Autor: archiv vets.cz
Kapitán in memoriam Otakar Jaroš
* 1.8.1912 (Louny)† 8.3.1943 (Sokolovo, Charkovská, Ukrajina)
Otakar JAROŠ, kapitán in memoriam, nar. 1.8.1912, Louny, padl 8.3.1943, Sokolovo.
Studovat začal na gymnáziu, přestoupil na vyšší školu elektrotechnickou do Prahy. Jako elektrotechnik byl v roce 1934 povolán k 3. Telegrafickému praporu pěšího pluku 17 do Trnavy, kde absolvoval poddůstojnickou školu a v hodnosti desátníka byl odeslán do školy pro záložní důstojníky v Turnově. V roce 1936 se přihlásil a v hodnosti podporučíka telegrafního vojska v záloze byl přijat do další dobrovolné činné služby. V srpnu roku 1937 ukončil Vojenskou akademii v Hranicích a nastoupil do funkce zástupce velitele náhradní telegrafní roty u telegrafního praporu 4 v Prešově. V listopadu 1937 se u té samé jednotky stal velitelem čety 4. roty. Zde prodělal mobilizaci a sloužil až do 15.3.1939 a následné likvidace československé branné moci, kdy byl propuštěn do civilu.
Vrátil se domů do Mělníka, kde mu bylo nabídnuto místo velitele místní policie. Nechtěl spolupracovat s Němci, a tak to odmítl a raději nastoupil na telegrafní oddělení poštovního úřadu v Náchodě. V té době ale už vážně uvažoval o emigraci a o zapojení se do právě se tvořící československé zahraniční armády. 12.8.1939 překročil na Ostravsku polskou hranici a o dvanáct dní později byl prezentován ve funkci velitele telegrafní roty v Bronowicích. Po napadení Polska Německem ustupoval s naším legionem směrem na východ a dostal se, podobně jako mnozí další vojáci, do internačních táborů v Suzdalu a Orankách, což byly současně tábory formující naši budoucí armádu v SSSR. Zde krátce zastával funkci velitele spojovací čety a velitele důstojnické školy. Ještě před přepadením Sovětského svazu byl v lednu 1940 povolán do Moskvy, kde působil jako radista.
Na podzim 1941 byl povýšen na poručíka. Podobně jako většina příslušníků tzv. oranské skupiny byl v Buzuluku prezentován 7.2.1942, kmenové číslo 0.019/D; nadporučík telegrafního vojska v záloze. Zároveň byl ustanoven velitelem 1. roty, což svědčí o jeho nesporných velitelských kvalitách. Jaroš byl tvrdým, náročným, ale přitom oblíbeným velitelem. Podle svědectví některých současníků jeho sebevědomí téměř hraničilo až s jistým furiantstvím. V této souvislosti je potřeba připomenout, že v této době pořád ještě nebyl důstojníkem z povolání, do této skupiny byl přeřazen až k 1.9.1942. V Buzuluku byl od 1. roty na několik měsíců odvelen, aby mohl vykonávat funkci velitele poddůstojnické školy a připravit tak kvalitní kádr nejnižších velitelů. Z tohoto období je znám rovněž jako vášnivý fotoreportér, je autorem mnoha snímků našich vojáků pořízených právě v Buzuluku.
V lednu 1943 odcházel čs. prapor na frontu, s ním odešel v čele své roty i Otakar Jaroš. Prvního března dorazil Jaroš s praporem do Charkova. Z původně plánovaného odpočinku spojeného s motorizací jednotky a slavnostní přehlídkou však sešlo. Čtvrtá německá armáda totiž prorazila voroněžskou frontu a valila se na Charkov. Už 2. března byl vyhlášen ostrý bojový poplach. Fasovala se munice a granáty. Prapor měl zaujmout téměř patnáctikilometrový úsek na řece Mža. Mělo mu to umožnit hrdinství vojáků 78. gardového střeleckého pluku, který jen několik desítek kilometrů před touto záchytnou linií bojoval s obrovskou přesilou. Právě zde se rodila legenda „ukrajinských panfilovců“. Pětadvacet příslušníků 1. čety 8. roty pod velením poručíka Šironina bránilo od 2. března železniční přejezd u stanice Bespalovka. Během pěti dnů padlo dvacet vojáků této čety. Mezi pěticí, která přežila, nebyl nikdo nezraněn. Ustoupili teprve v okamžiku, kdy se podařilo našemu praporu a ostatním jednotkám dobudovat obranu na řece Mža. K obraně nejtěžšího předsunutého postavení u vesnice Sokolovo se dobrovolně hlásil nadporučík Otakar Jaroš se svou 1. rotou, která byla posílena dalšími prostředky. V jeho rozhodnutí ho prý utvrdil hrdinský příklad široninců.
Na druhou stranu řeky Mža se rota přesunula 4. března a hned začala budovat obranu. O dva dny později došlo k prvním střetům průzkumných hlídek. Osudový den však měl nastat až 8. března, kdy kolem půl druhé odpoledne zaútočilo čtrnáct nepřátelských tanků na vesnici Sokolovo. Palbou sovětských posilových prostředků (dělostřelecké a raketometné baterie) umístěných za řekou a protitankových prostředků, které měla k dispozici 1. rota, se podařilo zteč velice rychle zastavit. Zde je dostatečně známá událost, kdy šlo o průzkum bojem, ne o skutečný útok. Tři tanky fingovaly zničení dýmem a touto lstí získal nepřítel čas k průzkumu naší obrany. Když pak zhruba o dvě hodiny později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou sokolovskou obranu a ihned prvními přesně mířenými výstřely z domněle zničených tanků zlikvidovali jedno ze dvou protitankových pětačtyřicetimilimetrových děl a těžký kulomet. Obráncům Sokolova kromě praporní palebné podpory již zůstal jen jeden protitankový kanón, protitankové pušky a granáty, které byly proti čelním pancířům neúčinné. Ohrozit nepřítele mohli jen střelbou na pás nebo z boku a zezadu pod věž či do prostoru motoru. Těmito prostředky naši vojáci rozhodně nemohli zadržet lavinu tanků, která se na ně valila. Nejpravděpodobněji Němci na tomto úseku nasadili čtyřicet tanků a dvacet obrněných vozidel, což byla obrovská přesila. Velitel Jaroš proto nařídil alespoň soustředit palbu na pěchotu útočící za tanky, které již pronikly do vesnice. Ztráty však byly velké. Okolo páté hodiny odpolední zaujali obránci kruhovou obranu u sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště. A právě při těchto krvavých bojích byl nadporučík Otakar Jaroš zabit zásahem do prsou.
Jaroš už se nedozvěděl, že i přes obrovskou německou přesilu se jemu a jeho vojákům podařilo udržet předsunuté postavení až do okamžiku, kdy se oteplilo a z řeky Mža se stala přirozená protitanková překážka.
Otakar Jaroš byl za projevené hrdinství in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a jako prvnímu cizinci mu za splnění bojových úkolů a prokázanou odvahu bylo uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. V samém závěru války, v květnu 1945, byl povýšen in memoriam na kapitána pěchoty.
Zdroje (mimo informací z desek):
databáze VÚA Praha, http://cs.wikipedia.org/wiki/Otakar_Jaroš , http://vojenskaakademiehranice.ic.cz/jaros.html , http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/15594
VPM:
hrob - Sokolovo, stát Ukrajina
památné místo - Sokolovo, stát Ukrajina
památník - Kyjev, stát Ukrajina
pamětní deska - Louny, okres Louny
pamětní deska - Charkov, stát Ukrajina
pamětní deska - Náchod, okres Náchod
pamětní deska - Louny, okres Louny
pamětní deska - Buzuluk, stát Rusko
pomník - Mělník, okres Mělník
památník - Sokolovo, stát Ukrajina
pomník - Mělník, okres Mělník
pomník - Mělník, okres Mělník
pomník - Turnov, okres Semily
pomník - Louny, okres Louny
pomník - Turnov, okres Semily
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.