Poručík in memoriam Jan Ferák
* 8.7.1913 (Ústí u Vsetína)† 15.5.1942 (Barentsovo moře)
Rotný Jan Ferák se narodil 8. července 1913 v Ústí u Vsetína. Jeho rodiče otec Jan a matka Aloisie žili v č. p. 69, Jan měl ještě sestru Vlastu. Otec byl kovář, kovářství však k obživě nestačilo a tak větší jistotou byl kousek půdy, který sloužil k obdělávání. Právě skutečnost, že pocházel z velice skromných poměrů v něm v budoucnu vybuduje obrovskou cílevědomost a velice silné sociální cítění. Mladý Jan absolvoval obecní školu v Ústí, poté pokračoval ještě několik let na měšťanské škole ve Vsetíně. Pravděpodobně otcovo zaměstnání v něm probudilo zájem o stroje a techniku a absolvoval tedy ještě dvouletou učňovskou průmyslovou školu ve Vsetíně. Poté byl zaměstnán jako strojník a odtud již byl pouze krok k jeho lásce a zároveň osudu, letectví.
V době vrcholící hospodářské krize v srpnu roku 1933 byl odveden a začal navštěvovat Školu pro odborný dorost letectva ve VLU v Prostějově. Po jejím absolvování je přiřazen k Leteckému pluku 1 T. G. Masaryka do Prahy-Kbel, kde absolvoval stíhací výcvik. Během zdejšího výcviku počalo přátelství mezi ním a Václavem Kubcem (1907-1989), který zde taktéž působil. V říjnu roku 1934 je jako desátník-pilot přiřazen k letce 15. V lednu 1935 je jmenován polním pilotem-letcem. V červenci 1935 je povýšen na četaře. O tom, že se jednalo o špičkového letce, svědčí jeho čelné umístění v plukovní soutěži. Údaje ohledně jeho prezentace u letky 15 jsou převzaty z práce V. Kubce, nicméně v roce 1934 náležela letka 15 (pozorovací) k Leteckému pluku 4. (převedena 24.8.1934) a byla dislokována na letišti Vajnory. Z armády odešel do zálohy v březnu 1936, dle svých vzpomínek proto, že mu již nebyla schopna pomoci k dalšímu rozvoji. Snažil se najít uplatnění jako pilot u civilních společností nebo zkušební pilot, avšak doba poznamenaná hospodářskou krizí mu neumožnila realizovat tyto plány a tak byl nucen na pár měsíců přijmout pouze příležitostnou obživu.
Jednoho dne v létě se k Janu Ferákovi náhodou dostaly noviny, ve kterých se dočetl o zájmu Brazílie po zkušených pilotech pro svoji leteckou dopravu, zažívající zde právě obrovský rozvoj. Vzhledem k neexistenci závazků i neutěšené sociální situaci kontaktoval ambasádu a ta ho odkázala na pařížské zastoupení. Kola osudu se roztočila a Jan Ferák se s nadějí vydal do Paříže, vstříc neznámé budoucnosti. Během svého pobytu v Paříži se náhodou zúčastnil demonstrace na podporu dodávek zbraní španělské vládě José Girala, která se snažila zlomit zablokování dodávek vojenského materiálu vládou francouzského premiéra Léona Bluma (známé heslo — „Avions et cannons pour ĹÉspagne!“). Během demonstrace se prý setkal s jistým francouzským pilotem, který ho pro věc Španělska získal, letci zde byli pro bránící se vládu Španělské republiky společně s leteckým materiálem nejžádanějším artiklem.
Do Španělska dorazil počátkem října 1936, v době kdy prezidentem Manuelem Azañou (1880-1940) nově pověřený premiér Francisco Largo Caballero (1869-1946) stál tváří v tvář falangistické ofensivě proti Madridu, kterou „Caudillo“ Francisco Franco y Bahamonde (1892-1975) oficiálně ohlásil 27. září 1936 po dobytí Toleda. Jan Ferák (během své anabáze je znám jako José Ferco popřípadě jako „Kozek“) byl přijat v pro letce tradiční hodnosti podporučík (alférez) a umístěn zprvu jako stíhací pilot letectva Španělské republiky Aviación Militar (F.A.R.E.), jehož velitelem byl generál Ignacio Hidelgo de Cisneros (1894-1966).
Nástin jeho další činnosti není úplně objasněn a ne všechna fakta jsou známa a tak se alespoň pokusíme částečně poskládat mozaiku. Přes Barcelonu se dostal do Madridu a po krátkém zaškolení byl určen k jeho stíhací obraně. Podle většiny autorů i vzpomínek kolegů-letců byl přidělen ke stíhací letce eskadry Espaňa (Escuadra Espana-Malraux), jejímž velitelem byl Francouz Abel Guidez. Národnostní struktura letky byla velice pestrá, převažovali Francouzi (krom uvedeného Guideze např. Jean „Renant“ Darry, Victor Veniel, Guinet a další), Čech, Jugoslávec a Němec. Některé zdroje v minulosti uváděly, že Jan Ferák létal u jednotky na typu Dewoitine D-510, ale to se zřejmě nezakládá na pravdě, neboť zmiňovaný typ byl dodán až v prosinci 1936, kdy byl již Ferák umístěn u bombardovací letky eskadry.
V době Ferákovy působnosti měla letka ve výzbroji typy Dewoitine D-372(371) a Hispano-Nieuport NiD-52. Její působnost byla v první fázi dána letišti Quatro Vientos a Getafe, která tvořila obranou linii Madridu (další letiště např. Barajas, Alcala, Campo X.). Po 4. listopadu 1936 a pádu letišť Quatro Vientos a Getafe eskadra operovala z letiště Barajas. Některé prameny připisují právě k tomuto dni tři Ferákovy sestřely — dva stroje Fiat C.R.32 „Freccia“ a jeden He 51. Tyto, ostatně stejně jako další, nelze nijak blíže specifikovat (datace, typy, spoluúčast, exaktnější lokace atd.), potvrdit či vyvrátit. Přes vychloubačné výrazy generála Emilia Mola se však Madrid ubránil a přes četné budoucí pokusy zůstala zdejší frontová linie prakticky až do konce války zakonzervována. Jan Ferák získal válečné ostruhy velice rychle, krom sestřelů byl sám sestřelen, zraněn a následovala první vyznamenání a povýšení do hodnosti poručík (teniente).
Po sestřelení a vyléčení svého zranění byl Jan Ferák přeřazen od stíhací letky k letce bombardovací, což je víceméně s podivem, protože během svého zhruba měsíčního angažmá se jako stíhač více než osvědčil. K přemístění Jana Feráka došlo v prosinci 1936, kdy byl přeřazen k bombardovací eskadře, jejímž zakladatelem byl levicový spisovatel, známý antifašista, poválečný ministr a samozřejmě také pilot — Francouz André Malraux (1901-1976). Jím formovaná eskadra měla v době Ferákovy působnosti ve výzbroji typy Potez 540 (54) a několik kusů Marcel Bloch MB-210 a základnu v Albacete. Byla tvořena ve velké míře francouzskými dobrovolníky a k zakoupení výzbroje přispěla dobrovolná sbírka provedená ve Francii. Ferák se po přeškolení přesunul do Almerie odkud zahájil intenzivní bojovou činnost v prostoru Málagy.
V údobí leden-únor 1937 probíhala bitva o Málagu. Štáb povstalců v Salamance se po neúspěchu u Madridu, notně potřebujíc pozvednout sebevědomí, rozhodl k útočné akci na jihu mající za konečný cíl okupaci Málagy. Právě zde byly vládní jednotky nejslabší a po pádu Marbelly (22. ledna 1937) započal vlastní útok na Málagu. Jan Ferák se v té době zúčastnil bezpočtu operačních letů majících za cíl pomoci beznadějné situaci vládních jednotek. Zažil údobí „raného“ bombardování a několikrát se zúčastnil i náletu na vzdálenou Ceutu ve španělském Maroku. Během této působnosti byl také podruhé sestřelen skupinou C.R.32 po níž následovalo nouzové přistání na moře a následná záchrana místními rybáři.
Pádu Málagy (8. února 1937) sevřené v kleštích, za vydatného přispění italských expedičních vojsk generála Roatty, nemohla zabránit ani zoufalá snaha republikánských letců. Bezbřehá brutalita nacionalistických vojsk po dobytí města, dala u mnohých vzpomenout heslu „Lepší zemřít ve stoje než žít na kolenou“.
Následoval přesun jednotky do Katalánska směrem k Barceloně a posléze Léridě, kde na jednom z letišť v blízkosti operovala především proti Baleárským ostrovům — Mallorce a Ibize, ale i např. proti cílům v okolí Zaragozy. Vzhledem k zastarávající výzbroji a z ní vyplývajících ztrát byly Potezy jednotky určeny pouze k provádění nočních operací, denní byly doménou modernějších SB-2 „Kaťušek“. Zde se Jan Ferák setkal s dalšími čs. dobrovolníky-letci — Josefem Součkem a Zdeňkem Talášem.
Zažívá zde i památný 26. duben 1937 — a barbarský likvidační nálet na Guernicu, vojensky i strategicky nikterak významné venkovské městečko v baskické provincii Vizcaya. Akt, jenž měl být varováním pro světovou veřejnost, před tím jaké hrůzy mohou v budoucnu nastat, bude-li fašismu ustupováno.
31. května 1937 se osamělý Potez 540, na svislé ocasní ploše označen písmenem „D“ a zvaný „Antziak“, pilotovaný Janem Ferákem (v osádce za palubními kulomety Josef Souček a Zdeněk Taláš) vydal nad ránem z letiště v katalánské Léridě k náletu na přístav v Palma de Mallorce (správní středisko ostrova Mallorca). Za rozbřesku ho také bombardoval dvěma 250kg a třiceti 10kg pumami. Tento sólový nálet měl poměrně fatální následky, způsobil značné materiální škody, okolo deseti lidí zaplatilo svým životem a asi 30 lidí bylo zraněno. Po odbombardování a otočení ke zpátečnímu letu byl ve výšce zhruba 4000 metrů dostižen trojicí přepadových Fiatů C.R.32 od stíhací letky italských dobrovolníků dislokované na mallorské letecké základně Son San Joan. Letka, v některých pramenech uváděná jako Squadriglia Caccia (Mussolini) a od května 1937 jako 101a Squadriglia, byla určena k ochraně ostrova Mallorca především před rychlými a velice nebezpečnými „Antkami“ či „Katuškami“ SB-2.
Tentokráte měly před sebou „snazší“ cíl v podobě nepoměrně zastaralejšího Poteze. Freccie pilotovali Capitano Giuseppe D’ Agostinis (pozdější Maggiore ukončí druhou světovou válku se 3 jistými sestřely samostatně, 12 jistými sestřely ve spoluúčasti a 2 pravděpodobnými sestřely ve spoluúčasti), Sottotenente Ippolito Lalatta a Sottotenente Aurelio Vedovi. Ferákovu stroji nejprve několika dávkami zapálili levý motor, poté Ferák svůj poškozený stroj obrátil zpět k Mallorce. Po přiblížení se k ostrovu, se těžce poškozený stroj zřítil, zřejmě při pokusu o nouzové přistání v jihozápadní části ostrova u spojnic silnic Andratx-Estalences na místě zvaném „Pla de L’evangélica“. Havárii přežil pouze kapitán letadla Jan Ferák, který s posledním vypětím sil unikl plamenům.
Zraněný a popálený Jan Ferák se dostal do nemocnice. O jak význačného zajatce šlo, svědčí, že o jeho osobu prý projevil zájem jak velitel italského letectva na ostrově Mallorca, tak i sám vojenský velitel Baleár a „caudillův“ bratr Ramón Franco y Bahamonde (1896-1938). V nemocnici pobyl zhruba tři týdny, pak následoval převoz do pevnosti Castilio de Belver, kde začaly výslechy. Původně avizovaná výměna s nacionalistickými letci v zajetí republikánů vzala za své po zjištění, že Jan Ferák je Čech. Následoval letecký přesun nejprve do Janova a poté na berlínské letiště Tempelhof. Janu Ferákovi se zřejmě jako prvnímu Čechovi dostalo pověstné „nacistické úslužnosti“ během pobytu v pevnosti-vězení Moabitu. Snaha nacistů prokázat údajné spojení mezi dobrovolníky a čs. vládou na jedné straně a na druhé eminentní zájem na „vytěžení“ co nejvíce informací o vojenské spolupráci mezi ČSR a SSSR byly zřejmě hlavní důvody Ferákova pobytu zde. Nakonec jak veliká Ferákova osobní statečnost, tak jistě potřeba mít vhodného důstojníka k výměně (Ferák měl v té době již hodnost kapitána F.A.R.E.), přispěly k ukončení této strašlivé anabáze a Jan Ferák byl 19.8.1937 v San Sebastianu u francouzských hranicích vyměněn za nacionalistického letce. Potřetí sestřelen! Nebylo divu, že se po návratu ze zajetí Jan Ferák ihned nevrátil k bojové činnosti.
Politická situace na mapě Španělska se mezitím také poněkud změnila, po premiéru Caballerovi (jehož vláda podala 15. května 1937 demisi) se vlády ujímá kabinet premiéra dr. Juana Negrína Lópeze (1889-1956). Na válečném poli v době Ferákova návratu pomalu doznívá bitva u Brunete, což byla původně republikánská ofensiva zahájená západně od Madridu u stejnojmenného městečka, jež měla odpoutat nacionalistické síly, které zahájily ofensivu v severních provinciích — Baskicku, Santaderu a Asturii (republikáni nebyli schopni přímo pomoci severu). Bitva u Brunete ve svém konečném výsledku skončila pro republikány neúspěchem, neboť nedokázali zpočátku slibně vyvíjející situaci využít a ztratili iniciativu. Sever navíc stejně padl.
Jan Ferák byl i díky své pilotní univerzálnosti určen pro přelétávání nově dodaných nebo opravených letadel k bojovým jednotkám. Samozřejmě na tomto zařazení mělo vliv i jeho předchozí sestřelení a následná kalvárie v zajetí. Letiště Prad de Llobregad a dále do Valencie, Albacete, Alicante a Los Alcazares, to byly nejčastější trasy přeletů. O další působnosti panují opět samé otazníky. Dle ne zrovna faktograficky přesného zdroje (obou memoárových knih) se po nějaké době Jan Ferák opět zapojil do bojové činnosti. Měl se zúčastnit několika náletů se stroji SB-2, což i vzhledem k tomu, jak zkušený pilot byl a že tyto typy přelétával, nezní nereálně. Nad jeho dalším zapojením poté jako stíhacího pilota na strojích I-16 „Mosca“ se vznášejí mnohé otázky.
K opětovnému zařazení ke stíhací letce mělo u Jana Feráka dojít v době probíhající bitvy o Teruel. Bitva započala 15. prosince 1937 jako republikánská ofensiva proti městu Teruel, důležitému strategickému výběžku v jižním Aragónsku, který představoval mimořádné nebezpečí pro Valencii a spojení středního Španělska s Katalánskem. Během „Teruelského inferna“ a nesmírně krvavých bojích se karta obracela. Po kapitulaci frankistické posádky (8. ledna 1938) se situace opět změnila a především díky povstalecké převaze v lidech i technice musely vládní jednotky nakonec Teruel 22. února 1938 po mimořádně krutých bojích vyklidit a jejich konečná pozice byla horší než výchozí.
Tyto boje doprovázela samozřejmě velice aktivní letecká činnost obou stran. Ztráty na obou stranách byly vysoké a letecká střetnutí postupně gradovala. Datum 19. února 1938 je u jména Jan Ferák podtrženo. Toho dne si měl připsat svá poslední vítězství na španělském nebi. Pilotoval údajně I-16 „Moscu“ a na ní měl dosáhnout sestřelu povstaleckého „monoplanu“ Bf 109. (Některé zdroje připisují k témuž dni ještě Heinkel a Caproni?) Bohužel jak je celé působení Feráka obestřeno otazníky, tak pro konečnou fázi to platí dvojnásob. Není pro to dosud žádné archivní opory a datum se objevuje pouze v obou publikacích vzniklých až dlouho po Ferákově smrti. U tohoto data figuruje také to, že byl v tomto boji Jan Ferák sestřelen (počtvrté) a zároveň zraněn. V každém případě to znamenalo ukončení působení Jana Feráka ve Španělsku, neboť v březnu 1938 se Jan Ferák náhle objevil v Praze, nebylo mu tedy umožněno prožít španělskou agonii až do hořkého konce.
Co bylo pravým důvodem odchodu Jana Feráka se můžeme jenom dohadovat. Mohly to být následky zranění (čtyřikrát sestřelen), zajetí nebo stavy neustálého psychického vypětí, které již vyčerpaný organismus nezvládal. Zrovna tak zhoršující se mezinárodně-politická situace republiky mohla být tím důvodem. Ferákova hvězda na španělském nebi dozářila, nalétal zde 940 hodin, připsal si množství sestřelů a načerpal mnoho bojových zkušeností na této „evropské střelnici“. Dosáhl hodnosti kapitána a podle některých fotografií možná i majora, což u letců F.A.R.E. rozhodně nebylo běžné a byl to vpravdě husarský kousek na četaře čs. armády. Jeho jméno se může směle napsat vedle jmen ostatních republikánských es této války .
Jan Ferák se po návratu do republiky a doléčení zranění na jaře 1938 rozhodl předat své zkušenosti na MNO, bohužel naprostá zaslepenost, odmítání a despekt ke všemu přicházejícímu z vládního tábora ve Španělsku zřejmě způsobily, že byl odmítnut. Následovalo setkání s přítelem od svého bývalého pluku Václavem Kubcem, který mu zprostředkoval zpracování vzpomínek z občanské války pro časopis Ahoj. Bohužel kvůli nedostatku archivních materiálů si nemůžeme udělat přesný obraz Ferákův v době mobilizační (byl-li vůbec mobilizován — nevíme totiž ani zda-li v té době byl na území ČSR —, scházejí tedy jakékoli údaje). Jeho svatba s Marií Talášovou (sestrou zahynulého člena Ferákova potezu) v únoru 1939 je jednou z mála známých konstant. Podle vzpomínek pamětníků mohl v období těsně po Mnichovu spolupracovat s vyslanectvím SSSR a převážet nějaké materiály do západní Evropy.
Po okupaci republiky 15. března 1939 se Janu Ferákovi podařilo s přispěním sovětské ambasády odejít do SSSR. Zde pro něj i pro jeho manželku nastal nový život. Sice obecně bývalí dobrovolníci ze Španělska měli ze strany Sovětů vřelejší přijetí, ale stejně to pro ně znamenalo změnu — i když neztratili ideje, tak v každém případě seznámení s reálným stavem pro ně znamenalo ztrátu mnoha iluzí. Dle dopisů Ferákovy manželky Marie i dle vzpomínek jiných čsl. vojáků v SSSR byl pro ně život zde velice těžký. Byli nuceni cestovat za prací takřka po celé zemi a o letectví se Janovi nemohlo ani zdát. Nejprve pracoval jako soustružník v Moskvě pak byl evakuován do Čeljabinska, další zastávky Omsk, Magnitogorsk, Sverdlovsk, Vološilovgrad až Alma-Ata, to jsou milníky jejich ruské cesty. Mezitím se Janu Ferákovi a jeho ženě Marii narodila dcera Jana. Není bez zajímavosti, že jí šel za kmotra jeden z pozdějších velikánů našich jednotek v SSSR Vendelín Opatrný (1908-1944). Tento bývalý kulometčík čs. armády, poté jeden z prvních interbrigadistů, se zúčastnil např. bojů u Teruelu a v Estremaduře. Vendelín Opatrný se později ještě více proslavil během bojů u Sokolova, Kyjeva a Bílé Cerkve, byl nositelem nejvyšších vyznamenání a patřil k našim nejstatečnějším vojákům. Byl to důvěrný přítel Jana Feráka, s nímž se pravděpodobně znal již ze Španělska (oba působili v Albacetě) a v Rusku se opět setkali v Čeljabinsku, kde spolu pracovali v traktorovém závodě.
Další datum, pro které máme oporu, je 3. únor 1942, kdy byl jako letec-stíhač prezentován v Buzuluku. Hodnost z republikánské armády nebyla uznávána jako zdroj povýšení v čs. armádě, a tak byl 3. března 1942 povýšen „pouze“ na rotného a prozatím přiřazen ke štábní rotě. Jelikož se jednalo o velice zkušeného letce a navíc s frontovými zkušenostmi, jeho přeřazení k této zbrani bylo jen otázkou času. A protože zformování nějaké letecké jednotky v SSSR v té době vzhledem k nedostatku vycvičeného personálu bylo nereálné, jediná cesta vedla do Velké Británie a vstup do RAF. Jan Ferák se o svém odjezdu dozvěděl 21. března 1942 od čs. vojenské mise.
Skupina pod velením plk. let. Josefa Berounského odjela 28. března 1942 z Kujbyševa přes Moskvu do Murmanska, aby zde čekala na vyplutí vhodného konvoje, s kterým by se dostala na britské ostrovy. Skupinu v čele s plk. let. Josefem Berounským, tvořili kpt. Jaroslav Hlaďo, npor. Jan Šťastný, ppor. Jiří Mikulecký, rtn. Jan Ferák, rtn. Bohuslav Zikmund, rtn. Josef Návěsník a čet. Vratislav Laštovička. Skupina se nalodila na lehký křižník HMS Edinburgh (Capt. H. W. Faulkner, R.N.), který byl součástí ochrany konvoje Q.P. 11 a 28. dubna 1942 vyplula z přístavu Murmansk. Pro skupinu započalo pravé „arktické inferno“, protože konvoj se stal středem zájmu německých ponorek a letectva. Křižník Edinburgh byl poprvé atakován 30. dubna 1942 ponorkou U 436 (Kptlt. Gunther Seibicke), protentokrát ještě neúspěšně, ale již v 15.00 GMT byla úspěšná U 456 (Oblt. Max-Martin Teichert), která křižník zasáhla dvěma torpédy, kvůli závadě torpédometů nemohla ale znovu nabít. První z vypuštěných torpéd zasáhlo pravobok a způsobilo požár paliva, výpadek proudu a naklonění lodi, druhé torpédo zasáhlo záď lodi — to bylo osudné pro plk. Berounského, který se zde nalézal v kajutě a při zásahu zahynul. Navzdory poškození se posádce podařilo křižník stabilizovat a zamířili zpět do Murmansku.
Poškozené plavidlo bylo znovu atakováno ráno 2. května 1942, tentokráte německými torpédoborci Hermann Schoemann (ten byl v boji Edinburghem vážně poškozen a nakonec se potopil), Z 24 a Z 25, kterým se podařilo zasáhnout levobok jedním torpédem. Tentokráte nebylo plavidlu pomoci. O posádku a přepravované osoby se podělily minolovky HMS Gossamer (40 lidí včetně naší skupiny letců) a HMS Harrier (ta vzala na palubu 350 lidí), Edinburghu zasadil ránu z milosti svým torpédem HMS Foresight, po jehož zásahu se potopil asi 150 námořních mil od stanice Polarnyj. Naše skupina se kromě zahynulého plk. Berounského dostala zpět do Murmansku.
Po zhruba deseti dnech čekání se opět nalodili, a to na palubu lehkého křižníku (třídy Fiji) HMS Trinidad (Capt. L. S. Saunders, D.S.O., R.N.), který se po poškození v boji (29. března 1942) a provizorní opravě chystal vyplout z Murmansku jako součást krytí konvoje QP 13. Trinidadu ale taktéž nebylo souzeno doplout do cíle své cesty a již následujícího dne večer byl napaden Junkersem Ju 88 (pravděpodobně náležel k III./KG 30), jehož čtyři bomby křižník zasáhly (některé prameny udávají že Trinidad přímo zasáhly dvě ze čtyř svržených pum). Během útoku zahynuli rtn. Jan Ferák, rtn. Josef Návěsník, rtn. Bohuslav Zikmund a čet. Vratislav Laštovička. V okamžiku útoku se nacházeli v útrobách lodi, která se změnila v ohnivé peklo a 15. května 1942 krátce po půlnoci byl hořící Trinidad potopen torpédy vypálenými z HMS Matchless. Zbývající trojice ze skupiny letců, kpt. Jaroslav Hlaďo, npor. Jan Šťastný a ppor. Jiří Mikulecký se zachránila a na palubě torpédoborce HMS Foresight všichni dorazili 19. května 1942 do skotského přístavu Greenock.
Jan Ferák tedy napodruhé po havárii na Mallorce neunikl ohnivému peklu, které se stalo jeho osudem, nebylo mu umožněno se opět chopit zbraně a bojovat s nenáviděným fašismem, jehož hrůzy poznal dříve než ostatní. Zbyla po něm manželka s dcerou, které se musely dále samotné protloukat těžkým životem. Hrobem Jana Feráka se stalo Barentsovo moře blízko Severního mysu (Nordkapp), zhruba v souřadnicích 73° 37' s.š. a 23° 27' v.d.
Dne 31.8.1942 byl presidentem čs. republiky udělen Janu Ferákovi in memoriam Československý válečný kříž 1939 za „vynikající a úspěšné činy, při kterých službě vlasti obětoval svůj život.“
Zdroje (mimo informací z desek):
http://www.fronta.cz/interbrigadista-jan-ferak
http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase
Jan Kincl
.Marek: Válka v Antarktidě, Epocha,
F.Loucký: Mnozí nedoletěli,Naše Vojsko,
J.Rajlich: Na nebi hrdého Albionu, Svět křídel,
E.Padior,J.Sigmund,J.Váňa: Příslušníci čs.letectva v RAF, Avis
VPM:
památník - Hrabyně, okres Opava
pamětní deska - Ústí, okres Vsetín
pomník - Praha 6, okres Praha 6
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.