Spolek pro vojenská pietní místa

Kameny zmizelých - Paula a Artur Bass

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Ovocný trh 580/2

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Toto místo je počítáno jako 2 VPM
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Kameny zmizelých - Viktor Popper

• + o skupině VPM (Kameny zmizelých)
  • Projekt Kameny zmizelých (Stolpersteine)
    http://www.stolpersteine.com/
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Ovocný trh 580/2, v chodníku vpravo od vchodu vedle dříve instalovaného kamene zmizelých Hanuše Adlera
Poznámka:

Viktor Popper byl do Ghetta Terezín deportován 27.7.1942 transportem AAu č. 36. Odtud byl 1.9.1942 deportován transportem Be č. 757, původně směřujícím do Ghetta v Rize. Protože bylo ghetto přeplněné, transport dojel do estonské stanice Raasiku, kde byla provedena selekce. Nepráceschopní muži, ženy a děti byly odvezeny na planinu Kalevi Liiva, kde museli odevzat cennosti a svléknout se. Poté byli zastřeleni příslušníky Einsatzgruppe A a estonskými milicemi. Z 953 transportovaných přežilo 47.
https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/115820-viktor-popper/
https://www.jewishmuseum.cz/program-a-vzdelavani/vystavy/archiv/61/

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Souřadnice: N50°5'8.94'' E14°25'26.03''
Pomník přidal: Jiří Padevět

Busta Milada Horáková

Umístění: Praha 1, Ovocný trh 541/3, areál Karolina, v přízemí u paty schodiště k Velké aule

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Ing. František Jedlička

Pamětní deska Egon Erwin Kisch

Umístění: Praha 1, Panská 896/8
Poznámka:

pamětní deska je umístěna na domě bývalé redakce a tiskárny německého deníku Prager Tagblatt.
Pražský německy píšící reportér a spisovatel židovského původu (narodil se a zemřel v Praze, pohřben na Vinohradském hřbitově), velmi známý také svojí přezdívkou Zuřivý reportér (der rasende Reporter). Byla to právě jeho touha být u všeho, pokaždé „při tom“, a vše vyzkoušet, která mu tuto přezdívku přinesla.
Studoval techniku, germanistiku a později žurnalistiku. Již před 1. světovou válkou přispíval do některých pražských novin. V roce 1914 byl odveden na frontu, odkud se po necelém roce po vážném zranění na čas vrátil do Prahy. Pak byl odvelen do Temešváru a od května 1917 do konce války sloužil ve Vídni. V roce 1918 se aktivně zúčastnil vídeňské revoluce. Byl velitelem vídeňských Rudých gard, stal se členem rakouské komunistické strany. Za války sloužil v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni.
Z Vídně do Prahy se pak vrátil až v roce 1920, kde se dále věnoval tvůrčí činnosti, a to jak žurnalistice, tak divadelní avantgardě – spolupracoval například s E. A. Longenem a J. Haškem. Už v roce 1922 ale Prahu opět opouští a stěhuje se do Berlína. Zde se věnoval jednak dopisování pro Lidové noviny a další tiskoviny, ale především cestování. Z těchto cest pochází díla jako Caři, popi, bolševici, Americký ráj a Tajná Čína. Jeho domovský pobyt v Německu však skončil v roce 1933. V souvislosti s požárem budovy Říšského sněmu se stal obětí první vlny masového zatýkání. Byl však na zásah československých úřadů jako československý občan propuštěn a z Německa vyhoštěn. Za španělské občanské války působil v letech s přestávkami ve Španělsku mezi interbrigadisty.
V prosinci 1939 musel kvůli svému původu uprchnout z Evropy, odchází tedy nejprve do USA a poté do Mexika. V březnu 1946 se již těžce nemocný vrátil do Prahy, ale plánovanou knihu o poválečném Československu už nestihl dokončit.
Egonův otec Hermann Kisch (syn Jonase Kische a jeho manželky Marie, rozené Östreicher) se narodil v roce 1838 v Praze, kde i 19. ledna 1901 zemřel. Hermannova první manželka Regina, rozená Zuckermannová (*1858), zemřela 18. července 1880 ve 22 letech. V roce 1882 se podruhé oženil s Ernestinou, rozenou Kuhovou (1862-1937), s níž měl pět synů: PhDr. Pavel Kisch (19. listopadu 1883 – 12. října 1944 v Osvětimi, novinář), Egon (1885-1948), Wolfgang Kisch (1887-1914, padl v 1. světové válce), JUDr. Arnold Kisch (15. června 1889 – 17. července 1942, bankovní úředník, zahynul v koncentračním táboře v Lodži). Nejmladší syn MUDr. Bedřich Kisch se narodil 18. dubna 1894 a byl chirurg. S Egonem byl ve Španělské občanské válce, později v Číně. V roce 1968 emigroval do Německa kde 13. září 1968 zemřel.
(Zdroj: Wikipedia a http://pamatky.praha.eu )

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Diana a Vladimír Štruplovi

Pamětní deska Obětem 2. světové války

Umístění: Praha 1, Pařížská 67/11

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Emil Černohouz

Umístění: Praha 1, Pařížská 131/28

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-20539
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Ladislav Paleček

Umístění: Praha 1, Pařížská 131/28

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-20438
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska František Klikoš

Umístění: Praha 1, Pařížská, Staronová synagoga

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-39095
Pomník přidal: Vladimír Štrupl

Pamětní deska Jaroslav Matyáš

Umístění: Praha 1, Pařížská 22/128, Staré Město
Poznámka:

*20.10.1909
+5.5.1945
úředník
Praha XVIII, Bělohorská 263
padl v Pařížské ulici před domem čp. 128 (dnes čp. 22)
(zdroj: kniha J. Marek, I. Pejčoch,T. Jakl, Padli na barikádách)

další foto v příloze - obdržená vyznamenání

Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE0001-39109
Pomník přidal: Josef Kareš
Doplnění informací: Monika Laskowská
Příprava dat: Aleš Zahradníček

Pamětní deska Oldřich Pecl

• + o skupině VPM (Poslední adresa)
  • Projekt Ústav pro studium totalitních režimů - "Poslední adresa" připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Každá pamětní tabulka je věnována jednomu konkrétnímu člověku, má stejnou podobu a obsahuje stejné informace (jméno, povolání, rok narození, datum zatčení a úmrtí). Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“. Tyto stejné nevelké tabulky tvoří dohromady společný neohraničený památník.
    
    Webové stránky projektu - http://www.posledniadresa.cz
  • Zobrazit všechna VPM ve skupině

Umístění: Praha 1, Pařížská 1073/1
Poznámka:

Oldřich Pecl pocházel z Bohuslavic u Kyjova, kde se narodil dne 14. 9. 1903 v rodině venkovského učitele Františka Pecla. Jeho matka Alžběta, rozená Weisshammerová, vedla domácnost a starala se o výchovu Oldřicha a jeho bratra Jaroslava. Sociální poměry rodiny byly skromné v důsledku poměrně brzké smrti otce, přesto se oběma synům podařilo vystudovat. Oldřich, který byl od mládí velmi zvídavý a vnímavý k veřejnému a politickému dění, studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, musel však studium několikrát přerušit. Kromě finančních problémů rodiny po otcově smrti Oldřicha odváděla od studia i převratná doba po skončení první světové války, plná nadějí a vlasteneckého nadšení. Teprve patnáctiletý, avšak národně uvědomělý gymnazista se v listopadu 1918 dobrovolně přihlásil do vznikající československé armády a zúčastnil se obsazování Opavy. Do závěrečného období Peclova studia spadá počátek jeho dlouholetého přátelství se Závišem Kalandrou, obdivujícím proletářskou revoluci a kulturu. Ten zprostředkoval Peclovi komunistické myšlenky, společně pak vydávali levicově zaměřený studentský časopis. Oba přátelé odmaturovali v r. 1921. K dalšímu studiu si vybrali Karlovu univerzitu (Pecl právnickou fakultu), kde působili ve vedení Komunistické studentské frakce známé pod zkratkou Kostufra. Po ukončení studia se jejich ideové cesty rozešly. Kalandra se orientoval na kulturní frontu (členství v Levé frontě a v surrealistickém hnutí), publicistiku, historii a nadále se angažoval mezi intelektuály vyznávajícími marxismus (nutno však podotknout, že byl velmi kritický k uskutečňování komunistické utopie v Sovětském Rusku a pranýřoval v tisku stalinistický teror). Oldřich Pecl se věnoval advokacii a podnikání v oboru obchod se starožitnostmi. Tento způsob života ho orientoval k politickému realismu a záhy opustil mladické poblouznění komunismem. Brzy se vyšvihl mezi zámožné lidi. Ve své právnické i obchodnické praxi neváhal postupovat velmi razantně, což mu v třicátých letech přineslo i jisté problémy se zákonem. Současně prožíval krach prvního manželství. Lidsky úspěšnější etapu života pro něj znamenala doba předválečná. V roce 1939 se oženil se sestrou jugoslávského diplomata Ankicou Miličovou. Jednalo se o vzdělanou ženu s literárními ambicemi pocházející ze srbské jazykové oblasti (narozena v Sarajevu v původně statkářské rodině, posléze působící i v bankovnictví a důlním podnikání). O. Pecl se začal též zajímat o podnikání v oboru těžebním a díky finančním prostředkům, které do manželství vložila Ankica, získal rozhodující vlastnický podíl v dole Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic. Zdejší antracit patřil podle dobových odborných posudků k nejkvalitnějším na světě, avšak geologické poměry nebyly efektivní těžbě příznivé. Se svým společníkem Ing. Janečkem z Prahy založil O. Pecl Kontinentální společnost SMO Etna se sídlem v Bratislavě. Tento krok si vyžádaly poměry po obsazení českých a moravských částí republiky a vytvoření protektorátu. Na společnost se pohlíželo jako na zahraniční, což po většinu války umožňovalo jejím majitelům relativní samostatnost v podnikání. Starosti s podnikáním však Peclovi nebránily zapojit se do rezistence proti okupačnímu režimu. Spolupracoval se skupinou spisovatele a pozdějšího diplomata Zdeňka Němečka (společně s Jílovským, Ing. Holmanem a dalšími) a využíval svých kontaktů na protektorátním úřadu pro pracovní nasazení k získávání cenných zpráv o mobilizaci pracovních sil. Ty poté předával pomocí prostředníků londýnské emigraci k dalšímu využití.
Po válce se O. Pecl jako mnoho dalších podnikatelů střetl s důsledky socializačního Košického programu: v roce 1945 byl jeho důl znárodněn. Těžba zde byla záhy zastavena a technické vybavení pořízené za Peclova spoluvlastnictví z dolu odvezeno. Pecl v té době pracoval v právním oddělení firmy obchodující s lékařskými přístroji v Praze. Po většinu života byl nestraník, avšak situace před a po únoru 1948 ho přivedla mezi podporovatele a spolupracovníky národně socialistické strany. Názorově byl blízký zejména poslankyni Antonii Kleinerové (dokonce jí dočasně poskytl ubytování v Řevnicích, kde pravidelně trávil s manželkou letní měsíce). Díky kontaktům své manželky a jejího bratra diplomata se často stýkal s jugoslávskou komunitou a s diplomatickou obcí v Praze, měl přehled o mezinárodní situaci. Činitelé národně socialistické strany získali v O. Peclovi odborníka na právní a hospodářské otázky a samostatně myslícího ideologa (byl autorem koncepce nové ideologie strany). V některých bodech se rozcházel s Dr. Miladou Horákovou a Josefem Nestávalem (zejména v názoru na možnost brzkého sjednocení všech opozičních sil na jednotné politické platformě). V podmínkách sílící informační izolace pokládal za nezbytné udržovat kontakt s představiteli poúnorové emigrace a nezkresleně zpravovat svět o situaci v zemi včetně hospodářských problémů, sílícího sovětského tlaku na kolektivizaci v zemědělství, drancování surovin (uranová ruda), tažení proti církvím a věřícím vůbec či o prvních politických procesech. Šlo v podstatě o nezávislé žurnalistické zprávy, které zpracovával na základě informací jeho známých, A. Kleinerové nebo Z. Kalandry, kteří dosud nebyli „vyakčněni“ z různých úřadů a ministerstev (např. ze Svazu průmyslu), nebo je čerpal z domácího tisku. Peclovi je ve spoluautorství přisuzováno také Memorandum čsl. demokratické opozice, zaslané na podzim r. 1949 mezinárodní konferenci velvyslanců USA s cílem upozornit na poměry v Československu, na existenci a záměry čs. politické opozice. Zejména tento dokument, demaskující gottwaldovský režim na celosvětovém fóru, se „trefil do černého“. Později při vyšetřování StB právě uvedená činnost poslouží jako „důkazní materiál“ pro obvinění ze špionáže. O. Pecla obviní z odeslání přibližně stovky takovýchto „agenturních“ zpráv např. prostřednictvím agentury United Press, rovněž mu přitíží kontakty se Závišem Kalandrou, „trockistickým odpadlíkem“.
Oldřich Pecl byl zatčen 8. 11. 1949, jeho manželka Ankica přesně o měsíc později. V průběhu těžkého vyšetřování byl vmanipulován do schématu největšího propagandistického procesu, pečlivě naplánovaného s pomocí sovětských poradců jako divadlo. Cílem procesu bylo zdiskreditovat domácí opozici, československou emigraci a diplomaty ze západních demokratických zemí. Strůjcům procesu přišly vhod i jeho rodinné jugoslávské kontakty: byla mu určena role podporovatele „zrádného titoismu“. V jednom ze svých posledních dopisů Radě svobodného Československa z 15. 10. 1949 prorocky uvedl: „Proslýchá se…, že se i zde chystají monstre-procesy... Z každého procesu zůstane nějaký osten v duši národa. Bude třeba se již předem připravovat na tyto procesy a ukázat, co komunisté sledují.“
K dalšímu odhalování komunistické propagandy a teroru už O. Peclovi nezbyl čas. Byl obviněn ze zločinu velezrady podle § 1 odst. 2 pís. a, b, c zákona 231/48 Sb. na ochranu republiky a ze zločinu vyzvědačství podle § 5, odst. 1 a 2 pís. c téhož zákona. V soudním procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“ ve dnech 31. 5.–8. 6. 1950 jej spolu s Dr. Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou odsoudil Státní soud k trestu smrti. Dne 24. června byla odvolání všech odsouzených proti trestu smrti zamítnuta. K výkonu trestu na O. Peclovi došlo 27. června 1950 kolem páté hodiny ranní. Jeho poslední přání, aby mu umožnili rozmluvu s manželkou, nebylo splněno.
Nervově nemocná Ankica, zadržovaná doslova pár desítek metrů od popraviště, se o smrti svého manžela dozvěděla velmi nešetrně až o více než čtvrt roku později. Její vyšetřování nevedlo k prokázání žádné „zrádcovské podpory titovštiny“. Dne 14. 2. 1951 byla A. Peclová-Milič vyhoštěna z republiky v prostoru Českých Velenic v okr. Třeboň. Jejího manžela rehabilitovali spolu s ostatními oběťmi procesu se „záškodnickým centrem“ až po listopadu 1998. Úsilí dosáhnout pro všechny odsouzené spravedlnosti, započaté v období Pražského jara, narazilo na obstrukce policejního i justičního aparátu. Z r. 1973 se dochoval rozbor Ministerstva vnitra se závěrem: „Materiály … nalezené při zatčení dr. Pecla v objektu jeho vily v Řevnicích … tvořily svým obsahem státní tajemství zvláště důležité. Zejména „MEMORANDUM“ tzv. čs. opozice … je třeba posuzovat … ve velmi vyhraněné mezinárodní situaci, projevující se mj. v ostré činnosti kapitalistických rozvědek proti ČSSR.“
(Životopisný medailon vychází z textu pro projekt Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorka PhDr. Markéta Doležalová)
(zdroj: http://www.posledniadresa.cz/ )

Centrální evidence válečných hrobů: není evidován
Pomník přidal: Marek Lanzendorf