Bohumil Pokorný
* 8.11.1893 (Bednáreček okr. Jindřichův Hradec)† 8.8.1944 (Drážďany)
pocházel z rodiny učitele Hynka Pokorného a Jany roz. Kubů, kteří společně vedli místní hospodu, narodil se jako nejmadší z osmi sourozenců.
komunistický novinář, účastník domácího odboje, vyznamenaný 28.3.1946 Válečným křížem Československé republiky 1939 „in memoriam“, občan Nymburka
popraven v Drážďanech
Dnešní Bednáreček má asi dvě stovky obyvatel, jinak tomu bylo ve druhé polovině 19. století, kdy měl obyvatel skoro pět set, poté, co zde Josef Žampa rozvinul výrobu perleťových knoflíků. Jejich výrobou pak žila skoro celá obec, vyrobené knoflíky pak pěšky nosili do Vídně a tam prodávali.
Bohumil po absolvování školní docházky krátce pobyl ve Vídni, ale na tamní prostředí si nezvykl a vrátil se zpět, vyučil se soustružníkem a začal se živit také v perleťářství. Byla to práce spočívající v broušení kroužků z nejrůznějších škeblí a lastur, z nich šel prach a celkově tato práce byla náročná na zdraví. Toto a chudé poměry zapříčiněné nízkými výdělky brzy Bohumila přivedly do řad hnutí pracujících za lepší poměry.
Schopnost umět jednat s lidmi, smysl pro organizační práce, jazykové znalosti a další získané i vrozené vlastnosti vedly k tomu, že byl povolán do Jindřichova Hradce, kde se stal úředníkem nemocenské pojišťovny.
Bednáreček tak ztratil místního patriota, stejně tak amatérský divadelní kroužek v hostinci u Pokorných svého člena. Během první světové války pracoval v pojišťovně a podporoval svým platem rodinu.
Bohumil Pokorný se svými sociálními názory netají, pracuje v sociálně demokratické straně, zaměstnavatel ho proto rád předává na vzdálené pracoviště a tak koncem roku přechází do Nymburka. Zde je sociálnědemokratická strana více v toleranci, neboť ve straně bylo celé osazenstvo železničních opraven, dá se říct, že od posledního dělníka po vedení závodu. Kdo nebyl členem strany, neměl tolik šancí se do železničních opraven dostat.
Bohumil Pokorný potkává během toulek Marii Komárkovou. Je mu šestadvacet let. Marie je také osmé dítě, je dokonce pohrobkem, neboť její otec zemřel dřív, než se narodila. K jeho pohřbu se váže zajímavost – rodina neměla po ztrátě živitele na pohřeb – farář jej tak nechtěl pohřbít. Nakonec by ho pohřbil, ale po matce-vdově osmi dětí požadoval náhradou peřinu. Gestem maminky Mařenky Komárkové bylo vystoupení z církve, což byl v dané době revoluční čin, zvláště při postavení dotyčné v obci.
Pokorný s Komárkovou se ubytovali v malém domku v Drahelicích u hostince U Horáků, přezdívaném Cejpovna. Ještě v roce 1919 byly Drahelice od města odloučeny, což mělo výhodu v tom, že se v místním hostinci mohly scházet pokrokové demokratické síly bez dohledu nymburské policie. Spolky zakládané Matějem Serbusem a později Antonínem Janouškem zde pořádaly své schůze. U Horáků bylo v letech 1921 až 1928 sídlo Komsomolu,
21. května 1921 se v hostinci U Horáků konala ustavující schůze organizace Komunistické strany Československa v Nymburce. Bohumil Pokorný, pracující v nemocenské pokladně po odštěpení pravého křídla sociální demokracie, vstupuje do nově založené KSČ, což má za následek okamžitou ztrátu zaměstnání. Téměř rok je bez práce, jeho životní družka je v jiném stavu, u Pokorných očekávají miminko, syn Milan Komárek se narodil 21. prosince 1922. 10. května 1927 se narodila dcera Helena, o rok později oba uzavírají sňatek.
Když byl 15. ledna 1922 zřízen v Nymburce III. kraj KSČ zahrnující tehdejší politické okresy státní správy Čáslav, Kutná Hora, Kolín, Poděbrady, Nymburk, Mladá Boleslav, Jičín a Nová Paka, stává se Bohumil Pokorný politickým pracovníkem – profesionálem. V kraji začal vycházet nový časopis VOLNOST, jehož šéfredaktorem se stává právě Pokorný. Volnost vycházela jako týdeník. Krajská konference v Kolíně v roce 1925 volí do čela kraje současného okresního tajemníka v Nymburce Bohumila Pokorného.
Po zvolení krajským tajemníkem zakládá ještě druhý týdeník „Třídní boj“, kterému rovněž šéfoval. Práce opozičního novináře nesla i nemalá rizika, dvakrát byl uvězněn.
Pokorný pomáhá i v tělovýchově kdy zastává funkci vychovatele v Jednotě proletářské tělovýchovy.
V květnových volbách v roce 1935 je zvolen poslancem do Zemského zastupitelstva v Čechách a stal se tajemníkem Klubu komunistických poslanců a senátorů v Praze.
V roce 1936 začíná řídit nový měsíčník Lidová samospráva, jehož redakce byla na ústředním sekretariátu KSČ. Denně dojížděl z Nymburka-Drahelic do Prahy. V roce 1938 se proto stěhuje do Prahy, kde získává byt na pomezí Vinohrad a Žižkova, už na Žižkově, v Lucemburské ulici, číslo 43.
Bohumil Pokorný pracoval v redakci Lidové samosprávy až do úředního zastavení komunistického tisku v říjnu roku 1938. Jeho spolupracovníky byli F. Nedvěd, J. Štětka a V. Vacek. Jako jiní straníci je nyní Bohumil Pokorný nezaměstnaný a navíc postižený členstvím v KSČ, která je nyní úředně rozpuštěna – v říjnu 1938 má strana zakázánu činnost a v prosinci 1938 je rozpuštěna. V měsících po Mnichovu strana přechází do ilegality.
Využívá perleťářskou minulost a známí lékaři pomáhají získat invalidní důchod pro vážné plicní onemocnění. Pracuje jako vedoucí nově vzniklého krycího Spolku pro právo stavby, který se věnuje obchodu s pozemky, což bylo ve válečné době docela paradoxní. Pracoval v kancelářích na Václavském náměstí, pak ve Veletržním paláci. Kupní a prodejní akce byly organizovány přes družstevní prodejny Včela – Bratrství, kde pracoval vrchní účetní Meixner. Podstatou skupiny byla podpora soudruhů žijících v ilegalitě a podpora jejich rodin. Také posílali balíčky pro uvězněné. Skupina měla vlastní vysílačku. Pokorný se podílel na vydávání ilegálního Rudého práva.
Poprvé zatklo gestapo Pokorného hned na začátku okupace, byla to akce Gitter, kdy ve spolupráci s bývalými republikovými policejními seznamy komunistů zatkli všechny dostupné funkcionáře strany. Po výsleších většinu z nich pustili. Podruhé se to Bohumilu Pokornému stalo po průniku konfidenta do III. ilegálního vedení strany.
Od července do září 1943 zatklo gestapo podle vlastních údajů 2804 lidí, byl mezi nimi i Bohumil Pokorný. Zatkli ho jako posledního z Meixnerovy skupiny, mimo něj byli zatčeni soudruzi Chlada, Volf, Trejbal. Pokorný již dalšího neprozradil, takže ostatní členové skupiny válku přežili. 24. září 1943 ho odvezli do Petschkova paláce. Na uvítanou mu rozsekali ruce a nohy. Po něm vyslýchali jeho dceru a syna a ženu. Nakonec je pustili. Pokorného pak odvezli na Pankrác, zde měl návštěvy rodiny zakázané.
Na Štědrý den 24. prosince 1943 Pokorného transportují do Bautzenu do Drážďan. 27. dubna 1944 je v Drážďanech odsouzen k trestu smrti. Je převezen na celu smrti a tady odsouzení čekají bez znalosti data popravy na svůj osud. Lhůta je dána maximálně devadesát dní. U Pokorného lhůta překročí, jeho jméno je vyvoláno až 2. srpna 1944. V 10:30 je poprava oznámena a v 18 hodin probíhá exekuce. Dne 2. srpna 1944 jsou ze sedmnáctičlenného seznamu tři jména přeškrtnuta, Pokorný ani Meixner mezi nimi nejsou. Nikdo se proto nedozví, proč byl Bohumil Pokorný popraven až 8. srpna 1944, musel psychicky vydržet dalších šest dní naděje.
Zdroje (mimo informací z desek):
https://ovkscm.estranky.cz/clanky/minulost/bohumil-pokorny--1893-----1944-.html
VPM:
pamětní deska - Bednáreček, okres Jindřichův Hradec
pamětní deska - Nymburk, okres Nymburk
Projekt Drážďany
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.