toto území tlak. Když padl Zvolen a Bánská Bystrica, stahovali se partyzáni do rozsáhlejších lesnatých oblastí. Při ústupech však docházelo k velmi častým dezercím. Komisař oddílu tedy vydal rozkaz ke shromáždění oddílu. Pak vydal rozkaz, aby se ti, kteří chtějí oddíl opustit dobrovolně přihlásili. Několik osob se přihlásilo, ale místo svobodného odchodu je čekala popravčí kulka.
Partyzáni pokračovali v ústupu. Trápil je všudypřítomný hlad, snědli i koně. Jinak si ale udrželi disciplínu. Kapitán Kačanov udržoval s partyzánským štábem radiové spojení. Jednoho dne dostal rozkaz, aby se probili frontou vstříc čs. armádě.
V druhé polovině listopadu 1944 Kačanov rozhodl, že se pokusí prorazit sevření na širokém úseku a rozvinul oddíl. Před útokem ale jejich polohu Němci odhalili, snad tehdy, když partyzáni popravili dva německé zajatce. Partyzáni přesto zaútočili, Jeroným šel s kulometem na levém křídle útoku. Střílel jednotlivými ranami a postoupil až k silnici, ale víc si nepamatuje.
Probudil se zraněný, ležící uprostřed silnice, na spánku měl krvavou ránu, neviděl na jedno oko, ale přesto zpozoroval, že Němci procházejí pole a dobíjejí raněné. Jejich oddíl sice prošel, ale měl těžké ztráty. Němci je navíc dále pronásledovali.
Jeroným se vztyčil, kulomet měl dosud pověšený na prsou a dokázal se rozběhnout, těžce se mu však běželo ve vysokém sněhu. Němci jej brzy zjistili a stříleli za ním, naštěstí jej již nezasáhli. Pokusil se vrátit k oddílu a v lese narazil na vojáky. Myslel si, že je to zbytek partyzánů, ale byli to němečtí psovodi, znovu po něm začali střílet. Setřásl je a ukryl se v lese, ale dlouho tam zůstat nemohl. Neměl zásoby a byl raněný.
Po neskutečném sledu náhod a s velkou dávkou štěstí se mu podařilo vrátit se do Bánské Štiavnice. Prvním koho v domě potkal, byl jeho otčím a ten jej hned vtlačil do sklepa, kde mu vysvětlil, že v jejich domě jsou ubytováni němečtí vojáci a přímo v jeho pokoji jsou dva důstojníci.
Na půdě mu otčím s matkou vybudovali skrýš. Bylo to u komína, takže se tam dalo vydržet. Musel však být stále velmi potichu. U jeho lůžka jej postupně navštívili oba dva štiavničtí lékaři. Oba byli Židé, ale ve městě byli ponecháni, neboť za ně nebyla náhrada. Lékaři ošetřovali jeho zranění na hlavě a také jej vyléčili ze svrabu a omrzlin.
Když se přes Bánskou Štiavnici převalila fronta, dostavil se v únoru 1945 k řádnému odvodu. Lékař jej prohlédl a k odvodu neschválil. Zbídačený Jeroným Šašecí totiž i po uzdravení vážil pouze 54 kg a kde bylo 26 kg do jeho původní hmotnosti!
Do armády tedy narukoval po válce, v říjnu 1945, do posádky v Jelšavě, kde absolvoval základní výcvik. Po něm postoupil do Nového Města nad Váhom do spojařské školy, kde se školili vojenští telefonisti a radisti. Byl propuštěn v červnu 1947 v hodnosti desátníka, kterou si udržel až do smrti.
Po vojně znovu nastoupil do lékařské péče, aby si doléčil válečné rány. Měl těžké revma, nějakou dobu ani nechodil, ale nakonec jej přece jenom uzdravili. Viditelné rány byly zaceleny, ale noční můry přicházely dál, ještě dlouhá léta nemohl Jeroným pořádně spát.
Vrátil se do Jihlavy, kde jako mistr zámečnický pracoval v Motopalu. Při rozrůstání závodu byl převeden do Havlíčkova Brodu, kde se stal vedoucím odbytu. Po dalších létech jej jako schopného pracovníka přetáhli do pražské pobočky podniku Pozemní stavby Brno, kde ve funkci vedoucího sdružených profesí působil až do důchodu. V podniku se rovněž seznámil se svou nynější manželkou a přestěhoval se do Českého Brodu.
Po válce byl Jeronýmův oddíl označen jako 2.československá partyzánská brigáda Za osvobození Slovanů. Organizačně se však jednalo o skupinu sovětskou a zda měla nějaký podobný název i za války Jeroným Šašecí nevěděl.
Jeroným Šašecí byl členem Československé obce legionářské, jednoty Český Brod. Dne 3.prosince 2015 zemřel v nemocnici v Chrudimi.


Zdroje (mimo informací z desek):
vlastní výzkum




Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.