vrchní strážmistr četnictva IM František Duchoň
* 16.12.1912 (Unkovice, okr. Brno)† 21.4.1945 (Saal an der Donau)
V Unkovicích navštěvoval pětitřídní obecnou školu. Poté absolvoval tři třídy měšťanské školy v Židlochovicích a 1. 11. 1933 nastoupil vojenskou prezenční službu k jezdeckému pluku 3, jeho 2 eskadroně v Komárně. Vojnu zakončil v hodnosti desátníka, se kterou nastoupil 1. 4. 1936 k četnictvu do školy četníků na zkoušku v Moravské Ostravě. Po jejím absolvování (pořadí 78/128) byl ke dni 1. 10. 1936 povýšen na závodčího a ke stejnému dni také přemístěn k ČPO Fryštát. Zde si doplnil znalosti praktické služby a po roce od vstupu do sboru byl ke dni 1. 4. 1937 definitivně přijat a povýšen na strážmistra. Zároveň následovalo přemístění na první četnickou stanici, kterou se staly Hlubočky okresního četnického velitelství Olomouc, kam dorazil již 25. 3. 1937. Po Mnichovské konferenci se tato stanice ocitla na území odstoupeném Německu, takže došlo i na stěhování tamních četníků. František Duchoň po evakuaci a soustředění na několika různých místech (Moravské Budějovice, Velké Karlovice) přichází 10. 10. 1938 na četnickou stanici Svatý Kopeček. Zde se v roce 1939 zapojil do skrývání zbraní, uložených na stanici pro účely SOS. Dne 11. 2. 1941 se ve Velké Bystřici žení s Marií Zendulkovou. Od 12. 5. 1940 je trvale odkomandován na stanici Štěpánov, zřejmě jako posila pro střežení železniční tratě. Dnem 1. 8. 1941 byl přemístěn na stanici Přáslavice a po jejím zrušení (přemístění) ke dni 1. 7. 1942 sloužil v Hněvotíně. Zde konal službu s přerušením při dočasném odkomandování ke strážnímu oddílu v Oslavanech (2. 4. 1943 – 3. 7. 1943) až do svého zatčení olomouckým Gestapem, které se událo 26. 1. 1944 na tamní četnické stanici. Po výsleších v Olomouci (16. 1. 1944 – 15. 2. 1944) byl převezen do Brna – Kounicových kolejí (do 21. 3. 1944), poté do Vratislavi (do 12.9.1944) a opět do Brna – věznice Cejl. Zde byl dne 6. 11. 1944 souzen Sondergerichtem, pro nedostatek důkazů osvobozen, ale od soudu ihned předán Gestapu, které jej až do 24. 1. 1945 drželo v Kounicových kolejích. Tento den byl převezen do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Odtud byl asi v únoru 1945 přemístěn na práci do pracovního tábora v Saal an der Donau. O situaci v tomto táboře informoval paní Duchoňovou 12. září 1945 jeden z jeho spoluvězňů– Jan Blahušek z Brna:
„... Co vím přesně je, že kolem polovice března byl zdráv a staral se velmi obětavě o vážně nemocného praporčíka Dostála (další ze svatokopeckých četníků– pozn. autora) až do jeho úmrtí... O Vašem panu manželovi mohu jen říci, že to byl jeden z nejobětavějších českých vězňů a těšil se dobrému zdraví. Pracoval celý čas s Dostálem, Denkem, Čechem, Doležalem a asi deseti jinými na lesních pracích a upravování terénu před nové tvořenými podzemními štolami. Práce tato byla jedna z nejlepších a též oba kamarádi si ji jen chválili... Všechny práce v táboře konal nejen za sebe i za nemocného Dostála.
Mám-li být vskutku upřímný, musím Vám vylíčit i celkové poměry v táboře Saal a. d. Donau. Byl to jeden z nejhorších táborů a zdravotní podmínky byly pod lidskou důstojnost. Denně umíralo mnoho vězňů jen proto, že nebylo žádného lékařského ošetření a žádných léků. Právě v polovici března vypukla v táboře epidemie tyfu a to jak střevního, tak i skvrnitého. Touto infekční nemocí umíralo mnoho vězňů denně po několikadenním onemocnění a ke konci, kdy onemocněl a zemřel táborový písař, se úmrtí vůbec neregistrovala a nehlásila do Flossenbürgu. Smrt si nevybírala v našich řadách. Tak zemřel určitě Denk, Doležal, Gerecký, Gorošák a mnoho jiných.
Pro špatnou potěchu chci Vám jen ještě dodati, že tábor v Saal byl úplně likvidován 15. dubna. Vězni, kteří byli schopni chůze, odešli před blížícími se Američany pěšky do Dachau. Kdo na cestě nemohl stačiti, byl odstřelen. Nemocní, co nemohli jíti, ale byli schopni dojíti asi 3 km na nádraží, odjeli vlakem též do Dachau. Cesta trvala 4 dny a skoro polovina vězňů po cestě zemřela. Tak kupř. z mého vozu vystoupilo v Dachau ze 101 vězňů jen 56 a 45 bylo mrtvých. Třetí skupina těch těžce nemocných, co nemohli vůbec jíti, byli postříleni a tábor zapálen.
V Dachau, kde jsme se sešli zase všichni ze Saal/D. jsem Vašeho p. manžela již neviděl. Resume všeho by bylo: Váš p. manžel byl asi do 10. neb 15. března zdráv. Později mohl podlehnouti na revíru, to byla naše nemocnice v Saal/D. nebo jeti vlakem neb pěšky do Dachau. V Dachau jsem jej mezi kamarády již neviděl, ale to mohl býti ještě v Dachau v nemocnici, neb já jsem se do nemocnice v Dachau již nehlásil.“
Chmurné vyhlídky bohužel potvrdil o několik dní později další z tamních vězňů František Königsmark ze Skomelna: „S Vaším panem manželem jsem byl od 20. března až do 14. dubna, kdy pocítil na sobě únavu a malátnost. Tak mi říkal, že se bude hlásiti na revír. Já ho z toho zrazoval, aby zůstal na bloku, že to přechodí, ale on trval na tom, že prý tam bude míti klid! Což se mu stalo osudným, neboť tam úplně zeslábl. Tam bylo strašné prostředí, které muselo zničiti i nejsilnějšího muže. Dne 21. 4. v sobotu se začal evakuovat lágr a ti nemocní nakládáni do otevřených vagonů, ale Váš manžel to odmítl, neboť se nemohl slabostí hnouti. Tak si s pěti, tak zuboženými zůstal seděti před revírem. Asi kolem 7 hodiny večerní byli jedním SS-manem zastřeleni. Mne to velice překvapilo, neboť do posledního okamžiku Váš manžel byl stále mezi námi a pevně věřil, že se vrátí, ale osud chtěl jinak!“ V rámci uznání jeho zásluh byl po válce strážmistr František Duchoň in memoriam povýšen nejdříve na praporčíka a později na vrchního strážmistra. Vdova Marie Duchoňová dostala přiznanou vdovskou penzi a žila ve Velké Bystřici, kde je její manžel uveden na pomníku obětem druhé světové války na tamním hřbitově.
Zdroje (mimo informací z desek):
Ing. Jiří Vaněček, Olomouc
VPM:
památník - Hrabyně, okres Opava
pomník - Hněvotín, okres Olomouc
pomník - Unkovice, okres Brno - venkov
pomník - Velká Bystřice, okres Olomouc
pomník - Velká Bystřice, okres Olomouc
Vaše komentáře, připomínky, návrhy či doplnění zasílejte prosím na monument@vets.cz.