a | b | c | č | d | ď | e | f | g | h | ch | i | j | k | l | ł | m | n | o | p | r | ř | s | š | t | u | ú | v | w | z | ž

generálmajor in memoriam Antonín Sochor

* 16.6.1914 (Lohbern, Německo)
† 16.8.1950 (Jablonné v Podještědí)

Antonín Sochor, generálmajor in memoriam, nar. 16.6.1914, Lohbern, Německo, domovská příslušnost Duchcov, okres Duchcov, byl Hrdina Sovětského svazu, velitel motorizovaného praporu samopalníků 1. čs. samostatné brigády v SSSR, poválečný důstojník se zásluhami o budování armády státu Izrael.
V Německu jeho otec dočasně pracoval jako horník. Po vypuknutí 1. světové války, kdy jeho otec narukoval na italskou frontu, se s rodinou vrátili do Duchcova, kde chodil do školy. Byl z chudé rodiny, na studia nezbývalo, pracoval ve sklárnách.
V říjnu 1936 nastoupil vojenskou službu v Trenčíně, v červnu 1938 absolvoval poddůstojnickou školu v hodnosti četaře. Během mobilizace působil v Komárně a po mnichovské kapitulaci se rozhodl, že zůstane v armádě jako délesloužící, aby mohl bránit okleštěnou republiku. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se vrátil do Duchcova, kde byl po konfliktu s Němci zatčen a v květnu 1939 internován v pracovním táboře nedaleko Lipska. V továrně, kde pracoval, provedl řadu drobných sabotáží. Aby se vyhnul stíhání, podal přihlášku k wehrmachtu jako dobrovolník. Díky rodišti v Německu byl bez problémů přijat a propuštěn na krátkou dovolenou domů. Ihned navázal kontakt s příslušníky odboje, kteří mu pomohli při útěku do Polska, kde v srpnu 1939 vstoupil do řad Legionu Čechů a Slováků v Polsku, kde poté působil jako výkonný rotmistr výcvikové roty.
Po přepadení Polska v září 1939 následovala anabáze našeho legionu sovětskými internačními tábory v Jaromlince, Orankách a Suzdalu, kde se ale současně formovaly počátky našeho vojska v SSSR. V Buzuluku, kam se naši internovaní vojáci po známých útrapách dostali, byl 7.2.1942 prezentován, kmenové číslo 0.027/D, podporučík, vybrán za velitele výcvikové čety nově se tvořícího 1. čsl. samostatného polního praporu v SSSR. Jako člen odvodové komise poznal mezi rukujícími Štěpánku Cejzlarovou, se kterou se 17.9.1942 oženil. O měsíc později převzal velení čety průzkumníků - samopalníků. Protože s touto zbraní nebyly v našem vojsku žádné zkušenosti, bylo na něm, aby tento obtížný úkol provedl a zajistil zavedení této nové zbraně do československého vojska, což dokázal s bravurou sobě vlastní a stal se mistrem v jejím ovládání.
V lednu 1943 odjel se svojí četou v sestavě praporu na frontu, kde byl ráno 6. března pověřen vykonáním prvního bojového úkolu československé jednotky - provedení průzkumu u vsi Sokolovo. Již v tomto prvním střetnutí s nepřítelem průzkumníci pod jeho velením zneškodnili skupinu německých tankistů. Při obraně Sokolova o dva dny později, pak Sochor nejen velel, ale sám palbou ze samopalu srážel útočící německou pěchotu za tanky. V boji pokračoval i poté, co utrpěl lehké zranění ruky a teprve večer ustoupil se svými muži za řeku Mži. Se svým zraněním byl přepraven do nemocnice v Charkově, který o několik dní později padl do německých rukou. Sochorovi se podařilo z obsazeného města uniknout a vyvést ještě dva raněné spolubojovníky. Za zručnost v boji a odvahu při záchraně raněných z Charkova byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudého praporu.
V létě 1943 byl v hodnosti podporučíka jmenován velitelem motorizované roty samopalníků, v této době již 1. československé samostatné brigády v Jefremově. 1. září se jim narodil syn Ludvík (později též voják z povolání). Po návratu ke své jednotce se zúčastnil osvobozování Kyjeva, kde se jeho muži vyznamenali, když s podporou tanků dobyli závod "Bolševik", zničili 3 protitanková děla, několik kulometných hnízd a zanechali ve svém sektoru 630 pobitých nepřátel. Při postupu k nádraží byla jeho rota zastavena skupinou esesáků, kteří před sebou hnali hlouček civilistů - žen s dětmi a staršími lidmi. Sochor sám přes zahrady pronikl za postupující "živý štít" a dávkou překvapené esesáky složil. Následujícího dne jeho muži spolu s tankisty R. Tesaříka J. Buršíka dosáhli jako první břehů Dněpru. 8. listopadu se samopalníci pod jeho velením probojovali do Čerňachova, kde vyřadili obsluhy německých baterií a zmocnili se většího množství nepřátelské bojové techniky. Za tyto činy byl čerstvému poručíkovi Antonínu Sochorovi udělen druhý Československý válečný kříž 1939 a 21.12.1943 mu byla udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR.
Již 30.12. vedl průzkum ve vsi Matjesa, kde vyvedl svoji jednotku z obklíčení. V následném boji o vesnici Ruda se zmocnil kulometu, ze kterého pak postřílel na dvě desítky německých vojáků. Za úspěšnou akci v prostoru Bílé Cerkve byl odměněn svým již třetím Československým válečným křížem 1939. V lednu 1944 pak byl podruhé lehce raněn, tentokrát do nohy. Od 13. dubna zastával poručík Sochor funkci velitele motorizovaného praporu samopalníků, který se v sestavě pěší brigády zúčastnil karpatsko-dukelské operace. Sochor vedl své muže celých deset dnů do mnoha útoků na tzv. "Krvavou kótu" 534, při kterém utrpěl 14.9.1944 těžké zranění, v nemocnici z jeho těla lékaři vyňali 218 střepin a další tři měsíce strávil v léčení. Na krátkou dobu se vrátil na frontu, aby se poté v únoru 1945 stal učitelem důstojnické školy. Od dubna pak již v hodnosti štábního kapitána velel štábní rotě ministra národní obrany.
Po válce zůstal v armádě, jako zkušený bojovník byl vyslán na Vysokou školu válečnou. Po jejím ukončení v létě 1947 byl v hodnosti majora převeden na štáb velitelství 1. divize v Praze. V té době se jim narodila dcera Eva. Jako člen stavovské skupiny důstojníků generálního štábu byl v srpnu 1948 pověřen tajným výcvikem brigády židovských dobrovolníků z organizace Hagana. Nejprve řídil jejich výcvik na československém území ve VVP Libavá a poté i v Izraeli, kde působil jistý čas jako poradce operačního oddělení izraelské armády. Po Únoru 1948 se však politika nového státu měnila v neprospěch Izraelského státu a tak jej komunistická vláda odvolala zpět do ČSR, kde byl v září 1949 jmenován profesorem pěchotního učiliště v Milovicích u Prahy a současně velitelem školy středních velitelů. Dnem 1.7.1950 byl povýšen do hodnosti plukovníka. O půldruhého měsíce později, když se vracel z vojenského cvičení v prostoru Ralska, se jeho služební vozidlo, za dosud ne zcela vyjasněných okolností, u obce Hamr na Jezeře poblíž Stohánku, srazilo s jiným vojenským vozidlem, plk. Sochor utrpěl zranění neslučitelné s životem, jemuž podlehl 16.8.1950 v Jablonném v Podještědí.
„Jeho smrt dosud obestírají určité nejasnosti. Mnoho lidí bylo a je přesvědčeno, že nešlo o nehodu, ale o pečlivě naplánovaný atentát. Stal se totiž nepohodlným některým mocným lidem nového režimu, především fanatickému komunistovi Bedřichu Reicinovi. Když se Sochor vracel v roce 1949 z Izraele, byl jeho letoun během přeletu napaden palbou neidentifikovaného stíhače a musel nouzově přistát na Maltě. To bylo později označováno jako první pokus o atentát na Sochora. Že o jeho život usilovali, potvrdil i syn Ludvík, když ve vzpomínkách uvedl, že otec hovořil s matkou o tom, že na jeho automobil bylo dvakrát stříleno, že ho chtějí zabít a že už neudělá ani krok bez nabitého samopalu. Podezřele působí také fakt, že na organizaci záchrany jeho života se podílel právě Bedřich Reicin, známý svou nenávistí k členům tzv. Orancké skupiny, kam patřil i Sochor. Reicin měl údajně vynikajícího neurochirurga MUDr. Škvařila o nehodě informovat záměrně pozdě, ovšem tehdejší vedoucí lékař výsadkového praporu ve Stráži pod Ralskem Zdeněk Klouček uvedl, že Sochorova zranění byla tak vážná, že by nebylo možné zachránit mu život ani dnešními prostředky.“ (citováno z Wikipedia.cz)
Dne 21.8.1950 bylo jeho tělo zpopelněno v krematoriu ve Strašnicích.
Prezidentem republiky Antonínem Zápotockým byl 6.10.1955 plukovník Antonín Sochor povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. Jeho busta byla umístěna na čestném pohřebišti u Dukelského památníku a u základní školy v Duchcově, která nese jeho jméno, mu byla postavena socha. Jsou po něm pojmenované ulice v mnoha městech v České republice.
Řády a vyznamenání:
Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (titul udělen výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 21. prosince 1943, dekret vydán dne 24. února 1944)
Československý válečný kříž 1939 (udělen čtyřikrát)
Řád Bílého lva Za vítězství, zlatá medaile
Řád Slovenského národního povstání I. třída
Řád Lenina
Řád Rudého praporu
Polský řád Virtuti Militari V. třída (Stříbrný kříž)
Řád Rumunské hvězdy, rytíř s meči na válečné stuze
Řád Rumunské republiky
Jugoslávský Řád Za službu národu I. stupně
Medaile Za chrabrost 1939 (udělená dvakrát)
Medaile Za zásluhy II. stupně
Sokolovská pamětní medaile
Dukelská pamětní medaile
Vojenská pamětní medaile 1939-1945 se štítkem SSSR
Junácký kříž Za vlast 1939-1945 II. stupně
Čestný odznak absolventa Vysoké válečné školy, ročník 1947
Medaile Za vítězství nad Německem 1941-1945
Medaile Za osvobození Prahy
Izraelské vyznamenání za zásluhy o budování Izraelské armády z 8.10.1991
Medaile in memoriam z 22.6.1993 státu Izrael za klíčovou roli ve válce o nezávislost státu

Zdroje (mimo informací z desek):
databáze VÚA Praha
http://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Sochor
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/120095#120095
http://www.novysmer.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1345:kdo-byl-antonin-sochor&catid=39:historie&Itemid=50

VPM:
hrob - Dobříš, okres Příbram
hrob - Praha 3, okres Praha 3
památník - Kyjev, stát Ukrajina
pomník - Stráž pod Ralskem, okres Česká Lípa
pomník - Jirkov, okres Chomutov
pomník - Stráž pod Ralskem, okres Česká Lípa


Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.