a | b | c | č | d | ď | e | f | g | h | ch | i | j | k | l | ł | m | n | o | p | r | ř | s | š | t | u | ú | v | w | z | ž

Arnošt Šmíd

* 18.6.1911
† 13.4.1945, popraven (Lipsko)

Dne 20.dubna 1943 přijelo Gestapo do mlýna Čáp - vedle Zbiroha - a provedlo domovní prohlídku. Hledali zbraně, které byly ukryty ve hrázi mlýnské nádrže mlynářovým synem Jaroslavem Šmídem, bývalým členem čsl.armády a zakladatelem vojenského odboje Zbiroh. Jaroslav Šmíd byl zatčen již 3.4.1940 po vyzrazení jeho ilegální činnosti a patrně donucen vyzradit úkryt zbraní. Gestapo nějaké zbraně našlo. Jaroslav Šmíd byl poté 5.5.1943 popraven v Berlíně.
Druhý mlynářův syn Arnošt Šmíd v dubnu uprchl a unikl tak zatčení. Spolu s ním přešel do ilegality i dělník Škodových závodů František Bělohlávek. Do zbirožské odbojové skupiny vstoupil dne 5.dubna 1943 prostřednictvím hajného Antonína Kučery ze Lhotky také Rudolf Bittner z Podmokel. A již nedlouho po svém vstupu, přesněji v noci z 16. na 17.dubna si Bittner vzal do bytu hledaného Arnošta Šmída, kterého přivedl hajný Kučera. Bittner pak ve svých vzpomínkách uvádí: Arnošt Šmíd chtěl okamžitě po svém příchodu navázat spojení s mlynářem Froňkem z Podmokel a Václavem Rybáčkem z Čilé, s nimiž, jak se ukázalo, již dříve spolupracoval. Setkání jsme mu umožnili v našem bytě. Pak se uskutečnily i další schůzky, jichž se navíc účastnili i hajný Kučera a František Bělohlávek, slévač ze Škodovky. Vždy se debatovalo o situaci a úkolech ilegálních pracovníků současných i do budoucna. Počáteční pohoda však netrvala dlouho, byla narušena neukázněným chováním Arnošta Šmída, který se začal toulat po nocích, vyjížděl na kole a často přijížděl až k ránu, kdy se již rozednívalo. Tyto cesty jsme považovali za bezúčelné, neboť vše mohlo být vyřizováno námi, kteří jsme byli mimo jakékoliv podezření gestapa. Froněk a Kučera mu jeho jednání vytkli, že jako pracovník hledaný gestapem si nemůže takto počínat, že tím ohrožuje jak rodinu, která ho přechovává, tak i samotný odboj. Šmíd, který nesnesl žádnou kritiku, se urazil a samovolně od nás odešel do úkrytu k Bělohlávkovi v mlečickém lese. Tam se zakrátko nepohodl i Bělohlávkem, jak jsme se později dověděli, a odešel k Drahoňovu Újezdu a následně do Němcova mlýna pode Lhotkou.

.....Díky štěstí v neštěstí Václava Němce, syna mlynářova, který prý vždy říkával: „Nám se nic nestane, vždyť jsme Němci“ si dnes můžeme přečíst jeho vyprávění o tomto osudném dni 27.října 1943. Václav Němec byl jediný, který z rodiny přežil do konce války.
Když jsem se ráno probudil, bohužel jsem jako nejmladší z rodiny vstával poslední, otec i maminka byli již ve chlévě a krmili dobytek. Vstanu, natahuji si kalhoty a kouknu se takhle z okna na zahradu. Viděl jsem tam, nu, asi dvacetičlenou šňůru esesáků, blížících se k našemu mlýnu. Nevěděl jsem, co se děje, hlavou mě proběhlo, že snad je to hon státních lesů. Ale něco mi říkalo, že je to gestapo. Jak jsem byl jen tak v kalhotách, běžel jsem do horní místnosti, kde ležel na posteli Arnošt Šmíd se sluchátky na uších a poslouchal právě ranní zprávy Moskvy nebo Londýna. Zvolal jsem: „Arnošte, je zle, je tu gestapo!“ Arnošt vyletěl z postele, já jsem seběhl do spodní místnosti. Kouknu se odtud na dvůr, tam již plno gestapáků obkličovalo mlýn z druhé strany. Otec právě vyšel ze chléva, hned ho obklopili a vedli do místnosti. Nevěděl jsem strachem co mám dělat. Ale gestapáci mne ihned objevili, chytili mne za košili, začali mne bít do obličeje. Stále na mne volali: „Wo ist Šmíd? Wo ist Arnošt?“, a já stále opakoval, že nevím, nevím… Vytáhli mne na dvůr a rány na mne jen pršely. A ti nadlidé stále opakovali:“Mluv! Mluv!“… V tom okamžiku vyšla matka a starší bratr ze stáje a byli okamžitě obklopeni a zajati. Mne s bratrem vzali za zahradu, tam našli klacky a bití pokračovalo. Viděl jsem, že dva čeští zbirožští četníci musí jít prohledat stodolu. Gestapáci měli sebou psy, ale nechtělo se jim do stodoly hledat, kryli se a pobízeli naše četníky. Gestapáci, kteří obklopili otce a matku, začali do nich bez ustání mlátit a bez ustání řvali, aby jim vydali Arnošta Šmída. Pak nám dali u stodoly ultimátum: „Neřeknete-li, kde je Šmíd, všechny vás zastřelíme!“ Říkal jsem si, že už je vše ztracené a je jedno jestli nás zastřelí hned nebo později. Pak mne a matku vedli nahoru do mlýnské místnosti udělat prohlídku. Tam v šatníku našli mužské šaty a začali řvát, čí jsou. Matka byla zdrcena a já se snažil zachránit situaci, říkal jsem: „Mami, to jsou přeci moje šaty“. Pak gestapáci zjistili, že postel je rozestlaná a teplá, všimli si, že dveře do mlýnice jsou pootevřené, hned mě nutili abych tam šel sám a přivedl Arnošta. Na jejich příkaz jsem tam šel a volal, on tam samozřejmě nebyl. Pak mne zase vedli dolů za ustavičného bití, až konečně přivedli otce a poslali ho za asistence vrchního četnického strážmistra Kříže do mlýnice… Sami se báli lézt do mlýna, kde se pod střechou ukrýval Arnošt. Ten zřejmě pochopil, že je pro něj situace bezvýchodná a beznadějná. Kol mlýna byla všude záplava gestapáků, bylo jich tam plných 11 aut a dva mikrobusy na převoz vězňů. V té chvíli gestapáci střelili do otevřených dveřích mlýnice, kde tušili, že se Arnošt skrývá, dvě slzné bombičky. Za chvilku, když pravděpodobně už nemohl Arnošt dýchat, uznal, že se nedá nic dělat, a tak se gestapákům vzdal. Já dokonce jsem jednu nábojnici a zátku z té plynové střely našel mezi mlýnskými stroji v mlýnici po svém návratu z odsouzenecké cely v květnu roku 1945.
Pochopitelně, když Arnošt sešel dolů, hned byl gestapáky obklopen a dostal se v jejich zuřivé peklo, řvaní a bití…trvalo to bez ustání deset, dvacet minut…snad hodinu. Pak ho posadili do jednoho z gestapáckých aut a vezli ho s úmyslem pozatýkat jeho právě prozrazené odbojové spolupracovníky. Jak jsme se pak postupně dovídal, jeli nejprve do mlečického úkrytu pod mlečicemi, kde byl předtím Arnošt ukryt, pak se jelo do Podmokel do rodiny odbojáře Bittnera a do dalších míst, kde se skrýval s Františkem Bělohlávkem, slévačem z plzeňské Škodovky, a s Josefem Koštálkem ze Zdic, pozdějším partyzánským velitelem podzemního krytu v lese u Kařízka.
Gestapáci však nezatkli ani jednoho z Arnoštových zde jmenovaných spolupracovníků, když se s ním vrátili, donutili nás, mě s bratrem v poutech- rodiče nebyli spoutáni, nastoupit do zeleného antona. Před odjezdem jsme ještě viděli jak gestapáci bujaře střílí ve mlýně holuby, slepice i ovce a dělají hrdiny.“

.....Dalšími zatčenými dne 31.října 1943 byli rodiče Arnošta Šmída, Aloisie a Arnošt Šmídovi. Oba se v květnu 1945 vrátili.
Všechna zatčení se stala na základě výpovědi Arnošta Šmída ml. a některých vyslýchaných osob. Zatčené osoby, které byly podrobeny výslechu a gestapo u nich předpokládalo, že jsou původci odboje, byly při výslechu bity a hrozně týrány, aby oznámily další osoby, které toto odbojové hnutí podporovaly nebo jen o něm známosti měly. Po takovém utrpení a vysílení se stalo, že někteří z vyslýchaných tomuto nátlaku podlehli a jmenovali osoby, které ani při odboji ničeho nepodnikaly. Následkem jejich udání byly i takové osoby zatčeny.
Šmídovi však jeho udávání nebylo nic platné, byl 13.4.1945 popraven v Lipsku. Mnozí v okolí na něj vzpomínají jako na zrádce, který se měl radši zastřelit a předešlo by se tak mnohému utrpení.

Celý rozsáhlý příběh je podrobně popsán zde : http://vlastovka.org/?page_id=1291

Zdroje (mimo informací z desek):
CEVH MO ČR, http://vlastovka.org

VPM:
pamětní deska - Rokycany, okres Rokycany
pomník - Zbiroh, okres Rokycany


Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.