Spolek pro vojenská pietní místa

Hrob Sergej Mangašov

Umístění: Dubice, hřbitov u kostela Sv. Barbory v místní části Dubičky
Poznámka:

Stav k 27.7.2019 v příloze.
Sergej Mangašov se narodil dne 7. října 1901 v kozácké stanici Platovskaja v Donské, nyní Rostovské oblasti, v samém středu Vševelikého vojska donského. Stanice Platovskaja byla pojmenována po slavném generálu-atamanovi M. I. Platovovi (1751-1818), kterému spolu se stovkou dalších vesnic a stádem 10 000 koní patřila. V této stanici také jeden z nejslavnějších kozáků dne 3. 1. 1818 zemřel. Mladý Sergej měl tedy od dětství před očima veliký vzor hodný následování.
Už od mala zřejmě těžce pracoval v hospodářství a účastnil se aktivně tradičního kozáckého života. Během povstání se připojil k Donské armádě a sdílel s ní její tragické osudy za krutých bojů, jaké přináší občanská válka. Sergej Mangašov jako příslušník III. Donského kozáckého sboru čelil pod velením generála Petra Wrangela rudé ofenzívě a spolu se zbytky bělogvardějských vojsk ustupoval na Krym. Odtud byl spolu s ostatními donskými kozáky v listopadu roku 1920 evakuován do internačního tábora v Čataldže (Catalca) v Turecku asi 50km od Istanbulu. Život v provizorním táboře Čilingir pod vojenským dozorem byl drsný, ponižující a pro mnohé morálně zhoubný. Řada kozáků odsud hledala únik vstupem do Cizinecké legie či v hornické práci v Brazílii. Sergej vzhledem ke své fyzické odolnosti život v táboře přežil.
Na základě mezinárodních dohod o pomoci ruské emigraci byla i v Československu zřízena Ruská pomocná akce pod osobní záštitou prezidenta T. G. M. Schválena byla vládou jako státní akce hrazená z rozpočtu ministerstva zahraničních věcí. Díky této velkorysé akci se do ČSR od konce roku 1921 z internačních táborů přesunulo několik tisíc donských, kubáňských a těreckých kozáků. Mezi nimi i dvacetiletý Sergej Mangašov.
S kozáky bylo počítáno především pro práci v zemědělství, pro niž měli vrozené předpoklady. Pomoc při vyhledávání práce, vzdělávání a sociálním zaopatření organizoval od roku 1921 emigrantský spolek Zemgor. Jeho zásluhou také Sergej Mangašov nalezl práci v zemědělství. Evidence Policejního ředitelství v Praze, jinak velmi solidní pramen informací, přináší o Mangašovovi velmi skoupé údaje z roku 1924, kdy je evidován v ubytovně Zemgoru v Praze-Břevnově, Bělohorská ulice čp. 192. Odtud v únoru 1925 přesídlil do Strašnic. Evidenční karta nepřináší kupodivu žádné informace o rodičích, rodinném stavu ani o dalších místech jeho pobytu. Vzhledem k tomu, že celý archiv Zemgoru odvezla v květnu 1945 spolu s mnoha ruskými emigranty NKVD, nemáme o Mangašovovi až do roku 1946 žádné zprávy. Není vyloučené, že nějaký čas pracoval na Slovensku, proto také z české policejní evidence mizí. Svědčí proto i ta skutečnost, že se v Čechách znovu objevuje již ženat s mladou vdovou, zemědělskou dělnicí Annou, rozenou Šmorikovou, narozenou 6. 1. 1904 ve Velké Rovné okres Žilina. Sergej a Anna se živili sezónní prací v zemědělství a vychovávali spolu syna, kterého Sergej vyženil.
Po dvaceti letech se Sergej Mangašov náhle vynořuje v německým obyvatelstvem opuštěné polabské vesnici Radejčíně, okres Ústí nad Labem. Vesnice kolem spádové obce Řehlovic Dolní Zálezly, Dubice, Dubičky a další byly až do roku 1946 převahou německé. Německé obyvatelstvo bylo odsud vysídleno v prvním pololetí roku 1946.
Sergej Mangašov s manželkou a se synem se v Radejčíně objevují v září roku 1946. Ujímají se malého opuštěného stavení čp. 8 se dvěma místnostmi, chlévem a stodolou. Oba pak těžce pracují v místním velkostatku čp. 28, který se v roce 1950 přeměňuje v JZD, jehož jsou oba manželé zakládajícími členy. Život ve vysídleném pohraničí, v kopcovitém terénu nad hluboko zaříznutým tokem Labe, nebyl nijak snadný.
Donský kozák byl výborný tanečník, skvělý společník, veselý a laskavý člověk. Nebál se žádné práce a po práci se dokázal vesele, spontánně a družně bavit. O své minulosti v Rusku však s nikým nemluvil. Lidé ve vsi jenom tušili co má za sebou. Spojovala je ale nelehká práce a nesnadný život zemědělců, stejně jako touha učinit pozemský život veselejším a snesitelnějším. Sergej byl všeobecně oblíbený a s nikým se nedostával do vážných konfliktů. Mluvil bezchybnou češtinou s měkkou ruskou výslovností a přízvukem. Když se dnes díváme do jeho tváře na fotografii, neubráníme se pocitu, že v něm kolovala kapka tatarské krve, což nebylo u kozáků nic neobvyklého.
Sergej Mangašov zemřel náhle 23. 11. 1966 ve věku šedesáti pěti let a pohřben je na malém hřbitově u kostela sv. Barbory v Dubici-Dubičkách hned za branou, vlevo při hlavní cestě proti kostelu. Náhrobní deska připevněná na starém pískovcovém soklu snad ještě z 19. století, napovídá, že Sergej byl hrdý na to, že je donským kozákem a nikdy na svůj původ nezapomněl.
Manželka se synem žili v Radejčíně ještě do osmdesátých let. Anna zemřela v Domově seniorů ve velkém Březně dne 22. 1. 1988. Syn prodal stavení čp. 8 a přesídlil na rodné Slovensko.
Mangašov je podle ruského internetu jméno v Donské (Rostovské) oblasti poměrně časté. Vyskytuje se také s velkou frekvencí v seznamech ruské porevoluční emigrace, rozeseté po celé Evropě i v USA.
Historiografii obecně příliš nezajímají prostí lidé, kteří bojují a umírají v první linii. Historiky také obvykle nezajímají obyčejní lidé tvrdé práce, pro něž přežití je základní otázkou každého dne. Do dějin se vnucují především ti, kteří ze sebe hrdiny sami dělají. Sergej Mangašov byl prostý kozák. Jeho osud s ním sdílely tisíce mladých kozáků z Donu, Kubáně a Těreku. Bez pozdějších hrdinských gest vedl válku nikoliv „švestkovými knedlíky„ proti strašlivému a nesmiřitelnému nepříteli, který usiloval o jeho vyhlazení. Štěstěna mu dopřála, že vyvázl z občanské války, z nepohody internace i ze smyčky zátahů speciálních oddílů NKVD v letech 1945-46. Měl vlastně opravdu štěstí. Jeho život nebyl dlouhý, alespoň v jeho druhé polovině však spokojený. Trochu se po smrti ztratil a zůstal pozapomenut. Pozornost budí především u stále častěji přijíždějících potomků někdejších německých vysídlenců, kteří jeho hrob fotografují jako atrakci, stejně jako nádherný pohled do údolí Labe
Text: Josef Dolejší.

Souřadnice: N50°35'24.1'' E14°1'21.64'' (poloha kostela)
Pomník přidal: Milan Lašťovka
Doplnění informací: Josef Dolejší